Delfíní mláďata


10. února 2011, autor P.F.Zarken,



Voda byla průzračná. Delfíní sameček se jemně otíral ploutvemi o trup své mladé družky.

„Jsem šťastný, jak bych si nikdy neuměl ani představit,“ říkal jí.

„I já prožívám totéž,“ zašeptala ona tiše, jako by se bála, že hlasitým projevem by mohla narušit pěknost prožitku. Plavali vedle sebe a dál již neříkali nic. Nechávali se unášet proudem vody, ale i něčím, co se slovy nedá popsat. Ona v sobě cítila něco zvláštního. Každou chvíli už už chtěla svému druhovi říct, co zažila a jak to vnímala, ale vždy vzápětí ztratila odvahu.

„Jsi dnes tak mlčenlivá,“ řekl on.

„Ano… A možná mám důvod… Vždyť sama nevím.“

Paprsky slunce se leskle odrážely od jejich zad a vytvářely zajímavé obrazce. Malých rybek, které se jim vyhnuly obloukem, si dnes ani nevšímali. On tušil, že se s jeho družkou děje něco podivného. Nechával ji ale v klidu.

„Milý?“

„Poslouchám.“

„Měla jsem moc divný sen,“ řekla a pohlédla mu do tváře.

„Jsi dnes celá nějaká zvláštní.“

„Slyšela jsem ve snu hlas, který na mne volal, že se stanu matkou nového pokolení…“

„Tomu nerozumím,“ odvětil zamyšleně.

„Ani já to nechápu. Je to tak zvláštní.“

„Neboj, miláčku… nedám ti nikým ublížit,“ řekl jak nejjemněji uměl a vůbec tomu nerozuměl.

„Ach, milý, ale já nemám strach. Podle toho, co jsem slyšela, mi nehrozí nebezpečí. Má se však stát něco nepochopitelného a neuvěřitelného.“

„Tak povídej… Jsem velice zvědavý,“ vyzval ji partner.

„Je to něco, co nechápu, a jednou to máme zažít,“ řekla zamyšleně.

„A víc mi neřekneš?“ ptal se jemně.

„Promiň, můj nejmilejší. Nevím, co bych ještě dodala,“ odvětila a ztichla.

 

Dny a týdny míjely. Delfíní samičce se bříško kulatilo. Její partner k ní byl čím dál  milejší a ohleduplnější. Ona si prožívala zvláštní radost, ale současně i napětí. Skutečnost, že to bude její první porod, v ní navozovala neklid a  zvláštní pocity. Nebylo to však jenom tím. V tom snu jí přece někdo říkal o novém pokolení. Co to má vůbec znamenat? Oba delfíní partneři prožívali období napětí, ale i radosti z neznámého tajemna.

 

„Dnes to přijde, můj milý, ale buď klidný. Já se cítím dost silná, abych to bez problémů zvládla.“

„Ale já se o tebe bojím. Zavolám k tobě nejbližší zkušenou příbuznou, jakou najdu…“

„To právě nesmíš. Dnes mi bylo ve snu sděleno, že u mého porodu musíme být jen my dva a nikdo jiný. Musíme to zvládnout sami.“

„A jak můžeme věřit, že ten, kdo k tobě ve snech mluví, tě nechce zničit?“ ptal se zamyšleně.

„Nevím, jak bych ti to popsala, ale nějak cítím, že tomu můžeme důvěřovat. Je to skutečně tak zvláštní…

Začínám… rodit… Ach. Drž mě… milý“ zasténala.

Byla to jen chvilka bolesti, úzkosti, ale i něčeho nepopsatelného. První potomek byl mimo její tělo. Otec jej zanesl k hladině, aby se nadechl.

„Ještě… další!“ vykřikla samička.

Delfíní otec nevěděl, co první udělat. Zalitoval, že svoji družku poslechl. Ale vzápětí se v něm objevila síla a energie, jakou nikdy nepoznal.

Vzal druhého potomka a vyplaval s ním k hladině.

Najednou bylo mazlení, hlazení a olizování, jako by nemělo nikdy přestat.

 

Oba rodiče si okamžitě všimli něčeho podivného. Tělíčka jejich potomků byla jiná, než u delfíních mláďat vídávali. On začal mít strach, že je potkalo neštěstí. Podle toho se tvářil a cítil.

V ní se zrodila myšlenka, že snad nejde o nic zlého. Tajuplnost tohoto jevu ji však děsila.

„Milý, asi jsme postaveni před nějakou velkou zkoušku. Nevím, jak si to mám jinak vysvětlit.“

„Mám o tebe děsný strach,“ zachvěl se sameček. „A také o naše malé drobečky. Co je ubožátka čeká?“

„Moment… Teď jsem si vzpomněla, že mi dnes ve snu ten někdo řekl, že budou potřebovat mnohem víc vzduch, než jsme byli zvyklí,“ řekla delfíní rodička.

 

Od té chvíle své potomky často vodili na břeh, kde si spolu hrávali. Rodiče je učili všechno potřebné.

Jejich děti měly místo ploutví čtyři dlouhé končetiny. Po zadních se učily chodit a předními si pomáhaly při krmení. Čím dál častěji se vzdalovaly od břehu a zkoumaly suchozemský svět, kam jejich rodiče nemohli.

Mladí sourozenci se začali osamostatňovat a zacházeli dál od mateřského moře.

Každý den se vraceli ke svým rodičům, s nimiž hovořili o zvláštnostech světa mimo vodní prostory. Často s rodiči plavali daleko od břehu. Neměli však potřebně vyvinutou hlavu k odráženi silnějších útočníků. Proto je jejich rodiče mívali mezi sebou, aby mohli včas zasáhnout a chránit je.

 

A byli všichni v úzkém kontaktu, i když mladá samička na souši otěhotněla a porodila paterčata.

 

Od těch dob v delfínech zůstala hluboká náklonnost k lidem, jak to bylo v dobách Evy a Adama.

       

 

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Delfíní mláďata” - 3


    Eva   (11.2.2011 (19.19))

    To se mi líbí, je tam nápad, vtip, originalita. A možná máš i pravdu:-))). Třeba jsme se opravdu vyvinuli z delfínů:-)). Čím více se lidé zabývají svým původem, tím více je otazníků a nevyřešených spojovacích článků od dob lidoopů. A vyloženě se nabízí otázka: Proč nás ti delfíni mají rádi? Vždyť zas tak úžasní nejsme:-))).


    Eva   (11.2.2011 (19.23))

    Pavle, přesunula jsem to do Nejlepších, ta povídka se mi moc líbí, je to takové příjemné pohlazení.


    P.F.Zarken   (11.2.2011 (20.06))

    Díky, Evi, udělalas mi radost***



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička