17 – Co se nosilo v Hradci v sedmdesátkách


20. ledna 2022, autor Eva,



 

Módní trendy se neustále vracejí. Co se nosilo v minulém století, vidíme dnes běžně na ulicích. Akorát s tím rozdílem, že tenkrát jsme byli sešněrovaní bolševikem a aspoň v oblékání jsme chtěli vyjádřit svou svobodomyslnost. Začátkem sedmdesátek k nám dorazila móda hippies, zatímco na Západě díky vražednému řádění Charlese Mansona pomalu doznívala. Nosily se dlouhé vlasy, dlouhé sukně, dlouhé korále a kristusky s dlouhým šňěrováním. Ty se ovšem špatně sháněly, ostatně co v té době ne, a tak jsem si sandále s řemínky, které se omotávaly kolem nohy až ke kolenům, udělala podomácku. Kožené pásky a kožené řemínky jsem pospojovala pomocí kovových nýtů a připevnila k podrážce od žabek, z níž jsem odstranila vršek. Mé hypermoderní šněrovací kristusky měly takový úspěch, že jsem je pak vyráběla i pro kamarádky.

 

Když jsem chodila jsem do devítiletky na Novém Hradci Králové, vtrhly k nám zvonové kalhoty. Jako první přitancovala do třídy v kalhotách vlajících kolem lýtek a kotníků spolužačka Mirka. Mirčin táta byl námořník a vozil jí ze Západu módní oblečení, které jsme jí všichni záviděli. Zvonáče se v obchodech ještě nedaly koupit, soudruhům vždycky trvalo, než se rozkoukali a začali vyrábět, co neměli zahrnuto v socialistickém plánování, a tak pružně nastoupily švadleny a domácí kreativita. Holky si všívaly do dolní části kalhot barevné klíny, z čehož vznikly širokánské hipísácké kalhoty. Ani švadleny nešily ledajaké zvony, ale zvony nejzvonovatější. 

 

 

Mně šila široké kalhoty kamarádka Alena, která bydlela v sousedním třináctipatráku na Moravském předměstí.

 

 

 

Základem oblečení teenagerů, kteří dle soudruhů pokukovali po pozlátku Západu a nevážili si socialistických hodnot, byly džíny, džínové sukně, džínsbunda nebo džínové sako. Když se pořádala nějaká akce, např. zábava nebo koncert Mišíka či Hutky než ho zakázali, obvykle tam bylo díky džínovému oblečení „modro“. Černá přišla až v osmdesátkách s depešáky a metalláky. V této souvislosti teď odbočím do současnosti. Před několika lety jsem byla s dcerou na koncertě Marylin Mansona. Byly jsme domluveny, že se sejdeme před T-Mobile arénou. Přijížděla jsem tramvají k Výstavišti a před arénou se tísnily davy lidí, převážně v černém. Nějaká holka v tramvaji poznamenala: „Hele, tady se slítaj havrani, tam bude asi ňákej metall.“ Říkala jsem si, jak já v tom davu budu Barču hledat? Vystoupila jsem, přehlédla dav a tam uprostřed všech těch lidí v černém, holek v černých martenskách a roztrhaných punčocháčích, stála dívenka v červených šatech a v bleděmodrých sandálech. To byla moje Barunka.

 

Džíny nebyly elastické jako dnešní skinny džíny, přesto se nosily tak vypasované, že se pomalu nedaly zapnout. Když jsme si sedli v hospodě nebo někde na zábavě ke stolu, holky se trápily v zaškrcených wranglerkách, lewiskách nebo wildcatkách, pamatuji si, že když jsem přišla domů, měla jsem na břiše krásně vyrýsované zapínání, kluci to řešili tak, že si rozepnuli zip, a když si potřebovali odskočit, ležérně si jej za zraku všech přítomných zase zapnuli. Nikoho to nepohoršovalo, byli jsme zvyklí. Byli i jedinci, kteří si kupovali džíny o něco menší, pak je nějakým způsobem na sebe narvali, lehli si v nich do horké vany a v horké vodě čekali, až džíny povolí a vytvarují se jim podél těla. Tyto experimentátory jsme většinou poznali na koupališti, jelikož měli namodralé nohy.

 

Džínové oblečení se dalo sehnat jen v Tuzexu, občas se objevilo i v normálním obchodě, ale bylo hned pryč, anebo příšerně drahé. Pamatuji si, že kolem roku 1977 se v obchodech prodávaly dámské džínové kabáty za 1.200 Kčs, což byla prakticky měsíční výplata. 

 

Jak jsme nakupovali v Tuzexu jsem již popisovala zde: http://www.suvicka.cz/?p=56456

 

Jako dnes nás vidím, partu holek, co čeká na autobus do Svinar a jede se koupat na Stříbrňák. Všechny jsme měly dlouhé bokové sukně až na zem, trička sahající těsně pod prsa, takže nám koukala holá břicha. Tenkrát jsme ještě nenosily pneumatiky, takže to vypadalo dobře. Holé břicho také krásně vyniklo, když jsme si k těm krátkým tričkám navlékly kalhoty bokovky. Bokovky byly proklatě nízké, některým holkám a i klukům dokonce čouhal žlábek na zadku. Nezbytným doplňkem dlouhých barevných sukní byly vysoké dřeváky. Většinou nebyly podražené gumovou podrážkou a při chůzi na chodníku či v budovách krásně klapaly. Některé měly dřevěnou platformu seříznutou tak, že klapaly na tři doby. Perfektně se to rozléhalo, když holky běhaly na gymplu po schodech.

 

Fotku interiéru gymplu nemám, tak aspoň pohled na Hradec ze střechy gymplu.

 

V prodejně Řempo, která byla určena pro kutily a zahrádkáře a která se nacházela nedaleko hospody Na Růžku, holky nakupovaly celtovinu a šily z ní zelené somrácké bundy pro sebe a pro kluky. Hromadně si stěžovaly, že do nich nemůžou sehnat kostěné zipy a barevné druky. A když už druky sehnaly, tak jen stříbrné a lesklé, což se do těchto polovojenských plátěných bund nehodilo. Tmavé matné druky se vyráběly tak, že je kluci v dílnách ve fabrikách opalovali letlampou.

 

Já jsem žádnou somráckou bundu neměla, protože jsem u babičky a dědy v Plotištích objevila ve skříni dlouhý zelený montgomerák po dědovi. Vyndala jsem z něho ramenní vycpávky a zkrátila rukávy. Kabát mně sahal až na paty, a když jsem se v něm kráčela a cípy kabátu za mnou vlály, vypadala jsem jako jeden z Cheyennových hochů z filmu Tenkrát na západě.

 

Z prodejny Řempo také pocházely různé ubrusoviny, z nichž se šily letní šaty. Z modrého nebo červeného kanafasu se šily šaty s kanýrem zdobeném krajkou. Mně Alena ušila šaty z modrého kanafasu.

 

 

K nim se nosily boty na vysokánské platformě. Při výšce 170 cm a 15 cm podpatku jsem převyšovala mnohé kluky a trčela všude jako komín, to mi však nebránilo tyto boty nosit.

 

Když jsem chodila na gympl, přišly do módy vypasované maxikabáty až ke kotníkům. Kabáty se naštěstí daly běžně koupit, v obchodním domě Don byla také možnost, nechat si je po zakoupení zúžit pěkně na tělo. Dívky odložily bundy, vyštrachaly klobouky po babičkách, v mysliveckých potřebách nakoupily kabelky z pravé kůže a začaly chodit jako dámy z první republiky. Můj první maxikabát byl hnědý, druhý jsem si pořídila, až když jsem byla vdaná, a byl modrozelený. Manžel do mě rýpal, že v něm vypadám jako Švejk, když se mu cestou na Budějovice stala ta příhoda, že musel pít jedno pivo za druhým a ujel mu vlak.

 

Dalším módním hitem sedmdesátek byly minikabáty a vysoké kozačky z krešlaku. K noblese první republiky se měly asi jako Jiřina Švorcová k Adině Mandlové. Kabáty a kozačky byly většinou v barvě bílé a červené, byly příšerné, neboť lakovaná umělá kůže se po krátkém nošení olupovala a vypadalo to odpudivě. Vzhledem k tomu, že krešlakové kabáty byly tak krátké, že sotva zakryly zadek, mohla se ta móda chlapům líbit.

 

Hradec měl v sedmdesátkách svá módní specifika, která se v jiných městech neprojevila.  Tak například růžencová vlna. Holky vyplenily církevní prodejnu naproti Bílé věži a začaly v masivní míře nosit na krku růžence.

 

 

A čím více růženců se na prsou dmulo, tím lépe. Jak to vzniklo, netuším. Když odezněla růžencová vlna, přišla mánie dudlíková. A podobně jako u růženců, čím více hrudník přetékal barevnými dudlíky, tím lépe.  

 

Růžence a dudlíky převálcovaly korále z velkých kuliček a k nim náušnice klipsny stejné barvy, nejčastěji červené a bílé, rovněž z koulí pomalu jak na biliár. Já jsem někde vyšťourala staré klipsny a vyrobila si z nich „ušní přívěsy“ z kloboučků ze hry Kloboučku hop. Zavěšené na kousku řetízku od špuntu do vany byly úchvatné. Pro velký úspěch jsem k nim přidala ještě jeden klobouček, který jsem zavěsila pomocí rybářského vlasce. Klobouček se pohupoval jakoby ve „vzduchoprázdnu“ a vypadalo to mysteriózně, kam se hrabe Arwen z Pána prstenů.

 

Protože se v té době ještě neprodávaly mikiny a svetry nabízené v obchodech byly děs a hrůza – nejhorší byly krimplenové svetry, které při oblékání praskaly a při svlékání zvedaly vlasy, neboť jako všechny umělotiny nabíjely elektrostatickým nábojem –, dívky si pletly svetry na pletacích strojích. Na fotce níže je svetr, co mi pletla spolužačka Jana.

 

 

V druhé půlce sedmdesátek zněly z magneťáků na Stříbrňáku Blitzkrieg Bop od Ramones a Anarchy In The UK od Sex Pistols a s nimi se doslova přiřítila pankáčská móda. I když ji vymyslela ženská, a to Vivienne Westvood, byla spíše pro kluky, hlavně barevné vlasy a číra, holky to moc nenosily, protože tenkrát ještě preferovaly hezký zjev před rebelií, což se v osmdesátkách rychle změnilo. I já jsem nosila po krátkou dobu zelené vlasy, ne však z důvodu, že bych byla zuřivou vyznavačkou punkové módy. Někde jsem si vyčetla, že když si vlasy poliješ vývarem z cibulových slupek, získáš nádherný mahagonový odstín. Samozřejmě, že jsem to musela vyzkoušet. Oloupala jsem čerstvé cibulky a vyvařila šlupičky. Bylo mi sice trochu divné, že vývar je sytě zelený, ale doufala jsem, že to nějak zoxiduje do mahagonova. Výsledek byl velkolepý. Zářivě zelené vlasy by mně mohla závidět celá pankáčská garnitura.

 

V téže době jedna ze šikovných hradeckých švadlenek objevila barchet, látku z níž šily šaty naše babičky a prababičky a jejich babičky a prababičky, jelikož toto bavlněné plátno bylo známé už ve středověku. A bylo ho všude dost. I za socialismu v Hradci Králové. A ta švadlenka si ušila z barchetu vypasované sáčko. A sklidilo takový obdiv, že ho pak chtěly pomalu všechny holky z Hradce. A švadleny šily ostošest barchetová sáčka. Já měla černé s bílým vzorem.

 

Záviděla jsem holkám, co si šily samy oblečení, a řekla si, že bych to mohla zkusit taky. Šít na stroji jsem uměla obstojně, poněvadž jsem pořád něco zužovala a přešívala. Přihlásila jsem se do kursu šití, který se pořádal v tehdejším Domě pionýrů, dnes Domě dětí a mládeže za Biskupským gymnáziem.

 

 

Paní, co vedla kurs, nás naučila základy šití, za což jsem jí vděčna. Ve Švermově ulici (dnes Švehlova ulice) se nacházela prodejna střihů, kde jsem střihy nakupovala.

 

 

Nebo jsem si vykreslovala střihy z německé Burdy. Zjistila jsem, že šití není tak složité, když máš dobrý střih. Postupně jsem se naučila šít kalhoty, plesové šaty, zimní bundy, dětem oteplováky… Ale to už jsem skočila do osmdesátek.

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Postřehy, Střípky z dětství





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička