Literární web Sůvička
Orangutani – 21.07.2012
Ludek
Na smluvený čas přicházíme k parku a vidíme, že je kancelář zavřená. Nějací chlápci na nás na molu mávají a tak jdeme za nimi. Mezi nimi je řidič našeho člunu.
Po chvíli se otevírá kancelář, a tak jdeme platit. Cena za člun je na nejvyšší možné hranici, ale už nemáme sílu smlouvat. Pokorně zaplatíme a jdeme ke člunu. Dozvídáme se, že řidič člunu je zároveň i náš průvodce. Další nemilé překvapení.
Člun je fakt rychlý a po hodině jízdy vystupujeme a jdeme se džunglí podívat na krmné místo orangutanů. Orangutani dnes dostávají mléko. Po docela dlouhém čekání je nám za odměnu pár orangutaních matek s malými.
Opice jsou na lidi zvyklé a prochází těsně kolem vás. I já jsem měl tu čest a matka s malým kolem mě prošla. Člověk má z jejich síly strach.
Po krmení následovala kratší procházka pralesem, kde se nám průvodce omlouval, že neumí anglicky. To jsme s Baruškou moc dobře poznali, protože nám skoro nic neříkal. Byli jsme na ně naštvaný, že si berou za vše hodně peněz a nemají soudnost s jejich kvalitou.
Měli jsme dost času na přesun na další stanoviště, a proto jsem ho poprosil, aby jel pomalu. Škoda slov, rozuměl, ale neuposlechl.
Po chvíli jsme vystupovali na dalším stanovišti a vydali se na krátkou procházku pralesem. Jak jsme se dozvěděli, nacházeli jsme se na dalším stanovišti, kde bylo plánované krmení v 14. hod.
Po procházce jsme navštívili infocentrum. Kde jsme se dozvěděli, že v Indonésii za posledních 75 let bylo vykáceno 64 % deštných pralesů, což má vliv na globální oteplování, zvyšování hladin povrchových vod a ubývá přirozené prostředí pro orangutany, a proto jsou zřízeny tyto chovné stanice.
Dále jsme se dozvěděli podrobnosti o životě orangutanů. Orangutani jsou samotáři, neshlukují se do tlup jako gorily či šimpanzi. Zarazilo nás, že mají společných 98 % DNA s člověkem. Orangutani se dožívají cca 50 let. Samci se dorůstají výšky 150 cm a mají kolem 120 kg. Samice jsou menší, dorůstají 105 cm a váží pouhých 45 kg. Samice má prvního potomka v 15 letech a dalšího až po 8 letech. Je to nejdelší mezidobí v říši zvířat.
Po narození je mládě 6 měsíců pouze na těle matky. Po 6 měsících slézá a matku neustále doprovází až do 5 – 6 let. Mateřské pouto je u orangutanů velice silné. Samci mají 8x větší sílu než dospělý muž a samice mají 4x větší sílu než dospělý muž.
Po návštěvě infocentra jsme leželi před infocentrem na trávě a pozorovali samici, která přišla i s malým. Seděla od nás tak 7 m a mládě kolem ní skotačilo. Pokaždé když dělalo kotrmelce, to pořádně zadunělo 🙂 Asi tak po 20 minutách je naše společnost přestala bavit a odešli.
My jsme se vypravili na 1,5 km vzdálené krmící místo. V 1/3 cesty jsme před sebou v dálce viděli obrovského orangutana. Průvodce nám sdělil, že je to Tom, je mu necelých 30 let a je považován za krále celého parku. Průvodce zrychlil krok, abychom byli co nejblíže. Radostně jsme ho následovali.
Říkal, že máme veliké štěstí, že Tom není skoro vidět. Přibližovali jsme se k Tomovi čím dál blíže. Zanedlouho nás zvětřil, otočil se a koukal na nás.
Zůstali jsme stát a průvodce nám říkal, že kdyby se za námi vydal, máme se otočit a odcházet. Je prý nebezpečný. Naštěstí ho naše přítomnost moc nevzrušovala a Tom pokračoval dále směrem ke krmení. Šli jsme stále za ním a byli jsme blíž a blíž. Tom nás vždy po chvíli kontroloval. Měli jsme strach, ale věřili jsme, že je na lidi zvyklý. Dorazili jsme poblíž krmné stanice, ale Tom si dával na chvíli pauzu.
Tudíž jsme se nemohli přiblížit ani my. Teprve až když ošetřovatelé nalili mléko do nádob na krmné stanici, rozhodl se Tom pokračovat. Tom se občerstvoval a všichni ostatní orangutani byli poblíž a žádný se neodvážil vylézt na stanici.
Zanedlouho tam vyskočila matka s mládětem, ale stačil pohyb tlapy a byla opět dole. Když se Tom nasytil, nechal otrlejší orangutany také trochu najíst.
Po chvíli slezl dolů a dvě orangutaní samice s mladými se odvážily na krmné místo. Neustále sledovaly, kde se Tom nachází a pily se strachem.
Po nafocení jsme si sedli na lavičku a pozorovali s jakou obratností a ladností se pohybují v korunách stromů, jak přeskakují z jednoho na druhý. Byla to nádherná podívaná, které jsme se nemohli nabažit.
Náhle jsme zpozorovali, že i Tom se ladně vyhoupl do výšky. Mysleli jsme si, že takový obr se už pohybuje jenom po zemi. Orangutani musí mít neuvěřitelnou sílu ve svých tlapách, když skáčou z jednoho stromu na druhý a tolik váží.
Bylo neuvěřitelné, že se pohybují kolem vás ve vzdálenosti několika centimetrů. V jejich přítomnosti je zakázáno jíst a pít. Dále je zakázáno stoupat si mezi samce a samici a šahat na ně. Je to prý také z důvodu přenosu lidských nemocí. Orangutani jsou chráněni a je zakázán jejich domácí chov. Trestáno je to vysokými pokutami, ale i tak se občas objeví na tržištích. Lukrativní je prý také prodej jejich lebek.
Cesta zpět ubíhala rychle, po vylodění jsme se vydali na cestu do města Pangkalan Bun, odkud jsme druhý den přelétali do Banjarmasinu.
Jednoho taxíka jsem nechal projet a jinak žádný nejezdily. Jal jsem se proto zastavovat všechny projíždějící auta i pickupy. Měli jsme štěští a jedno auto nás vzalo a odvezlo přímo před hotel. Super, ale v hotelu měli plno.
Byli jsme tedy nuceni hledat nové ubytování. Tipy jsme měli z průvodce, kde byla i malá mapka města. Měli jsme podmínku ubytování s teplou sprchou. Našli jsme další hotel, ale měl pokoje jenom bez koupelen. To jsme zažili včera a nechtěli opakovat.
Bloudili jsme městem a snažili jsme se zorientovat, kde jsme. Místní vůbec neuměli anglicky, takže domluva žádná. Zoufale koukám do mapy a snažím se zorientovat. Vysvětluji svoje myšlenkové pochody Barušce a ta mě podpoří slovy: „Jestli si ty šipky vysvětluješ takhle, tak se vůbec nedivím, že nevíš, kde jsme.“
Měl jsem sto chutí praštit s mapou o zem a řekl jsem jí, že odteď naviguje ona, že na to kašlu. Měli jsme hlad, byli jsme skoro po třech dnes špinavý a nevěděli jsme, kde se nacházíme. Navigaci jsem na Barušce nemohl nechat. Kdo jí dobře zná, ví moc dobře, proč 🙂
Dohodli jsme se, že dáme poslední pokus a poté se ubytujeme v luxusním drahém hotelu, o kterém jsem věděli. V celé Indonésii nikdo nechodí pěšky. Odpovídají tomu přechody pro chodce a chodníky, které jsou místy propasti do odvodňovacího kanálu. Přecházeli jsme s Baruškou ulici, pak se vyhýbám semaforu a spadnu do odvodňovací strouhy. Projel mnou vztek, ale byl jsem rád, že jsem si nic nezlomil a nadávající jsem vylezl ven a lamentoval jsem, že mám naražený stehenní sval.
Po delší době chůze jsme narazili na potraviny, kam zašla Baruška koupit vody a nějaké pamlsky. Přímo naproti obchodu byl přes ulici luxusnější hotel.
Zničen pod tíhou krosny a dlouhého chození jsem se rozhlédl jako v Evropě a málem mě z druhé strany přejela motorka. Trochu přeháním s přejetím, ale nebylo to úplně ideální. V hotelu na nás vybalili cenu nejlevnějšího pokoje 322 000 IR. Byl jsem rád, že jsme něco našli a tak jsme na to kývli. Teplá sprcha byla jako balzám. Po sprše jsme zašli do hotelové restaurace na večeři. Opět se ze všech ampliónů ve městě linul jekot muslimských modliteb. Po večeři jdeme na pokoj a zanedlouho usínáme.
Zařazeno v kategorii Indonéský deník
Počet komentářů na “Orangutani – 21.07.2012” - 1
Eva (6. 9. 2012 (15:29))
Orangutany mám ze všech opic nejradši, chodím se na nš dívat v Praze do indonéské džungle, mají takový dobrácký výraz. Ty kytky vypadají jak z Avatara, jsou úžasné.