Literární web Sůvička
Obloha amforou se klene…
Shimmir
v sváteční čerň se odívá,
hvězdičky dávají si bene,
naděje v srdcích ožívá.
Měsíc rozmlouvá s Večernicí,
šeptá jí něžná vyznání,
ve verších, s ustříbřelou lící,
ona se touze nebrání…
A než se nové slunko vzbudí,
povstane z růží svítání,
Jitřenka, s rozechvělou hrudí,
slíbí Lásku do skonání.
Ti dva již věčně budou spolu,
milenců věčných krásný pár,
podléhat budou sladkobolu
i užívat si vášně žár…
*************************
A člověk bláhově se zasní:
"Proč já jsem zde a Ona tam,
ukrývám cit jen ve své básni,
ač srdce jen Jí plné mám?
Budeme opět někdy spolu,
druh druhu sobě věrni zas,
shlédnou hvězdičky na nás dolů
s úsměvem, rozkvete náš čas?"
Tak dál mám srdce plné něhy
(na tu já slyším velmi rád!)
opět v něm roztávají sněhy,
bláznivé verše zkouším psát.
Povadlá touha v srdci vzkvétá,
člověk zas na chvilku je mlád,
vzpomíná si na krásná léta,
kdy lásku dával, směl i brát…
Počet komentářů na “Obloha amforou se klene…” - 2
Shimmir (29. 3. 2017 (2:33))
Díky, Evi! Věřila bys, že i tohle byl původně bleskový komentík? První půlka víc reaguje na to, co jsem četl, druhá se věnuje pocitům, které to vyvolalo ve mně samotném...(I když jsem to trochu změnil!) :-)
Eva (26. 3. 2017 (19:53))
Chytla jiskřička naděje, chmury zažehnány, zůstává nostalgie, ale což, ta je součástí života. Moc pěkná báseň.