Literární web Sůvička
Největší mešita – Banjarmasin – Kalimantan – 22.7.2012
Ludek
Po snídani vyrážíme na letiště. Jsme přesvědčeni, že se nám podaří koupit letenky těsně před odletem do Banjarmasinu. Létá se tam denně vždy v půl deváté. Cesta busem do Banjarmasinu by trvala 19 hod.
Na recepci hotelu se ptám, zdali je na letišti bankomat. Prý ano, tak nasedáme do taxíku a jedeme na letiště. Snídani vydávali až od 7. hod a na letiště přijíždíme krátce po půl osmé.
Jdeme se zeptat na letenky a bez problémů nám je prodají. Super, jsme ušetřeni otrockého přesunu busem. Platební terminál tam nemají, prý jen hotově. V zápětí se dozvídám, že na letišti není žádný automat. Procházím celé letiště (je hodně malé) a mají pravdu.
V „kanceláři“ letecké společnosti sedí taxikář, který se ochotně nabízí odvozu do města k bankomatu. Co mám dělat, když chceme letět. Jdu s ním do auta a frčíme do města, pak zpět. Mezitím máme letenky připravené a platíme. Taxikář na nás vybalí cenu 100 000 IR. Odmítám mu zaplatit celou cenu a snažím se mu vysvětlit, že cena do města je za 50 000 IR a zpátky by jel stejně prázdný. On, že né, že jsou to dvě cesty. Je to šmejd, z peněženky vytáhnu 60 000 IR, dám mu je a kategoricky odcházíme.
V turisticky zajímavých destinacích na dopravě taxikáři neúměrně vydělávají. Z Pangkalan Bun odlétáme s mezipřistáním do Banjarmasinu. Baruška se cestou dozvídá z průvodce, že se nechá zajet do centra i místním minibusem. Zastávku prý mají někde na hlavní silnici.
Po výstupu z letadla scénář opět stejný, naháněči s všemožnými nabídkami. Úspěšně je ignorujeme a hledáme minibusy. Vidím informace a jdu se tam zeptat. Paní mi sděluje, že tu bohužel žádné minibusy nejezdí, jen taxíky. Tůdle nůdle, nevěříme jí a ptám se, kde je hlavní silnice. Ukáže nám směr a vyrážíme.
Nejdeme ani 5 minut a vidíme tam maličkaté zeleno bílé dodávky. Řidičům říkáme název hotelu a ukazujeme místo v mapě. Nikdo z nich neumí anglicky. Gestikulací si ujasňujeme cenu a máme radost, že se levně dostaneme k hotelu. Jedeme celkem dlouho, cestou nás ještě přesunou do jiné, barevně stejné dodávky a dostáváme někam jako na přestupní stanici. Nápis na ní je KM 6. Koukáme do mapy v domnění, že jsme někde kousek od hotelu.
Za křižovatkou je nějaký obchod, tak se tam jdu zeptat, kde to vůbec jsme. Opět pouze indonéština, ale je mi jasné, že to máme k hotelu ještě nějakých 6 km. Jdu tuto informaci sdělit Barušce a před vchodem to řešíme.
Přichází k nám mladší chlápek s dobrou angličtinou a potvrzuje informace. Po chvilce nám nabízí, že nás odvezou. V autě nám představuje svého bratra a matku. Dovezou nás přímo před hotel, kde si vyměníme na sebe e-mail a tel. číslo. Hned jak vystupujeme z auta je u nás nějaký otravný dědek a cpe nám nějaký papír, že je průvodce v tomto městě atd. Klasika.
Na recepci se ptáme po volných pokojích. Mají, jsou sice dražší, ale levnější hotely ve městě nemají koupelny. Vybíráme pokoj s oknem a terasou do ulice, klimatizací a vlastní koupelnou se studenou vodou a jdeme se ubytovat.
Když prohlížím pokoje, vrátí se k Barušce bratr kluka, který nás přivezl. Nabízí nám, že nám udělá nějakou prohlídku města. Prý večer kolem 19. hod si zavoláme. Moc to nechápeme, tak to ani neřešíme.
Opět přichází otravný dědek. Odpálkovávám ho, že si chceme na pokoji odpočinout. Po krátkém odpočinku vyrážíme na nákup do města. Při východu z hotelu opět naléhání otravného dědka.
Nejbližší obchodní dům je zavřený a tak vyrážíme do dalšího. Baruška se mi plně věnuje a já si na sebe nakupuji hodně věcí. Není to vůbec jednoduché, protože mají malé velikosti. Vybíráme z těch největších a i ty jsou většinou malé. Nakupování není snadné, personálu je tam více jak kupujících, ale člověk se nemůže doptat na větší velikosti. Neumí anglicky, a když na ně promluvíte, tak se začnou smát, koukat po sobě a všichni se kolektivně smějí.
Ale i tak se nám podařilo nakoupit. Po nákupu jdeme uložit věci na hotel a odcházíme na večeři. Kalimantan je silně islámský a nikde tu nemají žádné alhoholické nápoje.
Baruška v průvodci vyčetla, že v čínských restauracích je alkohol k dostání. Nacházíme čínskou restauraci. Kuchyni má na ulici. Jídelní lístek v indonéštině. Netuším, co si vybrat, tak se jdu zeptat mladých servírek. S velkými obtížemi se dozvídám, co je na jídelním lístku. V nabídce mají i žáby.
Neriskuji a obsluze vysvětluji, že chci jen smažené nudle se zeleninou. Baruška si objednává kuřecí polévku se zeleninou. V kuchyni jsou mega rychlý a za chvíli máme pokrm před sebou. U mě žádné překvapení. Barušky polévka je ovšem zcela jiná, než jsme očekávali. Mně tedy nechutná vůbec, Baruška ji do sebe souká, ale také jí moc nejede. Je to moje milovaná žena, a tak jí nabízím své dobré nudle se zeleninou. Ráda si dává. Já mezitím do sebe soukám další porce polévky. Shodli jsme se na tom, že musí být určitě zdravá 🙂
Po večeři se jdeme podívat na největší mešitu ve městě. Prý se tam má dnes podávat nějaký slavnostní koláč. Mešitu nacházíme bez problémů. Připadáme si jako exoti mezi těma zahalenými lidmi. Sundáváme si sandále a dáváme je do úschovy. Dále se musí jen bosky. Přicházíme až do samého centra a vcházíme dovnitř. Uděláme pár kroků a je mi jasné, že tu něco nehraje. Upozorňuji Barušku, že jsou zde oddělené modlitební místnosti. Ženy a muži zvlášť.
Rozdělíme se a jsme dohodnuti, že se sejdeme na konci. Pomalu procházím vnitřkem mešity. Jdu bos, po příjemném koberci a pozouji sehnuté muže, klečící na svém koberečku a za plentami vidím ve stejných polohách ženy. Je pro mě paradox, že se musí modlit odděleně a večer spolu mohou souložit. Dojdu na konec a čekám na Barušku.
Vyndávám foťák a náhle ke mně přichází muž v uniformě s doprovodem. Doprovod mluví anglicky. Ptá se mě, zdali jsem muslim. Je mi jasné, že kdybych, řekl, že ano, asi bych mohl být v klidu, ale nedokážu odhadnout, co by následovalo. Odpovídám pravdivě, že nejsem. Naléhá na mě, zdali jsem křesťan. Za boha si nemohu vzpomenout, jak se řekne anglicky ateista 🙂 Nakonec ze sebe vysoukám, že nemám boha. Slušně mi vysvětlí, že toto je silně věřící místo a že tam nesmím již vstoupit a musím to obejít.
Baruška celou modlicí místností ani neprošla. Modlící ženy se na ni sice usmívali, ale naznačovali jí, že nemá zakryté vlasy, a proto v půlce vyšla vedlejším vchodem. Vracíme se pro boty a obcházíme modlitební část mešity.
Připadá nám, že se sjelo celé město. Bylo tam obrovské množství lidí.
Přicházíme k hotelu a zase otravný dědek. Na recepci nám sdělují, že nás hledal kamarád, který nás vezl z letiště. Píšu mu SMSku a zanedlouho přichází. Ptáme se na tipy výletů, které bychom rádi uskutečnili. Vše nám zodpoví a pak se nás ptá, zdali s ním půjdeme ven. Jsme dohodnuti, že nikam nejdeme. S díky odmítáme a jdeme na pokoj.
Jsme rozhodnutí, že chceme vidět brzký ranní plovoucí trh. Farmáři na loďkách prodávají trhovcům své plodiny. Přes recepci hotelu domlouvám a platím ranní výlet. Paní na recepci je fajn a ráda poradí cizincům, jak proplout nástrahami místních průvodců a taxikářů.
Zařazeno v kategorii Indonéský deník