Vězení a vozík jsou pro každého – 3. kapitola


4. ledna 2017, autor Hedvika,



3. kapitola
Jak se to stalo
  
V televizi vyslechnete při večerních zprávách: Při návratu z diskotéky z místa x do místa y, nezvládl řidič zatáčku a výsledkem nehody jsou dva těžce a dva lehce zranění. To bylo první, co mě napadlo v začátcích mého pobytu v rehabilitačním zařízení. Tolik mladých lidí bych tu ani ve snu nečekala.
Během těch několika měsíců jsem vyslechla mnoho příběhů o tom, jakým fofrem se sem dá dostat.
To, že vám operují z různých důvodů páteř a tady se vás snaží rozchodit, je jedna z dalších možností.
Dále pak také platí to sice přihlouplé, ale zde značně se naplňující pořekadlo: Sportem k trvalé invaliditě. Sem spadají hlavně jízdy na kole, lyžích, koních a samozřejmě oblíbené skoky do vody. Taky můžete mít nesčíslně různých úrazů od normálních pádů ze stromů, střech, žebříků až po bizarnosti, že se s vámi utrhne balkón.
A to všechno si můžete pěkně přečíst na nástěnce: Statistika léčby pacientů. Přehledně, barevně a graficky vyvedené – muži, ženy, průměrný věk, příčiny vzniku postižení.
Že to zní všechno morbidně? Že je to smutný? Že to raději nechcete ani slyšet, natož číst? To mě mrzí, protože pokud se chystáte zavřít knížku a říkáte si, že žádný stresy nemáte zapotřebí a přemýšlíte o jiné zábavě…škoda. Ale škoda pro vás. Mohli jste nahlédnout do světa, který neznáte, do světa plného smíchu a slz, stejného, jako je ten váš. A přece dost odlišného. Anebo si vzpomenete na čas, kterým jste museli projít vy sami, stejně jako já.   
 
 
Byly velikonoční svátky, bylo po daních, měla jsem před sebou práci na DPH, když se mi ozvaly děti, že chtějí i s rodinami přijet na chatu. Samozřejmě, nejlepší hotel je mama and papa all inclusive, pomyslela jsem si trochu trpce. Před dávnými lety jsem si tvrdě prosadila postavení chaty, vedena idylickými vzpomínkami na své prázdniny u babičky. Až děti vyrostou, budou sem jezdit se svými rodinami a budeme si tu užívat, hnala mě přes překážky utkvělá představa. Jen mi nějak nedošlo, že bude muset někdo vařit, uklízet a jiné podobné drobnosti. Vygruntovat dům po zimě je jednou z těchto maličkostí.
Když jsem už alespoň po sté letěla po schodech pro něco do poschodí, nadávala jsem si, proč se alespoň nepřezuji do pohodlnějších bot, že dřeváky nejsou to pravý ořechový.
Svátky proběhly celkem dobře, až na to, že místo hřejivého pocitu z radosti, jak byla rodinka pěkně pohromadě, jsem byla servaná jak borůvka. Byl to takový fofr, že jsem ani nepostřehla, že jsem v těch děsnejch dřevákách přijela i domů. Večer jsem seděla s nohama na stole a nadávala si. Nožky mě bolely a nepřestávaly brnět.
Následující dva dny, když brnění nepřestávalo, jsem se odhodlala, že se objednám u lékaře. Nebudu komentovat to, že objednací lhůty byly nejméně dva týdny a déle. Když už jsem se jemně vytočená ptala, co mám teda dělat, když mě nohy brní teď, bylo mi odpovězeno, že v akutních případech se jezdí do nemocnice. Bezva, ale jak mám kruci poznat, jestli je to akutní??? Měla jsem sto chutí zařvat do telefonu.
Začínalo mě to brnění dost znervózňovat, jelikož už mě odpověď, že to mám z těch dřeváků, nějak přestala uspokojovat.
Večer jsem se rozhodla, že si je pěkně namasíruji. Trochu se mi ulevilo, ale přesto jsem shlédla večerní program v telce s nohama na stole. Při filmu jsem zapomněla na brnění, v pohodě jsem vstala, vypnula televizi a vydala jsem se do koupelny. Mezi dveřmi se mi podlomily nohy a já se sesunula na zem. Snažila jsem se postavit, ale nešlo to. Po čtyřech jsem se doplazila ke dveřím. Manžel už spal, na kliku jsem nedosáhla, tak jsem bušila do skla, než se probudil. Pomohl mi vstát a dotáhl mě do postele. Byla jsem tak unavená, že jsem hned usnula. Druhý den ráno, jsem se už na nohy nepostavila. Tak, teď už je to akutní, pomyslela jsem si. Když jsem dvakrát manželovi projela jak hadrový panák pod rukama, došlo mi, že nesejdu ani schody a budu si muset zavolat sanitku. Opět jsem vysvětlovala, že auto sice před domem máme, ale že do něj opravdu jen s manželem nedojdu. Nakonec svolili, že přijedou. Ani jsem se nepřevlíkla, vzala si župan a pantofle, což vzhledem k tomu, že jsem neudělala ani krok, bylo dost směšný.
Bylo to, jako když vlečou opilce. Poprvé mě někdo táhl smykem a špičky nohou jsem brala zem. V nemocnici už mě jen přeložili z lehátka na postel na vyšetřovně. Zůstala jsem sama, protože byla sobota a musela jsem počkat. Když přišla doktorka se sestrou, bylo vidět, že mají ze mě děsnou radost.
„Tak co vám je?“ práskla dost strohá otázka.
„Brní mě od kotníků dolů nohy,“ práskla jsem stejně strohou odpověď.
Pohled nebyl až úplně vražedný, ale do milého měl kilometry daleko.
„Já vás vyšetřím a pak se mi tady projdete.“
„Tak to asi nepůjde, já se na ty nohy nepostavím.“
Nevím, kdo v té chvíli začínal být napruženější.
„To jste ochrnutá nebo co?“
Tak to už začíná být hustý, pomyslela jsem si.
„To doufám, že nejsem, ale proto jsem tady, abyste mi řekla, co mi je!“
Dovedu být taky pěkně odporná ty káčo, letělo mi hlavou. Tím skončila diskuze a za hrobového ticha mě začala vyšetřovat.
„Zkuste se postavit, já vás teda podržím a uděláte mi pár kroků.“
Znovu jsem zopakovala, že sebou bez pořádné opory prásknu, ale měla dobrý grif, jak mě držet, tak se mi povedlo udělat tři kroky.
„Posaďte se, sestro, vypište příjem.“
Tón hlasu byl o sto osmdesát stupňů jiný. Tak to není dobrý, pomyslela jsem si.
„Až vás uloží, přijedou pro vás na magnetickou rezonanci. Trpíte klaustrofobií?“
Tohle už byl hlas starostlivé mamči.
„Trpím.“
„Tak vám na to něco dáme.“
Nestačila jsem ani všechno zpracovat, protože to začínal být fofr. Manžela jsem vyslala domů pro věci a padla do postele, ale jen na chvíli. Dostala jsem injekci a nějak mi začínalo být všechno jedno. Odvezli mě na tu rezonanci, dostala jsem radu, že mám raději zavřít oči, že to bude ze všech stran bouchat, do ruky mi dali zvonek, kdyby něco a zašoupli mě do toho tunelu. Chtěla jsem zvonek odzkoušet, ale rozskočil se mi v ruce. Super, tak se ani nedozvoním, ale injekce činila své a já jsem skoro usnula. 






Zařazeno v kategorii Vězení a vozík





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička