Jak je důležité míti mobil

Jak je důležité míti mobil

Snad všichni lidé v civilizovaném světě mají mobil. Lépe řečeno ti, kteří na to mají. Jsou tací, kteří na něm doslova visí dnem i nocí. Typickým závislákem na mobilu je můj muž. Tahá ho s sebou na toaletu, na dovolenou na rodinné i nerodinné party. Zásadně jej neumlčí ani na večeři v restauraci při výročí svatby. Co kdyby mu někdo z obchodních přátel volal?! Zuřím,ale docílila jsem pouze toho, že ho nemá na nočním stolku. Ukázala jsem mu článek, jak jsou škodlivé ty vlny z mobilu při spaní. Měl ho na buzení, nastavil si písničku od Stinga Englishman in New York. Od té doby tu skladbu nenávidím. Na oplátku mi vyhodil můj tikající budík. Kompromisem jsme si pořídili budík na baterky. Pokud baterku občas neopomeneme vyměnit za novou, celkem spolehlivě se ráno do práce vzbudíme.

Také moje babička má mobil. Dala jí ho teta. Starý ohmataný s chybějící klávesou uprostřed, velikosti tatranky, se stále vybitou baterkou. Ale babičce stačí. Velmi se bavíme při jejím telefonování. Přístroj si dá co nejblíže k nosu, vyťuká ukazováčkem číslo a do přístroje řve, čím více, tím lépe ji ten chudák na druhém konci uslyší, říkává. Většinou volá samé důležité věci. Pro ni důležité. Že ji někdo hodil starou botu na dvůr přes plot, kam se poděly ořechy z bedny pod šopkou, kdy ji přijdem odhrnout sníh,v komoře hnijí nepřebraná jablka, ať si doplníme jídelníček jejími zavařeninami a co jinak děláme. Skoro pokaždé volá buď v době důležité pracovní porady anebo pozdě večer, kdy usínáme u televize. Vždy jí to odpustíme, máme ji totiž moc rádi.

Vedle nás bydlí sousedka, starší paní. Když jsme se stěhovali na vesnici a kupovali domek mezi starousedlíky, trochu jsem měla strach ze sousedů. Jako dítě jsem u rodičů zažila zlé sousedy a ty mne strašili až do mé puberty. Pak jsem se naučila je ignorovat. Tito sousedé byli typem prudiče, čím víc vám otráví život, tím lehčeji se jim večer usíná. Raději nebudu popisovat ty hádky, věčná stání před obecní trestní komisí, házení různých předmětů přes zídky dvorků, prakem postřelené slepice, barvou postříkanou zeleninu, rozbité tabulky skleníků. Sousedé byli vynalézaví,a zřejmě večer si už promýšleli co nám provedou ráno. Teď když občas zajíždíme za rodiči, s úlevným povzdechnutím zjišťuji, že oni škodiči jsou již staří a nemají sílu otravovat. Dokonce mé rodiče i zdraví a na jaře si vyměňuijí přísady na zahrádce. Škoda těch ztracených let!

Takže uznáte, že moje obavy ze spolubydlících občanů byly oprávněné. S touto tetičkou jsme se však spřátelili záhy. Dokonce i můj manžel, který dodnes neví kdo bydlí na druhé straně ulice.

Paní byla příjemná, nevtíravá, ochotná a získala si i moje děti. Přiznám se, že je mi to až neskutečně trapné, co nám všechno nosí. Ale na druhou stranu, kde bych sehnala tak vynikající domací škvarky, jitrnice, jelítka, domací koláče a vajíčka a spoustu dalších produktů, které ona osůbka se shrbenými zády dobývá ze svého hospodářství. Můžu si to koupit, ale nikdy to nebude tak výtečné chuti. Vždy jí říkám : „Nenoste to, máte svoji rodinu.“

Naoko mi pohrozí čagánkem : „Dobrý soused je někdy lepší jak celá rodina.“ To mi povídejte!

Tak si to omluvně vezmu, moc poděkuju. Nabízím jí protislužbu. Třeba ji dovezu do kostelíčka, kam ráno chodí anebo k doktorovi, když bude potřebovat. Mávne rukou : „Takový kousek já ještě dojdu.“

Pozvu ji alespoň na kávu. Nikdy nemá čas a má moc práce.

„Dokud můžu něco dělat, tak vím, že ještě neumřu. Pak už to bude horší jak lehnu a budu všem jen na obtíž.“

Někdy se mi ji přemluvit na chvilinku. Poslouchám její vyprávění o lidech, které zná a o vesnici, ve které žije od narození. Jsou to běžné události, co místní tetičky probírají ráno před obchodem. Obyčejné věci. Ale na chvíli se zastavím a udiveně zjišťuji, že má původní mínění o lidech vedle mne žijících jsou zcela mylná. Po pravdě nepátrám, jen ji poslouchám. Po půl hodině sousedka vyskočí, že musí do vinohradu. Ještě mi ukazuje mobil, co dostala od starší dcery. Ta bydlí ve vedlejší vesnici.Také je na dnešní dobu dost objemný, ale tetička je pyšná. Umí už volat, ale esemesku ještě nepošle. „Snad se to do smrti naučím,“ volá zvesela.

Jsem ráda,že poseděla. Na důkaz přátelství jsme si vyměnili telefonní čísla. Mám hned lepší náladu. Navíc ona není prototypem paní,co u vás sedí čtyři hodiny, tahá z vás informace a pak je roznáší. To jsem opravdu šťastná, že takovou vyhlížečku z oken nemám vedle sebe. I když takové vyhlížečky někdy nejsou k zahození. Jsou dobré ke sledování podezřelých osob, pohybujících se po vsi a většinou něco nabízejících k prodeji. Tyto uvědomělé osoby okamžitě zalarmují celé okolí, to je včas varováno a nedojde tak k problému.Tak zaplaťpánbu za ně!

Jednoho mrazivého rána jsem nevstávala do zaměstnání. Onemocněly nám všechny děti chřipkou. Strčila jsem muži svačinu, vlepila mu pusu, pá pá. Jdu si ještě schrupnout. Je teprve půl sedmé ráno. Zavrtala jsem se do teplé duchny, ách někdy je sladké nejít do práce. Tyto okamžiky netrvaly dlouho, zařinčel mi mobil. Co zas ten můj popleta zapomněl ?

Nebyl to on. Volala mi sousedka.

„ Co se stalo?“ zvedla jsem naléhající mobil.

„Panebože honem k nám přijďte,“ přístroj se odmlčel. Co teď? Sakra! Vzbudila jsem nejstaší dítko: „Musím k sousedce, něco se jí stalo!“

Mžourkala očkama. Dala jsem ji instrukce „ Hned budu zpátky, jen zjistím co se tetičce stalo. Neboj!“

Vyběhla jsem před dům, byla ještě tma. Lomcovala jsem s klikou a zvonila u sousedčiných vrat. Nic. Chvíli jsem čekala. Snad ji někdo nepřepadl?! Musím to vzít přes zahradu. Někdy k ní tak chodíme. Nazdvednu háček na brance již přichystaným klacíkem. Vbíhám na dvůr, vzala jsem si jen nazouváky do půlmetrového sněhu. Kdo má čas přemýšlet, když tady jde o život! Padám do sněhu, a volám tetičku. Všimla jsem si, že má rozsvíceno ve chlévě. Jdu tam! Našlapuju opatrně a nahlas volám: „Kde jste ?“

„Tadýýýýýý, jéžišmarja.“

Ve chlívku poloseděla, na jednom koleni klečela tato dobrá duše mezi slepicemi na své nedávno operovaném koleni. Celá od kuřinců. Nosnice vedle ní poplašeně poletovaly. Navíc byla zaklíněná mezi zdí a korytem pro čuníka. Prase tu mají přes jaro a léto. A kury přes zimu, aby je kuna nevytahala z letního příbytku.

„Jak jste tu spadla prosím vás,“ zeptalla jsem se. Jak ji jenom zvednu ? Stařenka nebyla z nejmenších.

„Svezlo se mi to, už tu ležím asi hodinu. Zkoušela jsem vstát. Nejde mi to. Vždy si beru s sebou mobil. Jednou jsem tak spadla a musela jsem zavolat dceru. Dojela z práce a nadávala. Tak jsem teď zavolala vás, nezlobíte se,“ říkala omluvně. “Vím, že vyjíždíte do města až po sedmé. Tak jsem to zkusila, je mně to velice trapné, že vás otravuju. Ale dcera by mně dala, nadává, že mám slepice nechat. A druhá šla k doktorovi na injekci, hned by měla přijet. Stejně by mne neuzvedla.“ Vím, chodila o berli. Bydlí s ní.

„Má pravdu, máte už jen odpočívat. Nadělala jste se málo?“

„A co zahrada a obilí vždyť je to škoda,“ věděla jsem, že tuto zarputilou babičku nepřemluvím. Teď jsem si konečně všimla, že v každé ruce svírá jedno vajíčko. Ostatní byla rozbitá kolem a ošatka převrácená u zdi.

„Dejte mi ty vajíčka“, vzala jsem jí je z rukou a opatrně položila bokem. „Ted zkusíme vstát jo? Zabereme a na tři , pomůžu vám.Bolí Vás ta noha?“

„Trochu,snad jí nic nebude,“ byla viditelně otřesená a pořád se mi omlouvala, že mne vytáhla z postele. Bylo to težké, mokrá sláma se mi vozila pod nohama. Tělo staré paní bylo bezvládné. Třásla se zimou.

„Nebojte. Už jsem to vymyslela, zapřu se zády o zeď a pomalu Vás nazdvednu,ale musíte mi pomoct,“ křičela jsem jí do uší. Byla trochu nahluchlá. Měla jsem na sobě drahou lyžařskou bundu, dostala jsem ji na Vánoce. Značka neznačka,opřela jsem se rázně o kuřince, ruky jsem také měla samé hovínko, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem té paní opravdu pomoct z toho zatracenýho chlívku plného kdákajících slepic. Pár odvážlivkyň mi neustále naletovalo na záda a hlavu. Nechala jsem je, jen jsem je ústně odháněla obvyklým kšááá, přičemž oběma rukama jsem objala půlky něšťastné paní. Vypadalo to dost komicky a chtělo se mi i smát, ale veškerou energii jsem se snažila investovat do vyproštění této objemné dámy. Po druhém marném pokusu, doprovázeným mým zaberte, zaberte a jejím jéžiši, panenkomarija, kritepane, přičemž obě povzbuzovány slepicemi (myslím že už nás také měly plné zobáky) se mi ji konečně podařilo osvobodit. To už jsem byla tak zválená od nečistot chlíva, že nebylo poznat co mám vlastně na sobě. Sousedka na tom byla podobně.

Opatrně jsem ji dovedla do kuchyně. Na nohu napadala, zdálo se, že jí to hodně namáhá. „Dcera už přijde, moc Vám děkuju.“

„Vysleču Vás,přeci tu nebudete sedět v těch věcech. Počkám až přijde.“

Pomáhala jsem z hader, a ptala se co jí bolí. Tvrdila, že nic. Znala jsem ji dobře. Dcera se vrátila od lékaře. Bez pozdravu začala spílat matce, že měla počkat až se vrátí, poklízí přece vždy ona. Snůška výtek se snášela na hlavu nebohé paní.

„Chci být užitečná,“ promluvila tiše. Bylo mi jí líto. Ale možná měla dcera pravdu, kdyby se jí něco stalo, bylo by to horší.

Pomalu jsem couvala ke dveřím: „Pokud bude nějaký problém, tak mně zavolejte, ale vypadá to, že krom ohromného leknutí a pár modřin se nic vážného nestalo.“ Začínala jsem mít obavy o děti doma. Snad ještě spí. Otočila jsem se ke dvěřím.

V tom na mne sousedka zavolala: „Jste moc hodná, moc děkuju. Prosím Vás vemte si ty dvě vajíčka, co zůstala celá.“

„Ale to snad…. to si nechte,“ zasmála jsem se. I dcera přestala být protivná a přitakala :“Máme jich dost.“

„Tak dobře. Dojdu si pro ně, Vy už nikam nechoďte radši. Naschle.“

Strčila jsem si vejce do kapsy, zavřela chlívek. Zadem jsem se vracela po křupajícím sněhu k dětem. Měla jsem jakousi radost, že jsem udělala snad dobrý skutek. Aspoň tak jsem jí mohla být něčím užitečná. Děti poplašeně lítaly po domě, hledaly mne.

„Mami vypadáš hrozně a strašně smrdíš,“ děti na mne civěly naprosto nechápavě.

„To nevadí,“ řekla jsem. “Ale mám dvě, úplně čerstvá domácí vajíčka!“