Blbej rok


20. května 2010, autor Eva,



Tento příběh se stal v době před mobilními telefony, v dobách, kdy otcové bedlivě střežili čest svých dcer.

Před vilou Marečkových zaburácela motorka. Lýdie se vracela po hodině stanovené rodiči.
„Co kdybych šel na chviličku k tobě?“ dotíral chlapec.
„Romane, neblbni, máma je přeci doma,“ namítala dívka.
„Ta už dávno chrní, budu potichu jak myška,“ nenechal se odradit Roman.
„Určitě nespí a čeká…. Zas to schytám,“ obávala se Lidka.
Ještě se chvilku handrkovali, zvítězila Lída, dostrkala Romana zpět na Hondu a pohltila ji černočerná tma velkého domu.
Potichu nakoukla do ložnice rodičů v patře. Zprvu se schovávala za dveřmi, jestli nevyletí máma zjednat nápravu za pozdní příchod.  Nic se nedělo, tak opatrně vešla dovnitř. Postel pečlivě ustlaná, rodiče nikde.
„Kdybych věděla, že máma s tátou nakonec šla, Roman mohl klidně k nám,“ pomyslela si.

Rodiče celý týden řešili, zda má matka jít s otcem na třídní sraz či ne. Standa byl „áčko“, Květa „béčko“ a Květina nejlepší kamarádka byla z áčka. A jak to udělat, když si chce Květa s touto kámoškou pokecat a přitom nedělat manželovi „stíhačku“.         

 Když si nalévala v kuchyni minerálku, vyděsila ji hlasitá rána odněkud z komory.
„Zloděj!“ blesklo jí hlavou. Nečekala, vypálila z domu a zazvonila u sousedů.
Starý Homolka se přišoural za dlouhou dobu, v pyžamu a rozcuchaný. Jakmile spatřil sousedovic mladou, vyvalil oči.
„Co se děje, Lidko?“
„Pane Homolka, někdo se k nám vloupal, jsem v baráku úplně sama a hrozně se bojím,“ líčila třesoucím se hlasem Lída.
„Ale jdi….“ Homolka neměl v tak pozdní hodinu chuť cokoliv řešit.
„Opravdu, slyšela jsem ránu, jakoby někdo vystřelil,“ svěřila se dívka.
„No tak pojď dál…,“ vyzval ji neochotně.
To už se objevila i paní Homolková, rovněž v nočním úboru. Od svého muže se lišila pouze natáčkami ve vlasech. Oba potvrzovali statisticky nedoložené pravidlo, že někteří manželé si po dvaceti letech začnou být velmi podobní.  
Homolka vzbudil svoje dva hromotluky, kluky 17 a 18 let staré a rozkázal: „Lidka říká, že se k nim někdo vloupal. Pudem to vomrknout.“
Potom se něžně zahleděl na děvče, které znal od plenek a které se líbilo nejenom jemu, ale i jeho synům, zatím však bez odezvy, a pravil: „Nic se neboj, Liduško, tady Božka ti zatím uvaří kafe. Že jo Bóžo,“ kývl směrem k manželce.
„No jo,“ zabručel jeho dvojník.
Mužská část rodiny Homolkovy zběžně prošla přízemí sousedního domu.
Tatík rozhodl: „To stačí, jestli tu byl, dávno už utek.“
V bezpečí vlastního domova Lídě dramaticky vylíčili, jak prolezli celý podezřelý objekt skrz naskrz, avšak nikoho nečapli.
„Ale co když se vrátí?“ děsila se Lída.
„Bude lepší, když tady zůstaneš do rána, člověk nikdy neví,“ pouvažoval vládce rodiny.  
Zpytavě se zahleděl na Lýdii a potom na šťastně rozšklebené obličeje svých synů a dodal: „Lidunko, budu tě tam muset zamknout. To víš, ti moji dva vlčáci, my budeme nahoře, vy budete dole, neměl bych klid. Nerad bych, aby tvůj táta honil naše kluky s vidlema kolem chalupy.“
„Mně to nevadí, pane Homolka, hlavně, že se nebudu bát,“ souhlasila Lída.
„Jen kdybyste dali na dveře lístek, že spím u vás,“ požádala.
Tomáš její prosbu přeochotně splnil.
„Kdybys ještě něco potřebovala, klidně zabouchej, já hned přijdu,“ prohlásil tatík Homolka v dobrém úmyslu, sklidil však pouze pobavený pohled své drahé polovičky a ironický úšklebek svých potomků.
Tak se Lída ocitla za zamčenými dveřmi, před nimiž střídavě hlídkovali Tomáš a Kája v bláhové naději, že se stane zázrak, dveře se otevřou a oni vklouznou do náruče pohledné slečny Marečkové. Nahoře se nervózně převaloval táta Homolka, Božka hlasitě chrápala a znělo to úplně stejně, jako chrochtání jejího muže v nejtvrdším spánku.

Marečkových vila ve skutečnosti nebyla vůbec opuštěná. Květa Marečková se rozhodla, že na ten sraz nepůjde. Zašla si do pokojíku dcery půjčit časopis, lehla si na Lídinu postel a začetla se, jak bojovat s celulitidou. Protože si předtím vzala prášek na spaní, záhy usnula. Probudila se, pod hlavou se jí válel zmuchlaný časopis.  Budík ukazoval půl čtvrté. Ztuhla. Proboha, kde ta holka je!? Doběhla do ložnice, kde našla jen prázdnou postel. Ten Standa to dneska natáhnul! Bleskově se opláchla, oblékla, skočila do auta a uháněla do vedlejší vsi, bydliště Romana Čiháka. Dům opouštěla garáží, a tak si nemohla všimnout, že na dveřích hlavního vchodu visí lísteček: „Jsem v pořádku, spím u Homolků. Přijdu ráno. Lída.“
    
Květa zburcovala celou rodinu Čihákových a dožadovala se své dcery.
„Lída tu opravdu není, přijeli jsme po půlnoci a šla normálně domů,“ vysvětloval napadený Roman.
Vyděšená matka Marečková odkvačila do města za manželem.
Roman vytlačil z garáže Hondu a také odjel hledat Lídu, i když absolutně netušil, kde by měl začít.
Květa našla Standu před hospodou, jak si důvěrně povídal s podroušenou spolužačkou. Odhodila ji stranou a zaječela: „Lída se ještě nevrátila domů, s Romanem taky není, vůbec nevím, kde je.“  
Standovi šrotoval v hlavě neurčitý a těžko uchopitelný shluk myšlenek. Snaha zařadit je do logických souvislostí po kombinaci vína, vodky a piva po chvíli přinesla kýžený výsledek: „E…“?
„Prober se, ty pitomče, ztratila se ti dcera,“ snažila se Květa a vrazila mu pár facek, aby se probral. Vtáhla ho do hostince, tam mu objednala dvojité preso a společensky zcela znehodnocenému kolektivu líčila celou tragédii. Opilí spolužáci se ji snažili uchlácholit, ale Květa byla strachy bez sebe.

Zatímco Květa Marečková naháněla manžela, Roman bezcílně bloudil po okolí, nevěda, co dělat. Nakonec se ocitl před domem Marečkových a přečetl si na dveřích cedulku. V domnění, že Marečkovi jsou už doma, jen zapomněli sundat lísteček, jej strhl ze dveří. Kroutil nevěřícně hlavou.

Standa a Květa dorazili domů. Standa střízlivěl nad dalším hrnkem kávy.
„Co budeme dělat?“ naříkala Květa.
„Třeba šla k nějaké kamarádce, počkáme do rána, určitě se vrátí,“ snažil se ji uklidnit.
Sám však nevěděl, co si má o tom všem myslet. Měl o dceru hrozný strach, ale snažil se to před manželkou nedávat najevo.
„A co když potřebuje pomoc?“ zoufala si matka.

Lída pomoc opravdu potřebovala, ale ve zcela jiné podobě. Od té doby, co ji otec Homolka zabezpečil před případným otěhotněním, chtělo se jí hrozně na malou. Ležela se zkříženýma nohama a snažila se nemyslet na svoje trápení. Vyčítala si, že pila kafe na noc. Nutkání se však stupňovalo, tiskla stehna k sobě a začalo ji bolet břicho. Já to do rána nevydržím! Styděla se zabušit na dveře, musela by pak celé rodině oznámit, že se jí chce „jenom čurat“. Močový měchýř dosahoval kritického bodu. Lýdie tápala po pokoji a hledala nějakou vhodnou nádobu. Nenašla však vůbec nic. V pokoji byl veliký květinový stolek s rozličnými druhy kaktusů, sbírkou a chloubou starého Homolky. Postupně brala jeden květináč za druhým a spravedlivě všechny kaktusy obdarovala, dávajíc si přitom bedlivý pozor, aby se nepopíchala.
    
Ráno, právě v okamžiku, kdy se matka rozhodla volat policii, se Lidka objevila doma.
„Kdes byla?“ vyjela na ni matka.
Lídě bylo divné, že rodiče nenašli její vzkaz. Dopodrobna jim vylíčila noční dobrodružství, pouze epizodu s kaktusy vynechala. Rodiče se po sobě tázavě podívali a poté se zraky všech upřely na dveře komory. Otec, nejsilnější a nejodvážnější, vyrazil první. Nyní bylo jasné, co Lídu tak vyděsilo. Zdi i strop byly obarveny ovocným vínem a zátka, která při vystřelení z demižonu způsobila tu velkou ránu, se válela na zemi.
    
Roman se smál, když mu Lída vyprávěla, jak Homolkovi honili zloděje a jak se otec Homolka postaral o její čest. I Romanovi zatajila kaktusovou story. Roman zase zamlčel příhodu s utrženým lístečkem, neboť tušil, že by ho Lída ani její rodiče za to nepochválili. Kaktusy a utržená cedulka zůstaly navždy neodhaleny.

O pár dní později klábosili Standa Mareček a Ruda Homolka v hospodě u piva a stěžovali si, jak je tenhle rok blbej. Okurky napadla plíseň, švestky šárka, víno vykvasilo a jako vrchol všeho, Homolkovi odešla celá sbírka kaktusů.






Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Blbej rok” - 5


    Ivna   (11.6.2010 (21.57))

    No není to kouzelné? Kdeže ty bezmobilní časy jsou?


    tonyend   (21.7.2010 (0.17))

    Tenhle příběh by zasloužil filmové zpracování v TV. Dobrý!


    Eva   (21.7.2010 (12.44))

    Tony díky.. už jsem se v TV pokoušela s jiným námětem, ale lidi "z ulice" nemají šanci..


    kovbojka   (6.9.2010 (17.34))

    Staré, dobré časy. Příběh pro televizi Nova příliš inteligentní.


    Eva   (13.9.2010 (13.06))

    no jo, ten příběh zažila má babička..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička