Literární web Sůvička
Hra osudu díl první
Caroline Linertova
HRA OSUDU
„Vstávejte! Slyšíte? Vstávejte, vždyť tu umrznete!“
Tuhá zima mi pomalu zalézala až do morku kostí. Nemohla jsem se téměř pohnout a přesto, jakoby z povzdálí, ten hlas se mi snažil dodat sílu, kterou už jsem pomalu, ale jistě postrádala. Vší silou jsem se snažila otevřít oči, ale nešlo to. Měla jsem pocit, že jsem padla až na samé dno bez možnosti opět se postavit a stoupat nahoru. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Nevím proč, co jsem komu udělala, nebo je to jen zkouška? V duchu jsem stále brečela, nic jiného už jsem nedokázala. Jen brečet jako malá holka. Tolik bolesti a beznaděje snad ani v člověku být nemůže. Přišlo mi až neskutečné, kolik toho na jednoho člověka může spadnout a ještě více, kolik toho dokáže vydržet i když s vypětím sil. Doposud jsem si přála, abych už byla dospělá. A teď přemýšlím, jestli vůbec má cenu dále žít a zkoušet podržet i ten kousíček naděje na lepší život, co mi ještě zbyla.
„No tak, slečno, musíte se vzbudit!“ řekl ten muž, který se nade mnou skláněl zvýšeným hlasem.
Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Všude okolo byly zasněžené stromy a o něco dále se objevili lavičky. Vypadalo to, že jsem nejspíš v parku, ale netušila jsem, jak jsem se sem dostala. Byla mi neskutečná zima. Celá jsem se třásla a začala uvažovat, co je za den. A pak jsem ho spatřila. Stál tam a pořád něco mluvil. Krátké, vlnité vlasy, vpředu padající neposlušný pramínek, hluboké, tmavě hnědé oči, ostré rysy v obličeji a plachý úsměv, když spatřil, že se na něj dívám. Za normálních okolností bych si ho nejspíš nevšimla, celkově působil dojmem člověka, kterého bych na ulici přešla bez povšimnutí.
„Pojďte, pomůžu vám vstát, celá se třesete. Kousek odsud bydlím. Jestli chcete, můžete se jít ohřát a určitě budete mít i hlad. A trocha horkého čaje vám taky udělá dobře.“ Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. „V motelu ještě asi nikdo nebude. David, majitel motelu, vezl svoji ženu do porodnice a pokud vím, tak se to malé ještě nenarodilo. Takže, jestli máte zájem slečno…“
„Sára…. Jmenuju se Sára Brandonová.“ Řekla jsem sotva slyšitelným, roztřeseným hlasem.
„…slečno Brandonová, můžete dnešní noc zůstat u mě.“
„Docela ráda, pokud vám to nebude vadit.“
„Dobře, tak pojďte. Jinak já jsem Tomáš Presley, ale říkejte mi prostě Tom.“
„Děkuji pane Presley, tedy… Tome.“
„Tak jdeme Sáro, potřebuješ být hodně rychle v teple nebo ještě nastydneš!“ Svlékl si svůj kabát do kterého mě hned začal oblékat.
Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že je to naprosto cizí člověk. V tu chvíli mi to bylo popravdě úplně jedno. Už jen touha po teple, po kterém jsem toužila víc než po čemkoliv jiném, byla daleko silnější než rozum, který by měl převládat. Byla jsem vděčná, že se tu tak objevil. Upřímně, kdo v mé situaci by vůbec uvažoval o možných následcích? Nejistým krokem jsem tedy šla vedle něj a nechala se vést k jeho domovu. Husté sněžení a namrzlý sníh cestu docela stěžovaly. Zima přišla tento rok docela brzo. Veškeré teplé oblečení zůstalo doma a já zalitovala, že jsem si nějaké nevzala. Zpanikařila jsem dřív, než mi došlo, že kdybych chvíli počkala, nejspíš bych se dostala pro pár svých věcí a odjet jsem mohla o trochu později. Celá situace mi přišla absurdní, z naprosto bezstarostného člověka se téměř přes noc stane štvanec. Ovšem kým pronásledován a proč, to pro mě zůstávalo stále záhadou.
„Je to jen pár ulic, za chvilku jsme doma. Jestli chceš, můžeš si dát horkou vanu a já zatím připravím něco k jídlu. Co by sis dala?“ Ozval se Tom a vyrušil mě tak z myšlenek. Podívala jsem se na něj a zaskočeně reagovala na jeho otázku.
„Ani nevím, je mi to celkem jedno,“ pohled jsem upřela zpět na cestu a vracela se zpět do své mysli.
„No dobře, co tedy říkáš tomu, že bychom si dali čínu? Dělám ji vážně dobrou. Aspoň to říkají známí, co ji u mě jedli.“ Dal si ruce do kapes a podíval se na mě.
Tomáš se snažil o konverzaci, ale nějak se mi nedařilo s ním komunikovat. Normálně jsem bývala jednou z těch, co nikdy nedokázaly přestat mluvit. Snad za to můžou události, které se na mě sesypaly během posledních několika málo dnů, snad strach z toho, co bude. Strach z budoucnosti. Netuším, co mě čeká a zatím to ani neřeším. Pro mě je teď prioritní vždy následující den. Jestli se ho vůbec dožiju. Přišlo mi směšné zabývat se diskusí o jídle, co by si kdo dal. Tuhle otázku jsem vždy slýchala v restauracích, kam jsme chodily se Stef a s otcem. Nečekala bych, že ji uslyším i od neznámého muže, který se mě ujme, aniž by věděl kdo jsem.
„Tak jsme tu. Bydlím ve čtvrtém patře.“
*****
Po teplé koupeli mi bylo opravdu o něco lépe. Dala jsem si vodu horkou, abych se aspoň trochu prohřála. I když pomohlo to jen na chvíli, ale aspoň už jsem se cítila o něco lépe a mohla jsem bez obtíží hýbat prsty, které byly z mrazu ohnuté v kloubech a promodralé. Večeře byla taky dobrá a s chutí jsem ji snědla celou. Jen se svým hostitelem jsem nedokázala stále mluvit. Ani nevím, o čem bych vlastně s ním mluvila. Neměla jsem náladu rozebírat svůj dosavadní život a vykládat přihlouplé vtipy o blondýnkách, nebo politicích, tak jako jsme to dělávaly se Stef a už vůbec mi nepřišlo vhodné zmiňovat se o situaci, ve které se zrovna nacházím.
„Tak jak? Už je ti lépe?“ zeptal se Tomáš a podíval se na mě, ubrouskem si lehce otřel rty a pečlivě ho složil pod příbor na talíři.
„Ano, je, díky moc za vše, co jsi pro mě udělal.“
Cítila jsem se nesvá, ale zároveň jsem byla vděčná za pomoc. Nedokázala jsem se mu dlouho dívat do očí a tak můj pohled bloudil po místnosti a zkoumal.
„Nemáš za co, přeci bych tě nenechal venku v tom mrazu. Jestli chceš, můžeš tu být jak dlouho potřebuješ. Myslím, že asi nejspíš nemáš kam jít.“
„Vždyť mě vůbec neznáš, nevíš co jsem zač.“ Řekla jsem překvapeně.
„To sice neznám, ale pochybuju, že bys něco vyvedla a zmizela. Poznám lumpy a to ty rozhodně nejsi.“
Opět se lehce pousmál a ve tváři měl výraz šibala. Nevěděla jsem co si o něm mám myslet. Neznám člověka, který by tolik riskoval a vzal si domů někoho naprosto cizího.
„Povíš mi, co se ti vlastně stalo?“ Podíval se na mě tázavým pohledem.
Chvíli jsem zaváhala, jestli bych mu měla říct, co se děje. A proč vlastně? Nemůžu ho zatáhnout do svých problémů a tak ohrozit i jeho.
„Promiň, já…. no… víš, radši bych si to nechala pro sebe. Nechci tě nijak zatěžovat svými problémy. A vůbec, je těžké o tom mluvit a zabralo by to i hodně času než bych ti vše vysvětlila.“ Řekla jsem mu omluvným tónem, ruce složila do klína a nervózně si pohrávala s prsty.
„No dobře, necháme to tak, zatím… Chápu, že se nechceš svěřovat, ale pokud budeš potřebovat, můžeš se na mě kdykoliv obrátit. Rád pomůžu, pokud je to v mých silách. Nebudu tě déle zdržovat, určitě by ses ráda prospala.“
„Děkuji, opravdu moc děkuji, za vše. Pokud ti to tedy nebude vadit, půjdu si lehnout.“
„To víš, že mi to nevadí. Dobrou noc, Sáro.“
„Dobrou noc.“
Po probuzení mi bylo hrozně. Noční můry mi nedaly chvilku pokoje a snad každou hodinu jsem se probouzela. Moje úvahy se točily kolem událostí posledních dnů a možných řešení. Vůbec nic mě nenapadalo, co bych měla dělat. Jako by neexistovalo žádné řešení. V duchu jsem si pořád říkala, že by možná stálo za to se Tomovi svěřit, ale jak začít a jestli vůbec by to bylo moudré – kdo ví. A věřil by mi to všechno? Ani nevím, co je zač a co vůbec dělá. Každopádně ještě nebyl čas na to, dostat to ze sebe ven. Napřed jsem potřebovala načerpat novou sílu a odhodlání bojovat, abych uspěla. Jestli vůbec bylo možné v takovém boji uspět…
„Dobré odpoledne Sáro. Připravil jsem něco lehčího k pozdní snídani. Nechtěl jsem tě budit. Jak ses vyspala?“ Zeptal se Tom a přitom pokládal na stůl podnos s jídlem.
„Dobré odpoledne. To už je tolik hodin? Omlouvám se, ani jsem netušila, že už je tak pozdě. Je mi lépe, spánek mi opravdu pomohl.“
Bylo krátce po třetí hodině a já měla pocit jako by bylo něco málo před polednem. Ke snídani připravil obložené toasty. Ani jsem neměla moc chuť k jídlu, ale aspoň kousek se mi povedlo sníst.
„Neomlouvej se, však to bylo na tobě vidět jak jsi unavená. Nic se neděje. Taky si někdy rád přispím. Dáš si kafe nebo čaj? Já osobně musím mít první kafe, bez toho bych asi ani nemohl fungovat.“
„Kafe, díky. Ráda si ho dám, aspoň se proberu.“
Pokusila jsem se o menší úsměv a doufala, že se povedl a nevypadal spíše jako nějaký úšklebek. Je to už dlouho, co jsem se usmála. Ani si nevzpomínám, kdy to vlastně bylo naposledy. Až pominou problémy a zjistím co se děje, bude všechno určitě jiné a já se zase začnu smát. Fráze – až pominou problémy… – mi zněla v hlavě častěji, než jsem si chtěla připustit. Bylo to svým způsobem i povzbudivější, ta představa, že jednou… někdy… se všechno změní a já zase budu normálně žít. I když, co je to vlastně – normálně – ? Pro většinu lidí je normální chodit do práce, bavit se s přáteli, někam vyrazit a nebo jen zaplatit nějaké účty a být s rodinou. Prostě život bez větších problémů a obav, že vás chce někdo zabít, nebo využít. Já měla pocit, jako by právě tahle představa normálního života byla sci-fi.
„No, nevím co máš dnes v plánu ty, ale já musím ještě udělat menší práci. Pokud ti to nebude vadit, vytratím se na chvíli do pracovny.“ Tom se na mě podíval a jeho pohled v tu chvíli vypadal omluvně.
„Jistěže mi to nebude vadit. Můžu vědět, co děláš?“ Zeptala jsem se téměř okamžitě a v duchu si říkala jestli mu ta otázka nezněla tak hloupě, jako mě samotné. Ale aspoň něco málo se o něm dozvím. Možná…
„Jsem investigativní novinář, píšu teď pro jeden časopis o konspiračních teoriích. Někteří lidé si myslí, že těmito teoriemi se zabývají blázni, co nemají nic jiného na práci, ale když se nad tím zamyslíš, tak někdy ty jejich úvahy ti přijdou logické a reálné.“
„To zní zajímavě.“
Nikdy jsem nijak nepřemýšlela, že by něco mělo být jinak, než jak nám říkají ve zprávách. Jako bychom byli naprogramovaní k tomu, abychom uvěřili všemu, co se nám říká. Je fakt, že zcela jistě se najdou i takoví, co nedávají informace celé a někdy je shrnou opravdu jen na nejzákladnější fráze.
„No nic, nebudu tě déle zdržovat od práce.“
„Vůbec nezdržuješ, pokud budeš chtít, můžeme si o tom povídat.“ Odpověděl téměř s radostí, že se někdo zajímá o jeho práci.
„To bych byla ráda, zní to opravdu zajímavě, ale prvně dopiš ten článek. Jsem dost zvědavá, a když mě nějaké téma zaujme, dokážu o něm mluvit i hodiny.“
„Dobře, tak já to dopíšu a pak se ti budu plně věnovat. Zatím si tu udělej pohodlí. Jestli chceš, mám tu i nějaké knihy nebo časopisy.“
„Podívám se, děkuju.“
Tom se rychle vytratil z pokoje do své pracovny a já jsem tam zůstala sama. Uvažovala jsem o tom, co říkal. Vypadá to, že nakonec budeme mít o čem mluvit a já aspoň zjistím, jaký je. Novinář … to má nejspíš docela přehled a možná … Ale ne, má své práce dost.
*****
Zatímco Tom ve své pracovně dopisoval článek, rozhlížela jsem se po pokoji, nebo spíše bych měla říct knihovně. Pokoj byl zařízený na způsob obývacího, velká tmavá sedačka, dvě křesla se stejným potahem a konferenční stolek z nejspíš dubového dřeva, ale dvě stěny byly tvořeny velkou rohovou skříní pro knihy, která byla zcela zaplněná. Výběr tu byl opravdu velký, byly tu knihy cestopisné, vědecké, mystické, detektivky a dokonce i náboženské. Je snad Tomáš věřící? Nebo to má jen ke své práci…? Některé tituly mi byly povědomé, jiné jsem i četla, ale byla jich tu spousta, o kterých jsem neměla ani ponětí, o čem jsou.
Ani jsem nepostřehla, že Tomáš přišel do pokoje, jak jsem byla zaujatá knihovnou.
„Tak už jsem tu, článek dopsán a můžu se ti plně věnovat.“
Leknutím jsem upustila knihu, kterou jsem si zrovna prohlížela a nemotorně si klekla, abych ji sebrala. Tváře se mi zalévaly červenou barvou a srdce bilo takovou rychlostí, až jsem si myslela že mi vyskočí z hrudi.
„Promiň, já, … dívala jsem se tu na tvé knihy. Máš pěknou sbírku a pořádný výběr. U tebe by si snad knihu vybral každý.“
Cítila jsem se v tu chvíli provinile, jako bych dělala něco špatného. I když jsem si jen prohlížela knihy, které mě zaujaly.
„V pořádku, nic se neděje, klidně se tu můžeš porozhlídnout. Některé knihy mám už dlouho a k některým mám i jistý citový vztah. Většinou jsou to ty cestopisné, které jsem si přivezl z pracovních cest. Cestuju poměrně často a je to vlastně i takový můj koníček. Pak tu mám spoustu knih, co mi pomohly k práci. Někdy získávám informace právě z nich a pak je jednodušší napsat článek, když víš, kde začít a na koho se obrátit. Tuhle metodu jsem používal nejvíc, když jsem začínal psát. Nepřipadal jsem si potom jako nevzdělanec, když probíhal rozhovor s některým politikem a nebo jinou známou osobností.“
„To ti věřím, sama bych asi novinařinu nemohla dělat. Připadá mi hodně náročná. Musel si toho už asi hodně procestovat.“
„Pár zemí už ano, většinou to byla Evropa, teď hodně Afrika. Líbí se mi tam, ty pouště a pralesy. Teď naposledy jsem byl v Zimbabwe. Moc pěkná země a zajímavá kultura. Byla to spíše pracovní cesta, ale i tak jsem si udělal čas na výlety abych ji prozkoumal.“
„Musí to být zajímavá země, já byla tak akorát ve Švýcarsku, Francii a ještě v Itálii.“
Při vzpomínce na Francii mi zamrazilo a měla jsem najednou pocit jako by mě někdo pevně svíral, abych se nemohla nadechnout. Rychle jsem obrátila list a začala mluvit o něčem jiném, jen abych nemusela myslet na to co se stalo.
„Dívala jsem se, máš tu i hodně náboženských knih.“
„To ano. Ty jsou většinou jedny z takzvaně pracovních pomůcek. Nejsou to až tak doslovně náboženské, ale spíše takové, co se náboženstvím zabývají. A ne jen tím. Nedávno jsem psal článek o skupině lidí, co si říkají Ilumináti a tajné společnosti Skull and Bones.“
„Nejspíš to byl zajímavý článek. Nikdy jsem o nich neslyšela. Nebo možná … Někdy snad, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Co jsou vůbec zač, tyhle spolky?“ Zvědavě jsem sledovala Toma a čekala, co mi k tomu řekne. Už jen název byl pro mě poutavý a jako by budil respekt.
„No, jak nejlépe bych ti to vysvětlil?“
„Tak začni od začátku, pokud tedy máš čas.“
„Ale jistě, bude to tak nejspíš i lepší. Aspoň to pochopíš snáze. Pokusím se ti tedy vysvětlit začátky a cíle těchto skupin.“
Usadil se do křesla a začal vyprávět.
„Takže tajný spolek Ilumináti založil v květnu roku 1776 doktor Adam Weishaupt. Původně pod názvem organizace – Starobylí osvícení vizionáři bavorští. No, ale každý je právě zná jako Ilumináty. Tato skupina začínala tehdy jen s pár členy a postupně se rozrůstala. Tehdy byl jedním z jejich úkolů distribuovat materiály, které byly proti církvi. A měli toho daleko víc. Tohle byl jen, jak bych to řekl, druhořadý úkol. Taky po celou dobu svého působení měli kontrolu nad muži na vysokých postech. Říká se o nich, že brali úplatky sexuální i peněžní a vydírali finančním zruinováním a smrtí. Bylo hodně těch, co jim byli po vůli a jen proto, aby nepřišli o svá postavení a majetek, přistoupili na jejich hru.
Vlastně, když se nad tím zamyslíš, tak je to jako by právě oni tehdy ovlivňovali celý vývoj ve světě. Naprosto kdekoli. Měli pod palcem snad všechny důležité místa. Jedni říkají, že ve skutečnosti bylo vše jinak a jen hájili svá práva, druzí se je zase snažili jakkoliv pošpinit. Na internetu sice najdeš dnes již spoustu informací o tomto tajném spolku, ale ne vždy jsou od každého stejné.
Na druhé straně, když se podíváš na spolek Skull and Bones, který je o něco mladší, tak zjistíš, že jsou to všechno lidé, co studovali na Universitě Yale. Tato skupina byla založena roku 1832 jako bratrstvo studentů. Každý rok do svých řad přijímají dalších 15 elitních studentů univerzity a s jejich pomocí si spřádají sítě po celém světě. Říká se, že členy této skupiny byli i prezident Bush, a nebo senátor John Kerry. Dokonce i současný prezident je prý členem tohoto spolku. Této společnosti se připisují choutky na ovládnutí světa. Mají své lidi v bankovním sektoru, ve vládě, v médiích nebo dokonce i ve zpravodajských službách. Umí si své lidi dosadit na strategická místa a mít tak vše pod dohledem. Byli dokonce nařčeni i z vytvoření jaderné bomby k vraždě Kennedyho. A říká se, že i útoky v září byly plánované a Bush věděl, že budou. Informace o chystaných útocích měl Pentagon i CIA, ale nikdo s tím nic nedělal.
Lze si jen domyslet, proč to tak nechali a jestli vůbec je toto všechno pravda. Ale člověk, který se zaobírá aspoň trošku konspirační teorií, dojde k neuvěřitelným zjištěním a věří, že něco z toho aspoň z části, pravdivé je.“
„Tak to by bylo tak ve zkratce, abys aspoň trošku věděla co jsou tyhle tajné spolky zač.“
Sotva jsem mohla dýchat, jak jsem hltala každičkou informaci. Bylo to pro mě zcela chaotické a naprosto nepochopitelné. Najednou jsem si připadala, jako by celý náš svět byl jen pouhou loutkou několika málo vyvolených lidí.
„To je naprosto neskutečné. Člověku se ani nechce věřit, že se něco takového vůbec děje. Nikdy by mě nenapadlo, že někteří lidé mají až takovou moc.“
„Myslím, že už tě tím déle zatěžovat nebudu, je to opravdu obrovské kvantum informací a musela by ses tím zabývat podrobněji. Snad jsem ti aspoň trochu osvětlil jakou úlohu vlastně tyto tajné spolky hrají v našem světě. Když se na to podívám z jedné i druhé strany, přijde mi, že vlastně Ilumináti a Skull and Bones jsou si hodně podobní a mají stejné zájmy.“
„Nevím, co k tomu dodat, na některé věci je to pro mě naprosto nový, jiný a docela šokující pohled. Pravdou je, že jsem teď trochu zahlcená informacemi, které jsi tu říkal a přijde mi to přímo neskutečné, že by někdo dokázal tak ovládat svět.“
„To i mě se tak zdálo, než jsem se tomu začal věnovat trochu víc. Jakmile se člověk do toho zcela ponoří, najde i hodně někdy až provokativních náhod. Na tohle téma by se dalo mluvit opravdu dlouho a je toho hodně, co ještě ani já sám nevím. Je to pro mě jedna velká hádanka, kterou se už pár let snažím rozluštit. Stejně tak i hodně z toho může být jen pouhá spekulace.“
„Přivedl jsi mě na jiné myšlenky. Docela jsem se uvolnila a naprosto vypla svůj mozek od myšlenek, které jsem poslední dny měla.“
„To jsem rád. Opravdu rád. Třeba přijde čas, kdy i ty řekneš svůj příběh.“
Jeho pohled vypadal jako by prosil, abych řekla, co se děje.
„Možná ano, vlastně když jsem se tak porozhlížela po tvé knihovně, tak mě spousta knih navnadila k tomu, abych ti řekla věci, které se přihodily. Dneska to ale necháme být, pokud nevadí. Zatím bych si to ještě nechala a popřemýšlela o dalších krocích. Je mi jasné, že tu nemůžu být věčně a je také čas, abych se dala dohromady.“
„Chápu, nebudu na tebe nijak naléhat, ale vždy ti budu připomínat, že se na mě můžeš obrátit, kdykoli budeš potřebovat. A můžeš tady zůstat, než si vyřídíš vše, co potřebuješ.“
„Děkuji, jsem ti za to opravdu vděčná. Vlastně bych po tobě přeci jen něco chtěla, ale jedná se jen o informace. Zítra ti řeknu, o co jde. Nechci tě vystavit jakémukoliv nebezpečí.“
„Dobře, pokusím se něco zjistit, ale pokud to bude hodně nebezpečné, nenechám tě samotnou nic podniknout. A nechci slyšet odmítání, na to ani nereaguju.“
„No tak dobře, ale stejně nic zatím nevíme, tak tuhle otázku budeme řešit až později. Teď jestli ti to nebude vadit, bych se ráda šla nadýchat trochu čerstvého vzduchu a popřemýšlet.“
„To víš, že mi to vadit nebude, jsem rád, že se začínáš zajímat o následující dny.“
Čerstvý vzduch mi opravdu dělal dobře. Ledový mráz mi šlehal do tváří. I když po dlouhé době svítilo sluníčko, tak to nebylo nijak znát. Snad jen sníh se nádherně třpytil v paprscích slunce. Myšlenka, že bych požádala o pomoc Toma, se mi líbila čím dál víc. Měl rozhled a možnosti zjistit téměř cokoliv. Nevím proč, ale najednou jsem se cítila silnější a plná chuti, pustit se do boje a vyhrát. Musím zjistit, co se přesně stalo, proč a jakou roli v tom hraju já.
*****
Pomalu jsem procházela centrem města, všude plno obchodů a stánků s různými suvenýry. Honosně vyhlížející kostel byl ozdobou historického náměstí. Zaujatě jsem si ho prohlížela a uvažovala jak asi vypadá zevnitř. Prošla jsem úzkou uličkou a zastavila na rohu Františkánské ulice. Z nějakého důvodu jsem najednou dostala takový ten pocit, jako když vás něco před něčím varuje. Rozhlížela jsem se jak to jen šlo, ale nic podezřelého jsem neviděla. Pro jistotu jsem poslechla svůj vnitřní hlas a vydala se zpět k Tomášovi. Přeci jen, bylo to místo, o kterém nikdo nevěděl a já tam byla v bezpečí, aspoň zatím. Prošla jsem ulicí a zastavila se u novinového stánku. Koupila jsem si noviny, abych zjistila jestli tam je nějaká zmínka o mně nebo o Stefany. V rychlosti otáčím stránku po stránce. Nic, vůbec nic se tam nepíše. Ani o Stefany. Jako by neexistovala, neměla rodinu a přátele. Noviny skončily v nejbližším koši. Nevěděla jsem jestli se mám rozčilovat, nebo být ráda, že se nepíše nic o únosu.
Ale… jak? Jsou tu! Srdce se mi rozbušilo jako na poplach. Musím jinou cestou a rychle zmizet. Dřív než si mě všimnou. Tři muži, oblečení v černém, dlouhém kabátu, stáli na protější straně ulice a rozhlíželi se do všech stran. Jeden z nich, vysoký, hubené postavy, vešel do přilehlé uličky, vedoucí mezi obchody. Nechápu, jak mě našli tady. Tohle je naprosto jiné město. Nikdy jsem tu nebyla, tak jak to, že tu jsou?
Můj mozek pracoval na plné obrátky a snažil se pochopit to, co právě spatřil. Na první pohled to vypadalo, jako by jim někdo řekl, že tu jsem. Nikdo o tomhle místě však nevěděl. Nebylo komu to říct a nebyla ani možnost nechat vzkaz doma. Celou cestu k Tomovi jsem běžela a pořád se ohlížela, jestli za mnou nikdo není. Srdce mi pumpovalo natolik, až jsem měla pocit jako by mi mělo vyskočit z hrudníku. U domu jsem udělala ještě několik okruhů, kdyby mě náhodou opravdu někdo sledoval. Chtěla jsem mít jistotu, že tam nikdo není a já můžu v klidu zajít dovnitř.
„Ahoj Sáro, co se děje? Jsi udýchaná jako by si právě doběhla maratón. Jsi v pořádku? Myslel jsem, že se jdeš jen trochu projít?“
Tomáš se na mě díval a já se snažila popadnout dech. Hodila jsem po něm pohledem, kterým bylo řečeno, že není čas na vtipy.
„Myslím, …že je na čase, abych ti řekla, o co tu jde.“
Stále jsem dýchala zrychleně a dělalo mi problémy říct větu souvisle a v naprostém klidu. Hlas se mi třásl a pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla.
Dej mi jen chvilku, než budu schopná ti vše vysvětlit. Musím trochu popadnout dech.“
„Ale jistě, pojď, sedni si. Chceš kafe, nebo čaj? A nebo by sis dala radši něco tvrdšího? Mám tu gin, nebo Absolutku jestli chceš.“
„Díky, pak bych si tedy dala gin, jestli můžu poprosit. Gin s tonikem. Máš i led?“
„Jistě, chvilku vydrž, hned to bude.“
Tomáš šel k baru a vyndal dvě sklenice s lahví. Nalil sobě i mě, donesl tonic s ledem a sedl si na protější křeslo. Jeho pohled vypadal zmateně a netušil, co si má myslet. Rozhodně už nebyl tak klidný, jako když jsem přišla.
„Tak co se děje? Docela mě děsíš.“
Dlouze jsem se na něj podívala a hledala ta správná slova, kterými bych začala. Zároveň se i mé myšlenky točily kolem otázky, kolik mu toho mám říct. Nejspíš asi vše, aby to pochopil, když něco vynechám, nebude to asi dávat smysl.
„No dobře, tak tedy řeknu ti, o co jde.“
Dlouze jsem se nadechla, rukama objala sklenici a zadívala se do jejího obsahu.
„Začalo to asi před měsícem. Našla jsem ve schránce dopis na mé jméno s pokyny, abych se obrátila na jistého muže, který viděl mojí mamku. Zavolala jsem na informace, aby mě s ním telefonicky spojily. Snad to bylo i štěstí, že v seznamu, z místa odkud měl být, bylo jen jedno číslo a zrovna jeho. Když zvedl telefon a řekla jsem mu, kdo jsem, tak se nechtěl moc bavit. Jen mi řekl, že matku viděl před několika lety ve společnosti mužů v nějakém městečku Loudun. Tehdy jsem vůbec netušila, co jsou zač a tak mi přišlo naprosto normální se tam rozjet a vyhledat toho muže, se kterým jsem mluvila a následně i mamku. Neviděla jsem ji od svých sedmi let a nikdy mi nikdo neřekl, proč odešla. Vždy o ní mluvili jako by byla mrtvá. Ať už to byl táta nebo babička, dokonce i její sestra, všichni se chovali jako by zemřela a nikdy se o ní ani nezmínily. Chtěla jsem vědět proč. Proč mě nechala a odešla od nás.“
„No, ale abych se dostala k věci…“ z hluboka jsem se nadechla, a upřeně se podívala na Toma. Nevěděla jsem jestli mám začít od příjezdu k tomu muži a nebo až od doby, kdy se ztratila Stef. Najednou mi bylo úzko a slova mi šla vyslovovat jen těžko.
„Přiletěly jsme se Stefany, moji kamarádkou, do Francie a ubytovaly se v jednom z levnějších hotelů v Chinonu, což je jen kousek od městečka, kde údajně mamka byla. Hned po ubytování jsem navštívila toho muže.“
*****
„Dobrý den, já jsem Sára Brandonová. Vy jste pan Jacob Sibert?“ Zeptala jsem se a podala mu ruku.
Postarší muž s notně prošedivělými vlasy, vysunutou bradou a očima šedýma jako by byly bez života, si mě prohlédl doslova od hlavy k patě. Jeho vrásčitá ruka byla chladná a pořád v ní měl silný stisk. Nevypadal moc přívětivě, přesto z něj vyzařovalo cosi zvláštního. Něco mi ho připomínalo, jen jsem netušila co.
„Ano, to jsem já, copak by jste potřebovala slečno?“
„Před pár dny jsme spolu mluvili po telefonu a řekl jste, že jste viděl mou matku. Můžu vám ukázat fotku, jestli je to skutečně žena, kterou jste viděl?“
Podíval se na mě, povytáhl obočí a vrásky na čele se více nakrabatily.
„Promiňte, co jsem věděl, to jsem vám řekl. Teď mě prosím omluvte, ale mám ještě spoustu práce.“
Otočil se a chystal se zavřít dveře. Strčila jsem tam bez rozmyslu ruku a podívala se na něj.
„Počkejte prosím, moc prosím, co víte o mé matce?“ Hlas se mi třásl a měla jsem pocit, že snad začnu brečet.
„Slečno, moc toho není, tehdy jsem si přísahal, že na všechno zapomenu. Nemám co víc k tomu říct.“
Muž byl odhodlaný rozhovor ukončit a jít zpět do domu. Nechtěla jsem se vzdát a odejít bez toho aniž by mi řekl víc. On ji znal, a věděl něco, co já ne. To mě hnalo k rychlému jednání a zkoušení všech možností jak s ním promluvit.
„Pane Siberte, co se tehdy stalo, přeci jste říkal, že jste mou matku viděl. Chci jen pár informací, na tom přeci není nic špatného, navíc když jsem její dcera. Mám právo vědět co dělala a kde je… a…!“ Zvýšila jsem hlas a snažila se nedat najevo svoji nervozitu. Musela jsem vypadat odhodlaně a dát najevo, že neodejdu.
„ No dobře, dobře… ano, viděl jsem ji a…“
Rozhlédl se na obě strany, jako by se díval jestli tam není někdo koho by nerad viděl, a nakonec mě pozval dovnitř.
„Pojďte prosím dál, ať tu nestojíme všem na očích.“
Uvolnil prostor ve dveřích a nechal mě projít.
„Děkuji.“ Vydechla jsem úlevou a měla jsem radost ze svého malého vítězství.
Vedl mě úzkou chodbičkou hned do první místnosti. Byla pěkně zařízená, jednoduchá a útulná. Moc nábytku tam nebylo a přesto působila uklidňujícím dojmem. Větší stůl, uprostřed světlé sedačky, která byla do půlkruhu, vedle servírovací stolek a u jedné ze stěn další menší stolek s šachovnicí, u nějž byly dvě židle. Na stěnách visely obrazy. Vypadá to, že se hodně zajímá o malby. Jen zatažené závěsy na oknech se mi zdáli zbytečné a nevkusné.
„Posaďte se prosím tady.“
Nalil sobě i mě limonádu, zapálil si dýmku a usadil se.
„Řeknu vám, viděl jsem vaši matku. Byla to určitě ona. Tehdy vypadala hodně ztrápeně. Když jsem ji viděl poprvé, byla ve společnosti několika mužů. Dva, možná tři, už si nepamatuju přesně, a měla sebou i malé dítě. Abych pravdu řekl, tuhle skupinu lidí jsem neměl vůbec rád. Byli v jakési náboženské sektě, co si říkala Řád zasvěcených. Kolovalo tu o nich hodně zvěstí a věřte, nebylo to nic pěknýho. Pro mě to byly naprostí fanatici. Ale tak byla to jejich věc, jejich volba. Ještě toho dne, co jsem je viděl, se ta žena pozdě večer objevila u mého domu. Zprvu jsem ji hned nepoznal. Měla na sobě dlouhý černý kabát s kapucou na hlavě. Prosila, ať vezmu její dcerku a pomůžu ji ochránit. Chtěla, abych se postaral o její návrat domů, k jejímu otci. Nechtěl jsem to udělat, ale toho dítěte mi bylo líto. Mohlo mu být tak šest, možná sedm let. Bylo ubrečený a klepalo se zimou. Sotva mělo nějaké oblečení na sobě. Ta žena vypadala opravdu zoufale a tak jsem ji slíbil pomoc, děcko od ní vzal a dal slib, že nikdy nikomu neřeknu, že se u mě kdy ukázala. Ani nevím, proč si vybrala zrovna mě, snad proto, že jsem dřív býval knězem. Každopádně mi bylo příliš divný, aby matka nechala svoje dítě u cizího člověka, o kterém nic neví.
Netuším, co se tam dělo, ale později jsem se dočetl v novinách o mrtvých, které nikdo nedokázal identifikovat.“
Na chvíli se odmlčel, dlouze potáhl z dýmky a zadíval se na fotografie, vystavené na jedné ze stěn.
„Víte, tam nahoře na svahu, bývala chatrč a ta toho dne v noci shořela. Ty mrtvé prý našly tam. Hodně se mluvilo o tom, že jsou to lidi z té sekty. To vám ovšem nemohu nijak potvrdit. Já tehdy svůj slib splnil. Vzal jsem to děcko, vyhledal jeho rodinu a odvezl ho nazpět. Po těch zprávách jsem byl rád, že jsem to dítě vzal, kdo ví, co by se s ním stalo.“
„Říkáte, že té holčičce bylo šest, nebo sedm let? Ale to by potom znamenalo, že jsem tu byla i s matkou a vrátila se bez ní.“
Snažila jsem se utřídit myšlenky a nechápala, proč maminka neodjela taky. Cítila jsem zklamání. Ne proto, že teď jsem věděla něco víc, ale vědomí, odložení dítěte k cizímu člověku ve mně vzbuzovalo smíšené pocity. Možná k tomu měla důvod, možná opravdu neměla na výběr a nebo prostě jen nechtěla, abych byla s ní. Myšlenek jsem měla hodně a která z nich byla ta správná, zůstávalo pro mě otázkou.
„Ano, slečno, jsem si jistý, že jste to byla vy,“ upřeně se na mě díval a přes jeho tvář se mihl zvláštní výraz, „prosím, buďte opatrná. Hodně opatrná. Jakmile se dozví, že jste tu, půjdou po vás jako hladoví vlci. Už tehdy tu prohledávaly okolí. Nevím, proč stále mají o vás takový zájem, ale věřte, že oni jsou všude. Všude mají své lidi. Proto jsem se nechtěl s vámi o tom bavit. Myslel jsem, že když vám do telefonu řeknu jen část, s tím, že víc nevím, tak zůstanete doma. Doufal jsem v to. Tahle vaše cesta je hodně nebezpečná. Kdo vám vůbec o mě řekl? Máte ten dopis u sebe?“
„Nevím, kdo psal ten dopis, byl bez podpisu. Můžete se na něj podívat, vzala jsem ho s sebou. Víte, jsem tu se svoji kamarádkou a přeci jen, uběhla už spousta let a…“ Zamyšleně si prohlížel dopis a po chvíli mi ho vrátil zpět.
„To není ode mě, musel vám to poslat někdo, kdo o tom něco ví. Je někdo s kým jste ještě mluvila?“
Začínala jsem se bát a nevěděla co si myslet o záhadném dopisu.
„S nikým, jen se svojí kamarádkou a ta je tu se mnou, jak jsem vám už řekla.“
„Zvláštní… Vaše matka vám tehdy zachránila život, když vás opustila u mého domu. Tím jsem si dnes už téměř jistý.“
„Je někdo, kdo by ještě mohl o ní něco vědět?“
„Nevím, možná někdo z bývalých členů, ale to vám nemůžu zaručit. Tyhle lidi, pokud se jim povede dostat se ze spárů sekty, tak se moc na veřejnosti neukazují a už vůbec o tom co prožili a co se tam děje, nemluví.“
„A proč po mě tedy tak jdou, byla jsem přece dítě? Nemohla jsem je nijak ohrozit.“
„O tom se vaše matka nezmínila. Prosila mě jen o pomoc a vyhověl jsem, jestli vaše matka ještě žije, pak vám nejlíp na tyto otázky odpoví ona. Osobně nedoporučuju se v tom nějak vrtat. Radši byste se měla vrátit domů a zapomenout na to. To je má rada. Teď, kdybyste mě omluvila, mám skutečně hodně práce. Řekl jsem vám vše, co jsem věděl. Víc toho bohužel není.“
Zvedl se a dal tím najevo, že už nic neřekne.
„Dobře, rozumím. Moc vám děkuji, že jste si na mě udělal čas. Na shledanou.“
„Na shledanou slečno a hodně štěstí. Poslechněte mou radu a vraťte se domů. A… prosím vás, s nikým o mě nemluvte. Naši schůzku si nechte jen pro sebe.“
*****
Poté, co jsem šla zpět k hotelu, mě začali sledovat nějací muži. Měli černé, dlouhé kabáty. Když jsem došla do hotelového pokoje, tak Stefany byla pryč. Věci byly rozházené po celém pokoji, jako by někdo něco hledal. Chtěla jsem rychle odejít, ale než jsem stihla seběhnout schody, tak ti muži byly dole v hale. Napadlo mě utéct po požárním schodišti a zmizet. Bála jsem se jít i na policii a nahlásit zmizení Stefany a tak jsem tam zavolala z nejbližší budky a vymyslela si, že nejsem ve městě, abych mohla přijít osobně. Nejprve se nechtěli se mnou o tom bavit, že prý neuběhla doba osmačtyřiceti hodin, aby se tím vůbec zabývaly a navíc zpochybňovali, že by se ztratila. Prý nemám jistotu a pokud nejsem ve městě, nemůžu si být jistá. Nakonec se ale zdálo, že už je nebaví poslouchat, co jim říkám a tak mě poslali na oddělení, které bylo ve vedlejším městě. Ještě ten den jsem tam jela a nahlásila zmizení Stefany tam. Znova jsem si vyslechla to, co od prvních policistů, o předpisech a uplynutí doby od zmizení. Nakonec se mi jednoho mladýho policistu povedlo přesvědčit. Vzal si ode mě telefonní číslo a poslal mě domů. Hned na to jsem sedla na letadlo a odletěla z Francie. Jenomže, když jsem přijela domů, tak jsem tam viděla stejně oblečené lidi, co ve Francii. Byli přímo u našeho domu! Ani jsem nečekala, až odejdou a rovnou jsem se vydala pryč. Rozhodla jsem se, že pojedu někam, kde mě nikdo nezná a doufala, že mě už neobjeví. Sice jsem zůstala v Británii, ale vybrala jsem si městečko Batley, kde jsem nikdy nebyla a nikoho odsud neznám. Nechtěla jsem na sebe nijak upozornit, peněz taky už moc nebylo a tak dokud to šlo, jsem byla v levnějších ubytovnách a většinu dne se toulala ulicemi. Nakonec došly peníze, které jsem u sebe měla, z ubytovny mě vyhodil majitel a já se vzdala a nechala dny volně plynout. Zbytek už znáš sám až na dnešní den. Šla jsem se projít a na náměstí jsem opět viděla ty muže. Netuším, jak mohli přijít na to, že jsem zrovna tu, ale rozhodně to vypadalo, že někoho hledají. Cestou k tobě mě nikdo nesledoval, tím jsem si jistá a radši jsem i několikrát obešla dům.“
Tím jsem zakončila své vyprávění a čekala na Tomovu reakci. Jeho obličej vypadal jako by nad celým příběhem neustále přemýšlel. Ještě dlouhou chvíli po tom, co jsem skončila, mlčel. Postavil se, zkřížil si ruce na prsou a šel k oknu. Byla jsem z toho všeho nervózní, pořád si hrála s prsty a nevěděla kam se mám podívat.
„No tak se na to podíváme.“
„Říkáš, že ta sekta se nazvala Řádem zasvěcených, někdo unesl tvojí kamarádku a tebe sledovali. Na internetu snad něco o nich objevíme. Šikovná to věcička dnešní doby, nemyslíš?“
„To je, jen jestli tam něco najdeme a jak potom pokračovat dál? A jak mě našli tady? I když se tam něco najde, tak to pořád neznamená, že najdu svoji matku, Stef a že mi dají pokoj jednou pro vždy.“
„Tyhle odpovědi tam nenajdeme, ale máme odrazový můstek a stejně tak mám i pár známých co se v takových sektách trošku vyznají. Věř mi. Dneska si už půjdeme odpočinout a ráno se do toho pustíme. Čeká nás hodně práce.“
„Nás? Tome, já jsem opravdu moc ráda za tvou pomoc, ale nechci tě nijak vystavit nebezpečí. A tohle nevypadá na procházku růžovou zahradou.“
„Jak jsem ti již jednou řekl. Jakékoliv odmítnutí neznám, tudíž ráno se pustíme do práce. Musíme být opatrní.“
Mrkl na mě a pak se podíval pohledem, kterým říkal, abych mu věřila.
„Dobře tedy, tak ráno se do toho pustíme. Myslím, že teď si dám sprchu a pak si půjdu lehnout. Pokud nejsi proti.“
„Nejsem, jen běž, já za chvíli půjdu taky, jen si ještě udělám pár poznámek.“
*****
Sotva se začalo rozednívat, už jsem byla vzhůru. Venku mrzlo a na oknech se vytvářely nádherné krystalové vzory. Vždycky jsem se ráda dívala, jak jsou jednotlivé hvězdičky do sebe poskládané a ve finále utvoří obraz. Uklidňovalo mě to a ani dnešek nebyl výjimkou. Zimu jsem milovala už od dětství. Každý rok jsme s tátou jezdili lyžovat do Alp a byly tam většinu zimy. Někdy se k nám přidala i Stefany se svými rodiči.
Potichu jsem vyšla z pokoje a šla do kuchyně.
„Dobré ráno, jsi nějak brzo vzhůru.“
Tom už chystal snídani a pobíhal z pokoje do kuchyně. Nečekala jsem, že už bude taky vzhůru a lekla jsem se ho tak, že sem nebyla v tu chvíli schopná slova.
„Dobré ráno, ty už taky nespíš? Nemohla jsem dnes nějak spát a vzbudila jsem se brzo.“
„Taky jsem nemohl dospat. Přemýšlel jsem o té sektě. Dnes obvolám pár známých a uvidíme, jestli někdo něco bude vědět. Teď se nasnídáme, dáme si kafe a pak se pustíme do práce.“
„Dobře, jsem pro. Je toho celkem dost na práci.“
„To je. Našel jsem i nějaké knihy, kde se církev o sektách zmiňuje, ale bohužel zatím se mi nepovedlo najít nic o Řádu zasvěcených. Nejspíš nejsou až tak starý jak by se podle názvu mohlo zdát. Uvidíme, jaké štěstí budeme mít v dalším hledání.“
„Netušila jsem, že už jsi začal pátrat. Pomohla bych ti.“
„Nevadí, nehledám dlouho. A nechtěl jsem tě budit.“
Tom připravil snídani na stůl. Bylo na něm vidět, že otázka okolo Řádu ho dost zaujala a je pevně rozhodnutý, přijít věci na kloub. Koneckonců i já sama chci vědět, co se děje a proč mě pořád sledují. A hlavně, co je s mojí mamkou a kam zmizela Stefany. Přemýšlela jsem o tom celou snídani a s Tomem ani nepromluvila.
„Tak co, vrhneme se na to?“
Tou otázkou mě vytrhl z myšlenek plných chaosu.
„Ale ano, můžeme začít. Čím dřív se do toho pustíme, tím víc se toho dozvíme. Mám projít knihy? Abych pravdu řekla, nerada bych seděla za počítačem a hledala takovým způsobem. Zcela jistě bych byla brzo rozlámaná a nedokázala bych se tolik soustředit.“
„No dobře, proč ne. Já si tedy vezmu na starost internet a ty knihy. Mohli bychom později zajít do knihovny a zkusit i tam vyhledat nějaké články. Máme docela dost možností, jak se dostat k informacím, které potřebujeme.“
„To není špatný nápad. Jdu se tedy pustit do těch knih. Když něco objevím, tak dám vědět, nebo mám lepší nápad. Poznačím to, a jakmile skončíme oba, tak si výsledky probereme.“
Tom se na mě podíval a v jeho očích bylo vidět nadšení.
„Tak s chutí do práce. Kdybys něco potřebovala, jsem v pracovně.“
Vzal si kafe a odešel do pracovny. Rozhlížela jsem se po knihovně a přemýšlela, kde začnu. Vytáhla jsem si několik svazků tlustých knih o náboženství, vzala si je ke stolu a s povzdechem si sedla. Přemýšlela jsem kde a jak začnu. V některých byl rejstřík, tak to šlo rychleji. Ten ovšem nebyl ve všech a tak jsem jimi listovala. Po několika hodinách marného hledání už mě začaly bolet oči i záda. Začínala jsem být bezradná a doufala jsem, že aspoň Tom něco našel. Šla jsem za ním do pracovny, abych si aspoň chvíli odpočinula. Měla jsem toho čtení už docela plný zuby a byla jsem i zklamaná.
„Nic, naprosto vůbec nic. Samé články o jezuitech, katolících, templářích, dokonce v jedné knize i Převorství Sionské, satanismus, ale nikde nic o Řádu zasvěcených. Prošla jsem téměř všechny knihy. Zůstaly mi snad jen tři, které ještě prolistuju. Moc nadějí tomu nedávám. Jak jsi na tom ty?“
Vzdychla jsem si a sedla do protějšího křesla. Podíval se na mě, sundal si brýle a prsty si promnul oči. Poprvé jsem ho viděla v brýlích.
„No, něco málo jsem objevil, ale moc toho není. Je celkem těžký něco o nich najít a vypadá to, že jsou i hodně opatrní aby o sobě příliš mluvili. Spíše to jsou všechno informace jakoby z druhé ruky. Nic přímo od nich.“
„A co jsi tedy zjistil?“
„Tady, podívej…“
„Řád zasvěcených byl založen v Ženevě. Finančním šéfem byl nějaký Antonius von Balte. Je tu spousta článků o úmrtích. V téhle sektě jsou opravdu fanatici. Přidávají se k nim lidi většinou bohatí a celí svůj majetek pak odkazují jim.“
„Takže ty lidi, co mě sledují, by klidně byli i schopní mě zabít? Jestli to teda dobře chápu..“
„Nejspíš ano, podle toho co se tu dočítám, rozhodně nemají žádné zábrany.“
„Půjdeme se ještě podívat do knihovny, třeba tam najdeme něco víc. A zavolám pár lidem, aby mi poskytli nějaké informace. Třeba budou vědět, na koho se obrátit přímo z bývalých členů. O jednom takovém, co kontakty na tyhle lidi má, vím. Je to vlastně taky takový fanatik, jen nejde přímo do sekty, ale shromažďuje si fakta.“
„To je taky nějaký novinář?“
„Ne tak docela. Kdysi to byl profesor sociologie a jeho oblíbenou částí výuky bylo náboženství a různé sekty, které naopak byly proti církvi jako takové. Natolik se o tohle téma začal zajímat, že ukončil svou praxi ve škole, aby měl více času na své teorie. Na internetu má svůj blog, kam píše svá zjištění, i když tam nedává úplně všechny informace, které získá. Prý je to i z důvodu bezpečnosti lidí, od kterých je má. A v tomhle ho naprosto chápu. Taky bych nechtěl nikoho, kdo mi nějaké informace poskytne ohrozit a tím spíš když se jedná o sektu jako je ta naše.“
Tom měl v obličeji vážný výraz a byl zcela zaujat informacemi, které se mu povedlo získat. Vypadalo to, jako by byl sám se sebou spokojen, i když pořád neměl vše, co chtěl.
„Vydrž ještě chvilku prosím, jdu zavolat jestli se mi povede něco zjistit.“
„Jo, dobře, já počkám zatím vedle a projdu ty zbývající knihy.“
Po odpočinku, který prospěl nám oběma a telefonátu, jsme se vydali do knihovny. Pro jistotu jsme si vzali taxi. Sice rychlou chůzí bychom tam byli za půl hodiny, ale Tom usoudil, že to tak bude lepší. Celou cestu jsme seděli vedle sebe mlčky a střídavě sledovali řidiče i domy, kolem kterých jsme projížděli.
*****
„Jsme tady, pane, bude to za 6,40 liber prosím.“ Řidič se otočil k nám a čekal, až mu zaplatíme. Tom sáhl do kapsy u bundy a vytáhl peněženku.
„Tady máte a zbytek si nechte, děkujeme vám.“
Vystoupili jsme z auta a vyšli schody do knihovny. Hned mě upoutala stavba budovy. Byla ve stylu klasicistní architektury. Ve velké vstupní hale s mohutnými sloupy, velkým křišťálovým lustrem a pultem z masivního dřeva se na nás podívala knihovnice a přívětivě se usmála. Tomáš šel k pultu a začal si s knihovnicí povídat.
„Dobrý den, rádi bychom do oddělení náboženské literatury s možností internetu,“
„Dobrý den. Na jak dlouho to budete chtít?“
„Dejte nám to prosím na pět hodin, děkujeme.“
„Chcete jeden nebo dva počítače?“
„Dva prosím.“
„Dobře, tady máte čísla volných počítačů. Jsou hned vedle sebe. Najdete je v prvním patře.“
Podala nám lístky s čísly a usmála se.
„Děkujeme a pěkný den.“
„Také vám přeji pěkný den.“
Vyšli jsem schody, prošli dlouhou řadou regálů plných knih a zamířili rovnou k počítačům. Tom zadal v databázi vyhledání Řádu zasvěcených a vyjelo hned několik odkazů. Začali jsme každý odkaz postupně otevírat do nového okna a hledali informace, které by nás dostali o další krok dopředu. Čas ubíhal a my měli už několik poznámek zapsaných.
Moji pozornost náhle upoutal muž sedící jen pár stolů od nás. Byl oblečený jako kdyby neměl na nové oblečení a neupravený. Starý ušpiněný kabát, kalhoty nad kotníky a i boty vypadaly, že už dosloužily. Pozorně jsem si ho prohlížela a i on na nás co chvilku koukal.
Mírně jsem se naklonila k Tomovi a šeptem ho upozornila na toho muže.
„Podívej, ten muž támhle u toho stolu, zdá se mi jako by nás celou dobu co jsme tu, sledoval.“
Tom nepatrně otočil hlavu od počítače a podíval se směrem, jakým jsem ho nasměrovala.
„Nevím, kdo by to mohl být, každopádně musíme být opatrní. Moc často se na něj nedívej. Budeme pokračovat v práci, jako by se nic nedělo. Hlavně nesmíme dát najevo, že o něm víme. Budu ho sledovat, možná se ti to jen zdá a je to jen zvědavý čtenář.“
Ještě nějakou dobu jsme ho sledovali a jak se zdálo, i on se na nás občas podíval. Znova jsme se ponořili do práce a zapomněli na čas, který tak rychle ubíhal.
Těsně před zavírací dobou k nám přišla knihovnice a upozornila nás, že je čas končit.
„Promiňte, nerada vyrušuji, ale za pár minut budeme zavírat.“
„Ale jistě. Omluvte nás, slečno.“
Tomáš se na mě podíval a oba jsme začali sklízet své poznámky. Když jsme se podívali směrem, kde seděl ten muž, tak už tam nebyl. Ani jeden z nás nepostřehl, kdy odešel.
„Myslím, že to není tak dlouho, co odešel. Ještě před chvilkou tu seděl. Každopádně si budeme dávat pozor. Ten chlapík se mi moc nezdál. Ven vyjdu první a když bude klid, vrátím se pro tebe.“
„Myslíš, že by mohl být jedním z nich?“
„Doufám, že ne. Radši na to nebudeme spoléhat. Seděl tu dost dlouho a sledoval nás. Jestli je jedním z nich, pak může být kdekoliv a vyčkávat. Nebo nás jen bude pozorovat, aby získal informace o tom, co děláš a kde jsi. Uvidíme, jestli ho ještě potkáme.“
Zamyslela jsem se nad tím, co právě říkal. Snad nebyla chyba ho do toho zatáhnout. Nerada bych, aby se mu něco stalo.
Tom vyšel z knihovny a já na něj čekala u recepce. Po chvíli se vrátil a mávl na mě. Šla jsem k němu a tázavým pohledem se ho ptala, jestli ho viděl. Jako by tušil mou otázku, začal sám bez její vyslovení mluvit.
„Nikde jsem ho neviděl. Asi to byl opravdu jen nějaký čtenář.“
„To jsem ráda, nevím co bych dělala v opačném případě.“ S úlevou jsem si vydechla a hned mi bylo lépe. To vypětí, které mě provázelo nebralo konce.
Ulice byly téměř liduprázdné. Rozhodli jsme se, že projdeme parkem za knihovnou a teprve potom si vezmeme taxi. Cesta proběhla v klidu a ani u domu nikdo nebyl. Opět jsem se uklidnila a oddechla si.
„Tak co, porovnáme si naše objevy a dáme to dohromady? Nebo to necháme na zítra?“
„Radši bych to udělala ještě dneska. Jsem docela zvědavá, co všechno se nám povedlo najít. A aspoň se dostaneme a krok dále.“
Nechtěla jsem čekat do druhého dne. Musela jsem vědět, co jsou zač, i když z toho, co jsem četla, jsem se těch lidí bála.
„Dobře tedy. Já si ještě vyřídím jeden telefon a můžeme se na to vrhnout. Snad i můj známí něco našel, co by pomohlo. Za chvilku jsem zpět.“
„Jistě, já tu zatím připravím, co máme a půjdu se trochu opláchnout.“
Připravila jsem veškeré poznámky, které měl Tom i já a šla do koupelny. Zadívala jsem se do zrcadla a připadala jsem si, jako bych zestárla nejmíň o deset let. Neupravená, oči oteklé od počítače i z knih a začaly se mi dělat kruhy pod očima. Celkově jsem působila dojmem holky, která na sebe nedbá a je jí jedno jak vypadá. Vůbec nevypadalo, že by mi bylo osmnáct let. Opláchla jsem se ve studené vodě a na chvíli zavřela oči. Bylo to uvolňující a cítila jsem, jak se mé oči oddávají chladné vodě. Když jsem šla zpět, zaslechla jsem ho jak stále s někým telefonuje. Ne že bych byla nevychovaná, ale upoutala mě jeho věta a aniž bych si to uvědomila, zůstala jsem stát a poslouchala, co říká.
„Je u mě pořád… Jistě dohlédnu na ni, kdyby se něco dělo postarám se o to…Nic netuší…Nějaké informace sice mám, ale většinou jsou nepodstatné a nebo takové, co se dají najít běžně na internetu…Nebudu jí přece říkat všechno… O tu ženskou bude postaráno taky, to už jsem zařídil.“
„Ano pane…zavolám, jakmile to půjde… na shledanou.“
„Co to má být!? Patří k nim!? To není možný. Přeci by mi nepomáhal a potom… potom co, předhodil by mě jim jako vlkům?“
Nespočet otázek mi najednou přišlo na mysl. Všechno se najednou obrátilo proti mně a měla jsem pocit jako bych zase padala dolů. Cítila jsem se podvedená a zklamaná. Ne, to nesmím! Už znova nespadnu a nebudu se tak cítit! Budu dělat, že nic nevím a uvidím, kam to povede dál. Musím být opatrná a radši podstatné věci, co dělám nebo kam jdu, nebudu říkat.
Šla jsem si rychle sednout do pokoje a čekala, až se objeví. Snažila jsem se vypadat klidně a doufala, že nedám na sobě nic znát.
Zařazeno v kategorii Četba na pokračování
Počet komentářů na “Hra osudu díl první” - 1
Eva (28. 2. 2012 (19:37))
Víš, na to co se tam stalo, je to neúměrně dlouhé. Dozvíme, že ji novinář našel promrzlou kdesi venku a vzal k sobě domů. A něco se jí stalo a tuto informaci jinými slovy pořád opakuješ. Není to moc čtivé. Možná máš vymyšlen zajímavý příběh (i když přednáška o iluminátech naznačuje, že se bude jednat o v poslední době ohrané téma), ale neumíš ho podat dramaticky, napínavě. Dialogy jsou toporné a ukecané, ve skutečnosti lidé takto nemluví. Asi se na mě naštveš, ale já tu nevidím začátek poutavého románu, jen rozvláčné psaní, kde se uděje pramálo děje.