Vězení a vozík jsou pro každého – 9. kapitola


5. ledna 2017, autor Hedvika,



Kapitola 9
 
Sama sobě šplhounem.
                              
Slovo svoboda má mnoho významů, stejně jako slovo láska, nenávist, přátelství nebo třeba lež. Možná proto, že si význam slov člověk často ani neuvědomuje, ani já si slovo svoboda nějak zvlášť nerozebírala. Pravda, změnou režimu jsem už nemusela zavírat okna, jako když se v minulosti sešla parta kamarádů u nás doma, abychom si oslavně vychutnali přímý přenos pohřbu sovětského státníka. Taky mi dojetím vlhnou oči při přejezdu hranic, neboť jsem za komančů zažila návrat od zlých kapitalistů k hodným komunistům a mávnutí ruky proti samopalům na rameni mě nepřestane hřát u srdce.
Přesto jsem si pojem slova svoboda naplno až do euforického pocitu uvědomila až ve chvíli, kdy jsem se poprvé sama otočila na posteli. V ten okamžik jsem byla svobodná a šťastná. Nemusela jsem zvonit! Nemusela jsem čekat, až přijdou otáčet! Mohla jsem se chytnout zábradlíčka po bocích postele a otáčet se libovolně do leva, doprava a sem a tam, jak se mi zachtělo. Když jsem poprvé správně pokrčila do strany nohy, tu vrchní přesunula do správného úhlu směrem k posteli, oběma rukama jsem se vší silou, přesněji řečeno mravenčí, přitáhla a překulila se, byla to jedna z nejšťastnějších chvil mého života.
„ Byl už jsem tady?“
„ Jo…“
„ Ale já jsem vás otáčel ke dveřím ne?“
„ Jo…“ Radostně jsem se kochala pohledem na vytřeštěné oči za skly brýlí nejpečlivějšího ošetřovatele.
„ Vy jste se otočila sama ????“
„Jo….“
„ Tak to je super! Už sem nebudu muset chodit!“
 Ale ve dveřích se s krásným úsměvem otočil a přímo mě hladil.
„Jste dobrá, smekám, že jste to zvládla, teď už to půjde jen kupředu, tak dobrou noc.“
Kde jsou vzdušné zámky, zlaté šperky a drahé kamení. Vše vystřídáno za pohled ke dveřím, nebo k oknu, jak mi bude libo.
Snažím se si tu chvíli uchovat v paměti a večer, když usínám a převaluji se po posteli, pořád se cítím šťastná a svobodná.
Když už jsem se tak pěkně začala otáčet, tak krotitelka z LVS, tedy z nácviku nezávislosti, usoudila, že bych mohla začít trénovat posazování. Tak to vlastně jde celou dobu rehabilitace. Zdoláte jeden vrchol a v ten moment vás někdo posadí před další osmitisícovku. Šerpu máš, chceš vylézt až na vrchol, tak do skal, a aby to nebylo tak krutý, dostaneš i kyslík.
„Až budete na boku, musíte víc pokrčit nohy a spustit je z postele. Pravou ruku necháte podél těla, pokrčíte ji v lokti do pravého úhlu a jakoby ji co nejvíc zašoupnete pod sebe. A pak se musíte na té pokrčené ruce vzepřít.“
„Jak se mám na tý ruce vzepřít??“
„No, musíte ten trup švihnout nahoru.“
„A co mám dělat s tou druhou rukou??“
„Můžete se chytit za oblečení, co máte na sobě, a pomáhat si tím.“
„To se mám udržet na tý dlani??“
„Ale jen chvilku, než se posadíte.“
„Nikdy už si sama nesednu. Příšerně mě bolí celé tělo, na ruce se neudržím, a i kdybych se posadila, tak musím vypadnout z postele.“
„To dáte…jdem to zkusit.“
Následující den jsem kladla všem cvičitelům jednoduchou otázku:
„ Jak ráno vstáváš z postele, přes bok nebo si rovnou sedneš?“
Nikdo nebyl schopný vyseknout odpověď.
„ Já to ráno zjistím a zítra ti řeknu.“
Odpovídali naprosto všichni stejně.
Nějaká přiblblá bílkovina mi sežrala obaly nervů a ty dorůstají 1 mm denně. Tomu, co zbylo, se musí dávat vědomě správné podněty, aby dorůstaly správně, protože si taky můžou najít jinou cestičku, a to by zas tak dobrý nebylo. Jak je to vůbec možný, že si to tělo nezapamatuje ty nejjednodušší pohyby, které jsem bravurně zvládala od jednoho roku života??? Prostě nezapamatuje.
Byla jsem pokorně poslušná a celkem se to vyplatilo. Nic nekřečovat, poslouchat tělo, řekne si samo, na co stačí a na co ne. Jíte lžící připevněnou suchými zipy k zápěstí a najednou si řeknete: a dost! Lžíci servete, vezmete vidličku a to by v tom byl čert, kdybyste to nedonesli až do pusy.
„ Mami, ty jíš vidličkou???“
Zůstala na mě s otevřenou pusou zírat dcera při návštěvě.
„ Jasně, jí se vidličkou ne…“
„ My lítáme všichni jak diví a ty si jíš vidličkou! Jestli ty to celý nesimuluješ!“
Rodina mě od samého začátku nikterak nešetřila, někdy jsem si až v duchu stýskala, že mě normálně týrají.
Bolelo mě celé tělo, nohy mi křečovali, a když jsem si posteskla, dostalo se mi suché odpovědi:
„ Buď ráda, že tě něco bolí!“
A bylo vymalováno.
Když už jsem si dokázala sama sednout, byl přede mnou další, v tu chvíli pro mě nedostižný vrchol. Dojet se sama vykoupat. Už jsem si zvládla přesednout pomocí prkýnka z postele na vozík a opačně. Někdo moc chytrý vymyslel prkýnko, které má na delší straně zahnutý výřez, který se zahákne do postranice vozíku. Popošoupáte se zadkem na něj a v podstatě se po něm sklouznete. Chce to sice trochu cviku, ale je to bezvadný výmysl.
Byl večer a já jsem vedla duševní boj. Mám to zkusit a zajet do té koupelny sama, nemám to zkusit. Děsně jsem se bála, že tam padnu, nedosáhnu na zvonek, budu ležet na mokrý a studený podlaze, než mě tam někdo najde. Taky kdybych si něco zlomila, jsem vyřízená, nebo hlavu si o něco třísknout, to by byl taky konec. Ale na druhou stranu, musím to přece jednou zkusit. Nemůže mě někdo pořád mýt a chci si taky už konečně zažít ten slastný pocit, že si sama bez přítomnosti někoho cizího užívám koupele.
Požitek zvítězil.
„ Pavli, pojedu se sama vykoupat.“
„ Cože? Co když spadneš? Nechceš si to rozmyslet?“
„ Už jsem si to rozmyslela. Sbalím se a jedu.“
Naučila jsem se, že pro zdárný úspěch je nejdůležitější si přesně naplánovat a promyslet dopředu každý pohyb. Pojedu jen v dlouhém tričku, do klína si dám pyžamo, mýdlo, žínku, ručník a šampon, protože když už, tak se rozmazlím umytím vlasů.
Na chodbě jsem si vzala dvě prostěradla, do kterých se utíráme, sestrám jsem oznámila, že se jedu vykoupat a s větším klidem, že mě v záloze jistí Pavla, kdybych se dlouho nevracela, jsem vyrazila.
Křečovitě jsem se snažila nemyslet na to, jak před pár dny Danušce ve sprše u bazénu propadla noha koupacím vozíkem a ona tam visela zaklíněna a smiřovala se s tím, že jí tam najdou až ráno, protože odcházela jako poslední. A to já jsem proti ní chcípák, protože ona jezdí na koni a kluci se od ní učí, jak si dát během dvou minut vozík do auta.
Vybrala jsem si tu největší a nejhezčí koupelnu a vjela jsem dovnitř. Jen klid a mysli jen na to, co děláš, přesvědčovala jsem sama sebe. Dovést k židli u sprchy žínku, mýdlo a šampon. Do umyvadla, které je naproti sprše a před které zaparkuji oba vozíky, položit prostěradla a pyžamo. Přivést si koupací vozík a zaparkovat ho těsně vedle mého vozíku. Zkontrolovat, jestli jsou oba zabržděné. Svlíknout si tričko a hodit ho za sebe do umyvadla.  A teď mi pomáhej Bůh, protože si musím přesednout a bez prkýnka. Jedna noha dolů na zem, jedna ruka na okraj koupacího vozíku, nadzvednout se, stojící nohu pošoupnout na koupací vozík, stejně přitáhnout druhou nohu a teď to nejhorší, dostat krajní nohu přes díru na koupacím vozíku. Teď už jen dotáhnout na něj i druhou nohu a HURÁ!
Sundat boty a pod sprchu! Po pěti měsících se jdu sama umýt. Pořád myslím na to, že musím mít zabržděný vozík. A voda po mně teče a teče a teče a já se usmívám, jako by to byla hlavní hodina v mém životě.
Užívala jsem si koupací orgie a jen vědomí, že zítra si zase klidně, kdy budu chtít, můžu na sebe pustit proud vody, mě donutilo zavřít kohoutek. A teď celé pozpátku a mnohem opatrněji, protože jsem mokrá a
klouže to. Zacouvat zpátky, utřít se, obout si boty, přesednout, obléct se, posbírat věcí do klína a odjet a zhasnout.
„ Tak co? Jaký to bylo? Jak ti to šlo?“
„ Pavlí pohádka, krása kombinovaná s nádherou.“
Ani mi nevadilo, že k večeří bylo maso s UHO-universální hnědá omáčka- a rýže, jako už tento týden potřetí, že venku začal poletovat sníh a sestra prohodila, že začíná larisové počasí a potrvá až do jara.
Jsem ráda sama sobě šplhounem a pro dnešek jsem si dost dobře šplhla.
  


 




  






Zařazeno v kategorii Vězení a vozík





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička