Rybářská

            Na Moravském Slovácku za vesnicí u lesa před pár lety zbudovali přehradu. Není malá ani velká. Na místní poměry, řekl bych, tak akorát. Slunce tam svítívá na hladinu většinu dne a o malebná zákoutí také není nouze. Jsou tam místa jako stvořená k rybolovu, ale i pro obyčejné spočinutí a duševní osvěžení.

            Kachnička se ráno probudil a vše nasvědčovalo tomu, že bude nádherný den. Seděl již u své obvyklé snídaně, kterou byla káva s rumem. Přemýšlel, čím by si ještě víc spravil náladu. Jeho nápad nebyl ledajaký. Dostal chuť na rybu pečenou na másle. V tom by byl čerchmant, aby on – Kachnička – nedocílil svého. Dopil snídani, vzal rybářské náčiní a vydal se ke zmíněné přehradě. Lehce si vykračoval, a aby se mu lépe šlo a těšilo, dal se do zpěvu. „Kač, kač, kač, kačena, nasypu ti zeleného jačmeňa!“

            Přestal zpívat a zamyslel se. Já ti dám jačmeňa! Pořádnou rybu chci! A budu ji mít!

            „Já jačmeňa nejedám, ošidit sa ti nedám. Cha, to je ono!“ A vesele pokračoval ve zpěvu. Že nemá hudební sluch ani hlas? Komu by to vadilo?

            Vrchovatě naplněn radostným očekáváním došel až k přehradě. Rozbalil udici, napíchl červa a hodil. Nahození se mu podařilo, a tak měl opět důvod ke spokojenosti. Sedl si na svůj rybářský verpánek a čekal. Netrvalo dlouho a uviděl, jak sebou plováček zacukal.

            „Na to se musím posilnit,“ řekl tiše a dal si pořádný lok z pleskačky.

            Pak začal s rybou zápolit, a nebylo to ani trochu lehké. Byla moc velká a mazaná.

            „Rybo, rybičko, nebraň se! Budu k tobě hodný, uvidíš, že ti ani vlásek nezkřivím,“ mluvil k ní, i když ji ještě neviděl.

            Dál s ním cvičila, jak se jí zlíbilo. Kachnička začínal být naštvaný. Taková pitomá ryba a bude si z něj utahovat? A to zas ne!

            „Rybo, potvoro jedna, pojď ven!“ křikl na ni a vtom se zarazil.

            Já s ní mluvím, jak to dělal Hemingwayův stařec v té slavné novele. Ó, já jsem přeúžasný. Připadám si jako světový rybář s velkými rozhledy.

            Opět vyndal pleskačku a napil se.

            „Rybo! Pojď ven a basta!!“ rozkázal Kachnička.

            Kdoví, který dobrý vodní duch jí to vnukl? Připlavala až k břehu, cukla sebou, zacákala ploutvemi a byla pryč.

            A Kachnička?

            Oči plné vodní tříště, usnul a spal tiše…

            Probudiv se, gágal vesele – „Snad jsem, hrome, nespad z postele?“

            Protřel si oči, napil se rumu a začal přemýšlet. Vtom si vzpomněl, že na hladině viděl obrovského záhadného tvora. Že by to mohl být sen, který mu splynul se skutečností, a udělal mu v hlavě galimatyáš, jej ani nenapadlo. Seděl a znovu a znovu to prožíval jako na jevišti, kde ta „příšera“ hrála jen pro něj. Uvědomoval si čím dál víc, že musí vydat svědectví.

            Kachnička spakoval věci a spěchal domů. Tam se jen bleskově převlekl do společenského a ujížděl. Pospíchal do malé redakce, kde shodou okolností mocně třímal kormidlo. Než bys řekl švec, začaly rotačky chrlit zprávu, že na té a té přehradě žije předpotopní ještěr, zvaný Lochneska. Kachnička si gagotal cosi spokojeně, ač nesrozumitelně. Dlužno dodat, že byla „okurková sezóna“.

            Stalo se, co by si Kachnička neuměl představit ani v nejdivočejším snu. Dověděli se o tom vzácném objevu televizní Nováci od krále Železného a zlatého. Okamžitě přijeli k té přehradě. Kachničkovi vzkázali, že tam budou čekat tak dlouho, dokud jim nepřivede očitého svědka. On, jako šéfredaktor, musel ze společenských důvodů uvádět, že Lochnesku viděl někdo jiný.

            Kachnička se opět posilnil, zamyslel a plán byl na světě. Dal si přes rameno raneček, do bočnice plnou pleskačku a vydal se do světa svých přátel, aby hledal „očitého svědka“. Jeho záměr se mu nedařil přesto, že původně vypadal velice jednoduše. Nováci čekali u přehrady. Jejich přítomnost děsila Kachničkovu „přečistou“ duši na každém kroku. Byla tím ohrožena dobrá pověst okresních novin, které Kachničkovi předchůdcové pracně budovali. To jej hodně trápilo. Vždyť je považoval za své vlastní dítě. A jeho pověst by utrpěla ještě víc.

            Šéfredaktor Kachnička zatelefonoval svému dobrému kamarádu do historicky významného, několik desítek kilometrů vzdáleného města. Požádal jej o pomoc. Kachničkův kamarád a profesor na fakultě měl za úkol vylákat svého bratra na oběd do Klášterní vinárny. O ostatní by se Kachnička postaral sám. Profesor, který by mu ani za nic na světě neodmítl pomoc, to rád slíbil a snažil se. Svého mladšího bratra asi deset minut přemlouval k jejich „slavnostnímu“ obědu. O pravém účelu tohoto setkání se nezmínil ani slovem. Profesorův bratr měl logické námitky, jako například: „Jsem jen velice všedně oblečený.“ Nebo – „Mám málo času a musel bych požádat vedoucí o prodloužení obědové přestávky… A co bych tam s vámi vůbec dělal?“

            Ale univerzitní profesor měl na každý jeho logický argument několik nafukovacích protiargumentů, kterými ho ostřeloval. Jeho nejpádnější přesvědčovací věta byla. „Když je šéfredaktor Kachnička takový charakter a zve nás oba na slavnostní oběd, byla by to ponižující urážka, abychom jej odmítli.“

            Bratr nakonec rezignoval vůči psychickému nátlaku a souhlasil.

            Když byli po obědě, na němž se profesorův bratr cítil jak hradní stráž na Buchlově, oslovil jej Kachnička. Řekl mu, že je ve velikém průšvihu a vysvětlil mu, oč jde. Profesorův bratr tušil, že strká hlavu do oprátky, ale ke Kachničkovým prosbám nechtěl zůstat netečný. Tenkrát ještě považoval svého bratra a Kachničku za alespoň trochu slušné lidi. Věděl také, že velké nebezpečí ostudy a průšvihu nehrozilo jen Kachničkovi, ale i jeho novinám. Vždyť pomáhat někomu v nouzi je tím nejsvětějším posláním člověka.

            Proto svolil.

            Aby se před televizní kamerou v řeči nezadrhával, nalil do něj náš hrdina několik fernetů. A svědectví o Lochnesce bylo úspěšně zvládnuto. Že svědkova výpověď byla tak pravdivá, jako jsou skuteční svatí a rohatí o Mikuláši, netřeba ani zdůrazňovat.

            Svědkova manželka se chtěla rozvádět.

            V zaměstnání měl kvůli tomu problémy.

            A skalní rybáři jej kamenovali spoustou nepříjemných slov.

            „Očitého svědka“ Lochnesky na tom všem nejvíc mrzelo, co si někteří lidé mysleli. Že od Kachničky a jeho novin dostal balík peněz. Asi mu je záviděli a čekali, že jim dá z toho podíl, aby byli bohatí konečně i oni. Určitě ani netušili, co bylo svědkovi jasné. Kachnička by pro krejcar hnal blechu se zlomenou nohou po strnisku až do Vídně.

            A Kachnička?

            Přihnul si z pleskačky a mnul si spokojeně ruce. Gagotavě ševelil, jak z toho pěkně vybruslil.