Literární web Sůvička
13 – Dětské hry
Eva
Jak jsem popsala v předchozí kapitole, do základní školy jsem chodila v Novém Hradci Králové na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Co jsme dělali ve škole o přestávkách? Když kluci nestříleli brkem a neopichovali kaktusy, hráli jsme drápky. Kluci, holky dohromady. To vezmeš pět kostek – nejlépe ze hry Člověče nezlob se – a rozhodíš je na zem, vezmeš jednu kostku, vyhodíš ji do vzduchu a než dopadne na zem, sebereš další kostku ze země a tu vyhozenou chytíš, pak to opakuješ, vyhodíš jednu kostku, sebereš dvě kostky, pak tři kostky a čtyři kostky a když ti to ani jednou neupadne, úspěšně jsi zahrál jedničky, dvojky, trojky a čtyřky. Pětka v drápkách je, že si naskládáš kostky mezi ukazováček a prostředníček, všechny vyhodíš a chytíš. Poté začínáš celou řadu znovu od dvojek. Jsou i jiné varianty drápků, ale my jsme to hráli takto. Měla jsem od sbírání kostek po zemi omlácené ruce. Trénovala jsem to i doma a docela mi to šlo.
Ruce samou modřinu jsme měli také od klik-klaků neboli klapacích kuliček. Klik-klak byly dvě kuličky na provázku navlečené na kroužek.
https://www.youtube.com/watch?v=5trw6hdc6tc
Kroužek se navlékl na prst a kuličky rozkmitaly tak, že nahoře a dole o sebe klapaly. Klapot kuliček se rozléhal po celém Hradci, byla to úplná mánie. Dítě, které nemělo klik-klak, bylo stejně zaostalé, jako dítě bez spinneru v nedávné době. A protože klik-klaky byly nadmíru populární, nebyly k dostání. Socialistický trh se neřídil dle nabídky a poptávky, ale dle „potřeb“ pracujících, a soudruzi věděli nejlépe, jaké máme potřeby. Proto se klik-klaky vyráběli podomácku a plastové kuličky se nahrazovaly dřevěnými a také mnohdy železnými kuličkami, které byly součástí náhradních dílů a sloužily ke zcela jiným účelům. A když se taková železná kulička utrhla, to bylo rozbitých oken, boulí a modřin.
O velké přestávce či o polední pauze jsme se vyhrnuli na školní dvorek, kde byl obrovitý kaštan. Kaštany se daly po druhých házet jen tak, ale také to bylo dobré střelivo do praku. Pod kaštanem se uzavíraly sázky, kdo sežere žížalu nebo brouka. Tyto sázky nikdy nezůstaly bez odezvy, vždycky se našel někdo, kdo to udělal. Kluci nás honili kolem kaštanu a my s velkým pištěním a ječením, jako by šlo o život, jsme se utíkaly schovat na záchodky do školní budovy, odkud jsme na naše pronásledovatele vykukovaly okénkem. Po přestávce jsme se zase sešli ve třídě jakoby nic.
Vyloženě holčičí hra, kterou si pamatuji ze školních lavic, je přebírání. Na prsty si jedna dívka navlékne šňůrku a druhá dívka ji musí různými způsoby přebírat. Jelikož to nedokážu vysvětlit, dám video:
https://www.youtube.com/watch?v=aIYdVyqZbJQ
Nám děvčatům patřila zeď školní jídelny. Hrály jsme cukr, káva… To se jedna dívka postaví čelem ke zdi a odříkává cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum a ostatní se k ní přibližují. Jakmile to celé odříká, prudce se otočí a kterou dívku zachytí v pohybu, vypadne.
Oblíbená holčiči hra byla také na krvavé koleno. Chodily jsme v kruhu a odříkávaly První hodina odbila, lampa ještě svítila, druhá hodina odbila… atd. Jakmile lampa zhasne, nastoupí krvavé koleno a začne nejprve strašit a pak chytat. Koho chytí, je v další hře krvavé koleno.
Před školou jsme hodně hráli na sochy. To se zúčastňovali i kluci. Hra vyžaduje minimálně čtyři hráče, prodavače, zákazníka a dvě sochy. Kupující si vybírá mezi sochami a když na nějakou ukáže, prodavač mu ji „pustí“ – zmáčkne knoflík na zádech – a socha musí předvést nějaké pohyby, nějaké zábavné číslo. Dlužno říct, že kluci byli ve vymýšlení ptákovin, které sochy dělaly, kreativnější. Dvě sochy, které si zákazník koupil, pokračují v další hře jako prodavač a kupující.
Skákali jsme školku přes švihadlo, což mi šlo celkem dobře. Skákání přes švihadlo, školku s míčem o zem a o zeď jsem měla natrénováno v rámci her pro jedno dítě, když jsem se jako jedináček poflakovala na dvorku kolem vily Aničky.
Skákali jsme panáka, ale ještě více čísla. Na zem nakreslíš čtverec a v něm políčka s čísly od jedné do devíti. Princip je stejný jako školka přes švihadlo. Ve čtverci skáčeš z jedničky na dvojku, z té na trojku, pak na čtyřku atd… až na devítku. Pak začínáš od dvojky… Podmínkou je, že musíš skákat snožmo a nesmíš ani jednou přešlápnout.
Když jsem bydlela na Moravském předměstí, holky skákaly na ulici gumu. To jsem si nacvičovala v rámci jedináčkovských her tak, že jsem na zahradě u babičky v Plotištích natáhla mezi stromy gumu.
Co nelze trénovat sám se sebou je lano. Dva točí lanem a třetí stojí mezi nimi a lano přeskakuje. Je to docela těžké synchronizovat plynulé točení lanem a skákání. Zkoušela jsem to se svými dětmi a vůbec nám to nešlo.
Na gymplu jsem seděla po celé čtyři roky v první lavici se spolužákem Bérou. A jak se říká, pod svícnem největší tma. Profesoři se zaměřovali spíše na poslední lavice a my v té první mohli nerušeně během vyučování hrát piškvorky. Tehdy bych si nedovolila jít do školy bez sešitu se čtverečkovaným papírem. Také jsme cvrnkali krabičky. Krabičku se sirkami dáš na kraj lavice a zespodu do ní cvrnkneš. Podle toho, jak krabička dopadne, získáváš body. Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak jsme to mohli hrát při hodině, když krabička plná sirek chrastí a s prázdnou krabičkou se to hrát nedá.
Můj táta se mi hodně věnoval a naučil mě hrát čáru o desetníky, otloukat píšťalku, plést pomlázku z osmi proutků, chytat čolky do ruky, dámu, mlýn a karetní kouzla. Karty jsme mastili hodně, zejména zelenou louku, vysušila, velkého, malého a tajného dudáka. Dudák je takový předskokan mariáše, ten mě naučily až holky na kolejích. Hrály jsme trojku i čtyřku, ale ne o peníze, jen tak. Oblíbený byl také pasiáns ve dvou, s kamarádkou Janou jsme mu říkaly „pašické karty“. Přívlastek zní vznešeně, ale nebyl odvozen od pašijí, ale od pašíka. Dodnes vidím Janu, jak vchází k nám na pokoj, v jedné ruce cigaretu, v druhé kanastové karty a ptá se: „Dáme pašický, nebo půjdem na přednášku?“ Co přednášek jsem kvůli pašickým zameškala!
Když někdo z mé generace řekne „Kuličky jsme spolu necvrkali“, je tím symbolicky vyjádřeno, že s dotyčným v dětství nekamarádil, že se v dětství neznali. Pro dnešní mladé je to bezobsažné prohlášení, kuličky nehrají a netuší, jak vzácné byly skleněnky a kolik hliněnek za jednu skleněnku bylo. Dnešní děti na sídlištích neoblézají klepadla na koberce jako hrazdu na cvičení a ani nemusí, neboť mají workout hřiště. Neskáčou gumu a nehrají školku s míčem. Rozhodně si však nemyslím, že by dnešní děti byly o něco ochuzené. Mají plno kroužků a sportovních aktivit, které jsme my neznali. Jezdí se školou na zahraniční zájezdy, o kterých se nám ani nesnilo. A upřímně řečeno, než skákat gumu nebo se bezprizorně blemcat před panelákem, radši bych jako dítě lyžovala nebo snowboardovala s rodiči v Dolomitech či Alpách, než se plácat v rybníku za městem, radši bych se vyvalovala v moři v Chorvatsku či Itálii.
Každá doba má svoje, my měli svoje hry a litovali Malého Bobše, že si hrál jen s uchem od hrnečku. Dnešní mladí mají taky svoje hry a třeba zas litují nás, že jsme nikdy nehráli geocaching.
Zařazeno v kategorii Postřehy, Střípky z dětství