Vězení a vozík jsou pro každého – 12. kapitola


7. ledna 2017, autor Hedvika,



12.kapitola
Půjdu kamkoli, pokud je to kupředu  
(D.Livingstone) 
 
     Optimistická nálada v rehabilitačním ústavu nastává ve chvíli, kdy vám ošetřující lékař o vizitě oznámí: „Jestli se na to cítíte, tak může jet na víkend domů.“
     Jestli se na to cítím??? I kdybych se měla plazit po cestě vysypané střepy, tak chci domů!
Když jsem tuto větu uslyšela já, zvládla jsem sedět na vozíku slabé dvě hoďky a sama jsem se najedla, to bylo vše. I přesto, že jsem tušila, že moje schopnosti mají silný limit, nebylo nic, co by mě od cesty odradilo.
     Vše jsme vytelefonovali, manžel s bratrem pro mě přijedou po obědě a vezmou velké auto, aby se mi pohodlně sedělo. Vyfasovala jsem igelitový pytlík s prášky a manuálem, kolik a kterých mám kdy užívat. V té době jsem jich i s vitamíny měla dvacet jedna denně. Sestřičky mi pomohly zabalit věci, které jsem si chtěla odvézt domů, a abych nabrala sil na cestu, ulehla jsem a s  okem přilepeným na hodiny jsem odpočítávala minuty do jejich příjezdu.
     Vždy, když se děje něco zásadního v mém životě, běží to přede mnou jako film. Jsem sice fyzicky přítomná, ale mé já se vznáší a pozoruje, co to ta ženská dělá, co je to za akci, co je to za kulisy kolem ní.
     Když mě naložili na vozík, navršili na mě tašky a polštáře, projela jsem až k autu jako ve snách. A bylo po vznášení se.
     „Do toho auta nepřesednu, je to vysoko.“
     „Neboj, nějak tě tam vyrveme.“
     „To by mě zajímalo jak.“
     „Chytneš se mě kolem krku, já tě zvednu a vysadím tě.“
     „Vždyť mě neuneseš.“
     „Unesu.“
     „Co když mě pustíš?“
     „Ségra, nemel už.“
     Bratr mě nepustil a přenesl jako pírko. Vypodložili mě polštáři, aby mě nic netlačilo, a vyrazili jsme.
     Bála jsem se, že se mi udělá špatně, že mě bude všechno bolet, že to prostě nezvládnu, ale bylo to v pohodě až do chvíle, kdy jsme přijeli před dům.
     Bydlíme sice v přízemí, ale přesto musel manžel vyrobit ze dřeva nájezdní plošiny přes schody, aby po nich mohl vyjet vozík. Nešlo mi ovšem do hlavy, jak tam ten vozík se mnou vytlačí. A že to pořádně neví ani oni, mi bylo jasné ve chvíli, kdy jsme stáli pod schody.
     „Tak jak to vyjedeme?“
     „Jedna paní říkala, že ji táhli přes provazy…“
     Oba se na mě podívali s pohledem, který říkal: Mlč! O tom jestli tě zvrhneme nebo ne, rozhodujeme my!
     Chtělo se mi plakat. Tak blízko u cíle a já se přizabiju pádem ze schodů, pod koly vlastního vozíku.
     „Co blázníš? Nepustíme tě. Při nejhorším se budeme válet na hromadě všichni.“
     Zakryla jsem si oči dlaněmi a slyšela jen funění s povely: Víc doleva, víc vpravo. Představa, že za dva dny budu muset absolvovat stejný ruční výtah, uvrhla na celý víkendový pobyt černý mrak. Byla jsem ze všeho tak unavená, že jsem byla šťastná, když jsem konečně ulehla do své postýlky. Šťastný pocit mi vydržel asi hodinu.  
     Střet s realitou, je vždy tvrdým střetem. Moje postýlečka se totiž nedá polohovat. Žádné bzzz nahoru, bzzz ještě kousek a po chvilce, když začnou tuhnout záda, bzzzz dolů. Celý víkend jsem dostávala jednu ránu za druhou. V posteli, jen se zády vypodloženými polštáři a bez otočného stolečku, se prostě jíst nedá. Předsíň měří sedm metrů a to je jediná vzdálenost, kterou zvládnu po celém bytě projet bez cizí pomoci. Všude jsou prahy. Do koupelny a vany se nedostanu, tudíž se opět nebudu mýt.
     Oslava několikerých narozenin se nesla v duchu stolu plného dortů, chlebíčků a pití. Strachy jsem nejedla nic, jelikož moje střeva milovala suché rohlíky a jemně slazený čaj. Pes po mně skákal a já jsem se bála, že mě srazí na zem. Cítila jsem se doma, ve vlastním bytě, jako v kleci.
     Druhý den jsem se začala těšit zpátky do ústavu.
     Skleslou náladu mi při návratu zvedlo zjištění, že ostatní pacienti jsou na tom stejně. Každý řešil dva základní problémy: jak se dostat do domu a jak se vykoupat.
     Jediné řešení, bude se přestavovat! A jako každá ženská jsem začala v prvé řadě uvažovat o barvě obkladaček v nové koupelně. A tentokrát si to užiju, protože nebudu muset nic dělat.
Při dalších cestách domů mi docházelo, že se musím smířit s tím, že bavlnka rehabilitačního ústavu, který je veškerým potřebám postižených ušitý na míru, to rozhodně nebude.
     Postupně se víkendy v kruhu rodinném stávaly snesitelnějšími a s železnou pravidelností se začaly vyskytovat další a další překážky. Kupříkladu z výletní objížďky městem se stal skoro traumatický zážitek.
     „Tak do toho obchodu se nedostanu, do toho taky ne, ten schod nepřejedu, sem taky nevjedu.“
     Do míst, kam jsem od dětství chodila, se bez cizí pomoci prostě nedostanu.
     „Co budu dělat??“ pronesla jsem doma večer zoufalou větu.
     „Budeš chodit do obchoďáků jako ostatní,“ pronesl suše syn.
     „Do obchoďáků??? Nesnáším obchoďáky!!“
     „Tak to máš smůlu a budeš mít po nákupech. Jo a mají tam i bezbariérové záchody. A ještě můžeš na pumpy, ty jsou taky bezbariérový.“
     Sice mě těšilo, že už i rodina začíná vozíčkářsky přemýšlet, ale obchoďáky jsem nemohla skousnout.
     JÁ, staromilec, kterému vlhnou oči při vzpomínce na vesnický obchůdek z dětských let, který v létě voněl malinami v dřevěných kádích, kde na pultě pod skleněným poklopem byly stočení gumoví hadi a pod dalším se roztékaly sirečky, na hlouček před obchodem, kdy se čekalo až přivezou chleba, a všichni si povídali, co je u koho nového a jak je letos hodně rybízu, já mám milovat obchoďák!
     Oči mi při vzpomínkách vlhnou čím dál tím víc, protože v dnešní době vím přesně, co kde a v kterém nákupním středisku leží. Ať se mi to líbí nebo ne, ale díky bohu za bezbariérové obchoďáky.
     Přes veškeré strachy a obavy jsem se těšila na cestu, která bude mít už jen jeden směr.
     Po měsících nemocničního režimu, ztráty soukromí, stýskání si, bolestí a strachu to skončí. Budu si moct dělat co budu chtít.
     Nikdy na nic z toho, co jsem prožila, nemůžu zapomenout. Chci potlačit vzpomínky na bolest a beznaděj a doufám, že milosrdný čas nezklame a uchová mi v plném světle jen ty příhody, které mi pomáhaly a které mě posouvaly krůček po krůčku kupředu.
 
     Třeba, když jedna z ošetřovatelek, která patřila k těm zajímavým babám, jejíž podoba vám nevymizí z paměti, jen tak mimochodem při sbírání nádobí po večeři prohodila: „Vy se z toho dostanete.“
     Bylo to v době, kdy ani při myšlence na vozík, nesvítilo pomyslné světlo na konci tunelu.
     „Jak to můžete vědět? Vždyť mi to neřekli ani doktoři, ani žádná sestřička.“
     „No prostě to vím…Viděla jsem tady už hodně věcí, věřte mi, to se pozná, vy to zvládnete.“
     Ještě pár dní jsem se nadnášela při pomyšlení na to, jak jsem dobrá.
     O pár měsíců později, když už jsem se proháněla na vozíku po budovách, jako bych na něm seděla odjakživa, zastavila mě na chodbě jedna z novějších pacientek, která měla pokoj za mým.
    „Vy jste z jedenáctky?“
     „Ano.“
     „A jmenujete se Radka?“
     „Ano.“
     „Nemám vás moc ráda.“
     Bylo to jako blesk z čistého nebe. V duchu jsem se ujišťovala, že jsem se na nikoho ani křivě nepodívala, natož abych byla na někoho nepříjemná.
     „Proč????“ bylo jediné slovo, které jsem ze sebe vysoukala.
    „Pořád mi vás předhazují. Kdybyste se snažila, jako paní Radka…kdybyste pořád něco, jako paní Radka… Mám vás neustále na talíři.“
     „Tak to mě mrzí, ale já jsem jinak normální…“
     JÁ a vzorem pro někoho! Nemyslím si, že patřím k těm lidem, kteří nosí Sidol po kapsách, pro leštění vlastní svatozáře, ale dělalo mi to sakra dobře.
 
     Když nastane v životě období, kdy je to na krev a člověk je na dně, má to dvě výhody. Ze dna se dá stoupat jen vzhůru, ale také se dá po tom dně porozhlédnout. Mohou na něm ležet kupříkladu vzácné mince, které tam kdosi dávno s tajným přáním pohodil, může na něm ležet vzkaz v lahvi s voláním o pomoc a zcela určitě se kolem válí mnoho věcí, kterých se někdo zbavil, protože už je nepotřeboval, nebo proto, aby je už nikdo nikdy nenašel. A je na něm určitě nesmírné množství poztrácených věcí, pro které jejich majitel pláče celý život.
     Chce to jen chovat se stejně, jako při výstupu z mořského dna: Mít na paměti, že kyslíku je omezené množství, co nejrychleji do brašny posbírat to cenné, co se vejde do brašny přes rameno, a opatrně se odrazit ode dna.
     A aby nenastala dekomprese, je nutné dělat zastávky. Odpočinout si, vydýchat se, dostat víc kyslíku do plic, posbírat síly, aby ta cesta vzhůru byla bez následků, člověk se mohl vynořit a putovat dál.   
 
     Coelle, jeden z mých nejmilejších spisovatelů, kdysi v radách pro všechny ty, kteří rádi píší, napsal, že od té doby, co lidstvo píše, píše v podstatě o třech věcech: o boji, o lásce a o cestě. Jsou to jen jiné příběhy, jiné věty, jiná slova.
     Nás také čeká cesta. Je to sice jiná cesta, než kterou jsme znali, ale pořád to je cesta…
 






Zařazeno v kategorii Vězení a vozík



Počet komentářů na “Vězení a vozík jsou pro každého – 12. kapitola” - 4


    Agin   (17.3.2011 (18.31))

    Milá Radko....i já tě mám na talíři...a jak ráda, ach bože, jak ráda....Někdy se mi zdá, že píšeš o někom jiném. Víš, kdyby to nebylo u mnohých tolik zprofané, odvážila bych se ti říct, že tohle je určo příběh Opravdového člověka.


    Radka V.   (17.3.2011 (19.51))

    Moc děkuji...víš, já jsem to chtěla napsat za vozíčkáře, oni jsou všichni hrdninové, co vozíčkář, to příběh na knížku...ještě jednou děkuji..a děkuji všem, kteří to dočetli až sem. Až třeba potkáte vozíčkáře, tak vám bude mnohem bližší...Radka


    Radka V.   (17.3.2011 (19.53))

    ...a to byl cíl, proč jsem to začala vše psát...


    fotoeva   (19.3.2011 (0.04))

    Radko,díky....četla jsem to jedním dechem.Určitě dodáš sílu těm kteří to potřebují a těm ostatním zas při čtení dojdou mnohé malichernosti.A jinak smekám....



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička