Krocení divokého koně

3. listopadu 2017, Eva

„Arino, co kdybychom se vrátili do říše pavoučí královny na koni?“ překvapil Adam vlčici.

„Cože?“ užasla Arina.

„Pojedeme na jednom z tamhle těch koníků,“ ukázal Adam na koně.

„Ale to jsou divocí koně, na těch se nedá jezdit,“ namítla nevěřícně Arina.

„Tak ho zkrotím!“

„A jak to chceš udělat? Vždyť takový kůň se nedá ani chytit,“ pochybovala.

„Přece jsem ti vyprávěl, že jsem vyrostl mezi Valdénami a že jsme se honili po lese na koních.“

„Myslela jsem, že ty koně Valdény chovaly.“

„Ne, byli to koně jako tito. Když jsme se projeli, zase jsme jim dali volnost, nežili v žádných stájích ani v ohradách.“

Arina stále váhala: „A co já? To jako pojedu na koni?“

„Vezmu tě zase do nosítek, vždyť už to znáš.“

„Dobře, ať je tedy po tvém,“ připustila vlčice návrat na koňském hřbetě. Přesněji řečeno na hřbetě Adama sedícího na koňském hřbetě.

„Výborně. Zůstaň tu, ať je nevyplašíš. Až bude kůň poddajný, přijdu s ním sem,“ nakázal vlčici.

„A můžu mít jednu prosbu?“ špitla.

„Jistě. Jakou?“

„Aby nebyl bílý,“ požádala.

„Proč, prosím tě?“ Teď byl pro změnu překvapený Adam.

„No, ty potvory v té vodě byly tak bílé,“ připomněla mu vodní hady z druhé jeskyně.

Adam se rozesmál: „Přivedu ti koně černého jako noc.“

Adam si připravil laso a neslyšně se plížil lesem. Když se dostal dostatečně blízko ke stádu, schoval se za strom a zaržál jako kůň. Koně se přestali pást a zvědavě zvedly hlavy k místu, kde se schovával. Adam vystoupil zpoza stromu, pískal mezi zuby a pomaloučku krůček po krůčku se přibližoval ke koním. Ti na něho zírali jako hypnotizovaní, naslouchali jeho pískání a nerozutekli se. Jakmile stál na vzdálenost lasa, hodil. Vybral si statného vraníka, klisničky ponechal stádu. Laso se zařízlo do koňského krku, černý hřebec se vzepjal, cukal se, vzpíral a snažil se shodit smyčku.

Adam s ním zápasil a tiše přitom pohvizdoval. Vysílený kůň nakonec padl na zem a vyděšeně se podíval na svého přemožitele. Adam na něj konejšivě mluvil. Kůň se zklidnil, ležel na boku a naslouchal toku lidské řeči. Adam jej hladil po celém těle, porobený kůň oddychoval a napjatě čekal, co se bude dít. Pak se stalo něco nevídaného. Adam si na koně lehl, objal jeho hlavu a šeptal mu něco do ucha.

Leželi spolu na zemi, zatímco ostatní koně se vzpamatovali z překvapení, ztratili ostych, přišli až k Adamovi a drcali do něj svými sametovými nosy. Adam a vraník se zase postavili na nohy. Adam mu sejmul z krku laso. Nebylo už potřeba, stali se totiž přáteli.

 

Návrat do říše královny Arachnity

Adam přivedl vraníka ke studánce a vysvětlil mu, že tato vlčice je také jeho přítel. Vraník sklonil hlavu a kamarádsky žďuchl Arinu do stehna. Arina mu opětovala zavrtěním ocasu, lehla si na záda a zaujala pozici, jako že se vzdává. Slov nebylo třeba, zvířata si rozumějí i bez nich.

Adam si naložil Arinu na břicho. Byla to pro ni nejpohodlnější pozice, na zádech by moc nadskakovala, navíc na zádech měl Adam batoh a v něm bílou lilii. Vyskočil na vraníka a pohodlně se na něm usadil. Žádné sedlo nepotřeboval, Valdény ho naučily jezdit bez jakéhokoliv postroje.

Vyrazili. Koník byl bez udidla, bez ohlávky, bez vodítka, a přesto jej nemusel řídit. Suverénně cválali po cestě tak široké a jednoznačné, že nemohli zabloudit, a nedbali drobných odboček.

Jak předpověděla Pavoučice: „Zpátky se vydáte nejkratší cestou. Nebudete ji muset hledat, bude to jediná cesta z chrámu.“

Jejich nový přítel docválal mezi skaliska a zastavil se. Vycítil, že se přiblížili k pavoučímu království, a dál už se mu nechtělo. Ostatně který kůň by toužil po setkání s Arachnitou! Adam s Arinou na břichu seskočil na zem. Pohladil vraníka po hřbetě, prohrábl mu hřívu a do ucha zašeptal slova díků. Koník pohodil chápavě hlavou, hrábl kopýtkem, otočil se a pádil zpět za svými druhy.

„Víš, kde jsme?“ zeptal se Adam poté, co Arinu zase postavil na zem.

„To už je území královny Arachnity, musíme najít nějakou díru, kterou se dostaneme k Pavoučici.“

„Vůbec to tu nepoznávám.“

„Podzemí je obrovské a taky jsme přijeli z jiné strany.“

Obhlíželi a prolézali skaliska a hledali, jak by se dostali do nitra Arachnitiny říše, do místnosti, kde na ně čekala Pavoučice. Arina běžela kolem skalní stěny a v jednom okamžiku ucítila chladný zatuchlý vzduch. Unikal úzkým skalním otvorem z podzemí. Protáhla se dovnitř do temné chodby. Byla si jista, že vyčenichala jeden z mnoha vchodů do pavoučí říše. Vylezla ven a zavolala Adama.

 

Princezna Markéta

V podzemí zase přišel vhod svítící kámen. Dlouhá a úmorná chodba se vlekla mnoha zákrutami, hojně ji křížily kanály zurčící vody, takže víceméně šlapali v mokru. Chodbu zakončovaly železné zrezivělé dveře. Otevřeli je. Oslnily je odlesky blyštivých kamenů na zdech. Okamžitě tuto chodbu poznali, tudy posledně odcházeli z pavoučí říše. A dveře, jimiž sem vešli, byly pravděpodobně jedny z dveří, co se báli otevřít. Na jednom konci vyšperkované chodby by se měl nacházet východ z podzemí a na druhém vchod do komnaty s Pavoučicí. Museli se rozhodnout, zda doleva, či doprava.

„Myslím, že ta místnost je vpravo,“ domnívala se Arina.

Adam vykročil doprava, vlčím instinktům naprosto důvěřoval. Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Brzy stanuli přede dveřmi osudové místnosti.

Adam sundal ze zad batoh a vytáhl z něj bílou lilii. Ruce se mu chvěly, Arina vypadala celkem klidná, ale to je u vlků běžné nedávat najevo emoce. Lilie ani trochu nepovadla, stále vypadala jako čerstvě utržená. Jak by ne, vždyť to byla kouzelná květina!

Adam se dotkl dveří a ty se okamžitě rozlétly dokořán. Oba naráz vzhlédli ke stropu. Byla tam! Pavoučice se beze slova spustila k nim. Adam k ní rovněž beze slova natáhl ruku s lilií. Pavoučice si přivoněla.

V tom okamžiku před nimi stála moc hezká dívka. Smaragdově zelené šaty se stříbrnými výšivkami jí dokonale ladily s dlouhými zrzavými vlasy a hnědýma očima. Princezna Markéta.

Stáli a užasle na sebe hleděli. Princezna okouzlena přitažlivým vzhledem Adama, Adam okouzlen krásou princezny. Arina koukala z jednoho na druhého a neodvážila se nic říct. Ctila posvátnost okamžiku.

„Děkuji ti, Adame, prokázal jsi nesmírnou odvahu,“ zašeptala Markéta. Klekla si k vlčici a pohladila ji po hlavě: „Tobě taky, Arino, děkuji, jsi statečná vlčice A důvtipná. V té jeskyni jsi to zvládla skvěle.“

„Jak to víš? Ty jsi mě viděla?“ divila se Arina.

„Neviděla, Arachnita mi to řekla. A také říkala, že moje šance na vysvobození je velká.“

„Princezno, měli bychom už jít,“ ozval se Adam.

Sotvaže to dořekl, otřásla se zem a v místnosti se zjevila Arachnita.

Adam a Arina polekaně couvli. Stanout tváří tvář vládkyni pavoučí říše je otřesný zážitek pro každého.

Arachnita natáhla svou pavoučí ruku či nohu k Adamovi a poručila dutým hlasem: „Dej sem tu lilii. Už ji nepotřebuješ.“

„Doufala jsem, že ji přinesu matce,“ vykřikla Markéta.

Arachnita Markétě zlomyslně prozradila, co provedla s její matkou po jejím únosu.

„Tvoje matka královna Bedřiška ji také nepotřebuje. Kletba je zrušena. Byla potrestána dost,“ odsekla naštvaně nad troufalostí lidské bytosti.

Adam se osmělil: „Mohu se tě na něco zeptat, všemocná královno?“

„Ptej se,“ řekla až překvapivě mírně, dalo by se říci, že i povzbudivě.

„Princ Marek se sem vydal hledat svou ženu princeznu Markétu a od té doby ho nikdo neviděl. Ukrýváš prince ve své říši?“

„Sem nikdy nedošel.“

„A netušíš…“

„Netuším,“ přerušila jeho dotaz Arachnita. „Opravdu ne,“ dodala, když viděla, jak na ni Adam bezradně zírá. Pak opsala lilií ve vzduchu kruh a přikázala: „Tak už zmizte! Na co ještě čekáte?“

Adam popadl Markétu za ruku a vyběhli z místnosti. Utíkali temnou chodbou, kterou sem kdysi přišli. Tentokrát Adam netápal podél zdi, na cestu jim svítil kámen. Z podzemí vyšli svobodní a krásní.

 

Ukázka z knihy Arina. Ilustrace Jana Vlková

 

 

Zařazeno v kategorii ARINA, Četba na pokračování, Ostatní literatura, Postřehy, Recenze, knihy, filmy