Literární web Sůvička

Zážitek dušičkový až hrůzostrašný

Eva

Každoročně jezdím o Dušičkách na tour de hroby do Hradce Králové. Tentokrát jsem měla naplánováno navštívit s tetou Janou lesní hřbitov, přespat a na druhý den objet se sestřenkami hroby v Novém Hradci Králové, Sezemicích a Holicích. Lesní hřbitov v Hradci je mystické místo. Na rozptylové loučce jsem měla pocit, jako by všude kolem poletovaly duše zemřelých, které marně hledají své místo spočinutí:

Po návštěvě lesního hřbitova jsme s Janou zašly do Auparku na večeři. Ze zdejší vyhlídkové restaurace je pěkný pohled na kruháč s vodotryskem.

Doprovodila jsem Janu na autobus do Věkoš a ještě chvíli se poflakovala po Hradci.

Poté jsem se šla ubytovat do jednoho z hradeckých penziónů. Je to hodně stará budova s geniem loci. Moje apartmá se sestávalo z předsíňky se skříní a věšákem, z níž vedly dveře do koupelny a do místnosti s postelí, kuchyňskou linkou a televizí. Vysprchovala jsem se, lehla do postele a dívala se na televizi. Znervózňovalo mě světlo, které pronikalo do pokoje z předsíně škvírou pode dveřmi. Fungovalo na čidlo a ne a ne zhasnout, i když jsem se sprchovala a procházela předsíňkou asi před hodinou. Kolem půlnoci jsem vypnula televizi a brzy poté zhaslo i světlo v předsíni. Hurá!

Nemohla jsem však usnout, z předsíně sem pronikaly divné zvuky. Jako by někdo chodil po rozvrzané dřevěné podlaze. Šla jsem se tam podívat, nic zvláštního se zde nedělo, rozsvítilo se však zase to blbý světlo na čidlo. Došla jsem si do koupelny na WC, lehla si a pustila potichu v televizi rádio, abych neslyšela ty vrzavé zvuky, a se smíšenými pocity pozorovala světlo pode dveřmi. Světlo po chvíli zhaslo. Vypnula jsem rádio a snažila se usnout, ale nešlo to. Ke zvukům vrzavé podlahy se přidalo hvízdání meluzíny v komíně. Zase jsem si pustila potichoučku rádio. Spánek stále nepřicházel.

Kolem půl druhé se samo rozsvítilo světlo v předsíni. Napadlo mě, jestli světlo v předsíni nereaguje na rozsvícení světla na společné chodbě. Otevřela jsem vchodové dveře do bytu, ale na chodbě byla tma a nikdo nikde. Začala jsem se bát. V celém domě bylo zvláštní mrtvolné ticho už od té doby, co jsem přijela. Neslyšela jsem žádné hlasy na hlavní chodbě, žádné zvuky z vedlejších pokojů, jaké jsou obvykle slyšet v penzionech a hotelech. Jediné zvuky, které dům produkoval, vycházely z mé předsíně, když jsem ležela v posteli. Asi za čtvrt hodiny světlo v předsíni zhaslo. Rádio potichu hrálo, netroufla jsem si ho vypnout. Převalovala jsem se v posteli, toužila usnout, ale byla jsem příliš vystresovaná.

Kolem třetí hodiny se zase samo rozsvítilo světlo v předsíni. Vylítla jsem z postele a vrazila do předsíně. Ať si mě to třeba sežere! Nic děsivého nebo mimořádného tu ale nebylo. Až když jsem otevřela skříň. Ramínka ve skříní se hýbala a narážela do sebe jako při dominovém efektu, jako by se jich dotýkala nějaká neviditelná ruka. Vyděšeně jsem zalezla do postele. Vzpomněla jsem si na horory Hostel a Pokoj 205 a prožila okamžiky hrůzy, které si vyfantazíroval můj mozek. Žádné monstrum mě nenapadlo, trochu jsem se uklidnila a snažila se podívat na věc z jiného úhlu, to prý pomáhá. Řekla jsem si, mají tady blbě seřízený čidlo a ty kvůli tomu vyvádíš jako hysterická koza. Pak jsem si našla lepší vysvětlení. Přivezla jsem si ze hřbitova ducha! Ale není zlý, jenom chce se mnou komunikovat, ale neví jak. V duchu jsem ho oslovila a sdělila mu, že proti němu nic nemám a že mu přeji vše dobré na cestě do jiného světa. Poprosila jsem ho, ať mě nechá spát. Asi mě vyslyšel. V předsíni zhaslo světlo a zanedlouho poté jsem při poslechu příjemné hudby z rádia usnula.

 

Zařazeno v kategorii Postřehy, Povídky, Reportáže, cestování