Josefa Růžičková: Sůvy na táboře


9. dubna 2011, autor redakce,



Sedím na špalku u ohníčku při vchodové bráně do stanového dětského tábora. Dva hoši z mého oddílu olamují a sekají sušku , kterou si už dopoledne k tomuto účelu donesli z lesa, a čile přikládají, protože se sem zezdola od potoka valí chlad. Kromě těch kluků je tu ještě hlavní vedoucí. Natáhl se tu na kládu a zavřel oči. Praktikant , kterému ještě není osmnáct, a tudíž nemůže sám vést oddíl, mi byl přidělen k oddílu starších chlapců. Opéká si prskající plátek slaniny napíchnutý na větvičce , klade ho na patku chleba , pojídá a tváří se blaženě. Před půlhodinou odtroubili novopečení táboroví trubači večerku. První v tomto prvním táborovém turnusu.
„To že byla večerka?“ divily se holky honící se kolem totemu. „Vždyť vrzali, jako by si to teprv zkoušeli.“
„Ale jako večerka to platí,“ sdělila jsem jim.
A pro jistotu jsem zahulákala od totemu na celou podkovu tvořenou stany: „To byla večerkáááá.“
Mám službu dne, u ohníčku se budou po dvou hodinách střídat hlídky z mého oddílu. Z oddílu Výři velcí. Tento název prošel hlasováním na okraji „jahodové paseky“ s omšelým posedem, na který jsem jim dovolila si po dvou vylézat. My, z našeho DDM jsme se znali, ale ocitlo se mezi námi i několik cizích hochů, takže bylo nutné představování se. Zahájil ho paktikant :
„Já jsem výr velký Ota Holub.“
„Výr, nebo holub?“optal se kdosi.
„Na táboře spíš ten výr. Ukončil jsem septimu na gymnáziu v Olomouci.“
„Na ptačím gymnáziu?“
„ Jak jinak?!“
„Jste dravec, nebo nejste?“
„Spíš jsem. Neměli byste mě provokovat.“
„Jste denní, nebo noční pták?“
„Obojí. A už jsem taky slyšel: Ten Ota je pěknej ptáček.“
Já jsem se představila jako sůva Josefina.
„Naučíme se, jak se budem svolávat,“navrhl Ota, Spojil obě dlaně , povolil prsty a foukal mezi palce. Ozývalo se něco jako soví houkání. Do večera to zvládli skoro všichni .
Hlavní vedoucí otvírá oči: „Konečně klid. Mám těch organizačních záležitostí plný kecky.“
„Hú, hú, hú,“ozývá se od chlapeckých kadibudek v lese za stany.
„To jsou ti naši výři,“konstatuje Ota.
Zvedám se. Jsem lehce přitlačena zpět: „Seď. Jsi mezi džentlmeny. Oto, ty jez. Jdu na ně.“
Ostatní oddíloví vedoucí jsou v lese, kde mají posoudit bezpečnost jedné cesty za tmy .Pro stezku odvahy. Dusot botasek, škrkání stanových zipů.
Hlavní vedoucí se vrací:„Tak jsem rozprášil zasedání těch vašich výrů velkých. Musíme hned na začátku nastavit pevné mantinely.“
Znovu uléhá na kládu.
„Díky, Radku,“sotva stihnu dořeknout.
„Tam! Tam! Podívejte se,“ ukazuje na žlutě prosvětlený les na obzoru kluk od ohníčku, „tam hoří les!“
Opravdu.Zář jako od ohně!
„To je směr Mírov,“ zauvažuje Ota. „Co ty na to, Radku?“
Hlavní vedoucí jen krčí rameny.
„Třeba vězni zapálili hrad,“ uvažuje druhý kluk od ohně.
„Kámen, beton a kov zrovna moc nehoří,“brble si pod vousy Radek a soustředěně zírá na osvětlené místo.
Hlídka vymýšlí další možnosti, jako že to jsou vězní na útěku, kteří si rozdělali v lese oheň , aby jim nebylo zima.
„A aby je policajti snadněji objevili,“ doplňuje úvahu Radek a usmívá se.
Vrtá mi hlavou, proč se usmívá. Podle mě by měl běžet k telefonu v chatě a volat hasičům!
Cítím jeho ruku kolem ramen.
„Sůvičko, vidíš kouř nad tím ohněm?“
Nebe ja e jak po vymetení.
„Kouř?. Ne, nevidím.“
„Slyšela’s přece, že není kouře bez ohně. Platí to i opačně. Víš, co to tam svítí?“
Radkův úsměv je přesvědčující. Přistupuji na jeho hru: 
„Když ne oheň, tak co? Světlušky?“
Radek se snaží tlumit smích: „Mračno světlušek, které lítá jak hejno kobylek Snesly se tam na zem a prosvětlily les.“
„Tvůj názor, výre Holube!“vyzývá Radek Otu.
Ten si přitiskne brýle k nosu a s úlevou prohlásí: „Ani vězni u ohně, ani světlušky. Měsíc vychází!“
„Chytrej výr. Osvědčil soví moudrost,“ chválí nadřízený.
Jakápak soví moudrost?! Silné dioptrické brýle, říkám si v duchu závistivě.
„Prosil bych chvíli nevyrušovat,“ šeptne Radek a hledá pohodlnou polohu na kládě. Zavírá oči.
„Hú, hú,“ozve se od kadibudek.
„Saframentští výři! Jestli jsou to ti stejní…“ Mizí v lese.
Po chvíli nám oznamuje: „Tentokrát to byli jenom dva. Ale ti už prve napomínaní. Já mám paměť na obličeje. Zítra budou pomáhat kuchařkám mýt nádobí.“
Lehá na kládu, zavírá oči a šeptá: „Minutku, minutku klidu…“
Kroky jednotlivce od stanů výrů velkých.
Drobný pihovatý blonďáček z mého oddílu se ptá: „Co mám dělat, když se mně skoulela baterka do záchodu, zapíchla se držadlem do té majdy dole a svítí směrem nahoru?“
Ležící Radek soudí „Tak ji tam nech. Aspoň to tam bude osvětlené.“
Blonďáček koktá: „Ale to je drahá baterka… s barevnými stínítky…půjčená od strejdy.“
„Škoda, že nevrhá nahoru barevné světlo,“povzdechne si Radek. „Zelené by se mi tam víc líbilo.“
Ota se napojuje na hru: „No, co? Jedna baterka, žádná baterka. Strejdovi to vysvětlíš. A ty se bez baterky co by výr velký obejdeš. Vidíš potmě, ne?“
Radek se konečně zvedne, bere hrábě, které tu slouží k hrabání chrastí, a vyzývá blonďatého výra:
„Jdem na to!“
„Kde’s nechal hrábě? Zapadly ti tam, že? Promiň, že jsem tam nešel s tebou. Mám krátce po druhé večeři,“ směje se mu Ota po návratu nadřízeného.
 „Kdepak! Povedlo se. Hrábě i baterka – bez baterie pochopitelně – budou do rána v potoce.“
K chatě se blíží z protějšího svahu skupinka vedoucích osvětlená měsícem v úplňku.
Radek se dívá na hodinky: „Fajn. Jsou přesní. Ty pojď na poradu, Ota zůstane s hlídkou. Už se doufám nic nesemele.“
Jsme poblíž kadibudek, když se začne ozývat: „Hú, hú…! Ale tlumeně, jakoby z hloubi lesa.
„Tak tenhle výr to bude mít i s naléváním čaje do hrnků,“prohlásí Radek a chystá se vběhnout do lesa.
Zarazí se však . Posloucháme.
„Tak tenhle výr nebo jiná sůva – já to podle houkání nepoznám – asi neumí mýt nádobí a čaj do hrnků nám ráno taky nenaleje,“ soudím.
„Chytrá dívčina. Ta sůvička ti sedne,“ dostává se i mně kýžené pochvaly od nadřízeného.
 






Zařazeno v kategorii Noční dravci



Počet komentářů na “Josefa Růžičková: Sůvy na táboře” - 5


    Eva   (17.4.2011 (17.45))

    Porotce Jarda: Chybí nosný příběh, popis děje, sice dobře napsaný, je ale slabý na to, aby se mohl nazývat povídkou. Známka: 3


    Eva   (17.4.2011 (17.45))

    Porotce Jana K: Milé, trochu vtipné, bez gramatických chyb, vhodné do časopisu typu Žena a život. Známka: 2


    Eva   (17.4.2011 (17.45))

    Porotce Jana R: Autobiografické zřejmě, převedené do povídky, která ovšem nemá konec. Známka: 4


    Eva   (17.4.2011 (17.46))

    Porotce Radka: Pouze zážitek bez příběhu. Známka: 3


    Eva   (17.4.2011 (17.46))

    Eva: Tady marně hledám nějaký příběh, o čem to je. Je to jen takové přátelské „tlachání“. Potřebovalo by to učesat do nějaké literární formy. Není marné si napřed napsat osnovu. Anebo si zkuste napsat osnovu z tohoto textu. Jde to špatně, že? Protože je to špatně vystavěné. Známka 3.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička