Pražáci

Vinohrady moje jak sa zeleňáte

Pražákům těm je tu hej

Můj kamarád Jeňa vlastní krásný vinný sklep. Podědil ho po otci, trenérovi místního neúspěšného fotbalového mužstva, jehož atleti s vypracovanými těly zošklivené pivními mozoly kulí to všechno po hřišti a pak po zápase u půlitru hekají, že se na takové kšefty namoutě vys…
Taky mám sklep, ale jen pro vlastní potřebu, a nejbližší přátele, rodinu, ale Jeník pojal víno a vše kolem vážně. Zamiloval se do vína a víno do něj, rozšířil sklep a začal podnikat. K opojnému moku vzplanul jako papírový čert a víc než s vlastní ženou se obtůlal ve sklépku s bečkama. A jiskřivý mok mu tuto vášeň bez falše oplácel, tetelil se blahem na všelijakých koštech a výstavách domácích i přespolních, dmul pyšně buket a omamnou vůni vypouštěl i do zahraničí a až v Monte Carlu se vinaře Jeníka ptali, když očichávali zkušení sommeliéři víno z Moravy, kde to je??, špitali, z jaké strany fouká na vinice vítr od moře? Ze všech stran, smál se rozložitý Jéňa, ale z veliké dálky. Hm, pokyvovali hlavou v knížectví a bylo slyšet další a další lupnutí Jéňových špuntů na honosných stolech mezi kaviárem, humry a vším tím, co doma na Moravě na poli či ve vodě nevidíme.
Jeňa sbíral ceny, mnohá vítězství a postavil provozovnu, skupoval vinohrady, o něž se nemohli anebo nechtěli vinaři starat. Dal si na web svoje stránky s fotkami sklepa a nabídkou sortimentu, a začali k němu jezdit partyje, dokonce až z Prahy. Všichni mu to přáli, rýpal do něj jen staříček, seděl teď před sklípkem, který kdysi postavil, pozoroval Jendu, jak vymývá sudy barykové, dloubal hůlkou do země: „To sem v životě neslyšel,“ brblal a žmoural modrýma očima do letního sluníčka, „mět na sklépku splachovací hajzl, tss, dycky se chodilo za bůdu anebo henkaj na suchý záchod,“ kroutil hlavou. Jenda se usmál, a drhnul dřevo, až mu v kostech praskalo.
„To se musí dědo, lidé chtějí mít komfort i u vyprazňování, a dnes přijede vážená osoba, co má peněz jako šlupek, tak to musí být bez problémů, na takovou romantiku už není dnes nikdo zvědavý,“ řekl Jan a zavolal na svoji ženu, která chystala pohoštění pro večerní společnost, ať zastaví vodu.
„Pche,“ odfrknul děda a dorazil koštovačku s Tramínem. Opřel se a začal do letního odpoledne podřimovat. Žena zastavila vodu a šla dál rychtovat domácí uzené, klobásy, zabíječku a leštila skleničky pro vážené hosty. Poté vzbudila dědu a odvezla ho ke stařence, co pro změnu pospávala na lavičce na dvorku pod muškáty. Slunce připalovalo, listy vinohradu schlíple kynuly popraskané zemi a hrozny sály horko. Před šestou hodinou večerní zabrzdila u Jeníkova sklípku tři velká auta s tmavými skly, a z nich se vyloupli urostlí mužové v bělostných košilích. Uznale pokyvovali hlavami a jaká je to krása, jasně že je, a ve sklepě pak popíjeli vybraná vína a zakusovali domácími dobrotami. Jenda uvyklý těmto výpravám, s bezelstností neúnavně vyprávěl o úmorné práci ve vinohradu, o výrobě vína, a odrůdách a naléval a nabízel. Úspěšní podnikatelé, zjevně spokojeni položili Jendovi otázku, kterou doposud od žádné delegace nedostal. Položil ji ten nejmovitější, podle auta, soudil Jenda, že je nejmovitější. Muž se rozvalil na lavici, povolil si pásek, ze zápěstí vrhnul odlesk drahých hodinek na jedno čestné uznání z koštu, Rulandské šedé, 19.2 bodů, srazil ze stolu prázdnou lahev a vybafl na Jendu: „Teď bych chtěl vod vás vědět, v čem spočívá smysl života.“
Jan, palcem ucpaný koštýř, vykulil oči a konejšivým tónem promluvil na hosta:“To nevím, no každý vidí smysl v něčem jiném ne? Prosím Vás pozor na ty sklenice,“ pozoroval smutně střepy pod lavicí.
„To je v pořádku, to já záplatím,“ vykřikoval jiný, a snažil se uklidňovat přítele. „Klídek, Tome, dávej pozor, hele, ať se nepořežeš, vole, jak pak budeme hrát golf?“ Opatrně odsunoval z dosahu kamaráda, prahnoucího po odpovědi na smysl života všechen rozbitný materiál. Ostatní popíjeli, smáli se a čekali.
„Chci vědět, v čem je smysl života,“ prásknul znovu do stolu muž. Prohrábl si rukou vlasy, na zápěstí masivní zlatý řetez přilákal pozornost dvou přítomných mladých žen.
„Ty máš teda oheň!!!“ sedly každá na jedno vytrénované stehno a obdivovaly ten voheň na ruce. Jedna kolenem nadzvedla, když se vcucla pod stůl a obkročmo sedla na podnikatele, lavici. Druhá už se na stehno nedostala tak muže aspoň objala a vší silou tlačila ke svým ústům. Podnikatel třískl do stolu oběmi pěstmi, odstčil obě pohledné kočky a obořil se na vinaře.
Lavice nadskočila i s jitrnicemi, jelítka se poroučela na tvarohové koláčky a znovu se rozbilo několik lahví.
„Znovu Vás prosím, dejte pozor na ty sklenice!“ řekl teď už důrazněji mírný Jan a naléval do přistavěné číše burgundu, po očku sledoval opilce.
Dva rozumnější, co přijeli v menších autech, znovu přesvědčovali Toma, ke klidu.
„Pro mě je důležitá práce, rodina, tohle, tento sklep, že jsem zdravý a moje rodina taky,“ koktal Jan. Do prdele, ještě jsem tu dnes sám! Já vůl poslal ženu domů, rozčílím se a rozbiju mu hubu, pomyslel si Jan.
„Zaplatím to!!!!“
„Hehe,“ smál se opilec. „Hele, tyhle dvě slečny jsem si zaplatil, mám všechno na co si vzpomenu zdraví jsme všichni jako tuříni a pořád nevím v čem je smysl života!“ Přitáhl si jednu, tu menší k sobě a začal jí líbat na šíji. Pak se otočil: „Vy mi řeknete, v čem je smysl života, já Vám to zaplatím, ale pokud se mi to nebude líbit, převrátím Vám to tu všechno naruby!“ zařval a zatahal i tu druhou kočku, tu větší a kousl jí do ucha. Žena vyjekla a utekla ven do noci. Muž se začal smát jako pominutý. „Čekám!“ podíval se na vinaře kalným pohledem.
Do prdele! Řekl potichu Jenda, a nalil si víno do hořčičáku.

„Neslyším! Neslyším!“ řval pán z Prahy. A barbarsky vyhrknul zbytek nevylitého vína přímo z láhve. A vhodil ji za sebe.
Jan v sobě dusil zlost, ale už minule dostal po čuni, sice to nebyli páni z Prahy, ale z Pardubic, ale zase tu byl sám, bez ženy a bratra. Má to cenu, dohadovat se??? Jan uznal, že nemá.
„Pro mě je smysl života ten, že se můžu každé ráno vysrat!“ vyštěkl a čekal na reakci.
Podnikatel vstal, dovrávoral k Jendovi. Položil mu ruce na široká ramena. Pak pravou sundal, šáhnul do kapes kalhot a vytáhl hrst zmačkaných bankovek a nacpal je Jendovi za košili. Pak zasedl zpět na lavici, položil hlavu do na stole rozdrobeného chleba a usnul.

yyy

Končila ranní mše. Vyšla jsem ven do ranního slunce, od brány volal na mě děda od Jendy. „Hej děvčico, jsi tu autem? Nevzala bys mě, stavím se na sklepě, Jenda tam měl nějaké Pražáky, tož se chcu stavit a něco vypit, žízeň mám. To je hyc už tak brzo ráno,“ odepínal si další knoflík u bílé košile, sako pamatovalo jistě císaře pána. „To víte, že vezmu, pojďte.“ Zastavili jsme před sklepem, vedle velkých aut. Na zemi se povalovalo bezpočet nedopalků, zeď ohozená zvratky. Děda vytahl z kapsy klůček a odemčel masivní dubové dveře. Sakroval.
„To je ale bordel,“ píchal hůlkou do spouště na stole ve sklepě stařeček. „Tak sa pije?“ bouchl čaganem do lavice. „Člověk ide z požehnání, hodinu poslůchá hlúposti a tady sa mosí rozčílit hned ráno a k tomu ani nepotřebuje starů vedlevá sebe! Jane!!!! Jane!!!!Jane!!!!!“ volal nahoru do schodů, v patře bylo několik pokojů pro nocležníky. Chvilku se nic nedělo, pak se objevil kamarád Jan, rozcuchaný, bledý, ale moc hezký, vždy se mi líbil. Pozdravili jsme se, políbili, pak jsem odstoupila od Jana a ukročila na stranu vedle něj, před Jana pustila zamračeného dědu. Ten přistoupil k vnukovi a dal mu takovou po čuni, že mu v sanici ruplo. Jan jen pokrčil rameny a schovával cípy košile do kalhot, od břicha mu padalo několik tisícovek.
Děda vylezl před sklep, zapálil si fajfku. Ďobla jsem si jednoho škvarku, co vypadal ještě zachovale. Šli jsme za ním. Jan si sedl vedle starého muže.
„Já vím,“ řekl děda. „Je to těžké.“
„Ptali se mě na smysl života, už jsem nechtěl volat Moniku tak pozdě večer,“ omlouval se vnuk.
„A cos tym trůbám řekl?“ vyfoukl kouř děda.
„Že se možu ráno dobře vyprázdnit,“ chechtal se Jan. Rozesmála jsem se i já, až mi zaskočil škvarek.
„Hehe, vidím, že se sklep dostal do dobrých ruk, a kdybys ještě nechal ten suchý záchod, viděli by to na vlastní oči, hehe,“ děda našponoval nohy a poplácal Jana po zádech. „To je hyc,“ řekl mladý vinař a rozepnul si u krku další knoflík. Hosté se začali probouzet, uslyšeli jsme několik spláchnutí.

PS: Aby to nevypadalo, že nemám ráda Pražáky, mám, vždyť jsem si jednoho polovičního Pražáka také vzala za muže, často mu to připomínám, ale manžel to nerad slyší, hehe, hlavně ve sklépku.