Vězení a vozík jsou pro každého – 11. kapitola


6. ledna 2017, autor Hedvika,



  Kapitola 11
Hnusnej humor
 
  „Chceš přečíst, co dávají dneska v telce?“
     „Pavli! Nechci, ale ty mi to chceš přečíst…, tak čti.“
     Jako každý den, předčítá mi moje spolubydlící všechny programy od 18 hod. až do půlnoci.
     „Tak na co se budeme dívat?“
     „Já nevím. Co to bylo na té Primě? Když to na mě takhle vychrlíš, tak než to dočteš, už to zapomenu.“
     „Jestli ty nemáš ještě ke všemu sklerózu.“
     „Mám, protože jsem stará vetchá babička.“
     „Tak to máš fakt blbý. Ale máš mě, takže já navrhuji Nova, Prima, Jednička, pak už asi usnu, souhlasíš?“
     „Prosím tě, přečti mi to znova.“
     „A pak že to nechceš přečíst…“
     „Nebuď drzá…“
     „Už mlčím…a ten film od desíti bude akční.“
     „Já už jim na ty akční filmy kašlu. Ti, kdo vybírají noční filmy, jsou volové a nemám je ráda. Můžeš mi říct, proč nejdou třeba pohádky na dobrou noc? Proč se musíme dívat každý večer na to, jak stříká krev z obrazovky? Přivázala bych je k posteli, aby se na to museli dnem i nocí dívat.“
     Takto a podobně probíhaly každodenní podvečery na našem pokoji. Měla jsem štěstí. Po čtrnácti dnech, kdy jsem pokoj sdílela s paní, která nemohla moc mluvit, mi přidělili Pavlu. Byla o generaci mladší, byla chytrá, akční a s mně blízkým smyslem pro humor. Přesto, že jsme do sebe často šily a vybojovávaly jsme si pozice, byl náš pokoj oázou klidu a pohody.
     Sdílet s kýmkoli cizím místnůstku o pár čtverečních metrech za situace, kdy na tom zdravotně, ani psychicky není nikdo zrovna nejlépe, není vůbec, ale vůbec žádná sranda. Člověk má problémy sám se sebou a přitom má být neskonale tolerantní k spolubydlícímu, který v noci nezřízeně chrápe, telefonuje zrovna, když telefonujete vy, a ještě se u toho nahlas směje, večer se chce dívat na jiné programy než vy, neustále se něčím cpe a mlaská u toho, chce zhasnout ve chvíli, kdy je film nejnapínavější, a vůbec vám leze příšerně na nervy… A není to na pár dní, kdy si řeknete: do pátku to vydržím, ale je to na měsíce.
     Moje Pavlínka nechrápala, nemlaskala, telefonovala potichu a na telku jsem se mohla dívat tak dlouho, jak jen jsem chtěla, protože v mžiku a bez problému usínala. Na rozdíl ode mě, která jsem se cpala prášky na spaní.
     Byli i tací jednici, kteří si chodili na své spolubydlící stěžovat sestřičkám, doktorům a ostatním pacientům na potkání vyprávěli, jaký jste nemožný blb, jak to s vámi není k vydržení, a že by si moc přáli přestěhovat na jiný pokoj.
     Každý dělá to, co je mu vlastní, tak jako v životě tam venku a stejně, tak jako tam venku jsou nejoblíbenější ti silní, optimisticky naladění a pohodu šířící pacienti.
     Jak mi řekl jeden z kluků: „Já už jsem se s tím, že budu na vozíku, smířil.“
     „Mně to pořád nedochází, že bych se s tím měla úplně smířit, to jsi dobrej.“
     „Hlavně se z toho neposrat.“
      A jako naše  mediální hvězda, vyrazil užít si svých pár minut slávy, protože s ním přijela natočit rozhovor televize.        
     Stalo se mi, že jsem zůstala s jednou pacientkou viset ve výtahu. Trpím klaustrofobií, nesnáším výtahy a uvíznutí v něm mě pronásledovalo celý život jako černá můra.
     „Určitě ten zvonek nikdo neslyší! Zůstaneme tady! Budou muset přijet hasiči! Budou nás muset vystříhávat! Dojde nám kyslík!“ úpěla mi do ucha spoluuvězněná.
     Dívala jsem se na ni nenávistně a přes štěrbinky přimhouřených očí jsem k ní vysílala: „Ale před tím, tě vlastnoručně uškrtím.“
     Každý prostě zvládáme krizovky jinak, ale mně pud sebezáchovy velel: Drž se těch, co se smějí, nebo alespoň usmívají.
 
     Stará pravda říká: Na horním toku a v nemoci jsou si všichni rovni.
     Někteří pacienti, kteří disponovali větším množstvím peněz, usilovali o to, použít je ke zkvalitnění vlastní péče, což je naprosto pochopitelné.
     Vzpomínám si na jednoho úspěšného podnikatele, který po lyžovačce ve Švýcarských Alpách skončil na vozíku, a vyprávěl mi, jak se spolubydlícím vyvedli z míry zdravotnický personál.
     „Ptal jsem se, jestli zde nemají nějaký ten VIP pokojíček. Dívali se na mě, jestli jsem se nezbláznil. Tak jsme s Honzou napsali fixou na dno od krabice: ,VIP – pokoj, požadujeme VIP – služby.´
     „A jaký byly ty VIP služby?“
     „No, pořád stejný! Dělali, že neumějí číst!“
     Byl to ale jeden z těch pacientů, co se rvou a nemíní si sednout do kouta a kňučet.
     Každý se snaží ten svůj pobyt přežít a šrámy na dušičce utržit v co nejmenším počtu.
     Absolutní ztráta soukromí je to, na co není člověk z běžného života zvyklý a na co si musí zvyknout sakra rychle, pokud se nechce z toho všeho, co se kolem něj děje, definitivně zbláznit.
     Jelikož jsem byla při příjezdu do rehabilitačního ústavu nechodící, nesamostatný a asi těžší pacient, byl mi přidělen pokoj pod kamerou.
     Zprvu jsem zírala do toho červeného oka a odhadovala, na kolika televizích se kdo dívá, jak mě převlékají, přebalují, vyměňují cévku a sledují a sledují jako oko Velkého Bratra. Na jednu stranu uklidňující pocit, že kdyby se cokoliv stalo, tak doufám, že momentálně sloužící služba přiběhne, na druhé straně děs.
     Časem jsem naprosto otupěla natolik, že by mi dnes účast v jakékoli reality-show ve stylu Big Brother nedělala pražádný problém. A možná bych i zvítězila a ještě si to užívala.
     Okolí, tedy kamarádi a známí, kteří nebyli přímými účastníky mého léčebného pobytu, při zjištění, že jsem schopna mluvit o všem a bez ostychu, se snažili různými otázkami poodkrýt pomyslnou plentu, za kterou je tabu, o němž nic nevědí.
     „Hele, a to tě přebalovali i chlapi?“
     „Jasně, a to mě přebalovali i mladí hezcí kluci.“
     „To bych se zbláznila, to bych asi nepřežila, to by bylo po mně…“
     „Nebylo. Ještě bys byla ráda, kdyby přišel rychle, abys nemusela ležet v tom posraným.“     
     „To je strašný… a to jsou plínky, jako mají mimina?“
     „Stejný, akorát si nikdo nedal tu práci, aby tam vymyslel místo medvídků jiný obrázky, třeba berličky.“
     „To je příšerný…“
     „Co je příšerný? Ty plínky? Nemusí se nosit a většina, hlavně mlaďasů je nenosí, ale jsi na čípkách a musíš se umět sama vycévkovat.“
     „Chlapi se taky sami cévkují???“
     „Naučí se to i chlap, taky mu nic jiného nezbývá, musí se to umět vychytat. Vím to spíš od holek, kolikrát to nestihly, a těch nadávek, když byly durch počůrané a musely se jezdit převléknout, ani nechtěj slyšet. Dostaneš sterilní cévky, sestřičky tě to naučí a s pomocí zrcátka se to zvládne za chvilku. Když to jde, tak se chodí normálně na záchod a záchod je pro vozíčkáře priorita číslo jedna. Kamkoli jedeš, musíš prozkoumat dvě věci: aby se dalo projet a aby tam byl bezbariérový záchod. A víš, jak říkají chlapi sestřičce, která má na starosti urologii? Vrchní ornitoložka…“
     „Jak se u toho můžeš smát? A fuj, to je hnusnej humor…“
     „Jak hnusnej? Každý vozíčkář má drsnej humor, jinak to nedá. Teď mi volal známý, kterýho pustili před týdnem domů, tak jsem se ptala, jak se dostane k domu, když je to k nim do kopce, tak mi vypálil, že si klekne na čtyři, zakousne se psovi do ocasu a ten ho vytáhne. Já mám ráda hlášku, že největší sado-maso pro vozíčkáře je, když se mu vypustí galusky…Taky jsem se nasmála, když na sebe kluci před budovou pokřikovali: Odpoledne jdeme na pivo a jeden jim odpovídal: Vy volové, vy jezdíte, nechodíte…Nebo, jak se kluci, když se vraceli lesem v noci za bouřky, dohadovali, že by bylo dobrý, kdyby do nich uhodil blesk, protože by jim z vozíku udělal električák.“
     „Já se tomu smát nemůžu, mně je těch lidí líto…“
     „Na lítost se ti každý vykašle…Co takhle nějaký vozíčkářský vtip slyšet nechceš???“
     „Nechci…seš po tom všem, co se ti stalo, hnusnej cynik.“
     „Tak abych tě úplně dorazila, řeknu ti úsloví, s kterým jsem se naprosto ztotožnila: Vždycky se dívej živejm do očí, a ne mrtvejm do prdele.“
     „A dost!“
     Takovýchto a hodně podobných hovorů jsem vedla nesčíslně. Po celou dobu jsem se snažila udržet si laťku, být drsoň, který to prostě dá.
     Někdy to ale opravdu nešlo. Plakala jsem skoro pokaždé, když jsem natahovala krk, abych z okna zahlédla mezi stromy alespoň záda odcházející návštěvy. Plakala jsem, když jsem poprvé vyjela na vozíku před budovu, a místo uplakané a rozbředlé zimy, kterou jsem viděla naposledy, se přede mnou objevil jeden obrovský, kouzelný kýč horkého letního dne, s rozjásanými barvami, omamnou vůní a bzučením včel. Taky jsem vcucávala slzy při pohledu na vnučku, která si mě, bílá jako stěna, po několika měsících nevěřícně prohlížela. A v duchu jsem si nesčíslněkrát sebe lítostně plakala: Do pytle, proč zrovna JÁ!  
     Protože Bagr, milá zlatá… na nic jiného jsem nepřišla.
     Nejvíce jsem plakala, když mi před očima svítil červený nápis: VE ČTVRTEK DOMU! A bylo nedělní ráno. Vytáčet telefonní číslo, které už nemá kdo zvednout… je zbytečné. Zbývaly mi tři dny před odjezdem a umřela mi mamka.
     Okřídleně se říká: není oblohy bez mráčků. Já bych řekla: život je někdy pěkná sviňa.    
 
 
 






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Vězení a vozík



Počet komentářů na “Vězení a vozík jsou pro každého – 11. kapitola” - 2


    Eva   (16.3.2011 (14.14))

    Radko, zařadila jsem všechny tvé příspěvky do Nejlepší ze sůvičky, neboť tam bezesporu patří. Píšeš úžasně čtivě a přirozeně.


    Tudy   (16.7.2018 (11.17))

    Fakt čtivé,tohle je moc dobře napsané. Jen tak dál.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička