Literární web Sůvička
Jak jsme to vůbec mohly vydržet
Eva
Dodržujte pitný režim, musíte vypít alespoň x litrů vody denně. Těmito doporučeními nás masírují různé servery a magazíny. V lifestylových časopisech nabádají ženy, že pokud touží být zdravé, štíhlé a krásné, pokud chtějí mít energii, vláčnou pleť, nohy bez celulitidy, jiskrný pohled a pevná ňadra, musí být permanentně nacucané vodou jako houby.
S petkou vody v ruce potkávám holky ve městech i v lesích. Na Červeném Hrádku, kam chodím často se psem, sedí holky na lavičce u rybníka, klábosí a upíjejí přitom vodu z petky.
Komické na tom je, že ta petka je jejich jediná procházková výbava, nemají s sebou žádnou kabelku ani batůžek. Učitelky ve škole si stěžují, že se děvčata při vyučování napájejí z lahve položené na stole a pak odbíhají z hodiny, protože se jim chce hrozně čurat.
Nic proti tomu, nakonec i já se snažím uposlechnout rad ohledně doplňování tekutin. Když jedu něco vyřizovat do Prahy, mám v kabelce půllitrovku vody a naplánováno, kde a kdy si dojdu na toaletu, než usednu do autobusu či vlaku na Sedlčany.
Ovšem když si vzpomenu na své mládí, kdy jsme jako studentky o pitném režimu neměly ani tušení, naprosto nechápu, jak jsme to vůbec mohly vydržet. O dodržování závazků socialistického člověka soudruzi nakecali mraky, o dodržování pitného režimu se však nezmínili.
Ani v časopisech pro dívky o permanentním usrkávání vody nic nepsali. Ale dočetla jsem se v nich jiné rady, které byly tak blbé, že si je pamatuji dodnes. Např. že bychom si neměly moc česat vlasy, protože se maz od kořínků roznáší po celé hlavě a vlasy pak vypadají mastné. Zřejmě nějaký pozůstatek z doby, kdy ženský neměly moc příležitostí mýt si vlasy.
Můj všední den studentky gymplu vypadal tak, že ráno jsem do sebe vpravila hrníček teplého čaje, na snídaní nebyl čas, a pospíchala na autobus, který mně pravidelně ujížděl, a tak jsem na gympl běhala podél Labe.
Během vyučování jsem nepozřela ani hlt vody, ale nepamatuji si, že bych trpěla žízní. Na obědy ve škole jsem nechodila. Nedostávala jsem žádné kapesné a moji rodiče vždycky říkali: "Když budeš něco potřebovat, řekni si, my ti na to dáme." No holky řekly byste mámě, že potřebujete peníze na šminky a na cigára? Takže peníze na obědy jsem utrácela za jiné "potřebnější" věci. Samozřejmě, že maminka kontrolovala, zdali jsem si lístky na obědy koupila. Půjčila jsem si je od někoho, kdo na oběd chodil, doma pak ukázala a všichni byli spokojeni.
O polední pauze jsem si koupila dalamánek v sámošce u gymplu, ano čteš dobře, dalamánek, a ne dalamánky. Jeden dalamánek mi k nasycení stačil, což je pro mě dnes nepochopitelné. Zapila jsem jej vodou z kohoutku na toaletách a byla po obědě.
Anebo jsme chodily s holkami o polední přestávce do „Jámy“ na kafe. Jáma se říkalo vinárně Hubertus, která zvenčí vypadala jako obrovský sud. Scházela se tu hradecká bohéma, chodili sem divadelníci z Klicperova divadla, z divadla Drak a hlavně Vladimír Renčín. V Jámě bylo pořád živo, neboť zde byly jen čtyři dlouhé stoly, a tak se každý bavil s každým a přes ty stoly se všichni překřikovali. My studentky to tam milovaly. Za komunistů se v době voleb nesměl prodávat alkohol, jen v Jámě rum tekl proudem a prodával se hrnečkách na kafe.
Teoreticky bych při tomto pitném režimu měla mít scvrklý ledviny jako oříšek a kolem třetí hodiny omdlít žízní a hlady, a nejen já, ale i další mé spolužačky, chronické pohrdačky školními obědy. To se však nestávalo, nikterak jsme nestrádaly a mohly se po vyučování čile věnovat svým zájmům.
Doma jsem stravovací a pitný deficit řádně dohnala, vyluxovala jsem ledničku a udělala si kohoutkovou vodu se šťávou. Minerálky, limonády, džusy se tehdy moc nekupovaly, šetřilo se a balené vody neexistovaly. S oblibou jsem si dělala výživný koktejl. Dám recept, protože je fakt dobrý: do mixeru vrazíš mléko, vanilkový cukr, lžící kakaa, lžičku kávy a syrové vajíčko. Rozmixuješ, vypiješ a budeš v sedmém nebi. Nedávno jsem se dočetla, že takové půldenní hladovění je dokonce prospěšné, že opravdu stačí ráno hrnek čaje a první jídlo se má jíst až odpoledne nebo k večeři. Ať zanedbáváte řádnou snídáni, anebo ji považujete za nejdůležitější jídlo dne, vždycky se najde výživový poradce, který vám vysvětlí, že to děláte správně. To je na tom to nejhezčí.
Zařazeno v kategorii Drobnosti, Ostatní literatura, Postřehy, Textem