Strašné je, že nelze žít ani se ženami ani bez nich

27. ledna 2011, autor Niika,

Tak a je to. Sedím s chlapy v hospodě, to by samo o sobě nebylo divné, pokud by byl pátek, náš obvyklý den na scházení se tady, ale dnes je čtvrtek, sedíme a zapíjíme to, co má být šťastnou novinkou, výhrou. Tak to aspoň vidí ostatní, ale je tomu tak? Když si vzpomenu, jak to začalo. Seděl jsem přesně v této hospodě a s těmito kamarády, kteří jsou se mnou i dnes, rozdíl byl jen v tom, že jsme byli všichni o pět let mladší, a já tu nebyl jako host, nýbrž jako výpomoc za barem. Tenkrát přišla, zpočátku jsem si jí ani nevšiml. Sedla si k poslednímu volnému stolu, čelem ke dveřím, jako kdyby na někoho čekala. Nemohl jsem odolat pokušení a posunky naznačil dalšímu číšníkovi, že tenhle stůl si beru na starosti já, i když je mimo můj okruh.

Zatvářil se kysele a vsadil bych se, že si pomyslel: „Už zase.”

Protočil panenky a šel si po svém. Hospoda byla plná a tak mi nedělalo problém dostat se k dané slečně až co nejdéle. Přispěchal jsem k ní a slušně se zeptal, co si dá. Vzpomínám, jak odpověděla:„Nic děkuji, jen tady na někoho čekám.”

Potom jsem ji přemluvil aspoň na skleničku vína, aby tady při tom čekání neumřela žízní. Za necelých patnáct minut se přiřítil objekt, na který tak čekala. Celá unavená a udýchaná se naproti ní posadila její kamarádka. Povídaly si nejméně dvě hodiny. Hospoda se mezitím vyprázdnila a já měl trochu čas si ji prohlédnout. Vypadala dobře, přesně tak, jak by měla holka vypadat. Dlouhé rovné černé vlasy, které jí rámovaly bledý obličej a v něm posazené dvě velké černé oči s hustými tmavými řasami. Viděla, že ji pozoruji, urputně se mě snažila ignorovat a věnovat se své kamarádce, která se nejspíše vzpamatovávala z těžkého rozchodu. Když se chystaly platit, poslušně jsem přiskočil a snažil se, co nejvíce zapůsobit. Tenkrát jsem to měl celkem lehké, pokud můžu soudit.

Zatímco si kamarádka odběhla na záchod, podal jsem jí papírek a na něm napsané svoje číslo, čekal jsem, že odmítne, ona se jen široce usmála, zastrčila papírek do kapsy a řekla: „Mějte se.” A kvapem spěchala za svou kamarádkou, která mezitím vyšla z chodbičky zpět do lokálu.

Když nad tím teď přemýšlím, dál už to šlo ráz na ráz. Myslel jsem si, že mě nechá trochu čekat, ale mýlil jsem se. Druhý den přišla do hospody znovu. Tenkrát si už nesedla ke stolu, ale rovnou ke mně k baru. Povídali jsme celý večer a takhle to šlo celý týden, pořád jsme nacházeli témata k hovoru, a nikdy jsme se spolu nenudili, byla tak vtipná a bezstarostná. No pokud to můžu srovnat s nedávnou minulostí, teď tomu tak nebylo. Možná jsme to vzali trochu rychle, jak všichni říkali, po dvou týdnech chození se ke mně nastěhovala a za necelý půlrok jsme se vzali.

Byla to prý láska na první pohled, jak jsme tenkrát s oblibou všem tvrdili. Kam se ale vypařila za následující čtyři roky? Toť otázka. Ze začátku to bylo to nejlepší, co jsme si mohli přát. Měl jsem ženu, kterou jsem miloval a věděl jsem, že ona mě miluje také, možná ještě víc. Když jsem přišel z práce, na stole na mě čekala teplá večeře a v ledničce bylo vychlazené pivo. Co víc jsem si mohl přát? Pak se to ale začalo pomalu měnit. Postupně. Teď už vím, že to bylo vlivem její úžasně pokrokové a feministicky založené kamarádky, která ji navedla, aby vyzkoušela, jak se o sebe dokážu postarat sám. Nejdřív byla na stole jen studená večeře, časem se z toho stalo: „Udělej si něco sám a nezapomeň umýt nádobí.”

Trochu mě to rozčilovalo, ale vážně jsem ji miloval. Po pár dalších měsících už na lednici visel seznam s pokyny, co mám udělat a nakoupit. To už se mi přestávalo líbit, tak jsem se svěřil kamarádům z hospody, a ti řekli, ať rázně zakročím. Ze začátku jsem nechtěl, měl jsem ji rád, postupně se ale začala měnit a nenacházel jsem v ní už tu, kterou jsem tak miloval a kterou jsem si vzal. A tak jsem rázně zakročil. Udělal jsem rozhodnutí, za které jsem teď od své rodiny a blízkých považován za zbrklého a někoho, kdo se neumí podřizovat anebo přizpůsobovat – typického chlapa, který si nenechá diktovat od ženské. No konec konců, že bych byl zrovna nejšťastnější, se říct nedá, stejně si teď budu muset dělat všechno sám, ale bude mi lépe bez toho neustálého napomínání, nadávaní a kritizování, i když, jak dlouho to asi vydržím?

V tu chvíli do mě drkne Roman a já si uvědomím, že ještě pořád sedím v té naší známé hospůdce a popíjím svoje čtvrté pivo.

„Co je Romane?”

„Podívej, Petře.”

Zvednu hlavu a tam ve dveřích stojí mladá žena, možná ještě dívka. Nervózně se rozhlédne po lokálu a zapadne k prvnímu prázdnému stolu. Já se zvednu, nasadím neodolatelný úsměv a pomalu se za ní vydám. Za sebou, od stolu, kde jsem seděl, slyším známé hlasy svých kamarádů.

„No to snad ne? ”

„Podívejte se na něj.”

„Petře, ještě to není ani dvanáct hodin, a ty už jdeš za další?!”

Petr si však už kamarádů nevšímá, otočí se ve směru za neznámou dívkou, usměje se okouzlujícím úsměvem, a když vidí, že to pomalu začíná zabírat, přistupuje k ní blíž. V tu chvíli si pomyslí, jak je strašné, že nelze žít ani se ženami, ani bez nich.

Zařazeno v kategorii Povídky

Počet komentářů na “Strašné je, že nelze žít ani se ženami ani bez nich” - 2

Eva (27.1.2011 (21.23))

Ahoj Niiko, vítej na Sůvičce. I když je povídka psána v mužském rodě, předpokládám, že jsi žena. Nějak tak to tím vyprávěním probleskuje, na chlapa mi to přijde moc "romantické", zejména to opakování, jak jsem "ji miloval". Co do obsahu se mi povídka líbí, má i vtipnou pointu s přiměřeným odstupem k celé záležitosti. Ovšem v textu je plno pravopisných chyb:1. v přímé řeči se píše dvojtečka 2. má být vlasy rámovaly, a ne rámovali 3. pozoruji ji - 4. pád 5. zpočátku bych napsala dohromady 6. s hustýma řasama - 7. pád 7. velké černé oči - přívlastek postupně rozvíjející 8. chybí čárky mezi větami atd. To jen některé chyby ze začátku.

Niika (28.1.2011 (13.27))

Ahoj Evo, ano předpokládáš správně. Děkuji za připomínky a nalezení pravopisných chyb. Jsem teprve začátečník a pravopis mi stále dělá velký problém. Potřebovala bych někoho na korekce. ;-)

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a