Literární web Sůvička

Čekání na Terminátora


Bororo

Ozvala se mně kamarádka, že má potíže s internetem od věhlasné firmy O2. Bydlí na odlehlém místě, tudíž internetové spojení je pro ni důležité. Už prý vyzkoušela všechno, restart modemu, připojovací kabely atd. Volala i na zákaznickou linku. A právě tady vznikl problém.
Na této lince se vám totiž ozve pouze umělá inteligence. Vzhledem k tomu, že službu si zřizovala před mnoha lety, a smlouvu nemůže najít, nezná její číslo. A jak známo, pokud neznáte číslo smlouvy, umělá i skutečná inteligence se s vámi po telefonu bavit nebude.
Byl jsem však optimista. „Neboj,“ pravil jsem důležitě, „to vyřeším. Pak se ozvu.“
Jenomže to jsem právě udělal účet bez hostinského.

 

Našel jsem číslo na zákaznickou linku a vytočil ho, jak se říká. Ozval se příjemný ženský hlas, který mi popřál pěkný den, a oznámil, že mám co do činění s virtuální operátorkou. Hlas mi nabídl několik možností: Telefon, internet, objednat službu, zrušit službu a vyúčtování.
To zvládnu, řekl jsem si v duchu. V dobách mého dětství, v pravěku, vysílala Československá televize seriál Robot Emil. Robotek Emilek byla taková přihlouplá, leč milá umělá inteligence v podání herce, jehož „kostým“ se skládal ze dvou papundeklových krabic, jedna větší na těle, menší na hlavě se žárovkou navrchu. Tímto chci říct, že k robotům, a tedy i k současné umělé inteligenci mám od dětství kladný vztah. Z toho také pramenil můj výchozí optimismus. Budu jí říkat Emilka.
„Internet,“ zvolil jsem rázně. Třeba se posuneme dál.
„Číslo smlouvy,“ odpověděla Emilka.
Přišla moje chvíle k zahájení vyjednávání.
„Spojte mě, prosím, s operátorem, s člověkem,“ požádal jsem.
„Číslo smlouvy“, trvala na svém.
„Chtěl bych spojit s operátorem…“ 
Emilka zřejmě dospěla k názoru, že mluví s debilem a hovor ukončila.

 

No nic, půjde to jít jinak. Našel jsem si stránku ředitelství O2. Tam přece musí mít normální telefony. Na obrazovce se objevilo několik manažerů, jeden generální ředitel, jeden provozní ředitel. Všichni bez telefonů. Jako kdyby symfonický orchestr nastoupil na scénu bez nástrojů. Ale vpravo nahoře bylo napsáno „kontakty“. „Hurá,“ zvolal jsem a klepl na odkaz.
Objevilo se číslo na Emilku.
Žádné jiné.

 

Při druhém pokusu jsme skončili přesně tam, kde minule. Možná se mi to zdálo, ale z hlasu Emilky jsem cítil jakési podráždění.
Chvíli jsem popřemýšlel. Trochu váhavě jsem potřetí vyťukal její číslo.
Tentokrát jsem oznámil, že chci službu „telefon“. Asi zase bude chtít číslo smlouvy. Ale světě div se! Emílie mě požádala abych upřesnil co chci.
„Oběsit se,“ odpověděl jsem.
V tomto okamžiku asi Emilce její sektorové krystaly, či co tam má, naznačily, že debil má sebevražedné sklony. Slyšel jsem jak to ve sluchátku cvaklo a ejhle. Člověk!
Vysvětlil jsem mu problém a zeptal se, jestli tam mají i jiná telefonní spojení, aby se mu mohla ozvat moje kamarádka a společně našli nějaké řešení. Dozvěděl jsem se, že nemají a pak dodal cosi, co narušilo moje sebevědomí.
„Ale když jste zvládl dopracovat se ke mně vy…“ Asi chtěl dodat „tak to zvládne každý.“ Emilka ho zřejmě mezitím informovala.
Konec dobrý, všechno dobré. Kamarádce jsem sdělil postup – řekne telefon a pak: oběsit se. Později mi volala, že to právě takhle to fungovalo a řešení je na cestě.

 

Emilka si možná říkala: „Co to dneska s těma lidma je?“
A Terminátor někde tam v pozadí, nebo snad v budoucnosti, čeká až přijde jeho chvíle.

 

 

 

 

 

Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy, Povídky
Počet komentářů na “Čekání na Terminátora” - 1

    Eva   (11. 3. 2023 (14:11))

    Jak já vám rozumím! A když člověk najde smlouvu, začnou se vyptávat po jiných podrobnostech a jsme tam, kde jsme byli:-)))). Moc pěkný fejeton.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a