Vlastimil Hela: Odkaz žítkovských bohyní

Téma nadmíru zajímavé; byly žítkovské bohyně čarodějnice, šarlatánky, bohyně nebo dobré rádkyně? Nechte se pozvat v knihách Vlastimila Hely do kraje, ve kterém žily a ve kterém i autor sám vyrostl. Jeho poslední kniha s názvem Odkaz žítkovských bohyní se věnuje nejen obecně tématu, ale více se dělí o archivní texty, zaříkání, scény z jejich života, o moudrost bylin a čtenář tak získá částečně úplně základní povědomí o léčivých bylinách, ale také ohromnou a fascinující procházku  historií. A může si klást právě tu otázku, jestli to byly jen moudré ženy, které přebíraly zkušenosti generací žen před nimi, nebo v nich bylo skutečně něco nadpřirozeného.

Romantici jako já rozhodně přijdou o iluze, že šlo o něco krásného a kouzelného, protože nejen ženy, ale i metody léčení byly převelice drsné a moje přání „někdy si prožít den na Žítkové, vzalo rychle za své“. Autor se tedy v této knize opravdu nebál ukázat dobovou pravdu.

V předchozích knihách se spíše toulal v historii a souvislostech, tady jsem měla pocit, že jsme rychle skočili rovnýma nohama do jejich životního stylu.

Měly cit pro lidi a osud

Jako nejsilnější dojem z těchto tajuplných žen jsem si odnesla fakt, že měly silný cit pro život, osud a jeho krutosti i radosti. Cit pro lidi a jejich emoce. Z jejich léčení máte někdy dojem, že umí popostrčit až nevybíravým způsobem tam, kde to je třeba – a ono to funguje. Ono někdy to takhle v životě taky funguje. Jejich neomezené poznání protkané prostotou žití je fascinující a jestli něco zůstává v tom balíčku „to mi dnes chybí“, tak je to právě tato moudrost. Ta babičkovská, ta, která dává smysl a není zlá ani zákeřná a agresivní. A znovu jsem tam, kde jsem byla u všech předchozích knih tohoto autora. Škoda, že tento druh poznání vyhynul společně s tímto fenoménem žítkovských bohyní.

Alespoň, že tu je někdo, kdo jejich odkaz poskládal do několika zvídavých knih.

Ukázka:

Kopaničářské chalupy nahoře v kopcích bývaly nejchudší a zachovávaly nejdéle původní tvář tohoto kraje.  Postavili je ve značných vzdálenostech od sebe kopaničáři, od nepaměti nedůvěřiví k sobě navzájem. Když se z nízkých mraků spustil déšť anebo stráně i údolí zasypal sníh, stávala se jejich stavení nedostupnými.
Nevedly k nim pevné, vyasfaltované cesty jako dnes. Tehdy byl čas vložit do starobylé pece bochníky chleba jako kdysi dávno, kdy tato práce byla svátkem a obřadem. Dostatek mouky byl důvodem k optimismu, zvyšujícímu šanci na přežití. K radosti stačilo vzít nůši, v lese do ní nasbírat suché klestí a zatopit v peci. V oranžovém světle plamínků se v tiché meditaci zapomínalo na smutek i těžký život a člověku bylo lépe.

O autorovi: Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic ležících nedaleko Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem řady regionálních historických monografií a také publikací Tajemství bohyní na Žítkové, Návrat žítkovských bohyní a dalších. Působí také jako kouč a lektor v oblasti zvládání stresu a komunikaci se zákazníky. Využívá přitom poznatků moderní psychologie. Jeho knihy s tématikou žítkovských bohyní jsou citlivé, hladivé a s veškerou pokorou k tématu již tolik zapomínanému…

Vydalo nakladatelství Eminent, 2023, www.eminent.cz