Noční dravci

Na temné obloze problikával malý a nejasný bílý plamínek. Chvíli zářil jasně, a kdo vzhlédl k nebi, byl by téměř oslněn, v druhém okamžiku pohasínal a pozornost náhodného pozorovatele by snad ani neupoutal.

„Miláčku, vidíš to, vidíš tu podivnou hvězdu na nebi, ta svítí jenom pro nás, rozumíš,“ mohli bychom slyšet dívčí hlas.

„Nesvítí pro nás, to ne, ale něco ti řeknu. Hleď, jak ta hvězda podivně problikává? Je to hvězda naděje, věř v nás a věř v lásku a ta hvězda nám bude svítit navždy. Zradíš a zhasne…“ něžně odvětí nějaký muž.

Pod černým nebem v temném prachu noci, rýsovaly se nejasně obrysy dvou postav. Měsíc nesměle ozařoval rysy jejich tváří, ale i přes temnotu, která je zastírala, bylo zřetelné, že přítomní jsou mladí a blízcí jeden druhému. Než jsme naše přátele vyrušili z jejich blažených starostí, snad byli v objetí a dle obsahu jejich slov pozorovali hvězdy. Tu se ale dívka s obavou v očích odvrátila.

„Co je, Kateřino, co se děje, lásko,“ zeptal se muž a vzhlédl. Jeho obličej ozářilo měsíční světlo. Jeho rysy byly jemné, tvář bledá, skoro až dívčí a do očí mu padaly plavé vlasy.

„Nic, nic, jen takový nejasný pocit, jako bych něco zaslechla, nebo snad cítila něčí pohled,“ odvětila „Ale asi se mi jen cosi zdálo.“

„Určitě se ti něco zdálo,“ zněla odpověď a vzápětí už jistojistě mladík dívku vášnivě objal. V očích se jí zableskl odlesk onoho podivného bílého plamene, jež jsme zmínili v úvodu vyprávění. Pevně tiskl dívku v náručí, ale v tutéž chvíli zapraskala větvička, pod zřejmými kroky kohosi třetího. Jaké nepříjemné vyrušení, jaká podivná náhoda!

„Proboha, co to bylo?“ přiškrceným hlasem zašeptala mu do ucha. V očích se jí zračil strach, a kdyby v tuto chvíli její budoucnost závisela na schopnosti utéci, bylo by po budoucnosti, jelikož stála na místě, neschopna pohybu.

„To nic, to nic, Káťo“ chlácholivě ji utěšoval mladík. „Asi jen nějaké zvíře, nebo snad kdosi dostal podobný nápad jako my, miláčku. A to přeci není trestné,“ pousmál se a jal se pokračovat, kde přestal, lehce líbal dívku na krk a snad ani nevnímal okolí.

Najednou zpoza stromu, jako duch, vystoupila zavalitá postava. Muž asi pětatřicetiletý blížil se jistým krokem k naší dvojici, a přesto, že pochodoval rázně jako voják, Kateřině se zdálo, že se vznáší a nohama se snad ani nedotýká země.

„Copak, mládež opět nemá nic lepšího na práci, než se toulat po nocích v temných lesích a oddávat se orgiím pod širým nebem?“ zachechtal se neznámý. „To nám tak ještě scházelo, aby nám mladý parchanti šmírovali v našem lese, aby nám poskvrnili naší půdu, aby si užívali na našich posvátných místech, aby… aby…“, neznámý muž vypadal, jako by byl u vytržení. Jeho hlas přeskakoval a mluvil se zanícením pomateného člověka. Snad ani pořádně nevěděl, co říká, snad na okamžik zapomněl na přítomnost mladého páru a jeho zpočátku přívětivá tvář, jako by se proměnila v bílou masku, jejíž bělost byla ještě umocněna mdlým měsíčním svitem.

„Co to má znamenat,“ vyjekla Kateřina a už se ani nepokoušela zastřít hrůzu, která jí nejen vyzařovala z celého obličeje, ale i z hlasu byla patrná. „To je snad nějaký šílenec,“dodala potichu.

„Tak šílenec, povídá holčička, šílenec,“ vyjekl cizinec a na chorobně bledém obličeji vyvstaly rudé skvrny. Najednou ale padl jeho zrak na Adama a trochu se zarazil, pohlédl mu do tváře a ušklíbl se.

„Prosím vás, pane, co chcete, nemáme náladu na vaše výlevy, nechceme vás poslouchat a nemáme na vás čas,“ poněkud zmateně blábolil Adam. „Jděte si po svých a neotravujte nás, copak nevidíte, že tu mám nějakou práci,“ dodal a na rtech mu přelétl prazvláštní úšklebek.

„Ne, ne chlapečku, vidím dobře, co tu máš za práci, vidím dobře, co tu míváš za práci snad každý týden, každou noc. Snad trochu přeháním, uznávám, ale proboha, nech tu holku jít, copak si to zaslouží? Proč by se měla stát další tvojí děvkou? Další tvojí hračkou? Nemáš dost hraček, nemáš dost hraní, kdy se nasytíš? Budeš mít vůbec někdy dost?“

„Adame, probůh, Adame, co to plácá? Ty ho znáš?“ zděšeně vykoktala Kateřina.

„Pomatenec!“ zuřivě vyjekl odpověď.

„Možná,“ jeho hlas se změnil a změkčil, i obličej nabyl původní přirozenosti a Kateřina v něm na chvíli zahlédla i jistý plamínek důvěryhodnosti a soucitu, „možná jsem pomatenec, možná jsem šílenec, vymyslete si dalších tucet posudků na chorobnost mé mysli, ale jedno ti povím, děvenko. Uteč. Copak to nevidíš? Copak to necítíš? Jsi slepá, nebo chceš být slepá? Jak dlouho ho znáš? Jaká falešnost se mu skví v očích, jaká nenávist zastřena v té krásné tváři. Bývá dokonalost upřímná? Krása? Věř mi děvče a zmiz. Možná že jsem pomatený, ale slepá, slepá jsi ty.“

Kateřina s hrůzou odvrátila pohled od neznámého a hledala utěšení v očích svého kavalíra. Ale nenacházela… Jen prázdnotu a chlad… Pokusil se jí znovu políbit.

„Ty ses snad zbláznil??“ vykřikla hystericky a chtěla jej odstrčit.

Držel ji pevně.

Bože, co teď, mihlo se jí hlavou. Co si jen počnu, pomyslela si.

„Co by sis počínala,“ zaslechla odpověď. „Pokračujeme, kde jsme skončili,“ zachechtal se nepřirozený a jedovatý smích. Smích jejího Adama.

Můj bože, to snad není možné, blesklo jí hlavou. Je to sen či realita? Vzepřela všechny své síly a vytrhla se z objetí onoho individua, které ještě před chvíli považovala za přítele. Rozběhla se do náruče temného neznáma. Za sebou slyšela spěšné kroky. Obrátila se a viděla Adama uhánějícího za ní a za ním pomateného cizince. Pak uslyšela tlumený výkřik a znovu se ohlédla. Cizinec srazil mladého muže k zemi.

Utíkala a necítila nic, jen bušící srdce v její hrudi. Nevěděla, jak dlouho běžela, nevěděla kam. Jediná myšlenka, krutá a trýznivá, jediná myšlenka jí zněla v hlavě a rezonovala hlavou stále silněji – „pryč“.

Vzhlédla k nebi. Hvězda, jíž se zprvu tak obdivovala, zablikala a zhasla.