Trojitý Nelson – kapitola 16


30. prosince 2011, autor olda,




„Takhle to dál nejde! Jsem doma pořád sama. Lítám jen mezi

děckama, kuchyní a koupelnou. Já ti na peníze seru, co je tohle za

život?!“

Alžběta je rudá vzteky, neupravená a s podivnou tvrdostí v očích.

Není to jejich první hádka.

V poslední době jsou na pořadí čím dál častěji a jsou tvrdší a zákeřnější.

Panebože, jak je utahaný.

Nejraději by se osprchoval a lehnul si. Na tohle teď nemá!

Napřed byla pořád nespokojená s vybavením.

To byla nejmodernější pračka, lednička, televizor, ne ledajaký

nábytek…

Práce na domku probíhají pomalu…

A když už, tak je zas všechno jinak, než si představovala…

Je inženýrka, která doma zakrní a už se do kvalifi kované práce

nezařadí…

Matka-inženýrka-hospodyně-milenka…

„V posteli s tebou už si připadám jak děvka,“ přestává se kontrolovat.

Děti ztichly.

Tohoto výbuchu se nenadál ani ani Jakub.

Asi se to v ní dlouho hromadilo.

A on si bláhově myslel, že když bude vydělávat dost na to, aby se

její hmotné představy plnily, bude to stačit.

Naivka!

Ano, zanedbává ji, je si toho vědom.

Na pořádné dovolené nebyli a doma taky není.

Je to pravda.

Připadá si najednou osaměle.

Myslel si, že bojují společně, a teď vidí, že jdou každý za sebe.

Problémy, přání, starosti i obavy.

Mají každý ty svoje.

Neinformují se.

Už delší dobu.

Až ho zamrazilo.

Naproti něj sedí zlostná, unavená, neupravená žena a on, utahaný

„úspěšný“ muž, který cítí, že se život valí přes něj a neví, jak to

zastavit.

Taky s tím chlastem to v poslední době několikrát zase přehnal.

Na jedné straně ji lituje.

Na druhé nenávidí.

Na jedné straně lituje sebe.

A na druhé se nenávidí…

Jak se jen mohl nechat tak zahnat do kouta?!

Co zahnat?

Vždyť se tam zahnal sám.

Dal si dva velké panáky ferneta, sprchu a stejně nemůže usnout.

Alžběta přichází pozdě.

Voní nějakým pleťovým mlékem, ale mlčí a uléhá zády k němu.

Když se k ní chce přivinout, rezolutně mu uchopí ruku a odtáhne

se co nejdál.

Černo za oknem.

Černo v duši.

Černo při myšlence na zítřek.

Zítra ho to bude stát v práci hodně sil.

Povinnosti a potom ta jeho oslava.

Jo!

Čtyřicátiny.

Už má vše nachystané, objednané, zajištěné…

Ráno by nejraději nevstával.

Alžběta dělá, že spí.

Pozná to.

V zaměstnání už se všichni spiklenecky usmívají a po obědě jsou

tu první gratulanti.

Několik skleniček opět rozpustilo domácí chmury.

Je skutečně veselý, a dokonce cítí něco jako optimismus.

Vždyť to nakonec není tak špatné.

Doma to musí nějak srovnat.

Domluví se.

Jsou přece rozumní lidé…

Nakonec přichází ředitel s dárkem největším.

Je jmenován vedoucím oddělení a jeho nová sekretářka se tajuplně

usmívá. Uprostřed oslav mu zašeptala, že viděla náhodou jeho

nový platební výměr. Bude rozhodně překvapen.

Plácají ho po zádech, hovor plyne, hladina alkoholu v krvi všem

stoupá.

Ví, že už má dost.

Ale je výjimečná situace.

Sedí už u stolu s posledními vytrvalci.

Tak se vše během dvaceti čtyř hodin otočilo a řeči Alžběty mu

připadají jako jakési malicherné domácí spory, které s jeho životem

nemají nic společného.

Poslední koňak dopíjí přímo z láhve a trošku mu ho po bradě

teče za povolenou kravatu.

To bude kocovinka!

Po cestě domů má pocit, že se mu všechno začalo konečně dařit.

V zaměstnání, v mezilidských vztazích, fi nančně.

Až na tu rodinu!

Ale to se nějak srovná.

Nejhorší má za sebou a už zvolní tempo. Vždyť už není pomalu

co vylepšovat, jenom udržovat a nalešťovat! Dostal se ze srabu let

minulých a konečně má ten správný směr.

Je úspěšný!

Kocovinku překonal hravě – spravila to silná káva a dva rohypnoly.

Alžbětiny výčitky už méně.

Je blbá! Jak to, že nechápe význam všeho?

Měl popito, no a co?!

To měli všichni.

Ta únava ale nemizí.

Nemůže se dát dohromady.

Tři dny dovolené taky nepomohly.

Potom ta angína.

Ale doma už být nemůže.

Bere antibiotika „za chodu“ a jede na jednání do Prahy.

Potom Bystřany, Most, Nová Huť, Vagonka Studénka a na závěr

Budapešť…

To teda byl týden!

Nikdo jiný nemůže.

Je nenahraditelný.

„Vypadáte jako mrtvola,“ říká mu sekretářka a spiklenecky dodává:

„Měl byste v noci víc spát!“

Musí to řešit…

Měl pouze takové neurčité podezření, se kterým se styděl jít

k místní obvoďačce, a tak zašel ke známému chirurgovi, aby se k té

bulce vyjádřil.

Bylo to jeden dubnový večer, takový tuctový, bez většího významu.

Ani netušil, jak mocně zasáhne do jeho života.

„To nic, pane inženýre, ať se na to pro jistotu podívají na onkologii,

opravdu jen pro jistotu, není žádné důvodné podezření.“

Žlutý kopec asociuje smrt a utrpení…

Hlavu vzhůru!

Za týden vchází do Masarykova onkologického ústavu a hlásí se

v evidenci. Potom čeká v chirurgické ambulanci asi tři hodiny.

Voda ve fontánce umístěné v čekárně tiše šumí a najednou slyší

svoje jméno. Prohlídka je rychlá a je poslán na ultrazvukové vyšetření.

Tam dostal zalepenou obálku pro chirurga.

Zalepenou?!

Tak je to rakovina!

Chirurg ho uklidňuje: „Žádná rakovina, jen útvar, který však

musí ven, a pro jistotu uděláme histologii.“

Doma i v zaměstnání se mu všichni smějí: „Neblbni, nedělej z toho

kovbojku, ten tam byl, ten tam byl, ta tam byla, a nic! Víš kolika

lidem dělají zákrok bez pozitivního výsledku, znáš chirurgy…?“

„Ty jsi, Jakube, opravdu hypochondr.“

„A co vy, mladý pane?“

„Já jdu na chirurgii, na příjem.“

Paní stojící ve frontě na evidenci za ním si ho soucitně prohlíží…

Vítá ho typická nemocniční chodba.

Vyšlapané linoleum, vybělené neustálým mytím, bílé, oprýskané

dveře pokojů a sestřičky v nažehlených bílomodrých uniformách.

Dostal žluté pyžamo a modrý župan.

Osobní věci naskládal do stolku u postele, civil dal do skříně

a převlékl se do erárního. Zvolna uléhá na lůžko a prohlíží si pokoj,

ve kterém bude několik dnů hostovat.

Dostal nějakou tabletu a spí, jako když ho do vody hodí.

Je to chemická, bezesná noc.

V šest ho budí sestřička:

„Jděte se celý vysprchovat.“

Teče po něm voda s mydlinami a prohlíží si oholené břicho.

Tak tady bude za chvíli deseticentimetrová díra…

„Tak jedem!“

Dvě sestřičky manévrují s postelí ven z pokoje a děda z vedlejší

postele ho zdraví palcem nahoru a směje se bezzubými ústy.

Mihají se zářivky, obličeje pacientů a potom výtah.

A už je na sále.

Prudké světlo.

„Kdo vás tak rozpumpoval,“ ptá se sestra a dostává další injekci.

„Tak nyní se posaďte do kozelce, umrtvíme vás od pasu dolů, ucítíte

takové prudké vystřelení do jedné nohy a potom do druhé.“

Nabízí mu sluchátka: „Chcete poslouchat Jožku Černého, Olympic

v Lucerně nebo country?“

Sestřička se zpod roušky směje očima.

„Moment, moment, mně bylo řečeno, že budu operován v celkové

narkóze,“ brání se.

„Cože, tak to máte špatné informace, bude to v epidurálu…“

Když sedíte nazí a skrčení pod prudkým světlem na operačním

stole v kruhu lékařů, těžko se odporuje. „Tak dobře, dám si Olympic

v Lucerně.“

Cítí prsty šmátrající mu po páteři a hledí na řadu nástrojů na

stolku potaženém zeleným prostěradlem.

Raději nedomýšlí, na co který je.

„Tak paní kolegyně, ano a tady trošku níž,“ a najednou cítí na

páteři jiné prsty.

Jaká paní kolegyně?

Ale už je mu to jasné.

Pan primář zaškoluje novou adeptku tohoto povolání.

Skutečně, cítí tupý tlak a vystřelení do pravé nohy, menší do levé

nohy.

Potom už ho velmi pomalu pokládají.

Nějaká zelená postava s velkými brýlemi bere tampon do pinzety,

namáčí do hnědé tekutiny a natírá mu oholené, poškrábané

břicho a třísla.

Jenom zasykl.

„To přece nemůžete cítit!“

„Cítím.“

Přichází primář a píchá ho jehlou do pravé nohy.

Necítí nic.

Do levé – cítí, cítí!

„Člověče, to přece nemůžete cítit!“

„Cítím!“

Ještě několik pokusů a sklání se nad ním sestřička: „Tak si na

chvilku zdřímnete a všechno bude v pořádku.“

„Injekce do páteře byla špatně píchnutá,“ myslí si ještě, ale to už

se rychle propadá…

Probudil se se celý rozlámaný na pokoji.

Není mu moc do řeči.

Unavený a otupělý.

Pozoruje kapky v infuzi a čeká.

V boku tlačí taková tupá bolest.

„Asi se dám na morfi um, je to velice příjemné…,“ žertuje sám

pro sebe.

Ráno ho trošku bolí operační rána.

Dny pomalu míjejí. To nejhorší už má prý za sebou a čeká pouze

na výsledek histologie.

Druhý den zkusil chodit. Šlo to dobře, i když s bolestmi.

Další den je tu návštěva z práce. Všichni jsou rozpačití a vypadají

stísněně. Tvrdí mu, že vypadá velmi dobře, a ujišťují ho, že vše bude

v pořádku. Je středem pozornosti a připadá si trochu jako hrdina.

Ta zatracená histologie pořád není a on už se tak těší domů.

Další den zase nic.

Jen nuda, nuda a stereotyp.

Leží, snaží se chodit, šourá se k automatu na kávu. Telefonoval

kamarádovi z kukaně.

Už se vidí doma.

Zatracená histologie.

Ve čtvrtek chodil po chodbě a počítal dlaždice.

„Pustí mě, nepustí, pustí, nepustí…“

Naproti jde sestřička:

„Nebuďte smutný, histologie ráno přišla, je to poměrně dobře léčitelný

nádor.“

„Cože, nádor!?“

„ Vy jste ještě nemluvil s panem doktorem?“ zrozpačití sestra.

„Tak si na něj počkejte.“

Jako ve snách čeká.

Doktor ho zve dál.

Usedají…

Má rakovinu!

Zatracená histologie!






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 16” - 1


    Eva   (1.1.2012 (17.14))

    zřejmě ze stresu



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička