Milánek na zabití – VII

středa 25. června

Sloužím v noci pohotovost. Kolem jedenácté přijedou manželé s třináctiletou holčičkou, která má horečku.

„Já vím, paní doktorko, že řeknete, že jsme mohli počkat do rána. Ale my bysme samými starostmi neusnuli. Všude teď píšou o té prasečí chřipce a meningitidě…,“ paní se pokorně omlouvá.

„Nic takového vám neřeknu. Je dobře, že jste přišli.“

Děvčátko prohlížím, žádné známky vážnějšího onemocnění naštěstí nemá. Běžná viróza. Při vyšetření mě však zarazí, jaké má holčička modřiny na zádech. Že by oběť domácího násilí? To se mi však nezdá. Rodiče jsou velmi sympatičtí.

Zeptám se rovnou: „Od čeho má ty modřiny?“

„Víte, paní doktorko, Klárce se děti ve škole smějí, že je tlustá. Když jde ze školy, tak ji pronásledují a mlátí,“ potichu ze sebe souká maminka.

„A víte, co je na tom nejhorší? Dělají to holky, kluci jsou na ni docela hodní,“ dodává.

„Má samé jedničky a nadávají jí, že je šprtka,“ přidá se tatínek.

„A řešili jste to nějak s vedením školy, vždyť je to klasická šikana?“ zajímám se.

„Mnohokrát. Ale všechny ty holky svorně tvrdí, že jí nic nedělají, že ona prý pořád žaluje a vymýšlí si věci, které nejsou pravda, a ještě údajně provokuje rvačky. Ona sama proti všem! Co můžem v takovém případě dělat?“ stěžuje si paní.

Jaká to podobnost s naším Milánkem! Napadne mě spásná myšlenka. Tatínka poprosím, ať chvíli počká s holčičkou v čekárně, že chci mluvit s maminkou.

„A kam chodí do školy?“ ptám se.

„Do Gočárovy ulice.“ Tak proto se s Milánkem nemůže znát.

„A má nějaké kamarádky?“ pokračuji ve výslechu.

„Myslím, že asi žádné, s holkami ze třídy se jen pere. Ale proč to chcete vědět, paní doktorko?“ nasadí podezíravý tón.

Teď musím velice takticky a opatrně: „Mám švagra, ale je to vlastně čtrnáctiletý klučík, který taky nemá žádné kamarády. Děti ho taky pronásledují a mlátí a taky se mu smějou, že je tlustej. Tak jsem si myslela, že kdybysme ty naše děti seznámily, že by si mohly rozumět, když mají úplně stejný problémy.“

Chvíli kouká, přemýšlí a pak pronese osvobozující větu: „To je ale báječný nápad, paní doktorko. Ale jak to uděláme?“

„Bydlíte v domku nebo na sídlišti?“ začnu jak Sherlock.

„V domku.“

„Máte psa?“

„Nemáme, ale Klárka by nějakého chtěla. S manželem uvažujeme, že by možná mohla nějakého dostat za vysvědčení.“

„Vidíte, to se nám báječně hodí. Až se Klárka uzdraví, přijdete k nám pod záminkou, že se chcete podívat na psa. A u nás bude zrovna náš Milánek.“

Paní je vyloženě nadšená, já taky, a když to doma sdělím Petrovi, tak ten je nadšený snad nejvíc. Zase mě ujišťuje, jaká jsem hodná holka, a zase následuje projev lásky.

pondělí 30. června

Milánek přinesl opět samé jedničky. Dostane další knihu o psech, a to Velkou encyklopedii psů. Budeme ji teď všichni potřebovat. Mám starost, aby mně teď někam neujel. Na dětský tábor nejede, protože ten minulý podle něho nestál za nic, a s rodiči jede zase na Slovensko, ale až v srpnu. Nyní se můžeme těšit na návštěvu Klárky.

pátek 4. července

Konečně se ozvala paní Laštovičková, maminka Klárky. Už jsem přestávala doufat. Klárka je bez teplot, a jestli můžou přijít zítra navečer. Okamžitě volám Milánkovi a poprosím ho, aby se zítra stavil, že pro něj budu mít důležitý úkol. I když on by se stavil tak jako tak.

sobota 5. července

„Tak jaký máš pro mě úkol?“ ptá se švagřík, jen co dorazí.

„Velice zodpovědný a náročný,“ napínám ho.

 „Jo, tak povídej,“ třese se nedočkavostí.

„Asi před čtrnácti dny u mě byla v ordinaci paní a svěřila se, že by chtěli dcerce pořídit za vysvědčení pejska, ale nevědí jakého. Někde si přečetli, že howawart je hodný pes a má rád děti. Ale nevědí, jak vypadá. Tak jsem té paní nabídla, ať se přijdou podívat na howawarta k nám. No a ta paní volala, že přijdou dneska,“ jsem úplný bajkař.

„A co já s tím?“ Milánek pořád nechápe.

„Tvůj úkol bude jim o tom našem psovi všechno povědět. Jak se o něj starat, co žere, no prostě všechno, co víš z tý veliký knížky.“

„Vím úplně všechno. Víš, Lenko, že když…“

„Zadrž, nech si to pro návštěvu,“ přeruším ho.

Petr jen poslouchá a culí se. Jen aby neřekl něco nevhodného a nezkazil to.

Tak jsou tady. Po nezbytných společenských formalitách vycházíme na zahradu.

 „Jé, ten je krásný,“ zvolají maminka i dcerka. Tatínek mlčí. Petr taky mlčí. Chlapi nejsou mistři hovorů o ničem.

„Chtěli byste o něm vědět víc?“ nahazuji vějičku.

„Chtěly,“ řeknou jednohlasně maminka i dcerka. Tatínek mlčí. Petr taky mlčí.

„Milánek ví o psech všechno,“ prozradím.

Maminka pochopí, že jedu podle předem připraveného scénáře, a bystře do něj naskočí: „Milánku, řekl bys nám něco o tom vašem pejskovi? Strašně rády bysme se poučily.“

Na slovo „poučily“ se Milánek okamžitě chytne a spustí. Klárka hladí Kubu a pozorně sleduje Milánkův výklad.

„Ty víš věcí,“ obdivuje ho.

„Já vím taky…," a Milánek začne z jiných oborů. Klárka je úplně stejný fenomén, a když začnou probírat, že svišť spí až devět měsíců, co je to vlastně duha a jak vzniká černá díra, nepozorovaně se vytratíme dovnitř na kafe.

Nevím, co si tam do tmy všechno povídali, jisté je, že vše skvěle klaplo, mladí v sobě našli zalíbení a mně se rýsuje ničím nezatížená budoucnost.

červenec, srpen

Prožívám šťastné a spokojené období. Milánek zrovna tak. Občas se tu s Klárkou staví, ale ani nejdou dál, pouze si vyzvednou Kubu a špacírují s ním v parku. Často je potkávám, jak se vodí po městě za ruku, Milánek vždy čisté oblečení, ten umolousaný, pořád ubulený špindíra nenávratně zmizel.

8. září

Pozvala jsem tchyni, tchána, Milánka i Klárku na oběd. Můžu si to teď dovolit, lednička je stále plná, ještě jsem si neodvykla nakupovat pro jednoho strávníka navíc. Připravila jsem krůtí perkelt. Milánek i Klárka tento rok ukončí základní školu a budou si podávat přihlášky na střední školy. Zeptám se jich, jakou školu si vybrali.

První se ujme slova Klárka: „Já bych chtěla na obchodní akademii a potom studovat jazyky.“

Milánek se pochlubí: „Já chci nejdřív na gympl a potom bych se rád dostal na medicínu. Chtěl bych dělat to, co ty, Lenko. Kdybych byl doktor, lidi by ke mně chodili se svými problémy, nikdo by se mi nesmál, že jsem tlustej. Potřebovali by mě a měli přede mnou úctu.“

Ne, že bych Milánka měla ráda, ale tak nějak mi přestal vadit. Když ho vidím jen občas, přijde mi docela roztomilý. Takový vědátor, všechno chce znát, pořád se na něco dotazuje, věčně utopený v nějakých chytrých knihách. Často s ním i diskutuji. Musím říct, že vlastně… docela ráda.