Dopisy 1/4


22. února 2011, autor Eva,



Seděli v chládku kuchyně, stará paní servírovala kávu, se snachou Dášou rozebíraly téma děti. Richard mlčel. Posléze je přece jen přerušil: „A co Ema? Je u sebe?“
Dáša vzhlédla s nelibostí, babička smutně.
„Ano je,“ vzdychla. „Už ji ani na tu zahrádku nedostanu, pořád dřepí nahoře. Když jí přinesu jídlo, sotva se mnou promluví a tváří se, jako bych ji obtěžovala. Je to s ní čím dál horší…“
Bezděky se dotkl kapsy vesty a vyběhl do podkroví.
„Ahoj Emi,“ oslovil svou starší sestru.
„Ahoj Richarde,“ pozdravila a dychtivě se zeptala: „Máš?“
„Mám.“ Sáhl do kapsy a vytáhnul pět modrých a pět růžových obálek převázaných mašlí příslušné barvy.
Neměnný rituál posledních čtyř let. Předal dopisní potřeby, prohodil pár slov a vracel se k rodině. To všechno zbylo ze společného dětství, z období dospívání, které prožili oba v tomto domě.
„Co dělá Marcel?“ zeptal se ze slušnosti.
„Zrovna dlí v Paříži a již celý týden jsem od něj neobdržela ni řádku. Ale doufám, že již zítra dostanu dopis,“ červenala se sestra.
„Zcela určitě,“ odvětil.
„Co dělá Dagmar a vaše ratolesti? Jsou zdrávy?“
„Ano jsou zdrávy,“ odtušil. Potom se odmlčel, neměl už co říci.

Ema se vyjadřovala knižně, starosvětsky. Bratra oslovovala Richarde, ačkoliv mu v dětství říkala Ríšo. Zrovna tak o Dáše hovořila pouze jako o Dagmaře.
Byla duševně nemocná, slovy lékaře schizoidní osobnost se sklony k melancholii a depresím. Ve vesnici jí přezdívali „šílená Ema“ nebo „imbecil Ema“ – což bylo přehnané a kruté. Ema nebyla žádný imbecil. Vyrůstala jako naprosto normální dítě, vždy klidnější než její vznětlivý a paličatý bratr, o kterého se musela za nepřítomnosti rodičů tak často starat. Tato nenápadná dívka se vyučila cukrářkou, a také se i provdala. Majitel cukrárny Jiří Macháček se zahleděl do jejích hloubavých očí. Ukončil pětiletou známost s dobře situovanou přítelkyní, aby se během dvou měsíců vrhnul do manželského svazku se svou zaměstnankyní – mlčenlivou, ale pohlednou a pracovitou cukrářkou Emou Kellnerovou. Díky tomu se jako už tolikrát potvrdilo dnes již spíš zesměšňované úsloví: „Sedávej, panenko v koutě…“.

Manželé se usadili v domku patřícím k cukrárně a Ema zanedlouho přivedla na svět holčičku Michaelu. Celé roky prožívali celkem poklidné harmonické manželství, které zdánlivě nemohlo nic narušit.
Teprve v době, kdy Michalka již studovala na anglickém gymnáziu, se u Emy začala projevovat duševní choroba. Propadala letargii, proseděla celé hodiny s apatickým výrazem, aniž pronesla jediné slovo. Zapomínala v tu chvíli, že má rodinu, byla přítomná pouze fyzicky. Jakmile procitla ze svého tajemstvím opředeného labyrintu, hleděla na své nejbližší překvapeně, jako by je viděla poprvé.
Dokonce ani, když zemřel její tatínek, pan Kellner, nijak dramaticky na tu zprávu nereagovala. Na pohřbu seděla klidně a suchýma očima sledovala odplouvající rakev. Přes veškerou snahu a pomoc celé rodiny, přes veškeré léčení a zásahy odborníků ji její úniky z reality nakonec přivedly do invalidního důchodu.

Doma se jen nakrátko vracela do tohoto světa. Seděla, pozorovala, aniž by viděla, jak Jiří s Míšou vaří večeře, uklízejí nebo vybalují nákupy. Míša se pokusila převzít chod domácnosti, ale nenormální prostředí domova ji deprimovalo. Po ukončení studií šla raději pracovat jako au-pair do Spojených států. Jiří projevil více trpělivosti, ale ani on dlouho nevydržel soužití s  netečným stínem.
Manželství bylo bez velkých problémů rozvedeno, Ema se vrátila do domu svého dětství. Jiřího strasti časem vyléčilo a zahladilo nové manželství a na společně prožitá léta nyní vzpomínal jako na zajímavou, ale ukončenou epizodu. I Michaela si našla v Americe lásku a provdala se. S domovem, respektive s otcem, komunikovala pouze telefonicky či mailem. Ani jeden z členů rozpadlé rodiny neměl zájem navazovat zpřetrhané nitky. Ema zůstala v domě s ovdovělou maminkou.

Stará paní Kellnerová dceru milovala, stala se jí opatrovnicí, chůvou i družkou. Věděla, že až nebude moci, skončí Ema v ústavu. Od začátku její nemoci se této myšlence úporně bránila, neboť se domnívala, že přes všechny své projevy tam Ema nepatří a pouze by tam chátrala. Ale kdo by se o ni staral? Ríša má rodinu a navíc Dáša ji nemá ráda.
Největší důvěru pojala Ema kupodivu ne k máti, nýbrž k Ríšovi. Co u ní propukla duševní choroba, přestal být tím rozpustilým mladším bráškou, co sestru tak rád provokuje. Snažil se k ní chovat s pochopením, jemně a ohleduplně, nikdy se jí nevysmíval. Snad proto mu svěřila své velké tajemství. 
Její velkou životní láskou je Ing. Marcel Trojan. Přestože Richard věděl, že žádný Marcel neexistuje, přistoupil na její hru a veškerá konverzace mezi nimi se s naprostou vážností odvíjela na toto téma. Postupem času zjistil, že tato popletená, poblouzněná žena tráví většinu svého času psaním zamilovaných dopisů imaginárnímu milenci na růžové dopisní papíry. Sama, coby Marcel Trojan, si na ně odpovídala na modré listy. Dopisy ničila, přepisovala a zdokonalovala. Pouze ty, které dle svých vlastních měřítek považovala za povedené, převazovala mašlí shodné barvy a zamykala do psacího stolu. Richard, ve snaze jí ulehčit, se nabídl obstarávat jí dopisní potřeby, a to tak, aby se máti nedozvěděla o jejich spiklenectví.
 V mezidobí, kdy Ema zrovna „netvořila“, došourala se dolů k televizi a sledovala ji společně s matkou. Ta ji ovšem podezírala, že ani nevnímá, co se na obrazovce děje, tak bezvýrazný měla pohled.

Richard stál nad sestrou a pozoroval, jak jejími kaštanovými vlasy čím dál více prokvétají šediny. Stále nic neříkal. Ema hleděla exaltovaně na obálky a stužky, mazlila se s nimi a v duchu již jistě spřádala další milostné dobrodružství.
Jaké myšlenky táhnou tou pomatenou hlavou? Co může zplodit žena, která se s nikým nestýká a jejíž životní prostor se zúžil na tyto čtyři stěny? Vzpomene si vůbec někdy na dceru nebo bývalého muže? Nikdy se o nich nezmiňuje. Vzpomene si, že také milovala a byla milována nebo má hlavu plnou jenom svého vysněného Marcela?

Richard cítí zatím jen neujasněnou touhu přečíst si ty dopisy.
Ale jak se k nim dostanu? Přece si nemůžu o ně říct, tak pečlivě je schovává a zamyká. Je to její svět, její intimno.
Nakonec to nevydrží a ptá se: „Emi, a dala bys ty dopisy někomu přečíst?“
Následuje zděšený pohled a tichý výkřik: „To by mi Marcel nikdy neodpustil!“          
A bezděky si přitiskne k prsům obálky, které před chvíli dostala, jako by tím chtěla bránit svou lásku. Stále ten vylekaný výraz.
„No dobře, já se jen zeptal. Už musím jít. Tak se měj a příště zas na shledanou.“
       Políbí sestru na čelo a kvapně opouští podkrovní pokojík.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Dopisy



Počet komentářů na “Dopisy 1/4” - 2


    Agin   (23.2.2011 (13.20))

    Slibný začátek. Jsem zvědavá, zda se příběh pohne směrem detektivním, či spíše bude sondou do zakleté duše Emy. V každém případě jsem v očekávání....


    Eva   (24.2.2011 (15.43))

    agin, oboje...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička