Literární web Sůvička

HHHHHH

Eva

 

O kouzelné slepičce

 

Pohádka – scénář

 

Hlavní postavy:

BARBORKA Čiháková – mladá, hezká, hodná, děvečka na statku

STATKÁŘKA Rýdlová Galina – manželka Arnošta Rýdla, záporná postava, střední věk, zlá, lakomá a hamižná, obtloustlá, na manželovo rýpání nijak nereaguje, má v hlavě jen, jak získat větší mamon,

STATKÁŘ Rýdl Arnošt – manžel Galiny Rýdlové, střední věk, v jádru dobrák, je si vědom, že svatbou s Galinou udělal chybu, chová se, jako by jí měl už dost a pořád do ní rýpe, nikterak ji však neomezuje, nemá tušení, co provedla Barborce

TOBIÁŠ – mladý, hezký, hodný, stárek ve mlýně, syn pana otce a paní matky

KRÁLOVSKÝ KOMOŘÍ Kořistka – střední věk, záporná postava, zlý, hamižný, vychytralý, ubližuje lidem

FRANTA – mladý, zlodějíček, vyhýbá se práci, typ „sympatického dareby“, má evidentně šanci na nápravu a také se napraví

Vedlejší postavy:

LUKÁŠ – mládek ve mlýně – mladý, ukecaný, srandista

MATĚJ – prášek ve mlýně – mladý, nemluvný, většinou říká jen „jo“

PAN OTEC – střední věk, otec Tobiáše, majitel mlýna, manžel paní matky

PANÍ MATKA – střední věk, matka Tobiáše, manželka pana otce

KATKA – mladá, hezká, uklízečka na zámku

ADÉLKA – mladá, hezká, dcera Rýdla Arnošta, pomáhá v zámecké kuchyni, s otcem se rozešla kvůli maceše Galině

TOMÁŠ – mladý, manžel Adélky

DVOJČATA RADEK A RADKA – cca 5 let, děti Tomáše a Adélky

TINA – nová děvečka, která přijde na statek po Barboře

MAMINKA – střední věk, matka Barborky

PAVLÍK – dítě cca 10 let, bratr Barborky, syn maminky, po obrně, chodí o berlích

 

Další:

klenotník

soused

doktor

boháč

písař

posel

strážce komnat

strážce František

strážce u zámecké brány 1

strážce u zámecké brány 2

bubeník

muž, co vybírá vejce z kurníku

 

 

1. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. DVŮR – KURNÍK – DEN – (BARBORKA)

 

BARBORKA vybírá z kurníku vejce do ošatky. V ošatce má čtyři vejce, z kurníku vyndává zlaté vejce. Nevěřícně jej obrací v ruce. Pak jej nechtěně pustí na zem. Vykřikne a zakryje si ústa oběma rukama, upustí tedy i ošatku s normálními vejci, která se rozbijí, ale zlaté vejce se nerozbije. Vyděšeně kouká na spoušť a pak se fascinovaně sehne pro zlaté vejce.

BARBORKA drží v ruce zlaté vejce, utíká do domu a volá.

 

BARBORKA

(vzrušeně, trochu

hystericky)

Panímámo, panímámo!

 

 

2. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA lakotně mhouří oči, potěžkává zlaté vejce, snaží se koukat skrze něho proti světlu, vejce neprosvítá. Kousne do něho. Pustí vejce na stůl, vejce se kutálí po stole, zastaví jej rukou. Zasměje se. STATKÁŘKA vejce zvedne, vezme cíp ošacení a vejce přeleští. Zvedne je do výšky a hledí na ně.

 

STATKÁŘKA

(uspokojivě, chamtivě)

Zlato, pravé zlato.

 

STATKÁŘKA zkoumavě zpytuje pohledem BARBORKU a vyštěkne.

 

STATKÁŘKA

(ostře)

Která to snesla?

 

BARBORKA

(provinile)

Netuším…

 

STATKÁŘKA

(rozkazovačně)

Odteďka se nehneš od kurníku dokud

to nezjistíš… Jinak Ti nechám všechna rozbitá vejce zaplatit!

 

 

Do místnosti vchází STATKÁŘ.

 

STATKÁŘ

(zvědavě, ale znepokojeně)

Co se tu děje?

 

STATKÁŘKA mu hodí vejce, STATKÁŘ ho obratně chytí.

 

STATKÁŘKA

(vesele)

Tohle se tu děje.

 

 

3. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. DVŮR – KURNÍK – DEN – (BARBORKA, SLEPIČÍ HEJNO)

 

BARBORKA hlídkuje u kurníku. Jakmile z něho vyleze slepice, strčí hlavu a ruku dovnitř a vyndá obyčejné vejce. Toto se opakuje několikrát.

 

 

4. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. DVŮR – KURNÍK – NAVEČER – (BARBORKA, SLEPICE)

 

Stmívá se. BARBORKA zasmušile sedí na lavičce naproti kurníku. Z kurníku vyleze kropenatá slepice (jediná v hejnu). BARBORKA strčí hlavu a ruku do kurníku a vytáhne zlaté vejce. Oddychne si, šťastně se zatočí a usměje se. BARBORKA běží se zlatým vejcem do chalupy.

 

 

5. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – NAVEČER – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘ sedí na štokrleti u pece a přikládá. STATKÁŘKA stojí u stolu, BARBORKA naproti ní.

 

STATKÁŘKA

(spokojeně)

Tak ta kropenatá říkáš! Oddělíme

ji od ostatních.

 

STATKÁŘKA kývne směrem ke statkáři u pece.

 

STATKÁŘKA

Uděláme pro ni extra kurník

ve stodole. Že jo, Arnošte?!

 

STATKÁŘ

(zabručí)

Jak myslíš, Galino.

 

STATKÁŘ vstane od pece a odchází z místnosti. STATKÁŘKA chytí Barborku za šaty, přitáhne ji k sobě, propaluje ji pohledem a syčí.

 

STATKÁŘKA

(výhružně)

A nikomu ani muk. Rozumíš?!

 

BARBORKA vyděšeně přikyvuje.

 

STATKÁŘKA

(rozkazovačně)

Přísahej na smrt svý mámy, že o

tom nikomu neřekneš.

 

BARBORKA

(vzdorovitě)

Ale paní…

 

STATKÁŘKA

(pomalu, důrazně a chladně)

Přísahej nebo tě odsud vyrazím a

ty a tvoje máma potáhnete světem

a budete louskat cvrčky…

 

BARBORKA se celá rozklepe.

 

BARBORKA

(vyděšeně)

Ale to nemůžete myslet vážně.

 

STATKÁŘKA

(rozkazovačně a zle)

Smrtelně vážně.

 

BARBORKA zvedne ruku k přísaze a odříkává.

 

BARBORKA

(pomalu a zajíkavě)

Přísahám na smrt své maminky,

že ani o slepici ani o vejcích

nikomu nikdy neřeknu.

 

 

6. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. STODOLA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ, SLEPICE)

 

STATKÁŘ, STATKÁŘKA a BARBORKA vyrábějí ve stodole, která je propojena s obytnou částí, výběh a kurník pro slepici. Jakmile je vše hotovo, STATKÁŘKA pustí do výběhu kropenatou slepici a otočí se k Barborce.

 

STATKÁŘKA

Odteďka se o ni budu starat já,

ty budeš mít na starost ostatní

slípky.

 

STATKÁŘ

(kousavě, pro sebe, cedí mezi

zuby)

Jo, a ještě krávy, kozy, králíky,

koně a jednu hamižnou babiznu.

 

STATKÁŘKA dá ruce v bok, přimhouří oči a vyštěkne.

 

STATKÁŘKA

(přísně zvýšeným hlasem)

Jak to myslíš, Arnošte?

 

STATKÁŘ

(odsekne)

Tak, jak jsem to řek´…Galino.

 

 

7. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. LOŽNICE – DEN – (STATKÁŘKA)

 

STATKÁŘKA má v ruce zlaté vejce, otevře truhlici, v níž jsou na plédu vystlaná zlatá vejce, vloží k nim to další, které přinesla. Všechna vejce hladí rukou, laská se s nimi.

 

 

8. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – VEČER – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

BARBORKA, STATKÁŘKA a STATKÁŘ sedí u stolu a jedí hrachovou kaši s uzeným masem.

 

STATKÁŘKA

Barborko, zítra pojedem do města,

prodáme vejce a koupím ti

nové šaty, co jsem ti slíbila.

 

BARBORKA překvapeně přestane jíst a šťastně se usměje.

 

BARBORKA

To jste moc hodná, paní.

 

STATKÁŘ

(uštěpačně)

Galina tam jede hlavně kvůli sobě.

To ona chce šatičky, ale i botičky,

čepeček, kožíšek a kozačky.

 

STATKÁŘKA

(odfrkne a odsekne)

Když na to mám…

 

 

9. OBRAZ – INT. OBCHOD KLENOTNÍKA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ, KLENOTNÍK)

 

Obchod je plný cenných věcí. BARBORKA, STATKÁŘKA a STATKÁŘ stojí u pultu, na druhé straně pultu stojí KLENOTNÍK. V obchodě kromě nich nikdo není. KLENOTNÍK váží zlaté vejce, pak si nasadí na oko lupu a zkoumá vejce přes lupu.

 

KLENOTNÍK

Opravdu ryzí zlato. Jak jste

k němu přišli?

 

STATKÁŘKA

Přenocovali u nás kupci z Arábie.

Koupili si od nás koně a zásoby
jídla na cestu. Místo peněz nám

dali tohle vejce.

 

STATKÁŘ a BARBORKA se podívají na STATKÁŘKU velmi překvapeně. STATKÁŘ pozvedne významně obočí, ale nic neřekne. KLENOTNÍK otevře pokladnu, vyndá štos bankovek, odpočítá ze štosu deset kusů a podává je STATKÁŘOVI. STATKÁŘKA po nich chňapá, ale STATKÁŘ s mírným úsměvem zavrtí hlavou, strčí peníze do kapsičky u vesty a kapsičku zapne knoflíčkem.

 

KLENOTNÍK

Je to tak v pořádku?

 

STATKÁŘ kývne hlavou na souhlas a zavelí ženám.

 

STATKÁŘ

Jdeme.

 

STATKÁŘ, STATKÁŘKA a BARBORKA odcházejí.

 

KLENOTNÍK vloží vejce do vykládané šperkovnice, šperkovnici vloží do zásuvkové skříně, zásuvku zamkne.

 

10. OBRAZ – INT. OBCHOD S DÁMSKÝMI ŠATY – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

BARBORKA a STATKÁŘ si prohlížejí šaty, pověšené na figurínách. BARBORKA se zastaví u bleděmodrých šatů s bílou krajkou, které jsou velmi krásné a honosné, vypadají, jak svatební.

 

STATKÁŘ

(s úsměvem)

Ty jsou viď.

 

BARBORKA

(nadšeně)

Krásné… skoro jak pro nevěstu.

 

STATKÁŘ

Chtěla bys je?

 

BARBORKA

(nadšeně a smutně)

A jak! Ale paní mi je nekoupí, jsou

moc drahé.

 

STATKÁŘ

(lišácky)

To se ještě uvidí.

 

Zpoza závěsu vyleze STATKÁŘKA v nových oranžových šatech, které jsou sešity z pruhů, přepásané zeleným páskem a mají zelené lemy. STATKÁŘKA je v šatech velmi naditá.

 

STATKÁŘKA

Tak co tomu říkáš, Arnošte?

 

STATKÁŘ si založí ruce na prsou a pokývá uznale hlavou.

 

STATKÁŘ

(ironicky)

Jiná by v tom vypadala jak přerostlá

dýně, ale tobě to opravdu moc sluší.

 

BARBORKA, která stojí u vybraných bleděmodrých šatů, si dá ruku na pusu a vyprskne. Rychle se schová za šaty, aby si toho paní nevšimla.

STATKÁŘ ukáže na Barborku.

 

STATKÁŘ

Barborka už si taky vybrala.

 

BARBORKA vážně odstoupí od šatů, ale oči ji vzrušeně hoří. Tak moc by si je přála.

STATKÁŘKA jde k šatům a hledá cenovku. Najde ji dole na rukávu. Vyvalí oči.

 

STATKÁŘKA

(vykřikne)

Vy jste se zbláznili, taková

drahota!

 

STATKÁŘ udělá prstem gesto, aby k němu statkářka přišla.

 

STATKÁŘ

Pocem.

 

STATKÁŘKA přistoupí ke statkářovi. STATKÁŘ do ucha pošeptá statkářce.

 

STATKÁŘ

Chceš, aby mlčela o vejcích

jako hrob? Tak si ji musíš

nějak zavázat!

 

STATKÁŘKA

(nahlas)

Ale?!

 

STATKÁŘ zavrtí hlavou a udělá rukou zamítavé gesto.

 

STATKÁŘ

(rozhodně a nekompromisně)

Žádné ale.

 

STATKÁŘ si poklepe na kapsičku u vesty.

 

STATKÁŘ

(vítězně)

A peníze mám já.

 

STATKÁŘ se otočí od STATKÁŘKY a mrkne na BARBORKU a ta se celá rozzáří.

 

 

11. OBRAZ – INT. HOSPODA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ, SOUSED)

 

U stolu sedí STATKÁŘ a SOUSED, oba mají před sebou pivo. BARBORKA a STATKÁŘKA mají na sobě nové šaty a stojí vedle stolu.

 

STATKÁŘKA

(vlídně)

Jestli chceš, dej si ještě pivo,

Arnošte, pojedem domů samy, Barča

to odkočíruje, nebude to poprvý.

 

STATKÁŘ vzhlédne k manželce a usměje se.

 

STATKÁŘ

Ty jsi dneska v dobrém rozmaru,

že by ty nový šatičky? Dobře,

přijedu domů tady se sousedem.

 

 

12. OBRAZ – EXT. LESNÍ CESTA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA)

 

BARBORKA a STATKÁŘKA jedou v povozu – kočáru, který je tažený  koněm. BARBORKA sedí na kozlíku, STATKÁŘKA na místě pro cestující za ní.

 

STATKÁŘKA

(mile)

Barborko, zastav, půjdeme se kouknout

na vyhlídku.

 

13. OBRAZ – EXT. LESNÍ PĚŠINKA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA)

 

BARBORKA a STATKÁŘKA jdou úzkou lesní pěšinkou a dojdou ke skále tyčící se strmě nad řekou.

 

 

14. OBRAZ – EXT. NA SKÁLE NAD ŘEKOU – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA)

 

BARBORKA a STATKÁŘKA stojí na skále, na níž je plošinka, něco jako vyhlídka. STATKÁŘKA udělá rozmáchlé gesto po krajině.

 

STATKÁŘKA

(dojatě)

Koukni na tu krásu,

pořád děláme a ani si to

nevychutnáme.

 

BARBORKA se šťastně rozhlíží. Trochu se nakloní a hledí na divokou řeku, která se rychle valí několik metrů pod nimi. STATKÁŘKA do ní zezadu strčí.

Ozve se zoufalý, vyděšený výkřik.

BARBORKA se zřítí do řeky.

 

STŘIH:

 

STATKÁŘKA odchází z plošiny zle se usmívá a ucedí pro sebe.

 

STATKÁŘKA

(s povzdechem, lakonicky)

Škoda těch šatů.

 

15. OBRAZ – EXT. V ŘECE – DEN – (BARBORKA)

 

Topící se BARBORKU strhává proud. Po cca 300 metrech se chytne klády, která zde pluje. Vyšplhá se v proudu na kládu a nechává se absolutně vyčerpaná unášet.

 

 

16. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (TOBIÁŠ, LUKÁŠ, MATĚJ)

 

Záběr na řeku, jak po ní jede kláda s bezvládnou BARBORKOU.  Záběr na Lukáše a Matěje, jak si toho všimnou, rychle utíkají k řece vytahují ji ven.

STŘIH:

 

LUKÁŠ a MATĚJ vlečou bezvládnou a mokrou Barborku položí ji na pult, na němž jsou naskládané prázdné čisté pytle.

Přibíhá k nim TOBIÁŠ.

Z Barborky kape voda.

 

TOBIÁŠ

Kde jste ji našli?

 

LUKÁŠ

Vytáhli jsme ji z náhonu.

Visela na kusu klády.

             

TOBIÁŠ poklekne Barborce, odhrne jí z čela vlasy a otočí se na Lukáše.

 

TOBIÁŠ

Lukáši, utíkej rychle pro doktora.

 

LUKÁŠ vyběhne z mlýnice ven. TOBIÁŠ se otočí na Matěje.

 

TOBIÁŠ

Matěji, pomoz mi, popadni ji,

přenesem ji do domu.

 

 

17. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – DEN – (TOBIÁŠ, BARBORKA, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ, DOKTOR)

 

BARBORKA leží na prostorném gauči, který je zde v rohu. DOKTOR se sklání nad Barborkou a vyšetřuje ji.

 

DOKTOR

Bude dobrá. Převlékněte ji do

suchých šatů a počkejte, až se

probere.

 

TOBIÁŠ

Stejně je to zázrak, pane doktore,

že ji řeka vehnala zrovna sem do

náhonu. Kdyby ji odnesla do jezu

pod mlýnem, byla by s ní amen.

 

DOKTOR

Zázrak je hlavně to, že žije a že se

v tak dravém proudu neutopila.

Asi s ní má Pánbůh ještě nějaké

úmysly.

 

PANÍ MATKA

Má krásné šaty, kvalitní materiál,

vůbec nejsou potrhané. To bude

nějaká slečna ze zámku.

 

LUKÁŠ

Ale jak se tu vzala? Zámek je od

řeky daleko.

 

PAN OTEC

To nám bude muset říct sama.

 

 

18. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – VEČER – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA a STATKÁŘ sedí u stolu a jedí. Lámou si chleba do talíře s polévkou. Uprostřed stolu jsou pečená žebra. STATKÁŘKA říká.

 

STATKÁŘKA

(vyčítavě)

Nezbylo tu po ní nic, vůbec nic.

Utekla se všemi svými věcmi.

A za to můžeš ty, kdybys jí

nekupoval tak drahý šaty…

 

STATKÁŘ

(provokativně a se smíchem)

Aspoň půjde do světa hezky oblečená.

 

STATKÁŘKA

(zvolá)

To jsi celý ty! Ještě to zlehčuješ!

A kdo se postará o dobytek, tě nezajímá?

 

STATKÁŘ

Najmeme si jinou děvečku.

 

STATKÁŘKA si sáhne pro žebro a zakousne se do něho.

 

STATKÁŘKA

(s plnou pusou)

Jo, ale tahle do domu nepáchne,

bude spát v maštali.

 

STATKÁŘ

(udiveně)

A proč by nemohla spát v pokojíku

po Barče?

 

STATKÁŘKA

(odsekne)

Aby všechno vykecala!?

Bude tam slepička,

aspoň ji budu mít víc pod

dohledem.

 

 

19. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – VEČER – (TOBIÁŠ, BARBORKA, PAN OTEC, PANÍ MATKA)

 

BARBORKA sedí u stolu, je evidentně rozrušená, v rukou objímá hrnek s čajem. Z hrnku se kouří. Na sobě má suché šaty, ne tak honosné, jako měla předtím, prosté, ale hezké. U stolu sedí TOBIÁŠ, PAN OTEC, PANÍ MATKA. Všichni na ni upírají zvědavě oči a čekají až promluví.

 

PANÍ MATKA

(vlídně)

Povídej, děvenko, co se stalo?

 

BARBORKA se podívá do hrnečku a tam se zjeví STATKÁŘKA.

 

 

STATKÁŘKA

(mimo obraz)

Přísahej na smrt svý mámy, že o

tom nikomu neřekneš.

 

BARBORKA

(lámavě, pomalu)

Já…já…si nic nepamatuji. Nevím,

jak jsem se dostala do vody…

 

PANÍ MATKA uhne pohledem od Barborky na manžela a syna.

 

PANÍ MATKA

Nechte ji, je v šoku. Však ona

si časem vzpomene.

 

PANÍ MATKA se zase podívá na Barborku.

 

PANÍ MATKA

Jak ti říkají?

 

BARBORKA

Barborka nebo Barča.

 

PANÍ MATKA

Budeme ti říkat Barborko.

 

BARBORKA se usměje. PANÍ MATKA ukáže na pana otce a na Tobiáše.

 

PANÍ MATKA

Tohle je můj muž, majitel mlýna,

tady se mu říká pan otec. Tohle je

náš syn Tobiáš, stárek. Mně říkají

paní matka. A ti kluci, co tě vylovili

z vody a které zítra ráno uvidíš,

se jmenují Lukáš a Matěj. Lukáš tu

dělá mládka a je to ten ukecanej a

Matěj, jeho pravý opak, tu pracuje

jako prášek.

 

BARBORKA pokývá hlavou na srozuměnou.

 

 

PANÍ MATKA

Umíš něco?

 

BARBORKA

Umím vařit, prát, uklízet,

postarat se o dobytek, všechno

možné…

 

TOBIÁŠ

(láskyplně a nadšeně)

Opravdu? To jsi tak šikovná?

Tebe nám nepřinesla voda, ale

samo nebe!

 

PAN OTEC se uculuje.

PANÍ MATKA se podívá s chápavým úsměvem na Tobiáše a potom zase na Barborku.

 

PANÍ MATKA

Potřebuji pomocnici do kuchyně.

Když ti to půjde, ráda ti vaření

přenechám. Už nejsem nejmladší…

 

 

20. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU (POKOJ PO BARČE) – DEN – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA a STATKÁŘ přestavují pokoj, který zůstal po Barče. Přestěhují tam kurník ze stodoly a pustí do místnosti kropenatou slepičku.

 

 

21. OBRAZ – EXT. MLÝN – ZAHRADA – DEN – (TOBIÁŠ, BARBORKA)

 

BARBORKA (má na sobě zase jiné šaty) sedí na bobku a sbírá do košíku byliny. TOBIÁŠ se k ní zezadu přiblíží a dá jí ruce přes oči.

 

BARBORKA

(směje se)

Tobiáš!

 

TOBIÁŠ

Jaks to poznala?

 

BARBORKA

A kdo jinej! Pokaždé přijdeš,

když sbírám bylinky na vaření.

 

TOBIÁŠ

Když tobě to přitom tak sluší.

 

BARBORKA

(žertovně)

A jindy ne?

 

TOBIÁŠ

Pořád, nemůžu se na tebe vynadívat,

hezčí holku jsem neviděl.

Nejradši bych ti dal pusu.

 

 

BARBORKA se rozesměje.

 

BARBORKA

(laškovně)

Opravdu?

 

TOBIÁŠ

(zcela vážně)

Opravdu.

 

TOBIÁŠ sedí na bobku naproti Barborce.

BARBORKA sklopí cudně hlavu.

TOBIÁŠ se k ní pomalu přibližuje, zvedne ji něžně bradu nahoru a dá jí krátký polibek na ústa. Pak se rychle odtáhne.

BARBORKA sklopí cudně hlavu.

Oba zhluboka dýchají.

 

TOBIÁŠ

(zcela vážně)

Mám tě moc rád.

 

BARBORKA zvedne oči a zašeptá.

 

BARBORKA

(uzarděle)

Já tebe taky.

 

 

22. OBRAZ – INT. MLÝN – KUCHYŇ – DEN – (TOBIÁŠ, BARBORKA, LUKÁŠ, MATĚJ, PAN OTEC, PANÍ MATKA)

 

TOBIÁŠ, BARBORKA, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ sedí u velkého stolu a jedí špekové knedlíky se zelím. PAN OTEC v čele, vedle něho TOBIÁŠ a vedle něho BARBORKA, naproti nim LUKÁŠ a MATĚJ, v čele naproti panu otci PANÍ MATKA.

 

TOBIÁŠ

(se rozplývá)

Je to výborné Barborko.

Lepší špekové knedlíky jsem

v životě nejedl.

 

LUKÁŠ se nakloní k Matějovi a šeptá mu do ucha.

 

LUKÁŠ

(šeptem)

Ten je zamilovanej až po uši.

 

MATĚJ pokývá souhlasně hlavou.

 

MATĚJ

(souhlasně)

Jo.

 

LUKÁŠ

(šeptem)

Nad každým jídlem, který Barča

uvaří, se rozplývá.

 

MATĚJ

(úsměvně)

Jo.

 

LUKÁŠ

(šeptem)

I kdyby mu dala votruby pro koně.

 

MATĚJ

(pobaveně)

Jo.

 

LUKÁŠ

Ale vaří dobře, to se musí nechat.

To určitě nebude slečna ze zámku,

ta by se takhle v kuchyni neotáčela.

 

MATĚJ

(obdivně)

Jo.

 

LUKÁŠ

Ledaže by vařila pro samotnýho

krále.

 

MATĚJ

(zamyšleně)

 

Jo.

 

 

23. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. MAŠTAL – (STATKÁŘKA, TINA)

 

STATKÁŘKA ukazuje TINĚ, kde bude spát. Je to malý neútulný prostor s postelí, nočním stolkem, křesílkem a skříní oddělený od koně přepážkou a zakrytý ve vchodové části závěsem.

 

STATKÁŘKA

Tady můžeš přespat.

 

TINA

Radši budu chodit na noc domů.

 

STATKÁŘKA

(překvapeně, odměřeně)

Ale nikdo tě tam vozit nebude.

 

TINA

(zcela nevzrušeně, samozřejmě)

Dojdu to pěšky.

 

TINA

(pro sebe)

Lepší než spát v maštali.

 

 

24. OBRAZ – EXT.TRŽNICE – DEN – (BARBORKA, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, KOMOŘÍ, FRANTA, BOHÁČ, KOMPARS)

 

FRANTA se prochází po tržnici a kouká, co by kde ukradl. Přes rameno má velkou koženou brašnu. Když jde kolem stánku s ženskými šperky, strčí nenápadně do brašny korále. Nikdo si toho nevšimne.

BOHÁČ postává u stánku s kýtami.

FRANTA uřízne boháčovi nožem peněženku, která mu visí jako váček za pasem, a pak rychle zmizí.

PANÍ MÁMA a BARBORKA stojí u stánku s keramickými výrobky a prohlížejí si hrnečky.

BARBORKA má na sobě šaty, které jí koupila STATKÁŘKA. Za nimi táhne LUKÁŠ káru, na které má naloženy brambory, hrnce a košťata.

Kolem projíždí zámecký kočár s koňmi.

BOHÁČ si sáhne na místo, kde měl váček s penězi, vyděšeně vyvalí oči a křičí.

 

BOHÁČ

Pomóóc! Okradli mě, okradli mě….

 

Sbíhají se k němu lidé. Kočár zastaví a z kočáru vyleze KOMOŘÍ. KOMOŘÍ přistoupí k boháčovi.

 

KOMOŘÍ

Kdo tě okradl?

 

BOHÁČ

Nevím, neviděl jsem ho. Ukradl

mi váček s penězi.

 

KOMOŘÍ se rozhlédne po okolních lidech.

 

KOMOŘÍ

Viděl ho z vás někdo?

 

Všichni vrtí hlavou.

 

KOMOŘÍ

Měl sis peníze líp hlídat.

Ten už je dávno za horami.

 

KOMOŘÍ spatří u stánku s keramikou BARBORKU s PANÍ MATKOU, za nimi postává u kárky LUKÁŠ a rozhlíží se.

KOMOŘÍ přistoupí k Lukášovi a ukáže na Barborku.

 

KOMOŘÍ

(rozkazovačně)

Hej ty, kdo je ta krásná dívka?

 

LUKÁŠ

A kdo jste vy?

 

KOMOŘÍ

(rozzuřeně)

Jak to se mnou mluvíš, ty otrapo?!

Jsem královský komoří.

 

LUKÁŠ

A já Lukáš, mládek z mlejna.

 

KOMOŘÍ

Ty mě vůbec nezajímáš. Ptám se,

kdo je ta dívka?

 

LUKÁŠ

Nevím.

 

KOMOŘÍ

(výhrůžně)

Jakže?

 

LUKÁŠ

Jmenuje Barborka a přinesla

nám ji voda. Zeptejte se

paní matky.

 

KOMOŘÍ zlostně mávne rukou a přistoupí k Barborce a paní matce.

 

KOMOŘÍ

(mírně)

Hej, paňmámo, to děvče v pěkných

šatech patří k vám?

 

PANÍ MATKA

Ano, je to naše kuchařka.

 

KOMOŘÍ

A kde kuchařka sebrala tak

drahé šaty?

 

PANÍ MATKA jen pokrčí rameny a nic neřekne.

KOMOŘÍ se zarazí. Pak řekne rozhodně.

 

KOMOŘÍ

Půjde se mnou, princezna potřebuje

komornou.

 

PANÍ MATKA

To nepůjde…

 

KOMOŘÍ

Je to můj rozkaz a o těch se

nediskutuje, jinak si pro ni

přijdou do mlýna drábové.

 

Komoří chytne vyděšenou Barborku za ruku a násilně ji strčí do kočáru. Kočár rychle odjíždí.

 

 

25. OBRAZ – ZÁMEK – INT. ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN – (BARBORKA, KOMOŘÍ)

 

 

BARBORKA stojí u kulatého stolu a drží se jednou rukou opěradla židle.

KOMOŘÍ obchází kolem stolu a má ruce založeny v bok. KOMOŘÍ se zastaví vedle Barborky.

 

KOMOŘÍ

Tak ty si nic nepamatuješ?!

Odkud jsi, kde jsi vzala

tyhle šaty, jak ses ocitla

v řece, nic?!

 

BARBORKA vrtí vyděšeně hlavou. KOMOŘÍ chytne Barborku zezadu na hlavě za vlasy, přitáhne k sobě a do obličeje jí výhrůžně zasyčí.

 

KOMOŘÍ

Mám ti rozvázat jazyk?!

 

BARBORKA se snaží odtáhnout. Stále se kouká vyděšeně.

KOMOŘÍ ji pustí.

 

KOMOŘÍ

Uděláme to jinak.

 

 

26. OBRAZ – ZÁMEK – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – DEN -(BARBORKA, KOMOŘÍ, ADÉLKA, KOMPARS)

 

Na nádvoří je shromážděn dav lidí. Uprostřed davu je kruh, v němž stojí KOMOŘÍ a drží za ruku BARBORKU.

 

KOMOŘÍ

(teatrálně)

Tato dívka je smutná a nešťastná.

A víte, proč je nešťastná?

 

Všichni vrtí hlavami.

 

KOMOŘÍ

(teatrálně)

Protože ztratila paměť. A strašně

ráda by chtěla, aby se jí vrátila.

A my ji v tom pomůžeme. Pokud někdo

z vás pozná tuto dívku, odměna ho

nemine.

 

Z davu vystoupí ADÉLKA.

 

ADÉLKA

Já ji znám. Je to Barborka, děvečka

ze statku mého otce. Nastoupila hned

po mně, když jsem odešla sloužit na

zámek.

 

KOMOŘÍ

(přísně)

Co ty jsi zač?

 

ADÉLKA

Jmenuji se Adéla, za svobodna Rýdlová,

můj otec je statkář Rýdl. Tady na

zámku pomáhám v kuchyni, myju nádobí

a tak…

 

KOMOŘÍ

A kde je ten statek?

 

ADÉLKA

Daleko, až v Roudnici.

 

KOMOŘÍ

A proč jsi odtamtud odešla?

 

ADÉLKA

Maminka umřela a otec se znovu

oženil. A macecha? Darmo mluvit…

 

KOMOŘÍ

(spíše pro sebe)

Ten statek musíme omrknout…

 

KOMOŘÍ se otočí směrem k Barborce.

 

KOMOŘÍ

(rozzuřeně)

Hraješ si na neviňátko a přitom jsi sprostá zlodějka!  Jako děvečka by sis tak drahé šaty nikdy nemohla dovolit! Do žaláře s tebou! Dokud se celá věc neprošetří.

BARBORKA se rozpláče.

 

ADÉLKA

(zděšeně)

Ale ne, to ne…to jsem nechtěla!

 

KOMOŘÍ

(výhrůžně)

Chceš jí dělat společnost?

 

 

27. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – DEN – (STATKÁŘKA, KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ sedí na rohové lavici u stolu. STATKÁŘKA na židli naproti němu. Mají před sebou hrnek s kávou.

 

STATKÁŘKA

Ty šaty mi ukradla, sbalila

si všech pět švestek a zmizela

i s nimi.

 

KOMOŘÍ se na statkářku zpytavě zahledí, celou si ji přeměří.

 

KOMOŘÍ

Statkářko, nebyly ti ty šaty malý,

vždyť seš jak kolotoč?

 

STATKÁŘKA

(durdí se)

No dovolte! To byly mý svatební,

schovávala jsem si je na památku.

 

STŘIH:

 

KOMOŘÍ se prochází se po pokoji, rozhlíží kolem sebe, vše podrobně zkoumá. Otevře dveře do chodby a vyjde ven. STATKÁŘKA ho následuje.

 

 

28. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. CHODBA – DEN – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ, KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ stojí uprostřed chodby a rozhlíží se. Je zde 5 (pět) dveří – setnice, ložnice, pokoj po Barče, průchod do stodoly a hlavní vchod. STATKÁŘKA stojí za ním. KOMOŘÍ otevře dveře do ložnice a nahlíží do pokoje.

 

STATKÁŘKA

To je ložnice.

 

KOMOŘÍ zavře dveře. KOMOŘÍ otevře další dveře a nahlíží dovnitř.

 

STATKÁŘKA

To je průchod do stodoly.

 

KOMOŘÍho zrak spočine na dveřích do pokoje po Barče, kde je nyní kropenatá slepice. Vezme za kliku, ale dveře jsou zamčené. STATKÁŘ vchází hlavním vchodem. KOMOŘÍ si ho nevšímá a rumpluje dál klikou pokoje.

 

KOMOŘÍ

Co je za těmi dveřmi?

 

STATKÁŘKA

To je pokoj po Barboře.

 

KOMOŘÍ

Proč je zamčený?

 

STATKÁŘKA se zatváří bezradně a očima hledá pomoc u statkáře. STATKÁŘ se tváří zamyšleně, je vidět, že volí, jak se zachová.

 

KOMOŘÍ

(ostře)

Čekám na vysvětlení.

 

STATKÁŘ to nevydrží a zasáhne.

 

STATKÁŘ

(smutně)

V tom pokoji bydlela má dcera

a utekla. Bydlela tam Barborka a

utekla. Přináší smůlu, proto

jsme ho zamkli…

 

STATKÁŘ dodá váhavě.

 

STATKÁŘ

…a klíč zahodili.

 

 

29. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. ZAHRADA – POD OKNY POKOJE PRO SLUŽEBNOU – DEN – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ nahlíží oknem do pokoje. Okno je na škvírku pootevřené a zajištěné háčkem, aby nešlo otevřít úplně.

 

KOMOŘÍ

(pro sebe)

A hele, slepice! Pak, že tam

nikdo není.

STŘIH:

 

KOMOŘÍ odchází od okna. Zarazí se.

 

KOMOŘÍ

No jo, ale někdo ji tam musí

krmit! To asi nebude obyčejná

slípka, když ji drží pod zámkem.

Tu slepici musím dostat!

 

 

30. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (TOBIÁŠ, LUKÁŠ)

 

TOBIÁŠ a LUKÁŠ stojí pod výsypkou v mlýnici a odebírají pytle s umletou moukou.

 

LUKÁŠ

Tobiáši, ten komoří, co odvedl

naši Barborku na zámek, ji

prý vsadil do žaláře.

 

TOBIÁŠ

Cože?

 

LUKÁŠ

Povídá se, že to je děvečka

z nějakého statku…

 

TOBIÁŠ

Ale proč ji zavřel? Copak něco

provedla?

 

LUKÁŠ pokrčí rameny. TOBIÁŠ položí rozlobeně pytel s moukou na zem.

 

TOBIÁŠ

Půjdu na zámek… musí ji

pustit.

 

 

31. OBRAZ – INT. ZÁMEK – ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN -(KOMOŘÍ, PÍSAŘ)

 

Zámecký PÍSAŘ sedí u kulatého stolu a píše.

KOMOŘÍ chodí po místnosti a diktuje.

KOMOŘÍ

Teď ještě napíšeme pozvánku pro

statkáře a statkářku Rýdlovi

z Roudnice.

 

 

32. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. SETNICE – DEN – (STATKÁŘKA, POSEL)

 

STATKÁŘKA a POSEL stojí opodál dveří. POSEL má před sebou listinu, z níž čte.

 

POSEL

(úředně)

Král Jiří devadesátý devátý a

královna Vilhelmína vás srdečně

zvou na ples, který se koná v

sobotu od osmi hodin.

 

STATKÁŘKA spráskne ruce.

 

STATKÁŘKA

No to je nadělení. Ale já nemám nic

na sebe!

 

POSEL

(škrobeně a odměřeně)

Neúčast je brána jako urážka

královského majestátu a dle toho

je trestána.

 

 

33. OBRAZ – ZÁMEK – INT. ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN – (TOBIÁŠ, KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ sedí bokem u kulatého stolu, nohu přes nohu a povýšeně si poťukává prsty o stůl. Říká výsměšně.

 

KOMOŘÍ

Barbora Čiháková je sprostá zlodějka.

Ukradla statkářce Rýdlové šaty,

peníze a šperky a v noci se při útěku

zřítila ze skály do řeky.

 

TOBIÁŠ

(rozlobeně)

Nevěřím vám ani slovo.

 

KOMOŘÍ

(posměvačně)

Jo, některý holky vypadají jako

když neumí do pěti počítat a přitom …

 

TOBIÁŠ

(přesvědčeně)

Barborka není žádná zlodějka.

 

KOMOŘÍ

Ale ano, máme na to svědky.

A spravedlivý trest ji nemine.

 

KOMOŘÍ vstane od stolu, urovná si šosy oblečení a říká odměřeně.

KOMOŘÍ

A už nezdržuj, nemám jen tebe.

 

 

34. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. LOŽNICE – VEČER – (STATKÁŘKA)

 

STATKÁŘKA odsune trochu postel a vyndá prkno z podlahy. Po podlahou je otvor. Přitáhne si pléd, který je položen nedaleko na podlaze a rozváže jej. Je plný zlatých vajec. Vejce vyskládá do otvoru, přiloží prkno, přisune postel zpět na své místo a zamumlá si pro sebe.

 

STATKÁŘKA

Ten zatracený ples, ten nám byl

čert dlužen.

 

 

35. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÁ BRÁNA – VEČER – (STATKÁŘ A STATKÁŘKA, KOMOŘÍ)

 

Zámecká brána se otvírá. STATKÁŘ a STATKÁŘKA vjíždějí na koňském povozu do zámku. Zámecká brána se zavírá.

 

STŘIH:

 

Zámecká brána se otvírá. KOMOŘÍ vyjíždí na koni ze zámecké brány. Za sedlem má pověšenou nůši, která má víko.

 

 

36. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. U OKNA POKOJE PRO SLUŽEBNOU – NOC – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ stojí u okna, v ruce svítilnu, na zádech má nůši. Sundá nůši ze zad. KOMOŘÍ položí svítilnu na zem a lomcuje předokenními okenicemi, až tyto povolí. Za nimi je okno. KOMOŘÍ vyřízne ve skle ostrým rydlem obdélník vedle okenní kliky. Obalí si ruku kapesníkem a obdélník vysklí. Strčí ruku vyskleným otvorem dovnitř a povolí okenní kličku. Otevře okno. Strčí dovnitř nůši. Vezme svítilnu a vleze oknem dovnitř.

 

 

37. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU – NOC – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ osvětluje místnost a důkladně ji prohledává. Z kurníku se ozve kvokání. KOMOŘÍ se nakloní do kurníku a posvítí si tam.

 

 

38. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. KURNÍK V POKOJI PRO SLUŽEBNOU – NOC – (SLEPICE)

 

V hnízdě ve slámě se leskne zlaté vejce a kousek za ním sedí kropenatá slepice.

 

 

39. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU – NOC – (KOMOŘÍ, SLEPICE)

 

KOMOŘÍ vytahuje z kurníku zlaté vejce a strká si ho do vnitřní kapsy na prsou svrchníku. KOMOŘÍ vytahuje z kurníku slepici.

 

KOMOŘÍ

Už se nedivím, slepičko, že si

tě ta bába protivná zamyká.

 

KOMOŘÍ si přisune si nůši) otevře ji, strčí do ní slepici a zaklopí víko.

 

 

40. OBRAZ – INT. KOMNATA KOMOŘÍHO – NOC – (KOMOŘÍ, SLEPICE)

 

KOMOŘÍ vytáhne slepici z nůše, pustí ji na zem a radostí si povyskočí. Slepice se rozběhne po zemi.

 

KOMOŘÍ

Já to tušil, já to tušil…

nachystáme ti, pipinko, parádní

bydlení.

 

KOMOŘÍ otevře intarzovanou skříň, uvnitř skříně jsou tři police. Vyhází z ní všechno oblečení. Vyběhne ven z pokoje.

 

STŘIH:

 

KOMOŘÍ se vrátí s košem slámy a malými prkýnky (lištami). Vše položí na zem. Vytáhne z pod postele velký měděný nočník. Nočník vystele slámou tak, aby to vytvářelo hnízdo pro snášku. Nočník položí na dno levé strany skříně a celou horní polici vystele slámou. Zavře levé křídlo dveří. Pravé křídlo dveří vyrve z pantu. Položí jej na zem rubovou stranou (bez intarzování) navrch a vytáhne z kapsy hřebíčky, z koše se slámou vyloví kladívko a natluče do dveří lištičky tak, aby to tvořilo žebřík do kurníku. Žebřík přistaví k pravé straně skříně k nejvyšší polici, která je vystlána slámou. Pak si spokojeně zamne ruce.

 

KOMOŘÍ

Tak a ještě ti uděláme ohrádku,

abys nám nekadila po pokoji,

a budeme si tu žít jako v ráji.

 

 

41. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU – NOC – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA rázně otevře dveře, lampu, co drží v ruce, položí na truhlu. Strčí hlavu do kurníku. Nasouká se do kurníku, co to jde, málem tam vleze sama. STATKÁŘKA vystrčí hlavu z kurníku, vezme lampu z truhly a svítí do kurníku. Posvítí si na okno a vidí, že okno je vysklené a na zemi střepy. Hořekuje.

 

STATKÁŘKA

Ukradli nám slepičku!

 

Do místnosti vkročí STATKÁŘ.

 

STATKÁŘ

Ukaž!

 

STATKÁŘ si vezme lampu od ženy a pečlivě prohlíží celý pokoj. STATKÁŘKA jako stín za ním. Slepici nenajdou.

 

STATKÁŘKA

(zařve)

Vejce!

 

STATKÁŘKA vyběhne z místnosti.

 

 

42. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. LOŽNICE – NOC – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA chvatně odsune postel, vyndá prkno z podlahy. Zalesknou se zlatá vejce. STATKÁŘKA je přepočítá. STATKÁŘ vkročí do místnosti.

 

STATKÁŘKA

(s úlevou)

Jsou všechny. Ještě, že jsem

je schovala!

 

STATKÁŘKA se chytne za srdce a naříkavě zvolá.

 

STATKÁŘKA

Ale kde teď budeme hledat naši

milovanou slepičku?

 

STATKÁŘ

(rozhodně)

Nebudeme ji hledat.

 

STATKÁŘKA

(udiveně a rozčileně)

Co to říkáš?

 

STATKÁŘ

Za prvý tuším, kdo to udělal,

a proti vrchnosti nic nezmůžeš.

Za druhý máš tolik zlata, že

nemusíš do konce života dělat.

Žádnou zlatonosnou slepici už

nepotřebuješ. Nahrabala sis dost.

 

STATKÁŘKA

Ale zlata není nikdy dost.

 

STATKÁŘ

(striktně)

Pánbůh dal, Pánbůh vzal.

 

 

43. OBRAZ – INT. CHODBA K ŽALÁŘI – DEN – (BARBORKA, ADÉLKA, STRÁŽCE FRANTIŠEK)

 

ADÉLKA vstoupí do chodby, která vede do vězení. Nese si přes rameno vak, v ruce deku. Prochází dlouhou chodbou, až dojde těsně před žalář. Zde má budlík STRÁŽCE FRANTIŠEK. Budlík je ze strany do chodby zcela otevřený. STRÁŽCE FRANTIŠEK v něm sedí a poklimbává. Za budlíkem chodba pár metrů pokračuje a na konci je zamřížovaná cela, v níž je BARBORKA. ADÉLKA vytahuje z vaku buchty a medovinu a dává je strážci.

 

ADÉLKA

Františku, musím mluvit s Barborkou.

 

STRÁŽCE FRANTIŠEK

Víš, že nesmím nikoho pouštět.

 

ADÉLKA

Vždyť mě znáš…

 

STRÁŽCE FRANTIŠEK

(zabručí)

Tak běž… na chvíli…ale nikomu ani

muk.

 

ADÉLKA dá Františkovi pusu na tvář.

ADÉLKA

Děkuju!

 

 

ADÉLKA popojde k mřížím, za nimiž stojí Barborka.

 

ADÉLKA

Barborko, moc mě to mrzí, chtěla

jsem ti pomoci…

 

BARBORKA

Já vím, Adélko. Dopadlo by to

však stejně, i kdybys mlčela.

Komoří je podlý… vymyslel

by si jiný důvod…

 

ADÉLKA jí podává skrz mříže deku a buchty.

 

ADÉLKA

Tu máš, aby ti nebylo zima…

a výslužku z kuchyně.

 

BARBORKA se s chutí zakousne do buchty.

 

BARBORKA

Děkuji, jsi hodná.

 

ADÉLKA

Jak to vlastně bylo s těmi šaty?

Mezi lidmi se povídá leccos.

 

BARBORKA

(posmutněle)

To nemohu říci, přísahala jsem.

Ale neukradla jsem je… nikdy

jsem nic neukradla.

 

ADÉLKA

Věřím ti, jen nechápu, jak jsi

mohla u té semetriky tak dlouho

sloužit. Když si ji táta přivedl,

nevydržela jsem tam ani tři měsíce.

 

BARBORKA

Maminka je vdova a stará se

o bratříčka… prodělal obrnu a

nemůže chodit. Tak tak se uživí.

A statkář… tedy tvůj tatínek…

mi pro ně dával potají jídlo,

tak aby to statkářka nevěděla.

 

ADÉLKA

A mohla bych jim nějak pomoci?

Teď, když ty nemůžeš?

 

BARBORKA

Pokud by se pro ně našly v kuchyni

nějaké zbytky …

 

ADÉLKA

Udělám, co bude v mých silách! Neboj se.

 

 

44. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. V MAŠTALI – DEN – (STATKÁŘKA, TINA)

 

TINA hází vidlemi koňům seno. STATKÁŘKA stojí vedle ní, ruce v bok.

 

TINA

(rozzlobeně)

Ať udělám, co udělám, nic vám není

po chuti. Dřu od rána do večera za

mizerný peníz.

 

STATKÁŘKA

Ty holoto, nevážíš si práce.

 

TINA

Práce si vážím, ale vás si

nevážím.

 

TINA naštvaně zapíchne vidle, které drží v ruce, do kupy sena.

 

TINA

A víte co, dělejte si to sama…

 

TINA odchází pryč. STATKÁŘKA se zlostně ušklíbne.

 

STATKÁŘKA

Chamraď nevděčná.

 

 

45. OBRAZ – EXT. ULICE – HONOSNÝ MĚŠŤANSKÝ DŮM – NOC – (FRANTA, KOČKA)

 

FRANTA jde kolem domu a vidí, že z vyvýšeného podlaží vyskočila oknem kočka. Okno je pootevřené, v domě je tma. FRANTA se zarazí a kouká do okna, odkud kočka vyskočila. FRANTA sebere na zemi kamínek a hodí jej na okno. Čeká. Nic se neděje. FRANTA sebere na zemi další kamínek a hodí jej na okno. Zase nic. FRANTA vyleze po reliéfu na zdi do pootevřeného okna.

 

 

46. OBRAZ – INT. HONOSNÝ MĚŠŤANSKÝ DŮM – MÍSTNOST, KDE POBÝVÁ KOČKA – NOC – (FRANTA)

 

Místnost ozařuje světlo měsíce. Je to malá místnůstka s kočičím pelíškem, miskou se žrádlem a regálovou skříní, v níž jsou různé nevkusné a kýčovité sošky koček. Zkusí dveře vedoucí z této místnosti do obytné části. Jsou zamčené. Je slyšet, jak před domem zaparkuje kočár, jsou slyšet hlasy. FRANTA se přikrčí za skříní.

 

 

STŘIH:

 

Je slyšet, jak kočár odjede. Z domu se ozve.

 

Ženský hlas (m. o.)

Micinko!

 

FRANTA popadne hrací skříňku, která se nachází mezi soškami koček, a vyleze oknem ven.

 

 

47. OBRAZ – INT. OBÝVACÍ MÍSTNOST V LOJZOVĚ DOMKU – NOC – (FRANTA)

 

V místnosti se svítí. Je zde postel, kamna, malý stolek a dvě židle. Je vidět, že FRANTA obývá jen tuto jednu místnost a že je zde sám. FRANTA otevře hrací skříňku, vyskočí z ní soška kočky, která stojí na zadních nohou. Skříňka hraje písničku: Utíkej Káčo, utíkej…

 

 

48. OBRAZ – EXT. CESTA – DEN – (MATĚJ, FRANTA)

 

MATĚJ jede se žebřiňákem taženým dvěma koňmi. Na voze je naloženo několik pytlů. FRANTA běží naproti němu a křičí.

 

FRANTA

Jedeš do města?

 

MATĚJ

 

Jo.

 

FRANTA

Svezeš mě?

 

MATĚJ

(znuděně)

Jo.

 

MATĚJ zastaví povoz.

FRANTA si vyleze na žebřiňák.

MATĚJ dá povel koňům, aby zase šli.

 

MATĚJ

Hyjé.

 

FRANTA

Vezeš mouku do zámecký kuchyně?

 

MATĚJ

(souhlasně)

Jo.

 

FRANTA

Seš pořád takhle ukecanej?

 

MATĚJ

(úsečně)

Jo.

 

FRANTA prohmatává pytle s moukou a objeví jeden, v němž není podle hmatu mouka, ale zrní. Prohmatává ho ještě jednou a zavrtí hlavou.

 

FRANTA

A co ten pytel se zrním? Odkdy se

vozí zrní z mlýna, a ne do mlýna?

 

MATĚJ

(nepřítomně)

Pro komořího.

 

FRANTA

Královský komoří si u vás objednal

pytel zrní?

 

MATĚJ

(otráveně)

Jo.

 

FRANTA

A na co?

 

MATĚJ

(zamyšleně)

Nevím.

 

FRANTA prohmatává pytel se zrním a vrtí udiveně hlavou.

 

 

49. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – DEN – (MATĚJ, FRANTA, KOMOŘÍ, STRÁŽCE KOMNAT)

 

MATĚJ sundává poslední pytel ze žebřiňáku a táhne jej směrem k honosným dveřím.

FRANTA seskočí a schová se za povoz.

Přede dveřmi stojí STRÁŽCE KOMNAT.

MATĚJ jde ke strážci a řekne mu.

 

MATĚJ

Pro pana komořího.

 

Otevřou se dveře a za nimi se objeví KOMOŘÍ.

 

KOMOŘÍ

Pojďte, už na vás čekám.

 

 

50. OBRAZ – INT. SCHODY KE KOMNATĚ KOMOŘÍHO – DEN – (KOMOŘÍ, MATĚJ, FRANTA)

 

KOMOŘÍ stoupá po schodišti, za ním jde MATĚJ s pytlem zrní na zádech a za nimi se plíží FRANTA.

 

 

51. OBRAZ – INT. ZÁMECKÁ CHODBA – DEN – (KOMOŘÍ, MATĚJ, FRANTA)

 

KOMOŘÍ, MATĚJ, FRANTA prochází chodbou v prvním patře, na jedné straně chodby jsou okna, na druhé komnaty. Chodba končí u dveří, u nichž se KOMOŘÍ zastaví. MATĚJ se zastaví cca metr za ním a FRANTA cca dva metry za Matějem. KOMOŘÍ se otočí a řekne Matějovi.

 

KOMOŘÍ

Nech to tady.

 

KOMOŘÍ vytáhne z kapsičky na prsou mince a vloží je Matějovi do ruky. MATĚJ strčí beze slova peníze do váčku, který má pověšený na krku. KOMOŘÍ spatří za Matějem Lojzu.

 

KOMOŘÍ

(ostře)

Co tu děláš? Mám tě nechat

vymrskat?

 

FRANTA se lehce ukloní, položí si jednu ruku na prsa a říká.

 

FRANTA

Dovolil jsem si vstoupit zde

s moukařem. Jsem posel hraběnky

Mocareli. Hraběnka se nechá poroučet

a posílá vám dárek.

 

FRANTA rychle otevře brašnu, vytáhne z brašny hrací skříňku a podá ji komořímu. KOMOŘÍ si vezme skříňku.

 

KOMOŘÍ

Co to je?

 

FRANTA

Hrací skříňka. Hraběnka je chtivá

vědět, kdy ji ráčíte poctít návštěvou?

 

KOMOŘÍ

(přísně)

Až budeme vybírat daně, hraběnku

navštívíme. A teď oba zmizte,

nemám čas se s vámi vybavovat.

 

FRANTA a MATĚJ odchází. KOMOŘÍ otevře skříňku, vyskočí kocour a skříňka hraje Utíkej Káčo, utíkej.

 

KOMOŘÍ

(opovržlivě)

Taková příšernost, hraběnka

nikdy neměla vkus.

 

 

52. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – DEN – (FRANTA, KATKA)

 

FRANTA stojí na nádvoří a hledí na balkón, za nimž jsou balkónové dveře a balkónové okno do komnaty komořího. Přitočí se k němu KATKA a vybafne na něho.

 

KATKA

(stroze)

Co se tu poflakuješ?

 

FRANTA srazí paty, zasalutuje a hlásí jako voják.

 

FRANTA

Na rozkaz hraběnky Mocareli přinesl

jsem dar panu komořímu.

 

KATKA

(pochybovačně)

Hm… a kdo vlastně jsi?

 

FRANTA opět zasalutuje a hlásí jako voják.

 

FRANTA

Franta jméno mé. Příležitostný

poslíček a příležitostné

práce všeho druhu.

 

KATKA se uculuje. FRANTA vidí, že KATKA roztává a přejde do důvěrného přátelského tónu.

 

FRANTA

Hele, ty okna s balkónem jsou

komnaty pana komořího?

 

KATKA

(dobrácky a přátelsky)

Jo, ale zakázal nám tam chodit.

 

FRANTA

A proč?

 

 

KATKA

To netuším.

 

FRANTA

(žertovně)

Třeba tam má nějakou ženskou

a nechce, abyste ji viděli.

 

KATKA

(s úsměvem)

Třeba.

 

FRANTA

(laškovně)

Hezčí než ty určitě nebude.

A kdopak jsi ty, krásko?

 

KATKA

(koketně)

Katka.

 

FRANTA

(laškovně)

A co tu děláš ty, Katko?

 

KATKA

Uklízím pokoje, v kuchyni,

všude možně.

 

FRANTA

(zvědavě)

Ale u pana komořího asi ne,

že jo?

 

KATKA

(koketně)

U pana komořího ne.

 

FRANTA

Něco pro tebe mám, Katko.

 

FRANTA vytáhne z brašny pentli do vlasů. KATKA po ní sáhne.

FRANTA ucukne.

 

FRANTA

Přijď večer na náměstí

a bude tvoje.

 

KATKA

(rozmarně)

Tak jo. Už musím běžet.

 

KATKA odbíhá a ohlíží se. FRANTA si brumlá pro sebe.

 

FRANTA

Nikdo tam nesmí, nechá si tam nosit

zrní, copak tam asi má? To bude asi

pěknej ptáček ten komoří, to se

Franta musí k němu podívat.

 

 

53. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – DEN – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA má na stole rozložená zlatá vejce do srdíčka kolem prázdné ošatky. Vezme ze stolu do každé ruky jedno vejce a položí si je na prsa, jezdí s vejci po hrudníku, po krku, po tváří a slastně vzdychá.

Ozve se prásknutí venkovních dveří a kroky.

STATKÁŘKA rychle vloží všechna vejce do ošatky, ošatku strčí pod rohovou lavici, vstane, jde k polici, vyndá talíře a připravuje talíře na stůl.

STATKÁŘ vchází do místnosti.

 

STATKÁŘ

Kdybychom prodali krávy a koně,

stačila by nám jedna koza, pár slípek,

králíci…

 

STATKÁŘKA

(udiveně)

Chceš snad prodat statek?

 

STATKÁŘ

Už mě ta dřina unavuje, jsem na všechno

sám.

 

STATKÁŘKA rychle vstane a chlácholí ho.

 

STATKÁŘKA

Příští týden nastoupí pomocnice, už to

mám dojednaný.

 

STATKÁŘ

(zachmuřeně, mrzutě)

Má to cenu takhle se pachtit

a sedět přitom na zlatých vejcích?

 

STATKÁŘKA se zamyslí a zkoumavě hledí na statkáře.

 

STATKÁŘKA

(rozhodně)

Prodáme dvě vejce na přilepšenou…

ale statek… nikdy!

 

STATKÁŘ

Tři vejce.

 

STATKÁŘKA

Ale!

 

STATKÁŘ

(rozhodně a nekompromisně)

Žádné ale.

 

 

54. OBRAZ – OBCHOD KLENOTNÍKA – DEN – (KLENOTNÍK)

 

KLENOTNÍK ukládá do šperkovnice, kterou má položenou na pultu a v níž je jedno zlaté vejce, tři zlatá vejce.

 

 

55. OBRAZ – EXT. ULICE MĚSTA – VEČER – (FRANTA, KATKA)

 

FRANTA drží Katku kolem pasu a dává jí pusu.

 

FRANTA

A zejtra večer přijdeš?

 

KATKA

Zejtra nemůžu, musím připravit

pokoje pro hosty. A pozejtří taky

ne, bude hostina na počest

princezniných narozenin. Kdo má

ruce a nohy musí pomáhat.

 

FRANTA

Tak po hostině.

 

KATKA

Nevím, kdy to skončí, když se panstvo

rozjede, tak slaví třeba až do rána.

 

FRANTA

(spíše pro sebe)

To je dobře… to je dobře…jen ať si

panstvo užívá…

 

 

56. OBRAZ – INT. HLAVNÍ MÍSTNOST V DOMKU MAMINKY – DEN – (ADÉLKA, MAMINKA, BRATR PAVLÍK)

 

V místnosti je pec, stůl se židlemi, dvě skříně a postel. U stolu sedí ADÉLKA a MAMINKA. V posteli leží BRATR PAVLÍK.

 

ADÉLKA

Barborka teď slouží u nás na

zámku v kuchyni. Chystá se

velká hostina, tak neví, kam

dřív skočit. Tohle vám posílá.

 

ADÉLKA vyndá ze saku potraviny – chléb, buchty, kousek špeku, mléko, cibuli, máslo, bochník sýru.

 

MAMINKA spráskne ruce.

 

MAMINKA

Tolik jídla! Jak se vám

jen odvděčím?

 

ADÉLKA

(se usměje)

Tím, že to všechno sníte.

 

BRATR PAVLÍK popadne podomácky vyrobené berle, vstane z postele a šourá se ke stolu.

 

BRATR PAVLÍK

Vyřiďte Barborce, že už chodím

a že mi to jde.

 

ADÉLKA

(se slzami v očích)

Vyřídím.

 

 

57. OBRAZ – KOMNATA KOMOŘÍHO – VEČER – (KOMOŘÍ, SLEPICE)

 

KOMOŘÍ má v každé ruce vejce a tancuje s nimi kolem postele (na hudbu). Pak si vezme třetí vejce, které je položené ve fajánsové míse na stolku – je v ní více vajec – a strčí si ho do pusy. Tancuje dále. Pokouší se všemi třemi vejci žonglovat, ale vejce mu spadnou na zem a kutálí se po podlaze. KOMOŘÍ je sebere a položí všechna 3 vejce do fajánsové mísy. Promluví směrem ke slepici, která se spokojeně prochází v ohrádce kolem kurníku – předělané intarzované skříně.

 

KOMOŘÍ

To nám ještě moc nejde, to se

ještě musíme naučit, viď pipinko.

 

Jde ke zdi a sundá z něho obraz. Za ním je trezor. Otevře jej a vloží tam mísu s vejci. Zavře trezor a pověsí obraz.

 

KOMOŘÍ

Tak a můžeme vyrazit na hostinu.

 

 

58. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÁ BRÁNA – VEČER – (FRANTA, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 1, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 2, MUŽ)

 

Zámecká brána je zavřená a stojí u ní STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 1 a 2. K bráně přijede kočár a zastaví. Zezadu ke kočáru přiběhne FRANTA, naskočí na plošku, kde přechází oj ve vůz, přikrčí se a přehodí si přes hlavu velký pytel. Z kočáru vystrčí hlavu MUŽ a zakřičí na strážce.

 

MUŽ

Hrabě a hraběnka Rokfórovi.

 

STRÁŽCI otevřou bránu, kočár s Lojzou na oji vjede dovnitř.

 

 

59. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – VEČER – (FRANTA)

 

FRANTA se plíží podél zdi, dojde pod balkón komořího komnaty. Po okapové rouře se vyšplhá nahoru.

 

 

60. OBRAZ – EXT. BALKÓN KE KOMNATĚ KOMOŘÍHO – VEČER – (FRANTA)

 

FRANTA rumpluje balkónovými dveřmi. Nejdou otevřít. Poté vytáhne z brašny špachtli a vrazí ji do míst, kde je zámek. FRANTA vylomí zámek, otevře dveře a vleze dovnitř.

 

 

61. OBRAZ – INT. KOMNATA KOMOŘÍHO – VEČER – (FRANTA, SLEPICE)

 

FRANTA se plíží po místnosti, kterou osvětlují venkovní louče. Strčí hlavu do „kurníku“, ozve se krátké zakvokání.

FRANTA strčí dovnitř ruku a vytáhne zlaté vejce. Překvapeně si jej prohlíží ve svitu louče. Lesk zlata se mu zrcadlí na obličeji. Obrací jej v rukou.

 

FRANTA

Tak kvůli tomuhle sem nikdo nemůže!

 

FRANTA strká hlavu do kurníku.

 

FRANTA

Kdepak seš krasavice?

 

FRANTA vytáhne ven slípku a položí ji opatrně na zem.

 

FRANTA

Tak pro tebe je to zrní.

Budeš muset změnit rajón,

maličká. Chvíli počkej, ještě

se tu porozhlídnu.

 

FRANTA nastrká drobné ozdobné předměty, které najde v prosklené skříni, do brašny. Na dně skříně je hrací skříňka s kocourem, tu vezme do ruky a zase vrátí zpět na své místo. Otevře šuplíky, avšak nic cenného nenajde. Nakonec strčí slepici do pytle, který měl předtím na hlavě, a vydá se směrem k oknu.

 

 

62. OBRAZ – ZÁMECKÁ KUCHYNĚ – RÁNO – (KOMOŘÍ, ADÉLKA, KATKA, KUCHAŘKA)

 

KUCHAŘKA se točí kolem sporáku, ADÉLKA umývá černé nádobí v obrovském džberu, KATKA zametá. KOMOŘÍ sedí u velkého jídelního stolu, před sebou sklenici s vínem a vedle karafu s vínem. KOMOŘÍ hlasitě naříká a pláče.

 

KOMOŘÍ

Moje milovaná… moje drahá…

moje pusinka… moje ťutinka…

moje pipinka… je fuč…

 

KUCHAŘKA

Neplačte, třeba se vrátí.

 

KOMOŘÍ

Ne, ta už se nikdy nevrátí.

Zůstanu tu sám opuštěný, zhrzený,

nešťastný…

 

KATKA

Když není tahle, bude jiná.

 

KOMOŘÍ

(zvolá)

Žádná už nebude jako moje

pipinka. Nikdy!

 

KUCHAŘKA mu podává koláč.

 

KUCHAŘKA

Nate, zajezte to, zas bude líp.

 

KOMOŘÍ práskne koláčem vztekle o stůl, vstane, až povalí židli za sebou, práskne pěstí do stolu a pak zaťatou pěstí zahrozí do nebe a zařve, jak když zahřmí.

 

KOMOŘÍ

(zlostně)

Ale já to tak nenechám.

 

 

63. OBRAZ – INT. ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN – (KOMOŘÍ, PÍSAŘ)

 

PÍSAŘ sedí u kulatého stolu a píše. KOMOŘÍ chodí po místnosti sem a tam a diktuje.

 

KOMOŘÍ

Za krádež šatů statkářky Galiny

Rýdlové se Barbora Čiháková odsuzuje…

 

64. OBRAZ – EXT. ULICE MĚSTA – DEN – (FRANTA, KATKA, BUBENÍK)

 

FRANTA a KATKA jdou po ulici, FRANTA drží Katku kolem pasu.

 

FRANTA

Takže tam měl opravdu ženskou!

 

KATKA

Nevím, je to divný. Když jsem

tam konečně mohla uklidit, byl tam

hroznej puch a nepořádek, skříň

rozštípaná sekyrkou na kousky, na

zemi kolem bylo rozšlapaný něco

smradlavýho a mazlavýho, vypadalo

to jako slepičinec… všude

rozházená sláma… no prostě děs…

 

FRANTA pustí Katku a směje se, až se za břicho popadá a tečou mu slzy smíchu.

 

FRANTA

To musel bejt mazec.

 

STŘIH:

 

Po ulici pochoduje BUBENÍK a vyhlašuje.

 

BUBENÍK

Na počest dvacátého výročí, kdy

milostivý král Jiří devadesátý

devátý zasedl na trůn, se na

svatého Jiří budou konat slavnosti.

Na náměstí uvidíte divadelní

představení o našem dobrotivém vládci,

vystoupí zde zpěváci, básníci, hudebníci, tanečníci a další kejklíři. Na závěr

jako vyvrcholení oslav bude potrestána

zlodějka Barbora Čiháková. Tato hříšná

osoba bude připoutána na pranýř, kde

dostane 10 ran rákoskou.

 

FRANTA zvážní.

 

FRANTA

(soucitně)

Chudák holka.

 

KATKA

To ti povím. V tom má určitě prsty

komoří.

 

FRANTA

Ti na zámku nedělaj nic jinýho,

než se veselej, hodujou a oslavujou.

A to všechno z našich daní.

 

KATKA

A kolik daní jsi v životě zaplatil?

 

FRANTA

Žádný, ale kdyby…

 

 

65. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (TOBIÁŠ, LUKÁŠ, MATĚJ, PAN OTEC)

 

LUKÁŠ a MATĚJ vysypávají semleté zrno z nádob do moučnice. Vcházejí TOBIÁŠ a PAN OTEC.

 

LUKÁŠ

Tobiáši, už jsi to slyšel o

Barborce?

 

TOBIÁŠ

Slyšel. Chci unést Barborku

ze žaláře noc před slavnostmi

svatého Jiří. Služebnictvu,

včetně stráží, se má se

rozdávat medovina, nebudou

ostražití. Půjde někdo

se mnou?

 

LUKÁŠ

(rozhodně)

Samotnýho tě tam jít nenechám.

 

LUKÁŠ se obrátí na Matěje.

 

LUKÁŠ

A co ty Matěji, půjdeš s námi?

 

 

MATĚJ

Jo.

 

PAN OTEC

Jdu taky.

 

TOBIÁŠ

Ale tatínku, někdo by měl

zůstat ve mlýně.

 

PAN OTEC

Zůstane tu máma. Nebo myslíš,

že už jsem na to starý?

 

TOBIÁŠ

Ne, to ne. Jen nechci, aby se

ti něco stalo.

 

PAN OTEC

Barborce se má něco stát, ne mně.

Chci mít jistotu, že máš nevěstu,

než s mámou odejdeme.

 

TOBIÁŠ

(překvapeně)

Odejdeme?

 

PAN OTEC

Chceme ti předat mlýn a zůstat

nějakou dobu u strejdy v Krkonoších.

Potřebuje pomoci, co teď ovdověl.

 

 

66. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – NOC – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA sedí na rohové lavici, vedle sebe v ošatce rozložená zlatá vejce. Nastrká si několik vajec do výstřihu, přehodí přes sebe šál. Opře se o opěradlo rohové lavice, položí ruce na prsa a slastně zavře oči. Otevřou se dveře a do místnosti vstoupí STATKÁŘ.

 

STATKÁŘ

Nech už těch vaječných orgií a

pojď spát. Za chvíli vypukne

svatojiřská noc.

 

STATKÁŘKA

(odsekne)

Nech mě, půjdu, až se mi bude chtít.

 

STATKÁŘ odchází a zavírá za sebou dveře. Na hodinách odbíjí půlnoc. STATKÁŘKA je stále opřená o opěradlo rohové lavice a slastně vzdychá. Po chvíli se začne nervózně vrtět. Koukne se do výstřihu a ze šálu vykoukne hadí hlava. Prudce zahodí šál, z výstřihu jí vylézají hadi. Z ošatky, která je položena vedle ní na lavici, vylézají také hadi a rovnou na statkářku. Statkářka vykřikne. Vyskočí a vyběhne se zoufalým křikem z místnosti.

 

 

67. OBRAZ – EXT. LES – NOC – (STATKÁŘKA)

 

STATKÁŘKA běží lesem, neví kam. Běží a křičí. Najednou les končí a je zde skála – je to jiné místo, než shodila Barču. STATKÁŘKA letí ze skály dolů.

 

 

68. OBRAZ – INT. KOMNATA KOMOŘÍHO – NOC – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ leží v posteli. Najednou otevře oči a prudce se posadí. Vstane. Na sobě má noční košili a čepec. Pokoj osvětlují venkovní louče.

 

 

KOMOŘÍ

Ukradli mi vejce! Ne, byl to sen!

Radši se podívám.

 

KOMOŘÍ jde k obrazu, sundá jej ze zdi, otevře trezor. Místo vajec se z trezoru hrnou štíři a lezou na komořího. KOMOŘÍ před nimi v panické hrůze couvá, štíři za ním, lezou mu po holých nohou, po noční košili až do obličeje. KOMOŘÍ s děsivým křikem vybíhá ze své komnaty.

 

 

69. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – NOC – (KOMOŘÍ, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 1, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 2)

 

KOMOŘÍ běhá po nádvoří a křičí hrůzou. Lezou po něm štíři.

 

KOMOŘÍ

Pomoc, pomoc!

 

STRÁŽCI, kteří stojí z vnější strany zámecké brány na něho bezradně koukají skrz mřížoví brány. Po komořím stále lezou štíři. Najednou se ozve ženský hlas.

 

HLAS (m.o.)

Nikdo ti nepomůže, musíš si pomoci

sám.

 

KOMOŘÍ

(prosebně a vystrašeně)

Jak, jak!?

 

HLAS (m.o.)

Jdi do cely, kde vězníš Barborku.

 

KOMOŘÍ

Ano, ano…

 

KOMOŘÍ pospíchá ke dveřím do chodby do žaláře. Štíři z těla komořího najednou zmizí. KOMOŘÍ se zastaví.

 

HLAS (m.o.)

Mám je poslat zpět?

 

KOMOŘÍ

(drmolí)

Ne, ne… milostivá paní.

 

 

70. OBRAZ – INT. CHODBA K ŽALÁŘI – NOC – (KOMOŘÍ, STRÁŽCE FRANTIŠEK)

 

KOMOŘÍ dojde až ke STRÁŽCI FRANTIŠKOVI, který sedí v budlíku před celou.

 

HLAS (m.o.)

Odemkni celu.

 

KOMOŘÍ rozkáže STRÁŽCI FRANTIŠKOVI.

 

KOMOŘÍ

Dej sem klíč.

 

STRÁŽCE sundá klíč z háčku, který zde visí nad stolkem na zdi a beze slova mu ho podá. KOMOŘÍ odemkne celu a vstoupí dovnitř k Barborce. KOMOŘÍ a BARBORKA hledí na sebe. KOMOŘÍ na ni kouká vystrašeně, BARBORKA na něho kouká překvapeně.

 

HLAS (m.o.)

Barborko jdi, jsi volná.

 

BARBORKA vyjde ven. Dveře cely se za ní zabouchnou, klíč se sám pootočí v zámku a sám vyleze ven a přetransportuje se na háček, kde visel předtím. STRÁŽCE FRANTIŠEK valí oči a ani nehlesne.

 

STŘIH:

 

KOMOŘÍ se drží mříží v cele a má více než zoufalý pohled. BARBORKA pospíchá chodbou ven.

 

HLAS (m.o.)

Barborko, už se nemusíš ničeho

bát, kouzlo je zrušeno.

 

BARBORKA vzhlédne vzhůru za hlasem.

 

BARBORKA

Zrušeno?

 

HLAS (m.o.)

Ano, zlatá vejce byla jen zkouška.

Ti, co ti ublížili, byli potrestáni.

 

BARBORKA

Kdo jsi paní?

 

Na stěně chodby se nakrátko objeví stín ženy v bílé říze.

a zmizí. BARBORKA pospíchá dále a u dveří, které vedou na nádvoří, narazí na TOBIÁŠE, MATĚJE, LUKÁŠE a PANA OTCE.

 

TOBIÁŠ

(překvapeně)

Barborko, co tu děláš? My tě jdeme

osvobodit!

 

MATĚJ

(nadšeně)

Jo.

 

BARBORKA

(se smíchem)

Ale já už jsem osvobozená.

 

TOBIÁŠ

(udiveně)

Jak to? Co se tady stalo?

 

BARBORKA

Pojď domů, řeknu ti to cestou.

 

LUKÁŠ

(rozhořčeně a zklamaně)

Ale takhle neuděláme žádnej

hrdinskej skutek!

 

MATĚJ

(naštvaně)

Jo.

 

BARBORKA vezme Matěje i Lukáše kolem ramen.

 

BARBORKA

(povzbudivě)

Ale i snaha a odvaha se počítá.

Pro mě jste hrdinové.

 

MATĚJ

(objevně a šťastně)

No jo!

 

 

71. OBRAZ – INT. OBÝVACÍ MÍSTNOST V LOJZOVĚ DOMKU – NOC – (FRANTA)

 

FRANTA spí v posteli, hlasitě chrápe. Pod postelí je ošatka s třemi zlatými vejci. Z vajec vylézají blechy a vši, lezou po pelesti nahoru na Lojzu. FRANTA se vzbudí a ošívá se. Vyskočí z postele a drbe se. Poskakuje a drbe se jak divý. Vyběhne z místnosti.

 

 

72. OBRAZ – EXT. MLÝNSKÝ NÁHON (nebo potok nebo rybník) – NOC – (FRANTA, HLAS (m.o.))

 

FRANTA se koupe v náhonu. Vyleze ven a zase se drbe a poskakuje. Naříká.

 

FRANTA

Já se jich snad nezbavím.

 

Ozve se ženský hlas.

 

HLAS (m.o.)

Nezbavíš, pokud mi něco neslíbíš.

 

 

FRANTA

A co?

 

HLAS (m.o.)

Že přestaneš krást.

 

FRANTA

(udiveně a bezelstně)

A z čeho budu žít?

 

HLAS (m.o.)

Najdeš si práci.

 

FRANTA

(rozhořčeně)

No to snad ne?!

 

HLAS (m.o.)

Ale ano.

 

FRANTA

Ale mě nikde nevezmou, nemám

žádný školy.

 

HLAS (m.o.)

Vím, kde tě vezmou.

 

FRANTA

(nešťastně)

Už i to jsi mi zařídila!

 

HLAS (m.o.)

Z mlýna odchází mládek Lukáš,

žení se a bude pracovat u tchána.

Na jeho místo nastupuje prášek

Matěj a na místo práška shánějí

chasníka.

 

FRANTA

(rezignovaně)

Tak jo, když jinak nedáš. Zeptám

se tam.

 

FRANTA vyleze z vody. Už se neošívá. Podívá se nahoru a řekne s nadějí v hlase.

 

FRANTA

Hele slečinko, třeba už někoho

ve mlýně na toho práška sehnali?

 

HLAS (m.o.)

Nesehnali, to místo čeká na tebe. A běda, jestli se tam neukážeš! Blech už se nikdy nezbavíš!

 

73. OBRAZ – PŘED LOJZOVÝM DOMEM – NOC – (SLEPICE)

 

SLEPICE vyběhne z Lojzova domu, který zůstal otevřen. SLEPICE se vydá na cestu. Kdáká do melodie písničky Utíkej Káčo, utíkej.

 

74. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ)

 

BARBORKA sedí u stolu a zašívá čepec. Vchází TOBIÁŠ.

 

TOBIÁŠ

Pod jezem našli utopenou ženu.

Říkali, že je to statkářka Rýdlová.

 

BARBORKA se podívá překvapeně na Tobiáše.

 

TOBIÁŠ

Prý měla pod šaty vaječné skořápky.

 

BARBORKA vyvalí oči a není schopna nic říci.

 

TOBIÁŠ

Ta tě přeci obvinila z krádeže

šatů?!

 

BARBORKA se vzpamatuje.

 

BARBORKA

Řeknu ti, jak to všechno bylo…

od začátku…

 

 

75. OBRAZ – OBCHOD KLENOTNÍKA – DEN – (KLENOTNÍK)

 

KLENOTNÍK odemkne skříňku a vytáhne šperkovnici, do které ukládal zlatá vejce. Otevře šperkovnici. Místo čtyř zlatých vajec jsou zde skořápky z obyčejných vajec, dvě rozbité půlky naproti sobě. V každém rozpůleném vejci je zlatý prstýnek se srdíčkem a zlatý náhrdelník se srdíčkem, liší se jen barvou, a to rubínová, tyrkysová, achátová a akvamarínová. KLENOTNÍK vezme do ruky prsten s rubínem.

 

KLENOTNÍK

To je nádhera. Jak je to jen možné?

 

 

76. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ)

 

BARBORKA stojí u stolu, drží se židle, hlavu sklopenou. TOBIÁŠ přechází po místnosti.

 

TOBIÁŠ

Statkářku stihl trest za to,

co ti provedla. Ale proč jsi to

neřekla hned?

 

BARBORKA

Přísahala jsem na smrt své maminky,

že o zlatých vejcích nikomu neřeknu.

 

TOBIÁŠ

Ta kozelná víla, co se ti zjevila,

tvrdila, že kouzlo je zrušeno.

To znamená, že ty skořápky, pod šaty…

 

BARBORKA ho přeruší.

 

BARBORKA

Jsou zbytky ze zlatých vajec.

 

TOBIÁŠ BARBORKu láskyplně objímá, hladí ji po vlasech a říká.

 

TOBIÁŠ

Zlatá vejce zmizela, ale tvoje

zlaté srdíčko zůstalo. Osud to

tak chtěl, aby ses dostala do

mlýna.

 

 

77. OBRAZ – INT. OBÝVACÍ MÍSTNOST V LOJZOVĚ DOMKU – DEN – (FRANTA)

 

FRANTA sedí na posteli, v ruce drží ošatku se skořápkami z obyčejných vajec.

 

FRANTA

Vejce v čudu, slepice v čudu,

abych se vypravil do mlejna.

 

 

78. OBRAZ – EXT. PLOT A CIZÍ ZAHRADA – DEN – (MUŽ, HEJNO SLEPIC)

 

SLEPICE si vyšlapuje na cestě, když tu spatří hejno slepic za plotem a v plotě díru, akorát pro jednu slípku. Protáhne se dírou a začlení se do hejna. Spatří kurník a hned si jde sednout do hnízda. Za chvíli vyleze ven.

 

STŘIH:

 

Ke kurníku míří MUŽ. Nakloní se dovnitř a vybírá vejce. Odchází s ošatkou plnou normálních vajec. V tom spatří kropenatou slepici. Kouká překvapeně. Promne si oči.

 

MUŽ

Tý slivovice včera bylo moc.

 

MUŽ odchází.

 

 

79. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ, LUKÁŠ, MATĚJ)

 

TOBIÁŠ, LUKÁŠ a MATĚJ stojí v půlkruhu kolem Barborky.

LUKÁŠ udiveně hvízdne.

 

LUKÁŠ

Barčo, vsadím se, že ta kouzelná

víla nebo slepičí královna nebo,

co to bylo, zařídila, že komoří

dostane dneska večer rákoskou místo

tebe.

 

Všichni se smějí.

 

BARBORKA

(se smíchem)

Je to možné, ale vidět to nechci.

 

Do mlýnice vstoupí FRANTA.

 

FRANTA

Pozdrav Pánbůh mlynáři. Slyšel jsem,

že hledáš pomocníka.

 

TOBIÁŠ

To jsi slyšel dobře. A co umíš?

 

FRANTA

(suverénně)

Všechno, co mi řekneš.

 

TOBIÁŠ

(se smíchem)

Tak na to jsem zvědavej.

 

TOBIÁŠ ukáže na Matěje.

 

TOBIÁŠ

Tady Matěj tě zaučí, budeš dělat

jeho práci.

 

FRANTA plácne Matěje dobrácky po zádech.

 

FRANTA

(žoviálně)

No nazdar, my už se známe, viď.

 

MATĚJ

Jo.

 

FRANTA

(rozšafně)

Tak my teď budeme válčit spolu,

co?

 

MATĚJ

Jo.

 

FRANTA

Budeš mi zas vyprávět?

 

MATĚJ

Jo.

 

 

80. OBRAZ – EXT. NÁMĚSTÍ – NAVEČER – (KOMOŘÍ, BUBENÍK, PÍSAŘ, KAT, KOMPARS)

 

Náměstí je plné lidí. U sloupu – pranýře – je připoután KOMOŘÍ. KOMOŘÍ se klepe strachy a hrůzou. Vedle něho stojí kat v masce a v ruce drží rákosku. Vedla kata stojí BUBENÍK, zabubnuje, vytáhne z kapsy pláště zapečetěnou srolovanou listinu. Sundá pečeť, otevře listinu a čte.

 

BUBENÍK

Slyšte, slyšte. Královský komoří

Jan Kořistka se za krádež drůbeže

statkářky Rýdlové, nespravedlivé

uvržení Barbory Čihákové do žaláře,

za podvody a lhaní, kterých se

dopouštěl po celý svůj hanebný život,

odsuzuje k 10 ranám rákoskou a k

doživotnímu žaláři.

 

V davu stojí PÍSAŘ. Pokývá hlavou, promne si vous na bradě a řekne si.

 

PÍSAŘ

To, že jsem napsal? Asi jo, když to

tam je. Ale napsal jsem to hezky.

 

 

81. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. MAŠTAL – DEN – (STATKÁŘ, ADÉLKA, MANŽEL TOMÁŠ, DVOJČATA RADKA A RADEK, KŮŇ)

 

STATKÁŘ hladí koně po hřívě, pak položí svou hlavu na jeho krk a řekne.

 

STATKÁŘ

(smutně)

Tak to vidíš Honzíku, zůstal jsem

tu úplně sám.

 

Do maštale vstoupí ADÉLKA.

 

ADÉLKA

Nezůstal.

 

STATKÁŘ překvapeně vzhlédne, přistoupí k Adélce a obejme ji.

 

STATKÁŘ

(se slzami v očích)

Adélko, odpusť mi. Ani nevíš, jak

mě to všechno mrzí. Tenkrát, když

jsi odešla, jsem byl do Galiny

zamilovaný … a hluchý jako tetřev.

Když jsem pak poznal, jakou jsem

udělal chybu, bylo už pozdě.

 

ADÉLKA

Už jsem ti odpustila, jinak bych tu

nebyla.

 

Do maštale vstoupí MANŽEL TOMÁŠ a DVOJČATA RADKA a RADEK.

 

ADÉLKA

Tatínku, tohle je můj muž Tomáš

a tvý vnoučkové, dvojčata Radka

a Radek.

 

STATKÁŘ podává Tomášovi ruku. TOMÁŠ mu tiskne ruku.

 

TOMÁŠ

Přišli jsme vám pomoci. A pokud

nebudete proti, rádi bychom zůstali.

 

STATKÁŘ

(s dojetím)

Jak bych mohl být proti?

 

STATKÁŘ srdečně obejme Tomáše.

 

STATKÁŘ

Vítej doma, Tomáši.

 

STATKÁŘ se sehne k dětem, hladí je po hlavách a říká.

 

STATKÁŘ

Chcete si prohlídnout všechna

zvířátka, co tu děda má? Koně,

kravičky, králíčky?

 

DĚTI

(křičí nadšeně)

Ano, ano.

 

 

82. OBRAZ – INT. MLÝN – KUCHYŇ – DEN – (PANÍ MATKA, MAMINKA BARBORKY, BRATR PAVLÍK)

 

BRATR PAVLÍK sedí u stolu a škrabe brambory. MAMINKA BARBORKY strouhá na pultu u sporáku brambory. Vejde PANÍ MATKA položí na zem kbelík s vodou, sedne si ke stolu k PAVLÍKOVI a lehce jej podrbe ve vlasech.

 

PANÍ MATKA

Koukám, že tu budu mít místo sebe

zdatného pomocníka. Tak to můžu s

klidným srdcem odjet.

 

BRATR PAVLÍK se usměje. PANÍ MATKA vstane, popojde k MAMINCE BARBORKY, vezme z police další struhadlo a pomáhá jí strouhat. PANÍ MATKA říká MAMINCE BARBORKY.

 

PANÍ MATKA

To je dobře, že jste tu.

Pro vás i pro nás.

 

MAMINKA

Jsem tady šťastna, všechny obavy

a starosti, co s námi bude, jsou

pryč.

 

BRATR PAVLÍK

Paní matko, a kdy se chystáte do

těch Krkonoš?

 

PANÍ MATKA

(se smíchem)

No přeci až po svatbě!

 

 

83. OBRAZ – EXT. MLÝN – ZAHRADA – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ, STATKÁŘ RÝDL, ADÉLKA, TOMÁŠ, DVOJČATA RADEK A RADKA, FRANTA, KATKA, MAMINKA, BRATR PAVLÍK + KOMPARS)

 

Svatební průvod míří k velikému stolu, který je zde nachystán pro svatební hostinu.

BARBORKA a TOBIÁŠ jdou v čele svatebního průvodu. RADEK a RADKA nesou závoj. BARBORKA se otočí a řekne.

 

BARBORKA

Pozor, házím svatební kytici.

 

BARBORKA se otočí zpět a hází za sebe kytici. Chytí ji KATKA.

LUKÁŠ tleská a křičí.

 

LUKÁŠ

Výborně, další svatba je FRANTA

a Katka.

 

Všichni tleskají a smějí se. Svatební hosté usedají ke stolu.

 

STŘIH

 

BARBORKA a TOBIÁŠ sedí v čele stolu, přistoupí k nim STATKÁŘ a podává Barborce koženou obálku, na třech stranách lemovaně na kraji prošitou, jedna strana volná.

 

STATKÁŘ

Milá Barborko, milý Tobiáši, přeji

vám šťastnou pouť společným životem

a přijměte ode mě tento příspěvek

do začátku.

 

BARBORKA si vezme obálku a rozevře ji. Jsou v ní samé bankovky. TOBIÁŠ i BARBORKA koukají nevěřícně do obálky.

 

BARBORKA

Ale tolik peněz si od vás nemůžeme

vzít!

 

STATKÁŘ

Ty si je musíš vzít… za to, co

ti nebožka provedla. A to všechno

kvůli těm zatraceným vejcím. A já

o tom neměl ani tušení…

 

TOBIÁŠ

Ale stejně je to hodně peněz.

Musel jste na to šetřit celý život.

 

STATKÁŘ

Ale kdež, to jsou peníze za vejce,

která jsme stačili prodat… utratili

jsme jen něco. Patří Barborce. Ve

snu se mi zjevila bílá paní a

pravila…

 

STATKÁŘ mávne rukou.

 

STATKÁŘ

Ale to už je jedno, co říkala…to

bylo jen mezi námi dvěma.

 

 

84. OBRAZ – EXT. MLÝN – ZAHRADA – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ, STATKÁŘ RÝDL, ADÉLKA, TOMÁŠ, DVOJČATA RADEK A RADKA, FRANTA, KATKA, MAMINKA, BRATR PAVLÍK + MUZIKANTI, KOMPARS)

 

Svatební hostina je v plném proudu, hraje muzika, lidé tancují.

 

Návrh obrazu č. 85, který by mohl jít během závěrečných titulků, čímž by se kruh dokonale uzavřel:

FRANTA kupuje Katce u klenotníka rubínový prsten a náhrdelník.

 

Návrh obrazu č. 86, který by se objevil na konci titulků: Pohled na smějící se děti, šťastného statkáře, Adélku, manžela a záběr na obraz, kde bude namalována první statkářova žena, celá v bílém, jak v ruce drží kropenatou slepičku a jemně se usmívá.

 

 

 

 

 

 

 

O kouzelné slepičce

 

Pohádka – scénář

 

Hlavní postavy:

BARBORKA Čiháková – mladá, hezká, hodná, děvečka na statku

STATKÁŘKA Rýdlová Galina – manželka Arnošta Rýdla, záporná postava, střední věk, zlá, lakomá a hamižná, obtloustlá, na manželovo rýpání nijak nereaguje, má v hlavě jen, jak získat větší mamon,

STATKÁŘ Rýdl Arnošt – manžel Galiny Rýdlové, střední věk, v jádru dobrák, je si vědom, že svatbou s Galinou udělal chybu, chová se, jako by jí měl už dost a pořád do ní rýpe, nikterak ji však neomezuje, nemá tušení, co provedla Barborce

TOBIÁŠ – mladý, hezký, hodný, stárek ve mlýně, syn pana otce a paní matky

KRÁLOVSKÝ KOMOŘÍ Kořistka – střední věk, záporná postava, zlý, hamižný, vychytralý, ubližuje lidem

FRANTA – mladý, zlodějíček, vyhýbá se práci, typ „sympatického dareby“, má evidentně šanci na nápravu a také se napraví

Vedlejší postavy:

LUKÁŠ – mládek ve mlýně – mladý, ukecaný, srandista

MATĚJ – prášek ve mlýně – mladý, nemluvný, většinou říká jen „jo“

PAN OTEC – střední věk, otec Tobiáše, majitel mlýna, manžel paní matky

PANÍ MATKA – střední věk, matka Tobiáše, manželka pana otce

KATKA – mladá, hezká, uklízečka na zámku

ADÉLKA – mladá, hezká, dcera Rýdla Arnošta, pomáhá v zámecké kuchyni, s otcem se rozešla kvůli maceše Galině

TOMÁŠ – mladý, manžel Adélky

DVOJČATA RADEK A RADKA – cca 5 let, děti Tomáše a Adélky

TINA – nová děvečka, která přijde na statek po Barboře

MAMINKA – střední věk, matka Barborky

PAVLÍK – dítě cca 10 let, bratr Barborky, syn maminky, po obrně, chodí o berlích

 

Další:

klenotník

soused

doktor

boháč

písař

posel

strážce komnat

strážce František

strážce u zámecké brány 1

strážce u zámecké brány 2

bubeník

muž, co vybírá vejce z kurníku

 

 

1. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. DVŮR – KURNÍK – DEN – (BARBORKA)

 

BARBORKA vybírá z kurníku vejce do ošatky. V ošatce má čtyři vejce, z kurníku vyndává zlaté vejce. Nevěřícně jej obrací v ruce. Pak jej nechtěně pustí na zem. Vykřikne a zakryje si ústa oběma rukama, upustí tedy i ošatku s normálními vejci, která se rozbijí, ale zlaté vejce se nerozbije. Vyděšeně kouká na spoušť a pak se fascinovaně sehne pro zlaté vejce.

BARBORKA drží v ruce zlaté vejce, utíká do domu a volá.

 

BARBORKA

(vzrušeně, trochu

hystericky)

Panímámo, panímámo!

 

 

2. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA lakotně mhouří oči, potěžkává zlaté vejce, snaží se koukat skrze něho proti světlu, vejce neprosvítá. Kousne do něho. Pustí vejce na stůl, vejce se kutálí po stole, zastaví jej rukou. Zasměje se. STATKÁŘKA vejce zvedne, vezme cíp ošacení a vejce přeleští. Zvedne je do výšky a hledí na ně.

 

STATKÁŘKA

(uspokojivě, chamtivě)

Zlato, pravé zlato.

 

STATKÁŘKA zkoumavě zpytuje pohledem BARBORKU a vyštěkne.

 

STATKÁŘKA

(ostře)

Která to snesla?

 

BARBORKA

(provinile)

Netuším…

 

STATKÁŘKA

(rozkazovačně)

Odteďka se nehneš od kurníku dokud

to nezjistíš… Jinak Ti nechám všechna rozbitá vejce zaplatit!

 

 

Do místnosti vchází STATKÁŘ.

 

STATKÁŘ

(zvědavě, ale znepokojeně)

Co se tu děje?

 

STATKÁŘKA mu hodí vejce, STATKÁŘ ho obratně chytí.

 

STATKÁŘKA

(vesele)

Tohle se tu děje.

 

 

3. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. DVŮR – KURNÍK – DEN – (BARBORKA, SLEPIČÍ HEJNO)

 

BARBORKA hlídkuje u kurníku. Jakmile z něho vyleze slepice, strčí hlavu a ruku dovnitř a vyndá obyčejné vejce. Toto se opakuje několikrát.

 

 

4. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. DVŮR – KURNÍK – NAVEČER – (BARBORKA, SLEPICE)

 

Stmívá se. BARBORKA zasmušile sedí na lavičce naproti kurníku. Z kurníku vyleze kropenatá slepice (jediná v hejnu). BARBORKA strčí hlavu a ruku do kurníku a vytáhne zlaté vejce. Oddychne si, šťastně se zatočí a usměje se. BARBORKA běží se zlatým vejcem do chalupy.

 

 

5. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – NAVEČER – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘ sedí na štokrleti u pece a přikládá. STATKÁŘKA stojí u stolu, BARBORKA naproti ní.

 

STATKÁŘKA

(spokojeně)

Tak ta kropenatá říkáš! Oddělíme

ji od ostatních.

 

STATKÁŘKA kývne směrem ke statkáři u pece.

 

STATKÁŘKA

Uděláme pro ni extra kurník

ve stodole. Že jo, Arnošte?!

 

STATKÁŘ

(zabručí)

Jak myslíš, Galino.

 

STATKÁŘ vstane od pece a odchází z místnosti. STATKÁŘKA chytí Barborku za šaty, přitáhne ji k sobě, propaluje ji pohledem a syčí.

 

STATKÁŘKA

(výhružně)

A nikomu ani muk. Rozumíš?!

 

BARBORKA vyděšeně přikyvuje.

 

STATKÁŘKA

(rozkazovačně)

Přísahej na smrt svý mámy, že o

tom nikomu neřekneš.

 

BARBORKA

(vzdorovitě)

Ale paní…

 

STATKÁŘKA

(pomalu, důrazně a chladně)

Přísahej nebo tě odsud vyrazím a

ty a tvoje máma potáhnete světem

a budete louskat cvrčky…

 

BARBORKA se celá rozklepe.

 

BARBORKA

(vyděšeně)

Ale to nemůžete myslet vážně.

 

STATKÁŘKA

(rozkazovačně a zle)

Smrtelně vážně.

 

BARBORKA zvedne ruku k přísaze a odříkává.

 

BARBORKA

(pomalu a zajíkavě)

Přísahám na smrt své maminky,

že ani o slepici ani o vejcích

nikomu nikdy neřeknu.

 

 

6. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. STODOLA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ, SLEPICE)

 

STATKÁŘ, STATKÁŘKA a BARBORKA vyrábějí ve stodole, která je propojena s obytnou částí, výběh a kurník pro slepici. Jakmile je vše hotovo, STATKÁŘKA pustí do výběhu kropenatou slepici a otočí se k Barborce.

 

STATKÁŘKA

Odteďka se o ni budu starat já,

ty budeš mít na starost ostatní

slípky.

 

STATKÁŘ

(kousavě, pro sebe, cedí mezi

zuby)

Jo, a ještě krávy, kozy, králíky,

koně a jednu hamižnou babiznu.

 

STATKÁŘKA dá ruce v bok, přimhouří oči a vyštěkne.

 

STATKÁŘKA

(přísně zvýšeným hlasem)

Jak to myslíš, Arnošte?

 

STATKÁŘ

(odsekne)

Tak, jak jsem to řek´…Galino.

 

 

7. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. LOŽNICE – DEN – (STATKÁŘKA)

 

STATKÁŘKA má v ruce zlaté vejce, otevře truhlici, v níž jsou na plédu vystlaná zlatá vejce, vloží k nim to další, které přinesla. Všechna vejce hladí rukou, laská se s nimi.

 

 

8. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – VEČER – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

BARBORKA, STATKÁŘKA a STATKÁŘ sedí u stolu a jedí hrachovou kaši s uzeným masem.

 

STATKÁŘKA

Barborko, zítra pojedem do města,

prodáme vejce a koupím ti

nové šaty, co jsem ti slíbila.

 

BARBORKA překvapeně přestane jíst a šťastně se usměje.

 

BARBORKA

To jste moc hodná, paní.

 

STATKÁŘ

(uštěpačně)

Galina tam jede hlavně kvůli sobě.

To ona chce šatičky, ale i botičky,

čepeček, kožíšek a kozačky.

 

STATKÁŘKA

(odfrkne a odsekne)

Když na to mám…

 

 

9. OBRAZ – INT. OBCHOD KLENOTNÍKA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ, KLENOTNÍK)

 

Obchod je plný cenných věcí. BARBORKA, STATKÁŘKA a STATKÁŘ stojí u pultu, na druhé straně pultu stojí KLENOTNÍK. V obchodě kromě nich nikdo není. KLENOTNÍK váží zlaté vejce, pak si nasadí na oko lupu a zkoumá vejce přes lupu.

 

KLENOTNÍK

Opravdu ryzí zlato. Jak jste

k němu přišli?

 

STATKÁŘKA

Přenocovali u nás kupci z Arábie.

Koupili si od nás koně a zásoby
jídla na cestu. Místo peněz nám

dali tohle vejce.

 

STATKÁŘ a BARBORKA se podívají na STATKÁŘKU velmi překvapeně. STATKÁŘ pozvedne významně obočí, ale nic neřekne. KLENOTNÍK otevře pokladnu, vyndá štos bankovek, odpočítá ze štosu deset kusů a podává je STATKÁŘOVI. STATKÁŘKA po nich chňapá, ale STATKÁŘ s mírným úsměvem zavrtí hlavou, strčí peníze do kapsičky u vesty a kapsičku zapne knoflíčkem.

 

KLENOTNÍK

Je to tak v pořádku?

 

STATKÁŘ kývne hlavou na souhlas a zavelí ženám.

 

STATKÁŘ

Jdeme.

 

STATKÁŘ, STATKÁŘKA a BARBORKA odcházejí.

 

KLENOTNÍK vloží vejce do vykládané šperkovnice, šperkovnici vloží do zásuvkové skříně, zásuvku zamkne.

 

10. OBRAZ – INT. OBCHOD S DÁMSKÝMI ŠATY – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

BARBORKA a STATKÁŘ si prohlížejí šaty, pověšené na figurínách. BARBORKA se zastaví u bleděmodrých šatů s bílou krajkou, které jsou velmi krásné a honosné, vypadají, jak svatební.

 

STATKÁŘ

(s úsměvem)

Ty jsou viď.

 

BARBORKA

(nadšeně)

Krásné… skoro jak pro nevěstu.

 

STATKÁŘ

Chtěla bys je?

 

BARBORKA

(nadšeně a smutně)

A jak! Ale paní mi je nekoupí, jsou

moc drahé.

 

STATKÁŘ

(lišácky)

To se ještě uvidí.

 

Zpoza závěsu vyleze STATKÁŘKA v nových oranžových šatech, které jsou sešity z pruhů, přepásané zeleným páskem a mají zelené lemy. STATKÁŘKA je v šatech velmi naditá.

 

STATKÁŘKA

Tak co tomu říkáš, Arnošte?

 

STATKÁŘ si založí ruce na prsou a pokývá uznale hlavou.

 

STATKÁŘ

(ironicky)

Jiná by v tom vypadala jak přerostlá

dýně, ale tobě to opravdu moc sluší.

 

BARBORKA, která stojí u vybraných bleděmodrých šatů, si dá ruku na pusu a vyprskne. Rychle se schová za šaty, aby si toho paní nevšimla.

STATKÁŘ ukáže na Barborku.

 

STATKÁŘ

Barborka už si taky vybrala.

 

BARBORKA vážně odstoupí od šatů, ale oči ji vzrušeně hoří. Tak moc by si je přála.

STATKÁŘKA jde k šatům a hledá cenovku. Najde ji dole na rukávu. Vyvalí oči.

 

STATKÁŘKA

(vykřikne)

Vy jste se zbláznili, taková

drahota!

 

STATKÁŘ udělá prstem gesto, aby k němu statkářka přišla.

 

STATKÁŘ

Pocem.

 

STATKÁŘKA přistoupí ke statkářovi. STATKÁŘ do ucha pošeptá statkářce.

 

STATKÁŘ

Chceš, aby mlčela o vejcích

jako hrob? Tak si ji musíš

nějak zavázat!

 

STATKÁŘKA

(nahlas)

Ale?!

 

STATKÁŘ zavrtí hlavou a udělá rukou zamítavé gesto.

 

STATKÁŘ

(rozhodně a nekompromisně)

Žádné ale.

 

STATKÁŘ si poklepe na kapsičku u vesty.

 

STATKÁŘ

(vítězně)

A peníze mám já.

 

STATKÁŘ se otočí od STATKÁŘKY a mrkne na BARBORKU a ta se celá rozzáří.

 

 

11. OBRAZ – INT. HOSPODA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA, STATKÁŘ, SOUSED)

 

U stolu sedí STATKÁŘ a SOUSED, oba mají před sebou pivo. BARBORKA a STATKÁŘKA mají na sobě nové šaty a stojí vedle stolu.

 

STATKÁŘKA

(vlídně)

Jestli chceš, dej si ještě pivo,

Arnošte, pojedem domů samy, Barča

to odkočíruje, nebude to poprvý.

 

STATKÁŘ vzhlédne k manželce a usměje se.

 

STATKÁŘ

Ty jsi dneska v dobrém rozmaru,

že by ty nový šatičky? Dobře,

přijedu domů tady se sousedem.

 

 

12. OBRAZ – EXT. LESNÍ CESTA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA)

 

BARBORKA a STATKÁŘKA jedou v povozu – kočáru, který je tažený  koněm. BARBORKA sedí na kozlíku, STATKÁŘKA na místě pro cestující za ní.

 

STATKÁŘKA

(mile)

Barborko, zastav, půjdeme se kouknout

na vyhlídku.

 

13. OBRAZ – EXT. LESNÍ PĚŠINKA – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA)

 

BARBORKA a STATKÁŘKA jdou úzkou lesní pěšinkou a dojdou ke skále tyčící se strmě nad řekou.

 

 

14. OBRAZ – EXT. NA SKÁLE NAD ŘEKOU – DEN – (BARBORKA, STATKÁŘKA)

 

BARBORKA a STATKÁŘKA stojí na skále, na níž je plošinka, něco jako vyhlídka. STATKÁŘKA udělá rozmáchlé gesto po krajině.

 

STATKÁŘKA

(dojatě)

Koukni na tu krásu,

pořád děláme a ani si to

nevychutnáme.

 

BARBORKA se šťastně rozhlíží. Trochu se nakloní a hledí na divokou řeku, která se rychle valí několik metrů pod nimi. STATKÁŘKA do ní zezadu strčí.

Ozve se zoufalý, vyděšený výkřik.

BARBORKA se zřítí do řeky.

 

STŘIH:

 

STATKÁŘKA odchází z plošiny zle se usmívá a ucedí pro sebe.

 

STATKÁŘKA

(s povzdechem, lakonicky)

Škoda těch šatů.

 

15. OBRAZ – EXT. V ŘECE – DEN – (BARBORKA)

 

Topící se BARBORKU strhává proud. Po cca 300 metrech se chytne klády, která zde pluje. Vyšplhá se v proudu na kládu a nechává se absolutně vyčerpaná unášet.

 

 

16. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (TOBIÁŠ, LUKÁŠ, MATĚJ)

 

Záběr na řeku, jak po ní jede kláda s bezvládnou BARBORKOU.  Záběr na Lukáše a Matěje, jak si toho všimnou, rychle utíkají k řece vytahují ji ven.

STŘIH:

 

LUKÁŠ a MATĚJ vlečou bezvládnou a mokrou Barborku položí ji na pult, na němž jsou naskládané prázdné čisté pytle.

Přibíhá k nim TOBIÁŠ.

Z Barborky kape voda.

 

TOBIÁŠ

Kde jste ji našli?

 

LUKÁŠ

Vytáhli jsme ji z náhonu.

Visela na kusu klády.

             

TOBIÁŠ poklekne Barborce, odhrne jí z čela vlasy a otočí se na Lukáše.

 

TOBIÁŠ

Lukáši, utíkej rychle pro doktora.

 

LUKÁŠ vyběhne z mlýnice ven. TOBIÁŠ se otočí na Matěje.

 

TOBIÁŠ

Matěji, pomoz mi, popadni ji,

přenesem ji do domu.

 

 

17. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – DEN – (TOBIÁŠ, BARBORKA, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ, DOKTOR)

 

BARBORKA leží na prostorném gauči, který je zde v rohu. DOKTOR se sklání nad Barborkou a vyšetřuje ji.

 

DOKTOR

Bude dobrá. Převlékněte ji do

suchých šatů a počkejte, až se

probere.

 

TOBIÁŠ

Stejně je to zázrak, pane doktore,

že ji řeka vehnala zrovna sem do

náhonu. Kdyby ji odnesla do jezu

pod mlýnem, byla by s ní amen.

 

DOKTOR

Zázrak je hlavně to, že žije a že se

v tak dravém proudu neutopila.

Asi s ní má Pánbůh ještě nějaké

úmysly.

 

PANÍ MATKA

Má krásné šaty, kvalitní materiál,

vůbec nejsou potrhané. To bude

nějaká slečna ze zámku.

 

LUKÁŠ

Ale jak se tu vzala? Zámek je od

řeky daleko.

 

PAN OTEC

To nám bude muset říct sama.

 

 

18. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – VEČER – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA a STATKÁŘ sedí u stolu a jedí. Lámou si chleba do talíře s polévkou. Uprostřed stolu jsou pečená žebra. STATKÁŘKA říká.

 

STATKÁŘKA

(vyčítavě)

Nezbylo tu po ní nic, vůbec nic.

Utekla se všemi svými věcmi.

A za to můžeš ty, kdybys jí

nekupoval tak drahý šaty…

 

STATKÁŘ

(provokativně a se smíchem)

Aspoň půjde do světa hezky oblečená.

 

STATKÁŘKA

(zvolá)

To jsi celý ty! Ještě to zlehčuješ!

A kdo se postará o dobytek, tě nezajímá?

 

STATKÁŘ

Najmeme si jinou děvečku.

 

STATKÁŘKA si sáhne pro žebro a zakousne se do něho.

 

STATKÁŘKA

(s plnou pusou)

Jo, ale tahle do domu nepáchne,

bude spát v maštali.

 

STATKÁŘ

(udiveně)

A proč by nemohla spát v pokojíku

po Barče?

 

STATKÁŘKA

(odsekne)

Aby všechno vykecala!?

Bude tam slepička,

aspoň ji budu mít víc pod

dohledem.

 

 

19. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – VEČER – (TOBIÁŠ, BARBORKA, PAN OTEC, PANÍ MATKA)

 

BARBORKA sedí u stolu, je evidentně rozrušená, v rukou objímá hrnek s čajem. Z hrnku se kouří. Na sobě má suché šaty, ne tak honosné, jako měla předtím, prosté, ale hezké. U stolu sedí TOBIÁŠ, PAN OTEC, PANÍ MATKA. Všichni na ni upírají zvědavě oči a čekají až promluví.

 

PANÍ MATKA

(vlídně)

Povídej, děvenko, co se stalo?

 

BARBORKA se podívá do hrnečku a tam se zjeví STATKÁŘKA.

 

 

STATKÁŘKA

(mimo obraz)

Přísahej na smrt svý mámy, že o

tom nikomu neřekneš.

 

BARBORKA

(lámavě, pomalu)

Já…já…si nic nepamatuji. Nevím,

jak jsem se dostala do vody…

 

PANÍ MATKA uhne pohledem od Barborky na manžela a syna.

 

PANÍ MATKA

Nechte ji, je v šoku. Však ona

si časem vzpomene.

 

PANÍ MATKA se zase podívá na Barborku.

 

PANÍ MATKA

Jak ti říkají?

 

BARBORKA

Barborka nebo Barča.

 

PANÍ MATKA

Budeme ti říkat Barborko.

 

BARBORKA se usměje. PANÍ MATKA ukáže na pana otce a na Tobiáše.

 

PANÍ MATKA

Tohle je můj muž, majitel mlýna,

tady se mu říká pan otec. Tohle je

náš syn Tobiáš, stárek. Mně říkají

paní matka. A ti kluci, co tě vylovili

z vody a které zítra ráno uvidíš,

se jmenují Lukáš a Matěj. Lukáš tu

dělá mládka a je to ten ukecanej a

Matěj, jeho pravý opak, tu pracuje

jako prášek.

 

BARBORKA pokývá hlavou na srozuměnou.

 

 

PANÍ MATKA

Umíš něco?

 

BARBORKA

Umím vařit, prát, uklízet,

postarat se o dobytek, všechno

možné…

 

TOBIÁŠ

(láskyplně a nadšeně)

Opravdu? To jsi tak šikovná?

Tebe nám nepřinesla voda, ale

samo nebe!

 

PAN OTEC se uculuje.

PANÍ MATKA se podívá s chápavým úsměvem na Tobiáše a potom zase na Barborku.

 

PANÍ MATKA

Potřebuji pomocnici do kuchyně.

Když ti to půjde, ráda ti vaření

přenechám. Už nejsem nejmladší…

 

 

20. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU (POKOJ PO BARČE) – DEN – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA a STATKÁŘ přestavují pokoj, který zůstal po Barče. Přestěhují tam kurník ze stodoly a pustí do místnosti kropenatou slepičku.

 

 

21. OBRAZ – EXT. MLÝN – ZAHRADA – DEN – (TOBIÁŠ, BARBORKA)

 

BARBORKA (má na sobě zase jiné šaty) sedí na bobku a sbírá do košíku byliny. TOBIÁŠ se k ní zezadu přiblíží a dá jí ruce přes oči.

 

BARBORKA

(směje se)

Tobiáš!

 

TOBIÁŠ

Jaks to poznala?

 

BARBORKA

A kdo jinej! Pokaždé přijdeš,

když sbírám bylinky na vaření.

 

TOBIÁŠ

Když tobě to přitom tak sluší.

 

BARBORKA

(žertovně)

A jindy ne?

 

TOBIÁŠ

Pořád, nemůžu se na tebe vynadívat,

hezčí holku jsem neviděl.

Nejradši bych ti dal pusu.

 

 

BARBORKA se rozesměje.

 

BARBORKA

(laškovně)

Opravdu?

 

TOBIÁŠ

(zcela vážně)

Opravdu.

 

TOBIÁŠ sedí na bobku naproti Barborce.

BARBORKA sklopí cudně hlavu.

TOBIÁŠ se k ní pomalu přibližuje, zvedne ji něžně bradu nahoru a dá jí krátký polibek na ústa. Pak se rychle odtáhne.

BARBORKA sklopí cudně hlavu.

Oba zhluboka dýchají.

 

TOBIÁŠ

(zcela vážně)

Mám tě moc rád.

 

BARBORKA zvedne oči a zašeptá.

 

BARBORKA

(uzarděle)

Já tebe taky.

 

 

22. OBRAZ – INT. MLÝN – KUCHYŇ – DEN – (TOBIÁŠ, BARBORKA, LUKÁŠ, MATĚJ, PAN OTEC, PANÍ MATKA)

 

TOBIÁŠ, BARBORKA, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ sedí u velkého stolu a jedí špekové knedlíky se zelím. PAN OTEC v čele, vedle něho TOBIÁŠ a vedle něho BARBORKA, naproti nim LUKÁŠ a MATĚJ, v čele naproti panu otci PANÍ MATKA.

 

TOBIÁŠ

(se rozplývá)

Je to výborné Barborko.

Lepší špekové knedlíky jsem

v životě nejedl.

 

LUKÁŠ se nakloní k Matějovi a šeptá mu do ucha.

 

LUKÁŠ

(šeptem)

Ten je zamilovanej až po uši.

 

MATĚJ pokývá souhlasně hlavou.

 

MATĚJ

(souhlasně)

Jo.

 

LUKÁŠ

(šeptem)

Nad každým jídlem, který Barča

uvaří, se rozplývá.

 

MATĚJ

(úsměvně)

Jo.

 

LUKÁŠ

(šeptem)

I kdyby mu dala votruby pro koně.

 

MATĚJ

(pobaveně)

Jo.

 

LUKÁŠ

Ale vaří dobře, to se musí nechat.

To určitě nebude slečna ze zámku,

ta by se takhle v kuchyni neotáčela.

 

MATĚJ

(obdivně)

Jo.

 

LUKÁŠ

Ledaže by vařila pro samotnýho

krále.

 

MATĚJ

(zamyšleně)

 

Jo.

 

 

23. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. MAŠTAL – (STATKÁŘKA, TINA)

 

STATKÁŘKA ukazuje TINĚ, kde bude spát. Je to malý neútulný prostor s postelí, nočním stolkem, křesílkem a skříní oddělený od koně přepážkou a zakrytý ve vchodové části závěsem.

 

STATKÁŘKA

Tady můžeš přespat.

 

TINA

Radši budu chodit na noc domů.

 

STATKÁŘKA

(překvapeně, odměřeně)

Ale nikdo tě tam vozit nebude.

 

TINA

(zcela nevzrušeně, samozřejmě)

Dojdu to pěšky.

 

TINA

(pro sebe)

Lepší než spát v maštali.

 

 

24. OBRAZ – EXT.TRŽNICE – DEN – (BARBORKA, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, KOMOŘÍ, FRANTA, BOHÁČ, KOMPARS)

 

FRANTA se prochází po tržnici a kouká, co by kde ukradl. Přes rameno má velkou koženou brašnu. Když jde kolem stánku s ženskými šperky, strčí nenápadně do brašny korále. Nikdo si toho nevšimne.

BOHÁČ postává u stánku s kýtami.

FRANTA uřízne boháčovi nožem peněženku, která mu visí jako váček za pasem, a pak rychle zmizí.

PANÍ MÁMA a BARBORKA stojí u stánku s keramickými výrobky a prohlížejí si hrnečky.

BARBORKA má na sobě šaty, které jí koupila STATKÁŘKA. Za nimi táhne LUKÁŠ káru, na které má naloženy brambory, hrnce a košťata.

Kolem projíždí zámecký kočár s koňmi.

BOHÁČ si sáhne na místo, kde měl váček s penězi, vyděšeně vyvalí oči a křičí.

 

BOHÁČ

Pomóóc! Okradli mě, okradli mě….

 

Sbíhají se k němu lidé. Kočár zastaví a z kočáru vyleze KOMOŘÍ. KOMOŘÍ přistoupí k boháčovi.

 

KOMOŘÍ

Kdo tě okradl?

 

BOHÁČ

Nevím, neviděl jsem ho. Ukradl

mi váček s penězi.

 

KOMOŘÍ se rozhlédne po okolních lidech.

 

KOMOŘÍ

Viděl ho z vás někdo?

 

Všichni vrtí hlavou.

 

KOMOŘÍ

Měl sis peníze líp hlídat.

Ten už je dávno za horami.

 

KOMOŘÍ spatří u stánku s keramikou BARBORKU s PANÍ MATKOU, za nimi postává u kárky LUKÁŠ a rozhlíží se.

KOMOŘÍ přistoupí k Lukášovi a ukáže na Barborku.

 

KOMOŘÍ

(rozkazovačně)

Hej ty, kdo je ta krásná dívka?

 

LUKÁŠ

A kdo jste vy?

 

KOMOŘÍ

(rozzuřeně)

Jak to se mnou mluvíš, ty otrapo?!

Jsem královský komoří.

 

LUKÁŠ

A já Lukáš, mládek z mlejna.

 

KOMOŘÍ

Ty mě vůbec nezajímáš. Ptám se,

kdo je ta dívka?

 

LUKÁŠ

Nevím.

 

KOMOŘÍ

(výhrůžně)

Jakže?

 

LUKÁŠ

Jmenuje Barborka a přinesla

nám ji voda. Zeptejte se

paní matky.

 

KOMOŘÍ zlostně mávne rukou a přistoupí k Barborce a paní matce.

 

KOMOŘÍ

(mírně)

Hej, paňmámo, to děvče v pěkných

šatech patří k vám?

 

PANÍ MATKA

Ano, je to naše kuchařka.

 

KOMOŘÍ

A kde kuchařka sebrala tak

drahé šaty?

 

PANÍ MATKA jen pokrčí rameny a nic neřekne.

KOMOŘÍ se zarazí. Pak řekne rozhodně.

 

KOMOŘÍ

Půjde se mnou, princezna potřebuje

komornou.

 

PANÍ MATKA

To nepůjde…

 

KOMOŘÍ

Je to můj rozkaz a o těch se

nediskutuje, jinak si pro ni

přijdou do mlýna drábové.

 

Komoří chytne vyděšenou Barborku za ruku a násilně ji strčí do kočáru. Kočár rychle odjíždí.

 

 

25. OBRAZ – ZÁMEK – INT. ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN – (BARBORKA, KOMOŘÍ)

 

 

BARBORKA stojí u kulatého stolu a drží se jednou rukou opěradla židle.

KOMOŘÍ obchází kolem stolu a má ruce založeny v bok. KOMOŘÍ se zastaví vedle Barborky.

 

KOMOŘÍ

Tak ty si nic nepamatuješ?!

Odkud jsi, kde jsi vzala

tyhle šaty, jak ses ocitla

v řece, nic?!

 

BARBORKA vrtí vyděšeně hlavou. KOMOŘÍ chytne Barborku zezadu na hlavě za vlasy, přitáhne k sobě a do obličeje jí výhrůžně zasyčí.

 

KOMOŘÍ

Mám ti rozvázat jazyk?!

 

BARBORKA se snaží odtáhnout. Stále se kouká vyděšeně.

KOMOŘÍ ji pustí.

 

KOMOŘÍ

Uděláme to jinak.

 

 

26. OBRAZ – ZÁMEK – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – DEN -(BARBORKA, KOMOŘÍ, ADÉLKA, KOMPARS)

 

Na nádvoří je shromážděn dav lidí. Uprostřed davu je kruh, v němž stojí KOMOŘÍ a drží za ruku BARBORKU.

 

KOMOŘÍ

(teatrálně)

Tato dívka je smutná a nešťastná.

A víte, proč je nešťastná?

 

Všichni vrtí hlavami.

 

KOMOŘÍ

(teatrálně)

Protože ztratila paměť. A strašně

ráda by chtěla, aby se jí vrátila.

A my ji v tom pomůžeme. Pokud někdo

z vás pozná tuto dívku, odměna ho

nemine.

 

Z davu vystoupí ADÉLKA.

 

ADÉLKA

Já ji znám. Je to Barborka, děvečka

ze statku mého otce. Nastoupila hned

po mně, když jsem odešla sloužit na

zámek.

 

KOMOŘÍ

(přísně)

Co ty jsi zač?

 

ADÉLKA

Jmenuji se Adéla, za svobodna Rýdlová,

můj otec je statkář Rýdl. Tady na

zámku pomáhám v kuchyni, myju nádobí

a tak…

 

KOMOŘÍ

A kde je ten statek?

 

ADÉLKA

Daleko, až v Roudnici.

 

KOMOŘÍ

A proč jsi odtamtud odešla?

 

ADÉLKA

Maminka umřela a otec se znovu

oženil. A macecha? Darmo mluvit…

 

KOMOŘÍ

(spíše pro sebe)

Ten statek musíme omrknout…

 

KOMOŘÍ se otočí směrem k Barborce.

 

KOMOŘÍ

(rozzuřeně)

Hraješ si na neviňátko a přitom jsi sprostá zlodějka!  Jako děvečka by sis tak drahé šaty nikdy nemohla dovolit! Do žaláře s tebou! Dokud se celá věc neprošetří.

BARBORKA se rozpláče.

 

ADÉLKA

(zděšeně)

Ale ne, to ne…to jsem nechtěla!

 

KOMOŘÍ

(výhrůžně)

Chceš jí dělat společnost?

 

 

27. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – DEN – (STATKÁŘKA, KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ sedí na rohové lavici u stolu. STATKÁŘKA na židli naproti němu. Mají před sebou hrnek s kávou.

 

STATKÁŘKA

Ty šaty mi ukradla, sbalila

si všech pět švestek a zmizela

i s nimi.

 

KOMOŘÍ se na statkářku zpytavě zahledí, celou si ji přeměří.

 

KOMOŘÍ

Statkářko, nebyly ti ty šaty malý,

vždyť seš jak kolotoč?

 

STATKÁŘKA

(durdí se)

No dovolte! To byly mý svatební,

schovávala jsem si je na památku.

 

STŘIH:

 

KOMOŘÍ se prochází se po pokoji, rozhlíží kolem sebe, vše podrobně zkoumá. Otevře dveře do chodby a vyjde ven. STATKÁŘKA ho následuje.

 

 

28. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. CHODBA – DEN – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ, KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ stojí uprostřed chodby a rozhlíží se. Je zde 5 (pět) dveří – setnice, ložnice, pokoj po Barče, průchod do stodoly a hlavní vchod. STATKÁŘKA stojí za ním. KOMOŘÍ otevře dveře do ložnice a nahlíží do pokoje.

 

STATKÁŘKA

To je ložnice.

 

KOMOŘÍ zavře dveře. KOMOŘÍ otevře další dveře a nahlíží dovnitř.

 

STATKÁŘKA

To je průchod do stodoly.

 

KOMOŘÍho zrak spočine na dveřích do pokoje po Barče, kde je nyní kropenatá slepice. Vezme za kliku, ale dveře jsou zamčené. STATKÁŘ vchází hlavním vchodem. KOMOŘÍ si ho nevšímá a rumpluje dál klikou pokoje.

 

KOMOŘÍ

Co je za těmi dveřmi?

 

STATKÁŘKA

To je pokoj po Barboře.

 

KOMOŘÍ

Proč je zamčený?

 

STATKÁŘKA se zatváří bezradně a očima hledá pomoc u statkáře. STATKÁŘ se tváří zamyšleně, je vidět, že volí, jak se zachová.

 

KOMOŘÍ

(ostře)

Čekám na vysvětlení.

 

STATKÁŘ to nevydrží a zasáhne.

 

STATKÁŘ

(smutně)

V tom pokoji bydlela má dcera

a utekla. Bydlela tam Barborka a

utekla. Přináší smůlu, proto

jsme ho zamkli…

 

STATKÁŘ dodá váhavě.

 

STATKÁŘ

…a klíč zahodili.

 

 

29. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. ZAHRADA – POD OKNY POKOJE PRO SLUŽEBNOU – DEN – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ nahlíží oknem do pokoje. Okno je na škvírku pootevřené a zajištěné háčkem, aby nešlo otevřít úplně.

 

KOMOŘÍ

(pro sebe)

A hele, slepice! Pak, že tam

nikdo není.

STŘIH:

 

KOMOŘÍ odchází od okna. Zarazí se.

 

KOMOŘÍ

No jo, ale někdo ji tam musí

krmit! To asi nebude obyčejná

slípka, když ji drží pod zámkem.

Tu slepici musím dostat!

 

 

30. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (TOBIÁŠ, LUKÁŠ)

 

TOBIÁŠ a LUKÁŠ stojí pod výsypkou v mlýnici a odebírají pytle s umletou moukou.

 

LUKÁŠ

Tobiáši, ten komoří, co odvedl

naši Barborku na zámek, ji

prý vsadil do žaláře.

 

TOBIÁŠ

Cože?

 

LUKÁŠ

Povídá se, že to je děvečka

z nějakého statku…

 

TOBIÁŠ

Ale proč ji zavřel? Copak něco

provedla?

 

LUKÁŠ pokrčí rameny. TOBIÁŠ položí rozlobeně pytel s moukou na zem.

 

TOBIÁŠ

Půjdu na zámek… musí ji

pustit.

 

 

31. OBRAZ – INT. ZÁMEK – ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN -(KOMOŘÍ, PÍSAŘ)

 

Zámecký PÍSAŘ sedí u kulatého stolu a píše.

KOMOŘÍ chodí po místnosti a diktuje.

KOMOŘÍ

Teď ještě napíšeme pozvánku pro

statkáře a statkářku Rýdlovi

z Roudnice.

 

 

32. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. SETNICE – DEN – (STATKÁŘKA, POSEL)

 

STATKÁŘKA a POSEL stojí opodál dveří. POSEL má před sebou listinu, z níž čte.

 

POSEL

(úředně)

Král Jiří devadesátý devátý a

královna Vilhelmína vás srdečně

zvou na ples, který se koná v

sobotu od osmi hodin.

 

STATKÁŘKA spráskne ruce.

 

STATKÁŘKA

No to je nadělení. Ale já nemám nic

na sebe!

 

POSEL

(škrobeně a odměřeně)

Neúčast je brána jako urážka

královského majestátu a dle toho

je trestána.

 

 

33. OBRAZ – ZÁMEK – INT. ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN – (TOBIÁŠ, KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ sedí bokem u kulatého stolu, nohu přes nohu a povýšeně si poťukává prsty o stůl. Říká výsměšně.

 

KOMOŘÍ

Barbora Čiháková je sprostá zlodějka.

Ukradla statkářce Rýdlové šaty,

peníze a šperky a v noci se při útěku

zřítila ze skály do řeky.

 

TOBIÁŠ

(rozlobeně)

Nevěřím vám ani slovo.

 

KOMOŘÍ

(posměvačně)

Jo, některý holky vypadají jako

když neumí do pěti počítat a přitom …

 

TOBIÁŠ

(přesvědčeně)

Barborka není žádná zlodějka.

 

KOMOŘÍ

Ale ano, máme na to svědky.

A spravedlivý trest ji nemine.

 

KOMOŘÍ vstane od stolu, urovná si šosy oblečení a říká odměřeně.

KOMOŘÍ

A už nezdržuj, nemám jen tebe.

 

 

34. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. LOŽNICE – VEČER – (STATKÁŘKA)

 

STATKÁŘKA odsune trochu postel a vyndá prkno z podlahy. Po podlahou je otvor. Přitáhne si pléd, který je položen nedaleko na podlaze a rozváže jej. Je plný zlatých vajec. Vejce vyskládá do otvoru, přiloží prkno, přisune postel zpět na své místo a zamumlá si pro sebe.

 

STATKÁŘKA

Ten zatracený ples, ten nám byl

čert dlužen.

 

 

35. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÁ BRÁNA – VEČER – (STATKÁŘ A STATKÁŘKA, KOMOŘÍ)

 

Zámecká brána se otvírá. STATKÁŘ a STATKÁŘKA vjíždějí na koňském povozu do zámku. Zámecká brána se zavírá.

 

STŘIH:

 

Zámecká brána se otvírá. KOMOŘÍ vyjíždí na koni ze zámecké brány. Za sedlem má pověšenou nůši, která má víko.

 

 

36. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – EXT. U OKNA POKOJE PRO SLUŽEBNOU – NOC – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ stojí u okna, v ruce svítilnu, na zádech má nůši. Sundá nůši ze zad. KOMOŘÍ položí svítilnu na zem a lomcuje předokenními okenicemi, až tyto povolí. Za nimi je okno. KOMOŘÍ vyřízne ve skle ostrým rydlem obdélník vedle okenní kliky. Obalí si ruku kapesníkem a obdélník vysklí. Strčí ruku vyskleným otvorem dovnitř a povolí okenní kličku. Otevře okno. Strčí dovnitř nůši. Vezme svítilnu a vleze oknem dovnitř.

 

 

37. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU – NOC – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ osvětluje místnost a důkladně ji prohledává. Z kurníku se ozve kvokání. KOMOŘÍ se nakloní do kurníku a posvítí si tam.

 

 

38. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. KURNÍK V POKOJI PRO SLUŽEBNOU – NOC – (SLEPICE)

 

V hnízdě ve slámě se leskne zlaté vejce a kousek za ním sedí kropenatá slepice.

 

 

39. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU – NOC – (KOMOŘÍ, SLEPICE)

 

KOMOŘÍ vytahuje z kurníku zlaté vejce a strká si ho do vnitřní kapsy na prsou svrchníku. KOMOŘÍ vytahuje z kurníku slepici.

 

KOMOŘÍ

Už se nedivím, slepičko, že si

tě ta bába protivná zamyká.

 

KOMOŘÍ si přisune si nůši) otevře ji, strčí do ní slepici a zaklopí víko.

 

 

40. OBRAZ – INT. KOMNATA KOMOŘÍHO – NOC – (KOMOŘÍ, SLEPICE)

 

KOMOŘÍ vytáhne slepici z nůše, pustí ji na zem a radostí si povyskočí. Slepice se rozběhne po zemi.

 

KOMOŘÍ

Já to tušil, já to tušil…

nachystáme ti, pipinko, parádní

bydlení.

 

KOMOŘÍ otevře intarzovanou skříň, uvnitř skříně jsou tři police. Vyhází z ní všechno oblečení. Vyběhne ven z pokoje.

 

STŘIH:

 

KOMOŘÍ se vrátí s košem slámy a malými prkýnky (lištami). Vše položí na zem. Vytáhne z pod postele velký měděný nočník. Nočník vystele slámou tak, aby to vytvářelo hnízdo pro snášku. Nočník položí na dno levé strany skříně a celou horní polici vystele slámou. Zavře levé křídlo dveří. Pravé křídlo dveří vyrve z pantu. Položí jej na zem rubovou stranou (bez intarzování) navrch a vytáhne z kapsy hřebíčky, z koše se slámou vyloví kladívko a natluče do dveří lištičky tak, aby to tvořilo žebřík do kurníku. Žebřík přistaví k pravé straně skříně k nejvyšší polici, která je vystlána slámou. Pak si spokojeně zamne ruce.

 

KOMOŘÍ

Tak a ještě ti uděláme ohrádku,

abys nám nekadila po pokoji,

a budeme si tu žít jako v ráji.

 

 

41. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. POKOJ PRO SLUŽEBNOU – NOC – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA rázně otevře dveře, lampu, co drží v ruce, položí na truhlu. Strčí hlavu do kurníku. Nasouká se do kurníku, co to jde, málem tam vleze sama. STATKÁŘKA vystrčí hlavu z kurníku, vezme lampu z truhly a svítí do kurníku. Posvítí si na okno a vidí, že okno je vysklené a na zemi střepy. Hořekuje.

 

STATKÁŘKA

Ukradli nám slepičku!

 

Do místnosti vkročí STATKÁŘ.

 

STATKÁŘ

Ukaž!

 

STATKÁŘ si vezme lampu od ženy a pečlivě prohlíží celý pokoj. STATKÁŘKA jako stín za ním. Slepici nenajdou.

 

STATKÁŘKA

(zařve)

Vejce!

 

STATKÁŘKA vyběhne z místnosti.

 

 

42. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. LOŽNICE – NOC – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA chvatně odsune postel, vyndá prkno z podlahy. Zalesknou se zlatá vejce. STATKÁŘKA je přepočítá. STATKÁŘ vkročí do místnosti.

 

STATKÁŘKA

(s úlevou)

Jsou všechny. Ještě, že jsem

je schovala!

 

STATKÁŘKA se chytne za srdce a naříkavě zvolá.

 

STATKÁŘKA

Ale kde teď budeme hledat naši

milovanou slepičku?

 

STATKÁŘ

(rozhodně)

Nebudeme ji hledat.

 

STATKÁŘKA

(udiveně a rozčileně)

Co to říkáš?

 

STATKÁŘ

Za prvý tuším, kdo to udělal,

a proti vrchnosti nic nezmůžeš.

Za druhý máš tolik zlata, že

nemusíš do konce života dělat.

Žádnou zlatonosnou slepici už

nepotřebuješ. Nahrabala sis dost.

 

STATKÁŘKA

Ale zlata není nikdy dost.

 

STATKÁŘ

(striktně)

Pánbůh dal, Pánbůh vzal.

 

 

43. OBRAZ – INT. CHODBA K ŽALÁŘI – DEN – (BARBORKA, ADÉLKA, STRÁŽCE FRANTIŠEK)

 

ADÉLKA vstoupí do chodby, která vede do vězení. Nese si přes rameno vak, v ruce deku. Prochází dlouhou chodbou, až dojde těsně před žalář. Zde má budlík STRÁŽCE FRANTIŠEK. Budlík je ze strany do chodby zcela otevřený. STRÁŽCE FRANTIŠEK v něm sedí a poklimbává. Za budlíkem chodba pár metrů pokračuje a na konci je zamřížovaná cela, v níž je BARBORKA. ADÉLKA vytahuje z vaku buchty a medovinu a dává je strážci.

 

ADÉLKA

Františku, musím mluvit s Barborkou.

 

STRÁŽCE FRANTIŠEK

Víš, že nesmím nikoho pouštět.

 

ADÉLKA

Vždyť mě znáš…

 

STRÁŽCE FRANTIŠEK

(zabručí)

Tak běž… na chvíli…ale nikomu ani

muk.

 

ADÉLKA dá Františkovi pusu na tvář.

ADÉLKA

Děkuju!

 

 

ADÉLKA popojde k mřížím, za nimiž stojí Barborka.

 

ADÉLKA

Barborko, moc mě to mrzí, chtěla

jsem ti pomoci…

 

BARBORKA

Já vím, Adélko. Dopadlo by to

však stejně, i kdybys mlčela.

Komoří je podlý… vymyslel

by si jiný důvod…

 

ADÉLKA jí podává skrz mříže deku a buchty.

 

ADÉLKA

Tu máš, aby ti nebylo zima…

a výslužku z kuchyně.

 

BARBORKA se s chutí zakousne do buchty.

 

BARBORKA

Děkuji, jsi hodná.

 

ADÉLKA

Jak to vlastně bylo s těmi šaty?

Mezi lidmi se povídá leccos.

 

BARBORKA

(posmutněle)

To nemohu říci, přísahala jsem.

Ale neukradla jsem je… nikdy

jsem nic neukradla.

 

ADÉLKA

Věřím ti, jen nechápu, jak jsi

mohla u té semetriky tak dlouho

sloužit. Když si ji táta přivedl,

nevydržela jsem tam ani tři měsíce.

 

BARBORKA

Maminka je vdova a stará se

o bratříčka… prodělal obrnu a

nemůže chodit. Tak tak se uživí.

A statkář… tedy tvůj tatínek…

mi pro ně dával potají jídlo,

tak aby to statkářka nevěděla.

 

ADÉLKA

A mohla bych jim nějak pomoci?

Teď, když ty nemůžeš?

 

BARBORKA

Pokud by se pro ně našly v kuchyni

nějaké zbytky …

 

ADÉLKA

Udělám, co bude v mých silách! Neboj se.

 

 

44. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. V MAŠTALI – DEN – (STATKÁŘKA, TINA)

 

TINA hází vidlemi koňům seno. STATKÁŘKA stojí vedle ní, ruce v bok.

 

TINA

(rozzlobeně)

Ať udělám, co udělám, nic vám není

po chuti. Dřu od rána do večera za

mizerný peníz.

 

STATKÁŘKA

Ty holoto, nevážíš si práce.

 

TINA

Práce si vážím, ale vás si

nevážím.

 

TINA naštvaně zapíchne vidle, které drží v ruce, do kupy sena.

 

TINA

A víte co, dělejte si to sama…

 

TINA odchází pryč. STATKÁŘKA se zlostně ušklíbne.

 

STATKÁŘKA

Chamraď nevděčná.

 

 

45. OBRAZ – EXT. ULICE – HONOSNÝ MĚŠŤANSKÝ DŮM – NOC – (FRANTA, KOČKA)

 

FRANTA jde kolem domu a vidí, že z vyvýšeného podlaží vyskočila oknem kočka. Okno je pootevřené, v domě je tma. FRANTA se zarazí a kouká do okna, odkud kočka vyskočila. FRANTA sebere na zemi kamínek a hodí jej na okno. Čeká. Nic se neděje. FRANTA sebere na zemi další kamínek a hodí jej na okno. Zase nic. FRANTA vyleze po reliéfu na zdi do pootevřeného okna.

 

 

46. OBRAZ – INT. HONOSNÝ MĚŠŤANSKÝ DŮM – MÍSTNOST, KDE POBÝVÁ KOČKA – NOC – (FRANTA)

 

Místnost ozařuje světlo měsíce. Je to malá místnůstka s kočičím pelíškem, miskou se žrádlem a regálovou skříní, v níž jsou různé nevkusné a kýčovité sošky koček. Zkusí dveře vedoucí z této místnosti do obytné části. Jsou zamčené. Je slyšet, jak před domem zaparkuje kočár, jsou slyšet hlasy. FRANTA se přikrčí za skříní.

 

 

STŘIH:

 

Je slyšet, jak kočár odjede. Z domu se ozve.

 

Ženský hlas (m. o.)

Micinko!

 

FRANTA popadne hrací skříňku, která se nachází mezi soškami koček, a vyleze oknem ven.

 

 

47. OBRAZ – INT. OBÝVACÍ MÍSTNOST V LOJZOVĚ DOMKU – NOC – (FRANTA)

 

V místnosti se svítí. Je zde postel, kamna, malý stolek a dvě židle. Je vidět, že FRANTA obývá jen tuto jednu místnost a že je zde sám. FRANTA otevře hrací skříňku, vyskočí z ní soška kočky, která stojí na zadních nohou. Skříňka hraje písničku: Utíkej Káčo, utíkej…

 

 

48. OBRAZ – EXT. CESTA – DEN – (MATĚJ, FRANTA)

 

MATĚJ jede se žebřiňákem taženým dvěma koňmi. Na voze je naloženo několik pytlů. FRANTA běží naproti němu a křičí.

 

FRANTA

Jedeš do města?

 

MATĚJ

 

Jo.

 

FRANTA

Svezeš mě?

 

MATĚJ

(znuděně)

Jo.

 

MATĚJ zastaví povoz.

FRANTA si vyleze na žebřiňák.

MATĚJ dá povel koňům, aby zase šli.

 

MATĚJ

Hyjé.

 

FRANTA

Vezeš mouku do zámecký kuchyně?

 

MATĚJ

(souhlasně)

Jo.

 

FRANTA

Seš pořád takhle ukecanej?

 

MATĚJ

(úsečně)

Jo.

 

FRANTA prohmatává pytle s moukou a objeví jeden, v němž není podle hmatu mouka, ale zrní. Prohmatává ho ještě jednou a zavrtí hlavou.

 

FRANTA

A co ten pytel se zrním? Odkdy se

vozí zrní z mlýna, a ne do mlýna?

 

MATĚJ

(nepřítomně)

Pro komořího.

 

FRANTA

Královský komoří si u vás objednal

pytel zrní?

 

MATĚJ

(otráveně)

Jo.

 

FRANTA

A na co?

 

MATĚJ

(zamyšleně)

Nevím.

 

FRANTA prohmatává pytel se zrním a vrtí udiveně hlavou.

 

 

49. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – DEN – (MATĚJ, FRANTA, KOMOŘÍ, STRÁŽCE KOMNAT)

 

MATĚJ sundává poslední pytel ze žebřiňáku a táhne jej směrem k honosným dveřím.

FRANTA seskočí a schová se za povoz.

Přede dveřmi stojí STRÁŽCE KOMNAT.

MATĚJ jde ke strážci a řekne mu.

 

MATĚJ

Pro pana komořího.

 

Otevřou se dveře a za nimi se objeví KOMOŘÍ.

 

KOMOŘÍ

Pojďte, už na vás čekám.

 

 

50. OBRAZ – INT. SCHODY KE KOMNATĚ KOMOŘÍHO – DEN – (KOMOŘÍ, MATĚJ, FRANTA)

 

KOMOŘÍ stoupá po schodišti, za ním jde MATĚJ s pytlem zrní na zádech a za nimi se plíží FRANTA.

 

 

51. OBRAZ – INT. ZÁMECKÁ CHODBA – DEN – (KOMOŘÍ, MATĚJ, FRANTA)

 

KOMOŘÍ, MATĚJ, FRANTA prochází chodbou v prvním patře, na jedné straně chodby jsou okna, na druhé komnaty. Chodba končí u dveří, u nichž se KOMOŘÍ zastaví. MATĚJ se zastaví cca metr za ním a FRANTA cca dva metry za Matějem. KOMOŘÍ se otočí a řekne Matějovi.

 

KOMOŘÍ

Nech to tady.

 

KOMOŘÍ vytáhne z kapsičky na prsou mince a vloží je Matějovi do ruky. MATĚJ strčí beze slova peníze do váčku, který má pověšený na krku. KOMOŘÍ spatří za Matějem Lojzu.

 

KOMOŘÍ

(ostře)

Co tu děláš? Mám tě nechat

vymrskat?

 

FRANTA se lehce ukloní, položí si jednu ruku na prsa a říká.

 

FRANTA

Dovolil jsem si vstoupit zde

s moukařem. Jsem posel hraběnky

Mocareli. Hraběnka se nechá poroučet

a posílá vám dárek.

 

FRANTA rychle otevře brašnu, vytáhne z brašny hrací skříňku a podá ji komořímu. KOMOŘÍ si vezme skříňku.

 

KOMOŘÍ

Co to je?

 

FRANTA

Hrací skříňka. Hraběnka je chtivá

vědět, kdy ji ráčíte poctít návštěvou?

 

KOMOŘÍ

(přísně)

Až budeme vybírat daně, hraběnku

navštívíme. A teď oba zmizte,

nemám čas se s vámi vybavovat.

 

FRANTA a MATĚJ odchází. KOMOŘÍ otevře skříňku, vyskočí kocour a skříňka hraje Utíkej Káčo, utíkej.

 

KOMOŘÍ

(opovržlivě)

Taková příšernost, hraběnka

nikdy neměla vkus.

 

 

52. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – DEN – (FRANTA, KATKA)

 

FRANTA stojí na nádvoří a hledí na balkón, za nimž jsou balkónové dveře a balkónové okno do komnaty komořího. Přitočí se k němu KATKA a vybafne na něho.

 

KATKA

(stroze)

Co se tu poflakuješ?

 

FRANTA srazí paty, zasalutuje a hlásí jako voják.

 

FRANTA

Na rozkaz hraběnky Mocareli přinesl

jsem dar panu komořímu.

 

KATKA

(pochybovačně)

Hm… a kdo vlastně jsi?

 

FRANTA opět zasalutuje a hlásí jako voják.

 

FRANTA

Franta jméno mé. Příležitostný

poslíček a příležitostné

práce všeho druhu.

 

KATKA se uculuje. FRANTA vidí, že KATKA roztává a přejde do důvěrného přátelského tónu.

 

FRANTA

Hele, ty okna s balkónem jsou

komnaty pana komořího?

 

KATKA

(dobrácky a přátelsky)

Jo, ale zakázal nám tam chodit.

 

FRANTA

A proč?

 

 

KATKA

To netuším.

 

FRANTA

(žertovně)

Třeba tam má nějakou ženskou

a nechce, abyste ji viděli.

 

KATKA

(s úsměvem)

Třeba.

 

FRANTA

(laškovně)

Hezčí než ty určitě nebude.

A kdopak jsi ty, krásko?

 

KATKA

(koketně)

Katka.

 

FRANTA

(laškovně)

A co tu děláš ty, Katko?

 

KATKA

Uklízím pokoje, v kuchyni,

všude možně.

 

FRANTA

(zvědavě)

Ale u pana komořího asi ne,

že jo?

 

KATKA

(koketně)

U pana komořího ne.

 

FRANTA

Něco pro tebe mám, Katko.

 

FRANTA vytáhne z brašny pentli do vlasů. KATKA po ní sáhne.

FRANTA ucukne.

 

FRANTA

Přijď večer na náměstí

a bude tvoje.

 

KATKA

(rozmarně)

Tak jo. Už musím běžet.

 

KATKA odbíhá a ohlíží se. FRANTA si brumlá pro sebe.

 

FRANTA

Nikdo tam nesmí, nechá si tam nosit

zrní, copak tam asi má? To bude asi

pěknej ptáček ten komoří, to se

Franta musí k němu podívat.

 

 

53. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – DEN – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA má na stole rozložená zlatá vejce do srdíčka kolem prázdné ošatky. Vezme ze stolu do každé ruky jedno vejce a položí si je na prsa, jezdí s vejci po hrudníku, po krku, po tváří a slastně vzdychá.

Ozve se prásknutí venkovních dveří a kroky.

STATKÁŘKA rychle vloží všechna vejce do ošatky, ošatku strčí pod rohovou lavici, vstane, jde k polici, vyndá talíře a připravuje talíře na stůl.

STATKÁŘ vchází do místnosti.

 

STATKÁŘ

Kdybychom prodali krávy a koně,

stačila by nám jedna koza, pár slípek,

králíci…

 

STATKÁŘKA

(udiveně)

Chceš snad prodat statek?

 

STATKÁŘ

Už mě ta dřina unavuje, jsem na všechno

sám.

 

STATKÁŘKA rychle vstane a chlácholí ho.

 

STATKÁŘKA

Příští týden nastoupí pomocnice, už to

mám dojednaný.

 

STATKÁŘ

(zachmuřeně, mrzutě)

Má to cenu takhle se pachtit

a sedět přitom na zlatých vejcích?

 

STATKÁŘKA se zamyslí a zkoumavě hledí na statkáře.

 

STATKÁŘKA

(rozhodně)

Prodáme dvě vejce na přilepšenou…

ale statek… nikdy!

 

STATKÁŘ

Tři vejce.

 

STATKÁŘKA

Ale!

 

STATKÁŘ

(rozhodně a nekompromisně)

Žádné ale.

 

 

54. OBRAZ – OBCHOD KLENOTNÍKA – DEN – (KLENOTNÍK)

 

KLENOTNÍK ukládá do šperkovnice, kterou má položenou na pultu a v níž je jedno zlaté vejce, tři zlatá vejce.

 

 

55. OBRAZ – EXT. ULICE MĚSTA – VEČER – (FRANTA, KATKA)

 

FRANTA drží Katku kolem pasu a dává jí pusu.

 

FRANTA

A zejtra večer přijdeš?

 

KATKA

Zejtra nemůžu, musím připravit

pokoje pro hosty. A pozejtří taky

ne, bude hostina na počest

princezniných narozenin. Kdo má

ruce a nohy musí pomáhat.

 

FRANTA

Tak po hostině.

 

KATKA

Nevím, kdy to skončí, když se panstvo

rozjede, tak slaví třeba až do rána.

 

FRANTA

(spíše pro sebe)

To je dobře… to je dobře…jen ať si

panstvo užívá…

 

 

56. OBRAZ – INT. HLAVNÍ MÍSTNOST V DOMKU MAMINKY – DEN – (ADÉLKA, MAMINKA, BRATR PAVLÍK)

 

V místnosti je pec, stůl se židlemi, dvě skříně a postel. U stolu sedí ADÉLKA a MAMINKA. V posteli leží BRATR PAVLÍK.

 

ADÉLKA

Barborka teď slouží u nás na

zámku v kuchyni. Chystá se

velká hostina, tak neví, kam

dřív skočit. Tohle vám posílá.

 

ADÉLKA vyndá ze saku potraviny – chléb, buchty, kousek špeku, mléko, cibuli, máslo, bochník sýru.

 

MAMINKA spráskne ruce.

 

MAMINKA

Tolik jídla! Jak se vám

jen odvděčím?

 

ADÉLKA

(se usměje)

Tím, že to všechno sníte.

 

BRATR PAVLÍK popadne podomácky vyrobené berle, vstane z postele a šourá se ke stolu.

 

BRATR PAVLÍK

Vyřiďte Barborce, že už chodím

a že mi to jde.

 

ADÉLKA

(se slzami v očích)

Vyřídím.

 

 

57. OBRAZ – KOMNATA KOMOŘÍHO – VEČER – (KOMOŘÍ, SLEPICE)

 

KOMOŘÍ má v každé ruce vejce a tancuje s nimi kolem postele (na hudbu). Pak si vezme třetí vejce, které je položené ve fajánsové míse na stolku – je v ní více vajec – a strčí si ho do pusy. Tancuje dále. Pokouší se všemi třemi vejci žonglovat, ale vejce mu spadnou na zem a kutálí se po podlaze. KOMOŘÍ je sebere a položí všechna 3 vejce do fajánsové mísy. Promluví směrem ke slepici, která se spokojeně prochází v ohrádce kolem kurníku – předělané intarzované skříně.

 

KOMOŘÍ

To nám ještě moc nejde, to se

ještě musíme naučit, viď pipinko.

 

Jde ke zdi a sundá z něho obraz. Za ním je trezor. Otevře jej a vloží tam mísu s vejci. Zavře trezor a pověsí obraz.

 

KOMOŘÍ

Tak a můžeme vyrazit na hostinu.

 

 

58. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÁ BRÁNA – VEČER – (FRANTA, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 1, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 2, MUŽ)

 

Zámecká brána je zavřená a stojí u ní STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 1 a 2. K bráně přijede kočár a zastaví. Zezadu ke kočáru přiběhne FRANTA, naskočí na plošku, kde přechází oj ve vůz, přikrčí se a přehodí si přes hlavu velký pytel. Z kočáru vystrčí hlavu MUŽ a zakřičí na strážce.

 

MUŽ

Hrabě a hraběnka Rokfórovi.

 

STRÁŽCI otevřou bránu, kočár s Lojzou na oji vjede dovnitř.

 

 

59. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – VEČER – (FRANTA)

 

FRANTA se plíží podél zdi, dojde pod balkón komořího komnaty. Po okapové rouře se vyšplhá nahoru.

 

 

60. OBRAZ – EXT. BALKÓN KE KOMNATĚ KOMOŘÍHO – VEČER – (FRANTA)

 

FRANTA rumpluje balkónovými dveřmi. Nejdou otevřít. Poté vytáhne z brašny špachtli a vrazí ji do míst, kde je zámek. FRANTA vylomí zámek, otevře dveře a vleze dovnitř.

 

 

61. OBRAZ – INT. KOMNATA KOMOŘÍHO – VEČER – (FRANTA, SLEPICE)

 

FRANTA se plíží po místnosti, kterou osvětlují venkovní louče. Strčí hlavu do „kurníku“, ozve se krátké zakvokání.

FRANTA strčí dovnitř ruku a vytáhne zlaté vejce. Překvapeně si jej prohlíží ve svitu louče. Lesk zlata se mu zrcadlí na obličeji. Obrací jej v rukou.

 

FRANTA

Tak kvůli tomuhle sem nikdo nemůže!

 

FRANTA strká hlavu do kurníku.

 

FRANTA

Kdepak seš krasavice?

 

FRANTA vytáhne ven slípku a položí ji opatrně na zem.

 

FRANTA

Tak pro tebe je to zrní.

Budeš muset změnit rajón,

maličká. Chvíli počkej, ještě

se tu porozhlídnu.

 

FRANTA nastrká drobné ozdobné předměty, které najde v prosklené skříni, do brašny. Na dně skříně je hrací skříňka s kocourem, tu vezme do ruky a zase vrátí zpět na své místo. Otevře šuplíky, avšak nic cenného nenajde. Nakonec strčí slepici do pytle, který měl předtím na hlavě, a vydá se směrem k oknu.

 

 

62. OBRAZ – ZÁMECKÁ KUCHYNĚ – RÁNO – (KOMOŘÍ, ADÉLKA, KATKA, KUCHAŘKA)

 

KUCHAŘKA se točí kolem sporáku, ADÉLKA umývá černé nádobí v obrovském džberu, KATKA zametá. KOMOŘÍ sedí u velkého jídelního stolu, před sebou sklenici s vínem a vedle karafu s vínem. KOMOŘÍ hlasitě naříká a pláče.

 

KOMOŘÍ

Moje milovaná… moje drahá…

moje pusinka… moje ťutinka…

moje pipinka… je fuč…

 

KUCHAŘKA

Neplačte, třeba se vrátí.

 

KOMOŘÍ

Ne, ta už se nikdy nevrátí.

Zůstanu tu sám opuštěný, zhrzený,

nešťastný…

 

KATKA

Když není tahle, bude jiná.

 

KOMOŘÍ

(zvolá)

Žádná už nebude jako moje

pipinka. Nikdy!

 

KUCHAŘKA mu podává koláč.

 

KUCHAŘKA

Nate, zajezte to, zas bude líp.

 

KOMOŘÍ práskne koláčem vztekle o stůl, vstane, až povalí židli za sebou, práskne pěstí do stolu a pak zaťatou pěstí zahrozí do nebe a zařve, jak když zahřmí.

 

KOMOŘÍ

(zlostně)

Ale já to tak nenechám.

 

 

63. OBRAZ – INT. ZÁMECKÝ SALÓNEK – DEN – (KOMOŘÍ, PÍSAŘ)

 

PÍSAŘ sedí u kulatého stolu a píše. KOMOŘÍ chodí po místnosti sem a tam a diktuje.

 

KOMOŘÍ

Za krádež šatů statkářky Galiny

Rýdlové se Barbora Čiháková odsuzuje…

 

64. OBRAZ – EXT. ULICE MĚSTA – DEN – (FRANTA, KATKA, BUBENÍK)

 

FRANTA a KATKA jdou po ulici, FRANTA drží Katku kolem pasu.

 

FRANTA

Takže tam měl opravdu ženskou!

 

KATKA

Nevím, je to divný. Když jsem

tam konečně mohla uklidit, byl tam

hroznej puch a nepořádek, skříň

rozštípaná sekyrkou na kousky, na

zemi kolem bylo rozšlapaný něco

smradlavýho a mazlavýho, vypadalo

to jako slepičinec… všude

rozházená sláma… no prostě děs…

 

FRANTA pustí Katku a směje se, až se za břicho popadá a tečou mu slzy smíchu.

 

FRANTA

To musel bejt mazec.

 

STŘIH:

 

Po ulici pochoduje BUBENÍK a vyhlašuje.

 

BUBENÍK

Na počest dvacátého výročí, kdy

milostivý král Jiří devadesátý

devátý zasedl na trůn, se na

svatého Jiří budou konat slavnosti.

Na náměstí uvidíte divadelní

představení o našem dobrotivém vládci,

vystoupí zde zpěváci, básníci, hudebníci, tanečníci a další kejklíři. Na závěr

jako vyvrcholení oslav bude potrestána

zlodějka Barbora Čiháková. Tato hříšná

osoba bude připoutána na pranýř, kde

dostane 10 ran rákoskou.

 

FRANTA zvážní.

 

FRANTA

(soucitně)

Chudák holka.

 

KATKA

To ti povím. V tom má určitě prsty

komoří.

 

FRANTA

Ti na zámku nedělaj nic jinýho,

než se veselej, hodujou a oslavujou.

A to všechno z našich daní.

 

KATKA

A kolik daní jsi v životě zaplatil?

 

FRANTA

Žádný, ale kdyby…

 

 

65. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (TOBIÁŠ, LUKÁŠ, MATĚJ, PAN OTEC)

 

LUKÁŠ a MATĚJ vysypávají semleté zrno z nádob do moučnice. Vcházejí TOBIÁŠ a PAN OTEC.

 

LUKÁŠ

Tobiáši, už jsi to slyšel o

Barborce?

 

TOBIÁŠ

Slyšel. Chci unést Barborku

ze žaláře noc před slavnostmi

svatého Jiří. Služebnictvu,

včetně stráží, se má se

rozdávat medovina, nebudou

ostražití. Půjde někdo

se mnou?

 

LUKÁŠ

(rozhodně)

Samotnýho tě tam jít nenechám.

 

LUKÁŠ se obrátí na Matěje.

 

LUKÁŠ

A co ty Matěji, půjdeš s námi?

 

 

MATĚJ

Jo.

 

PAN OTEC

Jdu taky.

 

TOBIÁŠ

Ale tatínku, někdo by měl

zůstat ve mlýně.

 

PAN OTEC

Zůstane tu máma. Nebo myslíš,

že už jsem na to starý?

 

TOBIÁŠ

Ne, to ne. Jen nechci, aby se

ti něco stalo.

 

PAN OTEC

Barborce se má něco stát, ne mně.

Chci mít jistotu, že máš nevěstu,

než s mámou odejdeme.

 

TOBIÁŠ

(překvapeně)

Odejdeme?

 

PAN OTEC

Chceme ti předat mlýn a zůstat

nějakou dobu u strejdy v Krkonoších.

Potřebuje pomoci, co teď ovdověl.

 

 

66. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. HLAVNÍ SETNICE – NOC – (STATKÁŘKA, STATKÁŘ)

 

STATKÁŘKA sedí na rohové lavici, vedle sebe v ošatce rozložená zlatá vejce. Nastrká si několik vajec do výstřihu, přehodí přes sebe šál. Opře se o opěradlo rohové lavice, položí ruce na prsa a slastně zavře oči. Otevřou se dveře a do místnosti vstoupí STATKÁŘ.

 

STATKÁŘ

Nech už těch vaječných orgií a

pojď spát. Za chvíli vypukne

svatojiřská noc.

 

STATKÁŘKA

(odsekne)

Nech mě, půjdu, až se mi bude chtít.

 

STATKÁŘ odchází a zavírá za sebou dveře. Na hodinách odbíjí půlnoc. STATKÁŘKA je stále opřená o opěradlo rohové lavice a slastně vzdychá. Po chvíli se začne nervózně vrtět. Koukne se do výstřihu a ze šálu vykoukne hadí hlava. Prudce zahodí šál, z výstřihu jí vylézají hadi. Z ošatky, která je položena vedle ní na lavici, vylézají také hadi a rovnou na statkářku. Statkářka vykřikne. Vyskočí a vyběhne se zoufalým křikem z místnosti.

 

 

67. OBRAZ – EXT. LES – NOC – (STATKÁŘKA)

 

STATKÁŘKA běží lesem, neví kam. Běží a křičí. Najednou les končí a je zde skála – je to jiné místo, než shodila Barču. STATKÁŘKA letí ze skály dolů.

 

 

68. OBRAZ – INT. KOMNATA KOMOŘÍHO – NOC – (KOMOŘÍ)

 

KOMOŘÍ leží v posteli. Najednou otevře oči a prudce se posadí. Vstane. Na sobě má noční košili a čepec. Pokoj osvětlují venkovní louče.

 

 

KOMOŘÍ

Ukradli mi vejce! Ne, byl to sen!

Radši se podívám.

 

KOMOŘÍ jde k obrazu, sundá jej ze zdi, otevře trezor. Místo vajec se z trezoru hrnou štíři a lezou na komořího. KOMOŘÍ před nimi v panické hrůze couvá, štíři za ním, lezou mu po holých nohou, po noční košili až do obličeje. KOMOŘÍ s děsivým křikem vybíhá ze své komnaty.

 

 

69. OBRAZ – EXT. ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ – NOC – (KOMOŘÍ, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 1, STRÁŽCE U ZÁMECKÉ BRÁNY 2)

 

KOMOŘÍ běhá po nádvoří a křičí hrůzou. Lezou po něm štíři.

 

KOMOŘÍ

Pomoc, pomoc!

 

STRÁŽCI, kteří stojí z vnější strany zámecké brány na něho bezradně koukají skrz mřížoví brány. Po komořím stále lezou štíři. Najednou se ozve ženský hlas.

 

HLAS (m.o.)

Nikdo ti nepomůže, musíš si pomoci

sám.

 

KOMOŘÍ

(prosebně a vystrašeně)

Jak, jak!?

 

HLAS (m.o.)

Jdi do cely, kde vězníš Barborku.

 

KOMOŘÍ

Ano, ano…

 

KOMOŘÍ pospíchá ke dveřím do chodby do žaláře. Štíři z těla komořího najednou zmizí. KOMOŘÍ se zastaví.

 

HLAS (m.o.)

Mám je poslat zpět?

 

KOMOŘÍ

(drmolí)

Ne, ne… milostivá paní.

 

 

70. OBRAZ – INT. CHODBA K ŽALÁŘI – NOC – (KOMOŘÍ, STRÁŽCE FRANTIŠEK)

 

KOMOŘÍ dojde až ke STRÁŽCI FRANTIŠKOVI, který sedí v budlíku před celou.

 

HLAS (m.o.)

Odemkni celu.

 

KOMOŘÍ rozkáže STRÁŽCI FRANTIŠKOVI.

 

KOMOŘÍ

Dej sem klíč.

 

STRÁŽCE sundá klíč z háčku, který zde visí nad stolkem na zdi a beze slova mu ho podá. KOMOŘÍ odemkne celu a vstoupí dovnitř k Barborce. KOMOŘÍ a BARBORKA hledí na sebe. KOMOŘÍ na ni kouká vystrašeně, BARBORKA na něho kouká překvapeně.

 

HLAS (m.o.)

Barborko jdi, jsi volná.

 

BARBORKA vyjde ven. Dveře cely se za ní zabouchnou, klíč se sám pootočí v zámku a sám vyleze ven a přetransportuje se na háček, kde visel předtím. STRÁŽCE FRANTIŠEK valí oči a ani nehlesne.

 

STŘIH:

 

KOMOŘÍ se drží mříží v cele a má více než zoufalý pohled. BARBORKA pospíchá chodbou ven.

 

HLAS (m.o.)

Barborko, už se nemusíš ničeho

bát, kouzlo je zrušeno.

 

BARBORKA vzhlédne vzhůru za hlasem.

 

BARBORKA

Zrušeno?

 

HLAS (m.o.)

Ano, zlatá vejce byla jen zkouška.

Ti, co ti ublížili, byli potrestáni.

 

BARBORKA

Kdo jsi paní?

 

Na stěně chodby se nakrátko objeví stín ženy v bílé říze.

a zmizí. BARBORKA pospíchá dále a u dveří, které vedou na nádvoří, narazí na TOBIÁŠE, MATĚJE, LUKÁŠE a PANA OTCE.

 

TOBIÁŠ

(překvapeně)

Barborko, co tu děláš? My tě jdeme

osvobodit!

 

MATĚJ

(nadšeně)

Jo.

 

BARBORKA

(se smíchem)

Ale já už jsem osvobozená.

 

TOBIÁŠ

(udiveně)

Jak to? Co se tady stalo?

 

BARBORKA

Pojď domů, řeknu ti to cestou.

 

LUKÁŠ

(rozhořčeně a zklamaně)

Ale takhle neuděláme žádnej

hrdinskej skutek!

 

MATĚJ

(naštvaně)

Jo.

 

BARBORKA vezme Matěje i Lukáše kolem ramen.

 

BARBORKA

(povzbudivě)

Ale i snaha a odvaha se počítá.

Pro mě jste hrdinové.

 

MATĚJ

(objevně a šťastně)

No jo!

 

 

71. OBRAZ – INT. OBÝVACÍ MÍSTNOST V LOJZOVĚ DOMKU – NOC – (FRANTA)

 

FRANTA spí v posteli, hlasitě chrápe. Pod postelí je ošatka s třemi zlatými vejci. Z vajec vylézají blechy a vši, lezou po pelesti nahoru na Lojzu. FRANTA se vzbudí a ošívá se. Vyskočí z postele a drbe se. Poskakuje a drbe se jak divý. Vyběhne z místnosti.

 

 

72. OBRAZ – EXT. MLÝNSKÝ NÁHON (nebo potok nebo rybník) – NOC – (FRANTA, HLAS (m.o.))

 

FRANTA se koupe v náhonu. Vyleze ven a zase se drbe a poskakuje. Naříká.

 

FRANTA

Já se jich snad nezbavím.

 

Ozve se ženský hlas.

 

HLAS (m.o.)

Nezbavíš, pokud mi něco neslíbíš.

 

 

FRANTA

A co?

 

HLAS (m.o.)

Že přestaneš krást.

 

FRANTA

(udiveně a bezelstně)

A z čeho budu žít?

 

HLAS (m.o.)

Najdeš si práci.

 

FRANTA

(rozhořčeně)

No to snad ne?!

 

HLAS (m.o.)

Ale ano.

 

FRANTA

Ale mě nikde nevezmou, nemám

žádný školy.

 

HLAS (m.o.)

Vím, kde tě vezmou.

 

FRANTA

(nešťastně)

Už i to jsi mi zařídila!

 

HLAS (m.o.)

Z mlýna odchází mládek Lukáš,

žení se a bude pracovat u tchána.

Na jeho místo nastupuje prášek

Matěj a na místo práška shánějí

chasníka.

 

FRANTA

(rezignovaně)

Tak jo, když jinak nedáš. Zeptám

se tam.

 

FRANTA vyleze z vody. Už se neošívá. Podívá se nahoru a řekne s nadějí v hlase.

 

FRANTA

Hele slečinko, třeba už někoho

ve mlýně na toho práška sehnali?

 

HLAS (m.o.)

Nesehnali, to místo čeká na tebe. A běda, jestli se tam neukážeš! Blech už se nikdy nezbavíš!

 

73. OBRAZ – PŘED LOJZOVÝM DOMEM – NOC – (SLEPICE)

 

SLEPICE vyběhne z Lojzova domu, který zůstal otevřen. SLEPICE se vydá na cestu. Kdáká do melodie písničky Utíkej Káčo, utíkej.

 

74. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ)

 

BARBORKA sedí u stolu a zašívá čepec. Vchází TOBIÁŠ.

 

TOBIÁŠ

Pod jezem našli utopenou ženu.

Říkali, že je to statkářka Rýdlová.

 

BARBORKA se podívá překvapeně na Tobiáše.

 

TOBIÁŠ

Prý měla pod šaty vaječné skořápky.

 

BARBORKA vyvalí oči a není schopna nic říci.

 

TOBIÁŠ

Ta tě přeci obvinila z krádeže

šatů?!

 

BARBORKA se vzpamatuje.

 

BARBORKA

Řeknu ti, jak to všechno bylo…

od začátku…

 

 

75. OBRAZ – OBCHOD KLENOTNÍKA – DEN – (KLENOTNÍK)

 

KLENOTNÍK odemkne skříňku a vytáhne šperkovnici, do které ukládal zlatá vejce. Otevře šperkovnici. Místo čtyř zlatých vajec jsou zde skořápky z obyčejných vajec, dvě rozbité půlky naproti sobě. V každém rozpůleném vejci je zlatý prstýnek se srdíčkem a zlatý náhrdelník se srdíčkem, liší se jen barvou, a to rubínová, tyrkysová, achátová a akvamarínová. KLENOTNÍK vezme do ruky prsten s rubínem.

 

KLENOTNÍK

To je nádhera. Jak je to jen možné?

 

 

76. OBRAZ – INT. OBYTNÁ ČÁST MLÝNU – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ)

 

BARBORKA stojí u stolu, drží se židle, hlavu sklopenou. TOBIÁŠ přechází po místnosti.

 

TOBIÁŠ

Statkářku stihl trest za to,

co ti provedla. Ale proč jsi to

neřekla hned?

 

BARBORKA

Přísahala jsem na smrt své maminky,

že o zlatých vejcích nikomu neřeknu.

 

TOBIÁŠ

Ta kozelná víla, co se ti zjevila,

tvrdila, že kouzlo je zrušeno.

To znamená, že ty skořápky, pod šaty…

 

BARBORKA ho přeruší.

 

BARBORKA

Jsou zbytky ze zlatých vajec.

 

TOBIÁŠ BARBORKu láskyplně objímá, hladí ji po vlasech a říká.

 

TOBIÁŠ

Zlatá vejce zmizela, ale tvoje

zlaté srdíčko zůstalo. Osud to

tak chtěl, aby ses dostala do

mlýna.

 

 

77. OBRAZ – INT. OBÝVACÍ MÍSTNOST V LOJZOVĚ DOMKU – DEN – (FRANTA)

 

FRANTA sedí na posteli, v ruce drží ošatku se skořápkami z obyčejných vajec.

 

FRANTA

Vejce v čudu, slepice v čudu,

abych se vypravil do mlejna.

 

 

78. OBRAZ – EXT. PLOT A CIZÍ ZAHRADA – DEN – (MUŽ, HEJNO SLEPIC)

 

SLEPICE si vyšlapuje na cestě, když tu spatří hejno slepic za plotem a v plotě díru, akorát pro jednu slípku. Protáhne se dírou a začlení se do hejna. Spatří kurník a hned si jde sednout do hnízda. Za chvíli vyleze ven.

 

STŘIH:

 

Ke kurníku míří MUŽ. Nakloní se dovnitř a vybírá vejce. Odchází s ošatkou plnou normálních vajec. V tom spatří kropenatou slepici. Kouká překvapeně. Promne si oči.

 

MUŽ

Tý slivovice včera bylo moc.

 

MUŽ odchází.

 

 

79. OBRAZ – INT. MLÝNICE – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ, LUKÁŠ, MATĚJ)

 

TOBIÁŠ, LUKÁŠ a MATĚJ stojí v půlkruhu kolem Barborky.

LUKÁŠ udiveně hvízdne.

 

LUKÁŠ

Barčo, vsadím se, že ta kouzelná

víla nebo slepičí královna nebo,

co to bylo, zařídila, že komoří

dostane dneska večer rákoskou místo

tebe.

 

Všichni se smějí.

 

BARBORKA

(se smíchem)

Je to možné, ale vidět to nechci.

 

Do mlýnice vstoupí FRANTA.

 

FRANTA

Pozdrav Pánbůh mlynáři. Slyšel jsem,

že hledáš pomocníka.

 

TOBIÁŠ

To jsi slyšel dobře. A co umíš?

 

FRANTA

(suverénně)

Všechno, co mi řekneš.

 

TOBIÁŠ

(se smíchem)

Tak na to jsem zvědavej.

 

TOBIÁŠ ukáže na Matěje.

 

TOBIÁŠ

Tady Matěj tě zaučí, budeš dělat

jeho práci.

 

FRANTA plácne Matěje dobrácky po zádech.

 

FRANTA

(žoviálně)

No nazdar, my už se známe, viď.

 

MATĚJ

Jo.

 

FRANTA

(rozšafně)

Tak my teď budeme válčit spolu,

co?

 

MATĚJ

Jo.

 

FRANTA

Budeš mi zas vyprávět?

 

MATĚJ

Jo.

 

 

80. OBRAZ – EXT. NÁMĚSTÍ – NAVEČER – (KOMOŘÍ, BUBENÍK, PÍSAŘ, KAT, KOMPARS)

 

Náměstí je plné lidí. U sloupu – pranýře – je připoután KOMOŘÍ. KOMOŘÍ se klepe strachy a hrůzou. Vedle něho stojí kat v masce a v ruce drží rákosku. Vedla kata stojí BUBENÍK, zabubnuje, vytáhne z kapsy pláště zapečetěnou srolovanou listinu. Sundá pečeť, otevře listinu a čte.

 

BUBENÍK

Slyšte, slyšte. Královský komoří

Jan Kořistka se za krádež drůbeže

statkářky Rýdlové, nespravedlivé

uvržení Barbory Čihákové do žaláře,

za podvody a lhaní, kterých se

dopouštěl po celý svůj hanebný život,

odsuzuje k 10 ranám rákoskou a k

doživotnímu žaláři.

 

V davu stojí PÍSAŘ. Pokývá hlavou, promne si vous na bradě a řekne si.

 

PÍSAŘ

To, že jsem napsal? Asi jo, když to

tam je. Ale napsal jsem to hezky.

 

 

81. OBRAZ – STATEK RÝDLOVÝCH – INT. MAŠTAL – DEN – (STATKÁŘ, ADÉLKA, MANŽEL TOMÁŠ, DVOJČATA RADKA A RADEK, KŮŇ)

 

STATKÁŘ hladí koně po hřívě, pak položí svou hlavu na jeho krk a řekne.

 

STATKÁŘ

(smutně)

Tak to vidíš Honzíku, zůstal jsem

tu úplně sám.

 

Do maštale vstoupí ADÉLKA.

 

ADÉLKA

Nezůstal.

 

STATKÁŘ překvapeně vzhlédne, přistoupí k Adélce a obejme ji.

 

STATKÁŘ

(se slzami v očích)

Adélko, odpusť mi. Ani nevíš, jak

mě to všechno mrzí. Tenkrát, když

jsi odešla, jsem byl do Galiny

zamilovaný … a hluchý jako tetřev.

Když jsem pak poznal, jakou jsem

udělal chybu, bylo už pozdě.

 

ADÉLKA

Už jsem ti odpustila, jinak bych tu

nebyla.

 

Do maštale vstoupí MANŽEL TOMÁŠ a DVOJČATA RADKA a RADEK.

 

ADÉLKA

Tatínku, tohle je můj muž Tomáš

a tvý vnoučkové, dvojčata Radka

a Radek.

 

STATKÁŘ podává Tomášovi ruku. TOMÁŠ mu tiskne ruku.

 

TOMÁŠ

Přišli jsme vám pomoci. A pokud

nebudete proti, rádi bychom zůstali.

 

STATKÁŘ

(s dojetím)

Jak bych mohl být proti?

 

STATKÁŘ srdečně obejme Tomáše.

 

STATKÁŘ

Vítej doma, Tomáši.

 

STATKÁŘ se sehne k dětem, hladí je po hlavách a říká.

 

STATKÁŘ

Chcete si prohlídnout všechna

zvířátka, co tu děda má? Koně,

kravičky, králíčky?

 

DĚTI

(křičí nadšeně)

Ano, ano.

 

 

82. OBRAZ – INT. MLÝN – KUCHYŇ – DEN – (PANÍ MATKA, MAMINKA BARBORKY, BRATR PAVLÍK)

 

BRATR PAVLÍK sedí u stolu a škrabe brambory. MAMINKA BARBORKY strouhá na pultu u sporáku brambory. Vejde PANÍ MATKA položí na zem kbelík s vodou, sedne si ke stolu k PAVLÍKOVI a lehce jej podrbe ve vlasech.

 

PANÍ MATKA

Koukám, že tu budu mít místo sebe

zdatného pomocníka. Tak to můžu s

klidným srdcem odjet.

 

BRATR PAVLÍK se usměje. PANÍ MATKA vstane, popojde k MAMINCE BARBORKY, vezme z police další struhadlo a pomáhá jí strouhat. PANÍ MATKA říká MAMINCE BARBORKY.

 

PANÍ MATKA

To je dobře, že jste tu.

Pro vás i pro nás.

 

MAMINKA

Jsem tady šťastna, všechny obavy

a starosti, co s námi bude, jsou

pryč.

 

BRATR PAVLÍK

Paní matko, a kdy se chystáte do

těch Krkonoš?

 

PANÍ MATKA

(se smíchem)

No přeci až po svatbě!

 

 

83. OBRAZ – EXT. MLÝN – ZAHRADA – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ, STATKÁŘ RÝDL, ADÉLKA, TOMÁŠ, DVOJČATA RADEK A RADKA, FRANTA, KATKA, MAMINKA, BRATR PAVLÍK + KOMPARS)

 

Svatební průvod míří k velikému stolu, který je zde nachystán pro svatební hostinu.

BARBORKA a TOBIÁŠ jdou v čele svatebního průvodu. RADEK a RADKA nesou závoj. BARBORKA se otočí a řekne.

 

BARBORKA

Pozor, házím svatební kytici.

 

BARBORKA se otočí zpět a hází za sebe kytici. Chytí ji KATKA.

LUKÁŠ tleská a křičí.

 

LUKÁŠ

Výborně, další svatba je FRANTA

a Katka.

 

Všichni tleskají a smějí se. Svatební hosté usedají ke stolu.

 

STŘIH

 

BARBORKA a TOBIÁŠ sedí v čele stolu, přistoupí k nim STATKÁŘ a podává Barborce koženou obálku, na třech stranách lemovaně na kraji prošitou, jedna strana volná.

 

STATKÁŘ

Milá Barborko, milý Tobiáši, přeji

vám šťastnou pouť společným životem

a přijměte ode mě tento příspěvek

do začátku.

 

BARBORKA si vezme obálku a rozevře ji. Jsou v ní samé bankovky. TOBIÁŠ i BARBORKA koukají nevěřícně do obálky.

 

BARBORKA

Ale tolik peněz si od vás nemůžeme

vzít!

 

STATKÁŘ

Ty si je musíš vzít… za to, co

ti nebožka provedla. A to všechno

kvůli těm zatraceným vejcím. A já

o tom neměl ani tušení…

 

TOBIÁŠ

Ale stejně je to hodně peněz.

Musel jste na to šetřit celý život.

 

STATKÁŘ

Ale kdež, to jsou peníze za vejce,

která jsme stačili prodat… utratili

jsme jen něco. Patří Barborce. Ve

snu se mi zjevila bílá paní a

pravila…

 

STATKÁŘ mávne rukou.

 

STATKÁŘ

Ale to už je jedno, co říkala…to

bylo jen mezi námi dvěma.

 

 

84. OBRAZ – EXT. MLÝN – ZAHRADA – DEN – (BARBORKA, TOBIÁŠ, PAN OTEC, PANÍ MATKA, LUKÁŠ, MATĚJ, STATKÁŘ RÝDL, ADÉLKA, TOMÁŠ, DVOJČATA RADEK A RADKA, FRANTA, KATKA, MAMINKA, BRATR PAVLÍK + MUZIKANTI, KOMPARS)

 

Svatební hostina je v plném proudu, hraje muzika, lidé tancují.

 

Návrh obrazu č. 85, který by mohl jít během závěrečných titulků, čímž by se kruh dokonale uzavřel:

FRANTA kupuje Katce u klenotníka rubínový prsten a náhrdelník.

 

Návrh obrazu č. 86, který by se objevil na konci titulků: Pohled na smějící se děti, šťastného statkáře, Adélku, manžela a záběr na obraz, kde bude namalována první statkářova žena, celá v bílém, jak v ruce drží kropenatou slepičku a jemně se usmívá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zařazeno v kategorii Dopisy