Šťastné zapomnění

Šťastné zapomnění

Arina se stala nechtěným svědkem toho, jak Adam a další čtyři muži utápí svůj život v bezstarostném nicnedělání a poflakování se od ničeho k ničemu. Jenom se cpali jídlem jak bagouni a lili do sebe neskutečné množství alkoholu. Nechápala, že při tom všem vůbec netloustnou a neopijí se. Že by to jídlo a pití existovalo více v jejich představách než ve skutečnosti?

K tomu jim nepřetržitě vyhrávali nehmotní hudebníci. Občas přihopkaly i jakési podivuhodné virtuální tanečnice a předváděly lascivní tance. Muži jim nadšeně tleskali a pořád přitom hodovali, bavili se a hráli společenské hry. Nevěděli nic o světě tam venku. Jenom Arina věděla. Nesčetněkrát oslovila Adama a snažila se mu připomenout, kdo je a proč je tady. Ale marně. Všichni to brali jako další z Ronyho povedených žertů a hlasitě se tomu smáli.

Prošedivělý muž jménem Slavomír jim vyprávěl, že zde kdysi žila zcela jiná skupina lidí, dokonce mezi nimi byly i dvě ženy. Tito lidé stárli a postupně umírali. Pozůstalí jim vykopali hroby u hradební zdi a zatloukli do nich kříže se jmény. Slavomír pohřbil posledního člověka a zůstal na hradě zcela sám. Ale netrvalo dlouho a na hrad se z dalekých cest vrátil jeho majitel Albert. Brzy po něm přišli Zdislav a Věroslav. Slavomír jim ukazoval hroby zemřelých, které měl tu čest poznat.

Arina stála v pozadí, když najednou spadl strom. Při pádu mířil přímo na Arinu. Arina hbitě uskočila. V noci spali s Adamem ve své ložnici a zničehonic se zřítil lustr. A spadl rovnou na místo, kde ležela Arina. Jenomže jeho část se zachytila o opěrku křesla a vytvořila nad Arininým tělem ochranný oblouk.

Arina poznala, že jí nepozorovatelní vládcové tohoto hradu usilují o život. Je pro ně nežádoucí, ví, co se na hradě děje, a mohla by zhatit jejich snahy. Jenomže netušili, že Arina je nesmrtelná, že ji nemohou zabít. Zkoušeli to znovu a znovu, na Arinu padaly různé předměty, dokonce létaly i řeznické nože, ale Arina ze všech nástrah vyvázla čiperná a nedotčena. Mezi potměšilými duchy zavládlo zděšení. Ariny se nelze zbavit!

Vytancování na svobodu

Samotná Arina nevěděla, že se jí nedá ublížit, rozhovor o své nesmrtelnosti prospala. Proto horečně přemýšlela, jak Adama a jeho společníky odčarovat a dostat na svobodu. Když pozorovala svíjející se a ve skutečnosti neexistující tanečnice, dostala spásný nápad.

„Jaromile, já umím tancovat líp než tyhle tanečnice. Chceš to vidět?“ navrhla svému pánovi Adamovi.

„Rony, co si zas vymýšlíš za blbosti?“

„Opravdu, nelžu.“

„Tak se ukaž,“ smál se z plna hrdla Adam a jeho společníci s ním.

„Ale musíš mi k tomu zahrát na svou flétničku,“ poprosila Arina.

„Rony, já přece nemám žádnou flétnu.“

„Ale máš, v batohu, jen se podívej.“

Adam udiveně kroutil hlavou, ale zvědavost mu nedala a šel se podívat do batohu, se kterým sem přišel.  A vskutku, vytáhl z něj flétnu. Instinktivně ji přiložil k ústům. V tom okamžiku měl v hlavě příšerný zmatek, duchové se snažili ho přesvědčit, že flétna je tuhý mrtvý had. Adam se s odporem oklepal a nástroj odložil. Duchové pro tuto chvíli zvítězili. Arina svěsila hlavu. Tohle nedokáže, na hradě vládnou moc silní soupeři.

Ale pak se stalo něco, s čím ani Arina, ani duchové nepočítali. Znudění společníci chtěli nějakou změnu a psí tanec jim přišel jako výborné zpestření.

„Tanec! Tanec! Tanec! Ať Rony tančí!“ skandovali a bušili pěstmi do stolu.

„Umím tancovat, jen když Jaromil hraje na flétnu,“ kula pikle Arina.

„Flétnu! Flétnu! Flétnu! Jaromile, hraj!“ spustili nanovo muži a mlátili do stolu jako diví.

„Flétnu, flétnu, flétnu,“ tepalo Adamovi v hlavě a předmět, který vytáhl z batohu, začal vnímat jako hudební nástroj, a ne jako odporného plaza.

„Tak já to zkusím,“ uvolil se, znovu uchopil flétnu a zatrylkoval. Spokojeně pokýval nad svým výkonem hlavou a rozehrál se. Melodie se mu sama drala do úst, tryskala z něj zcela samovolně. Duchové nemohli vymazat to, co měl uloženo hluboko v nitru a co uměl už od dětství. Hrál veselou čtveráckou píseň, co ho naučily Valdény. Tu, co se naučily od lidí.

Arina předvedla originální a odzbrojující tanec. Však si s ním na městských slavnostech v jednom knížectví vytancovala svítící kámen.

Muži byli uchváceni, obklopili ji, tleskali do rytmua pohupovali se v bocích. Po tom neustálém dřepění u stolu jim troška pohybu přišla vhod. Arina tančila a pomalu vycouvala z jídelny. Muži ji následovali.

V Adamovi se všechno uvolnilo, hrál a hrál, cítil, že nesmí přestat, že jakmile přestane, dojde k nějakému neštěstí. Spustil další písničku.

„Tu znám!“ zvolal Slavomír a dal se do zpěvu.

Arina, doprovázená Adamovou hrou, Slavomírovým zpěvem, tleskáním a poskakováním do rytmu, protancovala všechny komnaty a dlouhou chodbu.

Uvěznění obyvatelé hradu za ní šli jako zhypnotizovaní. Vytančili z budovy, pokračovali přes hlinitý dvůr, menší hradby a blížili se k brance ve vstupních hradbách.

Marně jim temné síly našeptávaly, že nesmí vkročit na území za hradbami, že se jim tam stane něco hrozného. Písničky složené s láskou a s citem obyčejnými lidmi a zatancované vlčí dámou porazily nelidské mocnosti.

Prošli poslední brankou a nadobro se vymanili z moci zlých duchů. Utancovaná Arina se svalila Adamovi k nohám.

Vzájemné představování

Kletba zapomnění z nich spadla. Rozpačitě na sebe hleděli. Už věděli, kdo a odkud jsou a co všechno se přihodilo, než vstoupili osudnou brankou do hradu. Jenom si nedovedli vysvětlit, proč stojí tady u té hradební zdi s neznámými chlapíky a uhnaným vlkem.

Uvědomovali si minulost, ale neuvědomovali si přítomnost. Adam poznal pouze prince Marka, ale ten zíral tak vyjeveně a s očima navrch hlavy, že ho radši nechal na pokoji.

Opatrně oslovil svou kamarádku: „Arino, mám teď v hlavě nějaký zmatek.“

„To budeš mít ještě dlouho,“ odfrkla oddychující Arina.

Teď koukali s očima navrch hlavy všichni čtyři. A ještě ke všemu si ten zjizvený chlápek s tím ufuněným vlkem povídá!

„Co se děje?“ pokračoval zmatený Adam.

„Spíš, co se dělo.“

„A co se dělo?“

Arina spustila. Vylíčila jim vše. Proč s Adamem usoudili, že je princ Marek v Děsivém lese. Co všechno zažila na hradě zapomnění jako jediná vědoucí. Jak Adamovi i princovi Markovi marně připomínala, co jsou zač. Jak se jí za to posmívali, jak ji záludní vládci hradu usilovali o život a jak je nakonec vyvedla z hradu pomocí tance a Adamovy hry na flétnu.

Nevycházeli z údivu. Zůstali vězet v pasti zlých duchů, a nakonec je z toho strašného prokletí vysvobodí vlčice! A ta vlčice mluví jako člověk! Neuvěřitelné! Avšak muselo se to přihodit tak, jak říká. Celá situace tomu nasvědčuje. Nyní nastal nejvhodnější okamžik, aby se vzájemně představili, pomaloučku si srovnali v hlavě myšlenky a svěřili si své osudy.

Adam začal vyprávění od okamžiku, kdy se seznámil s Terezkou a s královskou rodinou. Valdény vynechal. Respektoval jejich přání zůstat v utajení, navíc sám o tom nechtěl mluvit. Stručně popsal osvobození Markovy nevěsty princezny Markéty z podzemní pavoučí říšea hledání prince Marka.

Princ Marek Adama dojatě objal: „Adame, tolik jsi pro nás všechny udělal.“

Marek potvrdil Adamovu domněnku. Opravdu si myslel, že za tím množstvím pavučin se nachází říše královny Arachnity a že zde najde svou manželku Markétku.

Muži, jimž na hradě připadla jména Zdislava Věroslav, se ve skutečnosti jmenovali Oto a Olin. Byli to dva vojáci z armády krále Harolda, otce prince Marka. Ti zde zase hledali prince Marka.

Jen jeden muž, jehož znali pod přezdívkou Slavomír, mlčel a se slzami v očích se díval na Adama.

„A jak se jmenuješ ty?“ oslovil ho princ Marek.

„Daniel,“ potichu hlesl muž.

Ukázka z knihy Arina-

Text Eva Hölzelová, autorka ilustrací Jana Vlková. Kniha je určena pro čtenáře od 9 let.

Koupíte zde:

 https://www.heureka.cz/?h%5Bfraze%5D=Arina+H%C3%B6lzelov%C3%A1+Eva