Jak se tak kymácím na vysokých podpatcích ve vestibulu diskotéky, vzbudím pozornost jednoho „velmi sympatického“ mladíka, typického namrdánka. Vypasované tílko, sestřih „holohlavý právník“, řetězy a kérka … píšu ve své nové knize Milánek na zabití.
Cestou z elektronické podoby do podoby tištěné se však „namrdánek“ někam vytratil a místo něho přišel „frajírek“.
Což mne velmi mrzí, neboť slovo namrdánek mám moc ráda. Je vtipné, originální, zvukomalebné a jako břitva protne vzduch, prosviští atmosférou a s razancí dopadne na určené místo. Kdežto frajírek je zoufale nudný a vyloženě ho nesnáším. Přišel odkudsi z Vidlákova, evokuje bolševické budovatelské filmy z 50 let. Je to slovo nemoderní a zastaralé.
Jakmile se onen mladík vydá shánět extázi, tak já jako hlavní hrdinka knížky poznamenám: Než se vrátí, dostanu několik nabídek a nesčetně poplácání „po prdeli“, a ne „po zadku“, jak je uvedeno v knize.
Pozměněna byla i scéna ze sborovny. Supernadaný malý génius zde před překvapeným učitelským sborem vyndá „pinďoura“, a ne „pindíka“.
Když jsem se dotazovala, kam se poděl, bylo mi naznačeno, že používám vulgární a nechutná slova a že se mnou při nejlepší vůli nemohou dále komunikovat. Takže už nehledám namrdánka, ale googluji si články týkající se autorizace textů před tiskem, autorských práv… jo a dozvídám se zajímavé věci…
Pokud máte podobné zkušenosti, ozvěte se mi.