Půjčovna myšlenek



Někdo zvoní, nadávám, nemám ruce volné, právě tchýni vyndávám z kyseliny solné. Pár gumových rukavic marně šmátrám po dně, nezbylo z ní vůbec nic, i když jí bylo hodně.   (z knihy Cool v plotě)

Karel Plíhal

. . .

Hamlet   Chlebíčky jsou obloženy, káva už je namleta, kdosi zvoní, čtyři ženy vedou pana Hamleta. Prý se jenom chvilku zdrží, už rok s náma žije tu, skoro nejí, neboť drží bezlebkovou dietu...     (z knihy Cool v plotě)  

Karel Plíhal

. . .

Ve skutečnosti to bylo něco víc než lysina. V pětapadesáti zbývalo Mayflowerovi sotva tolik ocelových šedých vlasů, že by vystačily na paruku pro malou panenku. Barbie po chemoterapii. Ocelové obroučky, ocelově šedé vlasy, žulová čelist, zlatý hlas a mozek jako obohacené plutonium. Switters si pomyslel, že zastupující náměstek vypadá víc jak minerál než živá bytost.   z knihy Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé  

Tom Robbins

. . .

Zápas o moc vzbuzoval ve Swittersovi odpor, takže obvykle pohrdal oběma stranami konfliktu stejnou měrou. Na počátku je lehké stranit vzbouřencům, protože většinou zcela legitimně bojují proti tyranii a útlaku.  Jako groteskní klišé moderních dějin se ale jeví fakt, že každá vítězná revolta nakonec začne kopírovat styl vládnoucí kliky a revoluce, jedno jak úspěšná, logicky selže. Nikdy totiž nepřesáhne sprostotu člověka, které se nejde vyhnout. Ty, co přežijí všechny ústrky, zadusí později úřední šiml. (Pozoruhodnou výjimku dosud představuje československá "sametová" revoluce a její nenásilná, velkorysá povaha.)   z knihy Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé        

Tom Robbins

. . .

  Setkali se pak ještě mockrát. Pravda ovšem je, že od té doby, co věděla, že mu šoustáním stabilizuje život, bavilo ji to o chlup míň.   z knihy Levhartice

Iva Pekárková

. . .

A když mi jiná doyenka položila ještě nevinnější otázku, jestli mám nějaký oblíbený koktejl, odpověděl jsem: "Rozhodně Mastňáka." A na její nechápavý pohled jsem dovysvětlil: "To je gin s majonézou." Poté už mi víceméně dali pokoj.   z knihy Tibetský broskový koláč

Tom Robbins

. . .

Manželství je podnik, ve kterém oběma ředitelům hrozí, že nenajdou zaměstnance.   (z knihy Udělej mi tichoučko)

Ivan Kraus

. . .

Hele, hoši, opat pojďme do něj kopat. Vida opat upad, pojďme po něm dupat.   (z knihy Když už dědku zkapeš?)  

Martin Komárek: Kulturní revoluce

. . .

Americké "kimči light" se k pravému korejskému má asi jako čivava k šedému vlkovi, jako partička biliáru k ragbyovému zápasu, jako Disneyland k festivalu Burning Man, jako golfový vozík k vytuněnému lincolnu, jako Mormonský chrámový sbor k Rolling Stones, jako prskavka k novoročnímu ohňostroji, jako Judy ke King Kongovi, jako... no, asi už je vás to jasné. Kimči light umí oživit tuňákový sendvič, férové korejské kimči umí otřást světem.     z knihy Tibetský broskový koláč

Tom Robbins

. . .

  I když jsem byl se svými prvními třemi knížkami z uměleckého hlediska obecně spokojen, a ačkoliv si získaly skupinu věrných čtenářů, kteří po těch až příliš mnoha porcích starého dobrého amerického masově-bramborového sociálně realistického eintopfu  (kolik bolestných dospívání hlavních hrdinů může člověk vydržet? Kolik může učíst nešťastných rozpadajících se nebo se zase zmátořivších manželství? A koho sakra už zas zajímá, jestli je vrahem zahradník?), myslím, že do správného romanopiseckého temp jsem se dostal až s Parfémem bláznivého tance.   z knihy Tibetský broskový koláč  

Tom Robbins

. . .

Do krásné mísy nejde koukat pořád, když je prázdná.   Nevím proč jsem si teď v předvánočním čase vzpomněla na parné léto před x lety, kdy byly děti malé a já jsem se nimi byla koupat na městském koupališti. Kousek od naší deky seděly dvě babičky a jedna z nich té druhé vyprávěla o svém příbuzném, který se rozvádí. Jeho žena je sice hezká, ale chytrosti moc nepobrala, svěřila se vypravěčka. A ta paní, která poslouchala, pronesla toto moudro: "Do krásné mísy nejde koukat pořád, když je prázdná." Mně se to rčení tak líbilo, že si ho pamatuji dodnes. Zvláštní je, že jsem ho nikde na internetu nenašla.

Moudrost našich prababiček

. . .

Když bylo tatínkovi něco přes dvacet o jednom Halloweenu se s kamarády vydali k domu o něco staršího kamaráda a čerstvého ženáče, potichoučku rozmontovali jeho zbrusu nový Ford T, vylezli na střechu a tam ho zase postupně smontovali (tenkrát auta nebyla složitá jako dneska, ale i tak to byl celkem výkon). Zrovna když následujícího rána rozrušený novomanžel telefonoval na policejní stanici v Blowing Rocku, aby ohlásil krádež auta, zabušil mu na okno divoce gestikulující soused a mával na něj, aby šel ven. A jak tak hleděli na nablýskaný černý auťák, trůnící mezi dvěma komíny jako Poeova noční můra, zmohli se jen na to, že vrtěli hlavou a mumlali: "Inu, Haloween."     z knihy Tibetský broskový koláč

Tom Robbins

. . .

  Polly žila kousek pěšky za Blowing Rockem - pokud vám tedy nevadilo jít dva dny tam a dva dny zpátky.   z knihy Tibetský broskový koláč

Tom Robbins

. . .

Ta kurva sarkodióza mně nebude nic nařizovat. Tělo keď ochorí, je treba ho za to potrestat. Na čo má imunitní systémy a na čo má protilátky a iné píčoviny? Prednizon a iné chemické jedy žrať nebudem. Keď mám zhebnuť, nuž aj zhebnem, ale trúbiť neprestanem! Nikto ma neprinutí, aby som namiesto fúakní do trubky len prděl. Na to sú u nás milióny dochodcov.     (z knihy Jiří Šebánka LACO DECZI NA PLNÝ PLYN)

Laco Deczi

. . .

Abychom mohli mít rádi nějakého člověka, je vždy lépe, má-li mimo své nejlepší vlastnosti také nějaké milé chyby. Nikdy nemůžeme milovat ty, jimž se nemůžeme smát. V naprosté dokonalosti je cosi nadlidského, co tíží mysl a srdce, co může vynutit úctu a obdiv, ale ponižováním zapuzuje přátelství. Jsme vždy vděčni velkému muži, ukáže-li nám své slabosti, které ho činí lidským.

André Maurois

. . .

    "Možná jim začalo vadit, že už nemám otce, který mi umřel, nebo jim připadám stará. Je mi osmadvacet a jsem o rok starší než Vivék."   "Proč by jim mělo vadit, že vám umřel otec?"   "Popravdě řečeno, žena bez manžela nemá v Indii dobré postavení. Sousedka mé matce jednou řekla, že ji její manžel asi neměl moc rád, když ji opustil."   "Ale vždyť ji neopustil. Zemřel."   "Já vím, ale vdovy se tu považují za přítěž. Dokonce se říká, že když nějakou znáte, nosí vám to smůlu. Chudák mamka to špatně snáší."   (z knihy Posvátná kráva)    

Sarah Macdonaldová

. . .

Vyňato z článku Proč brexit znamená brexit, publikovaném v MF DNES dne 30.8.2016

Alexander Tomský

. . .

  Možná právě proto, že jeho dýchavičné město bylo odsouzené k pádu do jámy, možná proto, že se všude jen strašilo minulostí a blouznilo budoucností, možná právě proto Olemu chyběla přítomnost. Stejně jako barvy a vůně.  Město bylo ztracené v nijakosti.   (z knihy Konec punku v Helsinkách)  

Jaroslav Rudiš

. . .

Před chalupou jednou v září seděl děda na zápraží. Už mu bylo sedmdesát let a díval se, jak je krásný svět. Vtom u lesa spatřil smrtku. "Jejda," pravil děda, "kmotřička mě tady hledá, už tu bude za minutku!"    Vběhl děda do světnice, u postele zapálil dvě svíce, vklouzl do postele a tam dělal, jako by mu život prchl z těla. Zavřel oči, ztajil dech, jako mrtvý ležel na zádech.    Smrt vkročila do světnice, vidí u postele zapálené svíce, a v posteli leží děda, pírko dechem nepozvedá, nepohne se ani ruka, ani oko nezamrká.    Pronesla smrt dojemně: "Chudák, musel umřít beze mě. To je tím, že jsem světem chodila a teď jsem se zpozdila." Ze seznamu lidských jmen škrtla jeho jméno a tiše jako smrt i sen odkráčela v nedohledno.    Děda ze své postele hned vyskočil vesele a rozesmál se s chutí: "Tak jsem vyzrál nad svou smrtí!" A že se mu líbil svět, žil ještě do sta let.    (z knihy Pohádkové dárky Josefa Lady)  

Michal Černík: Jak děda vyzrál nad smrtí

. . .

Ve škole jsem měla mít na občance aktualitu a tak jsem řekla že je fajn že naše země má dost prasat protože to dávali v zemědělským týdeníku a děcka se fakt smály ale ta píča úča řekla že chtěla politickou aktualitu a že jestli vím co Gorbačov vzkázal Američanům což já nevím jak bych to mohla asi vědět a tak byla nasraná a pak jsem se jí zeptala jestli je to pravda že tady všichni chcípnem skrz Černobyl že to říkala moje doktorka a úča si zapsala její jméno takže se jí dopředu omlouvám za průser.   (z knihy Konec punku v Helsinkách)    

Jaroslav Rudiš

. . .

Kdesi nad městem Čennai, jehož dřívější název zněl Madrás, si uvědomuju, že mě do vnitřní strany stehna vytrvale šťouchá cosi dlouhého, tenkého a pevného. Otevřu oči a všimnu si, že se mi k rozkroku blíží protáhlý prst s dlouhým zakřiveným nehtem. Patří starému vrásčitému sikhovi v turbanu, který sedí vedle mě. Samým vzrušením slintá a třese se po celém těle. (Pokračování textu…)

SARAH MACDONALDOVÁ

. . .

  Den, kdy  se ani chvíli nezabýváme tím, co opravdu chceme, je dnem promarněným.   (z knihy Čtvrtá oběť)

Hakan Nesser

. . .

  „Jako já s Divokým Billem,“ zasněně se usmál, ale pak se na  mě zamračil: „No jo, ale vy jste včera byl do telefonu ošklivej na svoji holčičku.“   „Nenadával jsem jí, ani na ni nekřičel. Jen jsem byl přísnej.“   „Stejně plakala,“ pokrčil rameny.   „Myslel jsem to dobře. Chtěl jsem jen, aby si uvědomila, že není  na světě sama. Že má taky mámu, se kterou by se neměla zapomenout  rozdělit o jahodovou dřeň. Že jí máma toho dala víc než  zmrzlý jahody.“   „A nebyla kvůli tomu telefonátu na vás naštvaná i žena?“   „Jo, ale myslel jsem to dobře,“ řekl jsem znovu, ale potichu.   „Cesta do nenávratna je vystlaná skopovými mozky těch, co  to mysleli dobře. Dcera je vaše zrcadlo, ne tabule, vážený pane Chytrý.“   „Ale dneska mi napsaly,“ podal jsem mu svůj telefon. Chvíli očima luštil text zprávy:   AHOJ, ZLOBRE. JESTE SE NA NAS ZLOBIS?   MY NA TEBE UZ NE. MEJ SE HEZKY.   TVOJE HOLCICKY.   Vrátil mi ho a zeptal se: „A co jste jim na to řekl?“   „Zavolal jsem jim, že je mám rád a že mě to taky mrzí.“   (z knihy Mluviti pravdu)     Josef Formánek  

Josef Formánek

. . .

  A ptáte se? Milovala ses zase se Surayyou, po tomhle všem? Ano, milovala. Ale víte - stalo se něco hrozného. Ne, ne hrozného. Jen - prázdného. Znáte ten pocit - máte slabou horečku a položili jste si na noční stolek sklenici plnou vody.  V noci z ní upíjíte po douškách - a potom, v jednom okamžiku, se po té sklenici natáhnete a čekáte vodu, čekáte, že vám steče do úst. Ale sklenice je suchá. Nic v ní nezbylo. Takže takové bylo milování se Surayyou po tomhle všem.   (z knihy Gang zjizvených)

Iva Pekárková

. . .

A víte co? Surayya se nikdy neptala. Nezeptala se mě na to tak napůl a potom si na to sama neodpověděla, tak jako to dělal Henry. Prostě a dobře nezeptala se vůbec. Nezdálo se, že by si přála vědět, jak se mi ta jizva dostala na tvář.   Pro Surayyu to bylo oprávnění, průkazka, nošená na viditelném místě, která mi dovolovala vstoupit do Bronxu. A, pokud vím, klidně v tom mohla mít pravdu.   I když mi chvíli trvalo, než jsem to pochopila. Teda: než jsem pochopila, že žijeme ve městě zraněných lidí.     (z knihy Gang zjizvených)  

Iva Pekárková: Co to máš, kurva, na ksichtě

. . .

Vždycky se něco posere. Skotsko: recept na katastrofu. Vemte porci kalvínské represe, pokapejte katolickou provinilostí, zalijte spoustou alkoholu a pečte v studené, temné, šedivé troubě asi tři sta let. Obložte směšným vlněným plédem. Podávejte s pažitkou.   (z knihy Postelová tajemství mistrů kuchařů)

Irvine Welsh

. . .

Skutečný nepřítel se časem stane něčím jako manželkou, dítětem nebo nemohoucím rodičem. Začne vám určovat celý život a vy se toho čuráka už nikdy nezbavíte.   (z knihy Postelová tajemství mistrů kuchařů)

Irvine Welsh

. . .

  Henry se zamračí.  Znám dobře tohle jeho zamračení. Je to ten druh zamračení, který by chtěl zachránit lidstvo. Zachránit ho a zakoupit pro něj model Niny Ricci. Model od Niny Ricci, ze kterého jim budou lézt kozy ven. Henry to chce udělat brzo. Čím dřív tím líp. Dokud na to kozy lidstva nebudou příliš pokleslý.     (z knihy Gang zjizvených)  

Iva Pekárková

. . .

Co víme o tom, kdy se zastaví naše hodiny a bily racek přestane kroužit po modrem nebi? Nevěděl to ani Beny Mareš a jen dychtivě sledoval rej amerických pucfleků, co se míhali za stoly s pitím a plnými talíři do rytmu kapely složené ze samých vojáků v mariňáckých uniformách. Ne, nehrála špatně, dobře taky ne, ale bylo to vesele odpoledne. Nikdo si s nikým nerozuměl, ale hovořily úsměvy a swing, radostny jako prasátka, vrhaná sklenicemi a leštěnými knoflíky uniforem. Bloudila sálem jako prst osudu. Ty ne, ty taky ne, na zdraví, no ty se moc nesměj, na tebe dojde v pondělí, ty taky ne a … ty jo, ukázal na Mareše osud v podobě tlustého ukazo Ten byl šťastny, jak si užíval dnešní den, a zároveň smutný, neboť se mu nechtělo odjet válčit někam na Dálný východ. Když se Mareš nad maršála skláněl, cítil z něj stejně tolik majestátu, ale i chlastu, jako když před par měsíci dumal do noční krajiny v Krems-Steinu. Takoví lide by měli nosit na krku cedulku POZOR, OCITLI JSTE SE V DOSAHU SILNEHO MAGNETISMU, pomyslel si Beny Mareš. Někdo vyzařuje tolik vnitřní sily, energie, tajemství a tepla jako uschlé psi lejno a někdo by s tím mohl sázet stromy do věčně zmrzlé půdy permafrostu někde na Sibiři. Sedící Malinovskij něco zamumlal a stáhl si Benyho k sobě, aby se mohl vrávoravě postavit. Opíraje se o něj, vyšel s nim na chodbu. Někde tam přece odložil kazety se zabaveným vínem. Nespokojeně mručel, když se skláněl nad různými bedýnkami s proviantem, označenými US ARMY. Nakonec se mu rozzářil obličej, když nahmatal dvoulitrovou baňatou lahev s etiketou nejlepšího koňaku, kterou tam pro něj schoval jako dar americky plukovník. „Jee…, vazmu etu, eta lučše.“ „My ale, soudruhu maršále, vzali dnes jiné lahve než tuhle.“ „To je jedno, tak vezmeme tuhle. Ta se mi libí.“ Na to nešlo nic říct. To už ho vzal maršál za paži, a zatímco jej táhl do sálu, hučel do něj: „Budeš mi tlumočit, ale hezky vzletně, ať to zni a má slova letí do oblak jak holubička bila.“ V sále je objal šum, radost a hudba. Malinovskij si zjednal ticho rázným poklepáním vidličkou o skleničku a spustil: „Válka nám zpustošila duši, stáhla hrdla a vysušila prachem oči, ale nemohla nám, mi američtí přátele, nechat okorat srdce. víme, co se sluší a patři, a tak i když nejsme po těch letech války, co nám vyjídala zemi, příliš bohatí, přinesli jsme vám až z daleké Moskvy, která se hrdinně bránila a ubránila fašistickým hordám, zatímco vy jste se teprve učili pochodovat... Ale to nevadí. Na znamení našeho přátelství přijměte od nás, prosím, tento dar.“ zatímco zkoprněli američtí důstojnici nevěřícně poslouchali dvojitý překlad z ruštiny do němčiny a z němčiny do angličtiny, vyndal maršál Malinovskij obřadně na stůl lahev koňaku a triumfálně se na ni podíval. Američani zarytě mlčeli, až na plukovníka, který se pomalu naklonil k pobočníkovi a potichu, aby ho nikdo neslyšel, jen zašeptal: „Ti Rusové jsou fakt chudáci, oni, aby vám něco mohli dat, tak vám to musí nejdřív ukrást.“ Pobočník kývnul hlavou: „Ale Evropa by bez nich teď byla v prdeli.“ „A my bysme se teď o tom nebavili, takže…,“ plukovník vstal, zjednal si ticho stejným zaklepáním vidličky o skleničku a už nahlas řekl: „Vážíme si toho daru, jako by v té lahvi byla kapka krve z každého padlého vojáka, co nám šel vstříc, aby se tady ve Vídni mohl setkat s americkou armádou, která pomohla svým bleskovým postupem rozhodnout tuto válku. Na znamení cti, kterou vám chceme prokázat, jsme pro vás proto nachystali podobnou lahev, až z daleké Francie, která nás spolu s Angličany v tomto taženi podpořila. Obě vypijeme spolu na vítězství, které naše národy na dlouhou dobu spoji.“ Ve všeobecném veselí, které potom opravdu propuklo, bylo každému jedno, čím se dostane za hranice bezvědomí. Plukovník si sedl k Malinovskemu a Beny s Billem překládali. Do té doby, než do sálu vpluli ruští vojáci z NKVD se spoustou slečen. Maršál se na ně podíval, potom na plukovníka a cosi pošeptal Marešovi do ucha. A to bylo taky poslední, co si z toho Bernard pamatoval, neboť potom dostaly události docela dramaticky spad. Že budou ale za chvíli mluvit pistole, to nikdo nečekal.   (z knihy Mluviti pravdu)  

Josef Formánek: DAR

. . .

Zkouší nás jen Bůh a za každý usměv nám daruje usměv člověka, co ho vidíme na ulici? Za zachráněný život náš život? Bůh to musí mít těžké, hlídat to všechno, aby se dopočítal. Proto je víra jako nedopočítaný příklad? Známe řešení, chceme ho znát, ale usilujeme k němu dojít poctivou cestou, dopočítat všechny bolesti, prázdná místa a otazníky ve svém srdci. Prý nejvíc věřících ve vědecké obci je mezi fyziky a matematiky. Vede snad nudná cesta mezi čísly k poznání, z něhož mrazí? 1 + 1 = 2. Neředěná krása za symetrii života, kdy každý z nás je odsouzenec k smrti. To nejcennější, co máme, je čas?   Přesto není důležitě, kolik, ale co ve svém životě počítáme. Počítá-li někdo s námi. Ne tikot hodin, ale mrazení v zadech, polibky na rozloučenou, slunečka sedmitečná, co nám už vzlétla z prstu, i kolikrát jsme se jemně chvěli, že jsme cítili život, jak námi proudí, když jsme někoho povzbuzovali, čekali na důležité rozhodnutí, smáli se a ani nevěděli čemu, cítili klid o poledni v horkém městě, pili kávu a měli pocit, že svět je přesně takový, jaký má byt. Prosté štěstí při čekání na osud.   (z knihy Mluviti pravdu)  

Josef Formánek: PROSTÉ ŠTĚSTÍ

. . .

Tak snadno poznáte podle obličeje veterána a nového vojáka. Jednomu smrt v očích přebývá, druhému chybí.   (z knihy Mluviti pravdu)  

Josef Formánek

. . .

  Napsal jsem vám báseň na zlé slovo smrt, neboť se mi zdálo, že takových básní je pro děti málo.   Buch! Buch!   Vtom za dveřmi stálo sedm malých smrtek, černých jako krtek, vychrtlých jak chrt.   A tak jsem z té básně podepsané Šrut alespoň to jméno - nežli vešly - škrt!   (Z knihy Příšerky a příšeři)  

Pavel Šrut

. . .

  Pijácký popěvek   K čemu je mi ve vsi kostel když já nemám svoji postel     Proč bych chodil pro útěchu když nad hlavou nemám střechu     Jak mám chodit mezi pány když mám život potrhaný     Jak mám chodit za děvčaty když mám život ze záplaty     Neptejte se kde já bydlím v hospodě mám svoji židli     Tam se líbám se svou sklínkou když popíjím rudé vínko     Neptejte se jak se mám když svou sklínku olíbám         Z básnické sbírky: Ke mně se přitiskni

Michal Černík

. . .

 „Máme výsledky. Máte Guillan Barreho syndrom. Je to autoimunitní onemocnění. Zjednodušeně řečeno, váš imunitní systém vyrobil bílkovinu, která napadla váš periferní nervový systém. Nejsme na tohle onemocnění tady uzpůsobení. Jediná léčba tohoto onemocnění, která ve světě existuje, je plazmaferéza, to znamená výměna plazmy. Už jsem volala na neurologickou jednotku intenzivní péče do Prahy, tam mají s tímto onemocněním nejlepší zkušenosti. Sanitka je objednaná, sestřička vám zabalí věci. Zavolejte si rodině, já se s vámi ještě přijdu rozloučit.“ (Pokračování textu…)

Radka Zaciosová

. . .

Jeho domek, to byla taková oáza, která byla narušena navzdory dobré vůli nemocí.     Loučím se s tebou i jménem drobného hospodářského zvířectva…     Vzpomínáme na tu jeho práci: pečlivě upravené hnojiště, kompost…     (z knihy Vážení truchlící a ostatní hosté - Průpovídky ze hřbitovů a krematorií)    

Ladislav Muška

. . .

Náhle se cítil jak ztracený, bez diktátu nad sebou, na který vždycky v duchu nadával, nevěděl, co sám se sebou, otevřel zrezivělou klec, ale zapomněl lítat.     (z knihy Muž bez ženy není člověk)

Pavel Brycz

. . .

  Vánoce   HLAS ZVONŮ TÁHNE NAD ZÁVĚJÍ, KDES V DÁLCE TIŠE ZANIKÁ; DNES VŠECKY STRUNY V SRDCI ZNĚJÍ, NEB MLADOST SE JICH DOTÝKÁ.   JAK STROM JEN POHNE HALUZEMI, HNED STŘÁSÁ LEDNÉ KŘIŠŤÁLY, RAMPOUCHY ZE STŘECH VISÍ K ZEMI JAK VARHAN VELKÉ PÍŠŤALY.   ZEM JAK BY LILIEMI ZKVĚTLA, KAM SNÍH PAD, TAM SE ZACHYTIL; BŮH ÚSMĚV V TVÁŘÍCH, V OKNECH SVĚTLA, A V NEBI HVĚZDY ROZSVÍTIL.   A STARÉ PÍSNĚ V DUŠI ZNĚJÍ A S NIMI JDOU SNY JESLIČEK KOL HLAVY MÉ, JAK VE ZÁVĚJI HLAS TRATÍCÍCH SE ROLNIČEK.   MŮJ DUCH ZAS TONE V BLAHA MOŘI, VZDECH SRDCEM TÁHNE HLUBOCE, A ZVONY ZNĚJÍ, SVĚTLA HOŘÍ - Ó VÁNOCE! Ó VÁNOCE!

Jaroslav Vrchlický

. . .

Blbštajn přišel do třídy a plácl aktovkou o lavici. Byla lehoučká, nezatížená knihami nebo nějakým penálem. Měl v ní krabičku cigaret a někde na dně zmačkanou pětku. Sesul se na židli a znechuceně se rozhlížel. Díval se na spolužáky. To oni mu přišili tuhle přezdívku. Bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, že pět a pět je deset. Kašlal na to, že jsou Vánoce. Byl to Blbštajn. Rád kouřil a potuloval se po ulicích, kouřil a poslouchal řeči dospělých. Jediné, co si přál, bylo být už konečně mezi nimi. Mít peníze a auťák a vykvajznout se na celou školu v čele s tím nádivou, co se z něho pořád snažil něco udělat. Nechápal, jak může někdo klesnout tak nízko, že dělá učitele. Hlídacího psa, co vás nutí sedět, poslouchat a hlásit se. Ale co, za pár měsíců už vypadnu a sbohem, pane učiteli!   (z knihy Tři vánoční povídky)  

Petr Šabach

. . .

  Když jsem přišel do vězení, přinesl jsem si s sebou jen málo předsudků navzdory tomu, že jsem si v polepšovně prošel rasovými potyčkami mezi znesvářenými partami.   Dnes jsem černochy nenáviděl - kvůli jejich paranoii. Jistou podezíravost z jejich strany by bylo možné ospravedlnit, ale paranoia je choroba. Oni nenávidí mé bělošství, a tak já budu nenávidět to, že jsou černí. Oni bílý huby nesnášejí; touží po pomstě, ne po rovnosti. Bělošskými zákony a mravním kodexem se necítí být vázáni. Představují pro mě přímé a bezprostřední ohrožení, a když se s tím člověk setká, averze a nenávist jen naroste - když tudíž pohlédnu do jejich jantarových očí, z nichž plane nenávist, v mých modrých očích se ten nenávistný třpyt odráží.     z knihy Ani ta nejlítější bestie

Edward Bunker

. . .

  Obdivuji staré Kelty: Vypili si kafe z melty a pak pod přístřeškem z celty vyráběli malé Kelty (zatímco Slované byli někde schované!)

Zdeněk Rosenbaum

. . .

  Humanita spočívá v tom, aby člověk nebyl nikdy obětován cíli.

Albert Schweitzer

. . .

  Byl hodným švagrem, bratrovi pomáhal v rodině, jak jen mohl.   Ztrácíte v něm nejen otce, ale i tátu.   Rozdal hodně lásky – nejen v rodině, ale i v celé naší obci.   Osud mu popřál vychovat děti, které měl s jeho manželkou.   (z knihy Vážení truchlící a ostatní hosté - Průpovídky ze hřbitovů a krematorií)  

Ladislav Muška

. . .

Čemu lidé ze zvyku říkají osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé kousky.  

Arthur Schopenhauer

. . .

  Byl oblíben pro své krásné vlastnosti, kterých bylo poskrovnu.   Věděli jsme sice o jeho těžké nemoci, a tak nás zpráva o jeho úmrtí tím víc překvapila.   Bylo mu dáno do vínku pevně nerozlomené zdraví.     (z knihy Vážení truchlící a ostatní hosté - Průpovídky ze hřbitovů a krematorií)  

Ladislav Muška

. . .

Měl radost, když se mu na dvorku pelešily slepice a rodili králíci, a když šel do práce, těšil se, jak se pobaví se svým Šmudlou.   (z knihy Vážení truchlící a ostatní hosté - Průpovídky ze hřbitovů a krematorií)    

Ladislav Muška

. . .

Zaznělo to jako pohádka, když jsme se dověděli, že už není mezi námi.   Zlá nemoc v něm hlodala, hlodala - až dohlodala.   Postavil v naší obci kulturní dům, sám si ho však neužil.     (z knihy Vážení truchlící a ostatní hosté - Průpovídky ze hřbitovů a krematorií)  

Ladislav Muška

. . .

  Rýžuješ ale ještě stále stojíš bez hroudy zlata zatímco špína už odtéká ti mezi prsty neboj se plakat plnou hrstí a nezapomeň slunce lákat na brázdy zlatonosné     z knihy Hlasy se dotýkat - almanach začínajících prostějovských autorů Vydal přípravný výbor festivalu pro amatérský umělecký přednes WOLKRŮV PROSTĚJOV 1969      

Marie Theibrová: Naděje

. . .

  "Co se týče sexu, jsou Američani naivní," prohlásil Vigneron. S ohledem na vlastní zkušenosti jsem se necítil oprávněn s ním polemizovat.   "Myslíte si, že všechno jde umýt, ale vagína zůstává tou nejšpinavější věcí na světě. To jste nevěděl? Každý nepříliš přístupný tělesný otvor je semeništěm stovek neškodných bakterií a vagína je naprosto dokonalá hostitelka. Říkám ,neškodných‘, ale ne pro vás. Normální penis je dokáže odplavit."   "Ale ne můj uzounký, klikatý tunýlek, je to tak?" zeptal jsem se a myslel přitom na všechny ty podivné zátočiny, v nichž mohly vést svůj tajný život stovky bakterií.   "Tak vidíte," řekl Vigneron, "že je to velmi konkrétní neduh."   "Jakou léčbu doporučujete?" Ještě pořád jsem svíral plastové ňadro. Není těžké být statečný, když člověk žmoulá nezranitelnou bradavku.   "Máte čtyři možnosti," pravil Vigneron. "Existují spousty medikamentů a některý nakonec vždycky zabere. Sedm recidiv za posledních pět let – na tom není nic divného, když vezmete v úvahu stav svého močového traktu. Ta bolest nemůže být nijak prudká, co říkáte? To, že se vám občas nepohodlně čurá a šoustá, se dá přežít, ne?"   "Začal jsem nový život," oznámil jsem mu. "Toužím po změně."   "Tak přestaňte šoustat," pravil Vigneron. "Dejte se na masturbaci. Ruku si můžete umýt."   "Po tak velké změně zas netoužím."   "Pozoruhodné!" zvolal Vigneron. Je to hezký chlap, velký a sebejistý. Pevně jsem sevřel plastové ňadro.   "Pozoruhodné, pozoruhodné… jste můj desátý americký pacient, kterého jsem postavil před tuto možnost volby. A všech deset vás odmítlo první dvě alternativy."   "Co je na tom pozoruhodného?" namítl jsem. "Nejsou dvakrát lákavé."   "Pro Američany jistě ne!" vykřikl Vigneron. "Když jsem ještě působil v Paříži, tři mí pacienti se rozhodli, že se s neduhem pokusí vyrovnat. Jeden – a nebyl to žádný stařec – se dokonce vzdal šoustání."   "Ještě mi dlužíte ty zbylé dvě možnosti."   "Na tomhle místě obvykle dělám pauzu," řekl dr. Vigneron. "Zkouším hádat, pro co se rozhodnete. U žádného Američana jsem se ještě nezmýlil. Jste tak předvídatelní! Každý z vás chce změnit vlastní život. Nedokážete se vyrovnat s tím, co vám dal osud do vínku. A co se týče vás – cítím v kostech, že si vyberete pitnou kúru!"   Lékařův tón mě urážel. S ňadrem v ruce jsem si předsevzal, že si pitnou kůru nevyberu.   (z knihy Pitná kúra)  

John Irving

. . .

Není žádný osud, je jen to, co si sami uděláme.     (z filmu: Madam Butterfly Scénář a režie David Cronenberg)

David Cronenberg

. . .

V divokém kalupu Prochlastaj chalupu V hospodě od jara Hulákaj: Sahara! Ožralí Hanáci Topí se v panácích Povodeň slivovic Gruntem se prohnala Nezbylo vůbec nic Tralala lalala   (ze sbírky Z nerozumu)

Jiří Oulík: Naši furianti

. . .

    Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií a prst po prstu závoru po závoře líbal jsem jí ruce Sypala z rukávů déšť a gulášovou vůni a rezavé plotýnky z páteře kamen a kameny a louže a na xylofon pražců domovním klepadlem vyťukávala voňavou melodii noci   Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií ulicí a noční ptáci sezobávali nepatrný zbytek hvězd a karfiól a sasanky a ulice plakala z děravých okapů blátěné slzy aby si zaběhlá psiska mohla umýt nohy   Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií Měla dlouhé nehty pod něž si ukryla šlápoty myší a kroky polopanen a páternoster a šelest   a když už neměla ani trochu místa kam by schovala zaprášenou trávu sedla si se mnou před kostel a poslouchala vlaky a stařeny o holích o berlích o velikonočních nedělích hovořících o zmrtvýchvstání A stíny slečny Periferie visely na zdech dlouhými stínovými nehty zaryty do oprýskané omítky a zvětralých říms a roztouženýma očima osleplých oken hleděly na rubín semaforu jejž slečna Periferie rozsvěcí kvečeru na pozdrav bdícím bláznům   Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií Tančila na provaze trolejí na konečné nekonečně dlouhý svlékací tanec odkládajíc plot po plotu komín po komínu zeď po zdi černošedé šaty a vyprávěla mi o lidech kteří pro oči nevidí a kteří nikdy — pro oči — neuvidí a na úplně nový světle zlatý nápěv zpívala mi píseň pro moje děvče.     (z knihy Kníška Karla Kryla)

Karel Kryl: SLEČNA PERIFERIE

. . .

Přátelé nás kazí, přimhuřují nad námi oči a odpouštějí nám. K úspěchu v životě potřebujeme několik dobrých nepřátel.   Ženy, které se dobře vdaly, jezdí do práce autem. Vozí je muži, kteří se špatně oženili.   Někteří neschopní lidé to dotáhli daleko. Kdo je neschopný, dokáže dělat všechno, schopný jenom to, co dovede.

Dušan Radovič

. . .

  Kdykoli piji víno, starosti usínají. Co po žalu mi, po trudech a co mi po starostech? Smrt čeká, i když nechci jít: nač tedy žitím bloudit? Nuž napijme se vína, jež nám dal krásný Bakchos! Vždyť pijeme-li víno, starosti usínají.   (z knihy Řecká lyrika, přeložil Ferdinand Stiebitz)   Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1954   Anakreonteia je sbírka 60 básní od neznámých řeckých, římských a byzantských básníků opěvující víno a lásku, zejména mezi mladými muži. Dlouho byla sbírka přisuzována řeckému básníkovi Anakreónovi (nar. kolem roku 570 př.n.l). V pol. 16. století byla sbírka vydána řecky, přeložena do francouzštiny a ovlivnila evropskou lyriku natolik, že se stylu novodobých básní v podobném duchu říkalo „anakreontika“.  

Anakreonteia

. . .

„Četl jsi někdy Oscara Wildea?“   Ušklíbl jsem se. „Ano.“   „Řekl nádhernou větu: ´Ztratit jednoho rodiče může být považováno za neštěstí; ztratit oba dva, to už vypadá na nedbalost.“   „To je z Jak je důležité míti Filipa,“ řekl jsem, protože jsem akademik a nic s tím nenadělám.   „Správně. Jeden z lidí, na které ses mě ptal, je zapleten do bankovní loupeže? Na tom není nic zvláštního. Ale dva? To už není náhoda.“     (z knihy Šest let)  

Harlan Coben

. . .

„Věřila tomu tak dlouho. Nedovedete si to představit. Všechny odstrčila, ale naděje se nikdy nevzdala. Vzhlédla ke mně. „Víte něco o naději, Jakeu?"   „Myslím, že ano," řekl jsem.   „Je to ta nejkrutější věc na světě. Smrt je Lepší. Když jste mrtví, necítíte bolest. Ale naděje vás vynese tak vysoko jen proto, aby vás tím tvrději pustila na zem. Naděje vaše srdce hýčká v dlaních a pak je tvrdou pěstí rozdrtí. Pořád dokola. Nikdy s tím nepřestane. Tohle dělá naděje."   (z knihy  Šest let)

Harlan Coben

. . .

Studenti si nedovedou představit, že profesoři mají také svůj život, stejně jako si nedovedou představit, že jejich rodiče provozují sex. Na jedné straně to bylo dobře. Na druhé straně jim pořád připomínám, aby se dívali kolem sebe.   Lidé mají tu vlastnost, že každý si myslí, jak je jedinečný a složitý, zatímco ostatní jsou jaksi jednodušší k přečtení. To samozřejmě není pravda. Všichni máme své sny a naděje a touhy a chtíče a bolístky. Všichni trpíme nějakým vlastním druhem šílenství.   (z knihy Šest let)  

Harlan Coben

. . .

Paní Houdová Lojzovi stále ležela v hlavě. Dalo by se říci, že se tam natrvalo usadila. Jako podnikatel neměl nouzi o ženy. Ale všechny jeho románky skončily díky tomu, že byl přílišný perfekcionista. Hledal ženu, který by byla hezká, chytrá, sexuálně náruživá, poskytovala perfektní domácí servis, byla praktická a šetrná, nemluvila sprostě, nekouřila, nepila. A jako přidanou hodnotu požadoval, aby byla výborná lyžařka a vášnivá cyklistka, bavila ji práce na zahrádce a ráda šplhala po horách. Bylo nesnadné najít bytost, která má všechny tyto vlastnosti. Lojza nehledal ženu, Lojza hledal stepfordskou paničku. Jitka se zdála, že by mohla splňovat solidní matematický průnik veškerých jeho požadavků. Pro něho to byla ta pravá.   (Z e-knihy Mimetičtí hadi)

Eva Hoelzelová

. . .

U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer, u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba i o jejich narozeninách nebo kdy; zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá dobré úmysly. Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo zjevení; nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformovaI svůj život. To je okamžik, kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl. (Pokračování textu…)

Karel Čapek

. . .

  Bábinko u stánku se jmelím, které jste koupala v medu, vezmu to na chvíli za vás. Smím?   Kde jsme se viděli? Počkejte… Hádal bych Brdy a Mníšek. Dejte si naproti horké thé, pohlídám rád těch pár šišek.   Doutná v nich jíní a vlhká hněď lesů, kam pomalu vchází večerní prosinec. Ale teď vraťte se k praktické bázi.   Stařenko u stánku se štěstím, svěřte mi klidně své zboží. Rozdám je chodcům i náměstím, která se lesknou jak mroži.   Rozdám je mámám a kočárkům zeleným jak vaše chvojí! Do čaje dejte si malý rum. Tenhle plán snad za to stojí.   I vy si přijdete na svoje, třebaže se vám věc nezdá: svatí k vám sestoupí z orloje a s nimi betlémská hvězda.

Miroslav Florian: Na Příkopě

. . .

Prosinec bochy solí, vaří pivo a pole hnojí.     Z knihy: Zdeněk Urban Století českého kalendáře  

Ze staročeského kalendáře

. . .

Baže, teď už je všechno hotovo. Až do této doby ryl, kopal a kypřil, převracel, mrvil a vápnil, prosypával půdu rašelinou, popelem a sazemi, ořezával, sil, sázel, přesazoval, dělil, kladl do země cibulky a vyndával na zimu hlízy, kropil a proléval, sekl trávu, plel, kryl kytky chvojím nebo jim přihrnul ke krčku půdy; toto všecko dělal od února do prosince, a teprve teď, když mu zahrádka zapadla sněhem, si vzpomíná, že na něco zapomněl: podívat se na ni. Neboť vězte, že na to neměl pokdy. (Pokračování textu…)

Karel Čapek: Zahradníkův prosinec

. . .

Za celý rok dala země lidem hojně darů a teď usíná. Na střechy sníh položil se s klidem, vlhký u teplého komína.   Ve stavení život neustává, všechno se tu chystá na hody, voní jehličí i kamna žhavá, je to vůně míru, pohody.   Zimo, obcházej si naše prahy, krabaťte se cesty od zmrazků, buďsi ještě na sluníčko záhy, ale stále je čas na lásku!

František Hrubín: Prosinec

. . .

  Stařičká Muso z Illiady, volám tě dneska postaru. Kde jsi tak dlouho? To bych hlady umřel nad mísou ovaru. No sláva! Konečně jsi tady!   Kdo? Snad ne slavná Musa ona? Ach ne, jen nastrouhaný křen. A z kotle pára libovonná stoupá v obláčcích do oken; tu na světě nic nepřekoná.   Zpívám dál k poctě zabijačky: k smrti rád chřupku na oušku, Teď hodně křenu, a jen plačky beru si kousek laloušku. Musí být horký z naběračky.   Jak se ten vepřík mohl vtělit v ty vůně čerstvé tlačenky, chuť jaterniček, tmavých jelit! Už nalijte mi do sklenky, však pozorně, je škoda přelít.   A teď ať dovoleno je mi, připíti k slávě toho dne vám všem a potom s vámi všemi i naší půdě úrodné v té krásné české zemi.  

Jaroslav Seifert: Zabijačka

. . .

Kolem projela s pronikavým zvoněním tramvaj. Sedící lidé s hlavami natočenými jedním směrem vypadají směšně. Nikdy si toho nevšiml a teď se tím baví. Kdysi tak strávil i část přenosů z Wimbledonu. Víc ho zajímal synchronizovaný pohyb hlav v hledišti než samotný tenis.   /z knihy Trojitý nelson/  

Oldřich Prokop

. . .

  Na bezlistých stromech prázdná hnízda chladný vítr nyní vymetá. Zmlkl zpěv, jen on tu hučí, hvízdá, listí padá z jeho řešeta.   Projdeme se ještě po doubravě. Nasbírej si listí, děvčátko, zlatého jak vlásky na tvé hlavě, sněhy zasypou je zakrátko.   Dobře bude hořet vyschlé dříví. Padejte si, mlhy na lada! Oheň v srdci zase láska živí, láska, která na něj přikládá.   (ze sbírky Mánesův orloj)

František Hrubín: Listopad

. . .

Oba odpřisáhli, že budou mluvit pravdu a jsou si vědomi možných následků při opaku. Schéma je jednoduché. Ústavně léčený alkoholik a toxikoman, invalidní důchodce versus utrápená matka tří malých dětí. A najednou není důležité, že tisíce hodin odpracoval na rekonstrukci domku, který by sám pro sebe nikdy nebudoval. Není důležité, že po dobu osmi let, co byla Alžběta na mateřské dovolené, v průměru vydělával patnáct tisíc korun, které chodily přímo na její účet. Nechával si pro sebe patnáct stovek… Nikoho nezajímá, že při ozařování mu přestala vařit s tím, „že to stejně vybleje“. (Pokračování textu…)

Oldřich Prokop: Trojitý nelson

. . .

„Za rok mi bude šesťdesiatpäť, už som starý človek, každú chvíľu zhebnem a nič, krome bůhvíkolik levobočkov, absolutne nič po mně nezostane. Pričom o kadeakém kokotovi sa vydávajú memoáry, prejavy a múdrosti týchto VIP, čiže Very Impotent Persons. Takéto knihy končí v predajňách neprodajných knih ako second hand literatura za päťdesiat halierov.   Ty napíšeš o mně knihu, ktorú si kúpí každý, aj keď nevie čítať. Aj Turkmenistánec, Laponec či Sierraleonec. Teraz choď domov a piš.“   Byla to výzva, jaká se těžko odmítá. Hůře už mi bylo, když jsem začal psát. Prapodivný jazyk, kterým Laco mluví, je pestrou směsí slovenštiny a češtiny. Jakási čechoslovenština. Kdybych se pokoušel přepsat Lacovu mluvu jinak, než jak ji slyším, dopadlo by to asi tak, jako kdybych jeho improvizace na trubku přepsal do not. To by nehrál Deczi, ale jeho tiskový mluvčí.   Ponechme tedy Lacovy řeči jeho lingvistické improvizaci. Zapomeňme na pravidla pravopisu a vůbec – na jakákoliv pravidla a normy. Jinak bychom se připravili o fenomén, s jakým se u nás nesetkáme.   (z knihy LACO DECZI NA PLNÝ PLYN)  

Jiří Šebánek

. . .

Sedlčany

. . .

     

ze Sedlčan

. . .

Věnuji tuto knihu své drahé ženě a své milé dceři, bez jejichž neúnavné pomoci a ochotných rad bych ji byl napsal dvakrát dříve.      

Pelhalm Grenville Wodehouse

. . .

Nechci dívku kostnatou a tenkou Taková má trable s podprsenkou Já chci dívku co je při těle       Takové chci dělat přítele   Žena má mít přece tu i tady faldy obliny a další vnady Já chci dívku pěkně otylou Takovou chci míti za milou   Mám svou fixní ideu —— a sice: Obezitou proti erotice Obezitou za krásnější svět Obezitou stále dál a vpřed     (z knihy Vy mně taky)  

Jiří Žáček: Serenáda pro Otylku

. . .

Paní Houdová Lojzovi stále ležela v hlavě. Dalo by se říci, že se tam natrvalo usadila. Jako podnikatel neměl nouzi o ženy. Ale všechny jeho románky skončily díky tomu, že byl přílišný perfekcionista. Hledal ženu, který by byla hezká, chytrá, sexuálně náruživá, poskytovala perfektní domácí servis, byla praktická a šetrná, nemluvila sprostě, nekouřila, nepila. A jako přidanou hodnotu požadoval, aby byla výborná lyžařka a vášnivá cyklistka, bavila ji práce na zahrádce a ráda šplhala po horách. Bylo nesnadné najít bytost, která má všechny tyto vlastnosti. Lojza nehledal ženu, Lojza hledal stepfordskou paničku. Jitka se zdála, že by mohla splňovat solidní matematický průnik veškerých jeho požadavků. Pro něho to byla ta pravá. Toužil ji vidět, toužil s ní hovořit a snil o další porci svíčkové, neboť tak dobrou omáčku, jakou mu naservírovala, nikdy předtím nejedl. Přemýšlel, jak to udělat, aby se s ní opět setkal, přitom se nevnucoval, nebylo to nápadné a pod nějakou záminkou vymámil číslo mobilního telefonu. Proto zlanařil své známé a namluvil jim, že má přítele, fantastického chovatele plazů a že musí jeho sbírku za každou cenu vidět.   Jiří bleskově vyletí z postele, strhá ze sebe pyžamo a během několika sekund si navlékne kalhoty a košili. Vystřelí z ložnice a doběhne k hadům. Všimne si, že zrní není zameteno až k teráriu. Popadne hady a vymění je. Ještě má ruku s korálovcem v jeho teráriu, když za dveřmi na chodbičce uslyší hlasy. Zpanikaří, pustí hada a otočí se. Had ho uštkne do hřbetu dlaně. Nevěřícně kouká, ještě stačí druhou rukou vyndat náramek od korálovky a strčit ho do kapsy. Dveře se otevřou. Vejde Lojza, Jitka, cizí muž a cizí žena.   (z knihy Mimetičtí hadi)

Eva Hölzelová

. . .

Musím se přiznat, že ti, kdo mi nikdy neodporovali, nýbrž se vším souhlasili, všechny mé názory sdíleli a lehce se mi přizpůsobili, mi přivodili největší škody a byli mými největšími nepřáteli. Byli větším nebezpečím než ti, kteří proti mně intrikovali, neboť ti mě alespoň pobízeli k tomu, abych postupoval obezřetně.

Napoleon Bonaparte

. . .

Všichni jsme se narodili blbí, některým to zůstalo.

Samuel Beckett

. . .

No tak ho nemiluju! Láska je vzácná, přihodí se zřídkakdy, nebudu na ni čekat bez mužského. Až přijde, přesednu si prostě z mezka na hřebce a odklušu s ním do jiných končin.     (z knihy Ve stínu mastodonota)

Věra Nosková: Přískoky k lásce

. . .

  Když držel v ruce pistoli a mířil s ní Karolíně na hlavu, měl poprvý možnost zúčastnit se koloběhu věcí. Destruktivnim činem. Vraždou. Když pak držel v ruce péro a mířil s nim Barborce mezi nohy, měl tuhle možnost podruhý. Ale tentokrát činem tvořivym. Početim novýho života. Do tý doby byl tak strašně dlouho mimo provoz, že se chopil první šance. Pak dostal i tu druhou. Starej hipísák na burze v ocelárně nosil na krku symbol jin a jang. Líp by tyhle svý úvahy Ptáčník asi popsat neuměl. Když si to představil tak, že jedna půlka symbolu je tvořivá a druhá destruktivní, tak mu to pěkně štimovalo s tou jeho věčnou zkušeností. Ty půlky jsou propletený, vlejvaj se do sebe jak dvě vlny a navíc se ještě prostupujou takovejma těma malejma tečkama – bílá má v sobě kousek černý, černá kus bílý. Ne, že by jedna bez druhý nemohla bejt. Jenže ono by se to pak vůbec neotáčelo, kdyby tam jeden kus chyběl. Nerotovalo by to. Nemělo by to žádnou dynamiku. Žádnej život. Žádnej pulz. Leželo by to někde v rohu zvlášť jak dvě hovna.   (z knihy Superpérák)

Darek Šmíd

. . .

  Leonard Cohen zpívá v jedný písničce, že jestli je boží vůle taková, že by měl přestat zpívat, tak že zpívat prostě nebude. A jestli je boží vůle naopak taková, že zpívat má a to tak, aby vodevřel všechno pravdivý, co tady je, tak zpívat bude, protože kdo je on, aby se protivil boží vůli. (Pokračování textu…)

Darek Šmíd

. . .

  Kdo nemá v hlavě, má v nohou; kdo nemá v nohou, má v bance; kdo nemá v bance, má něco na venkově; kdo nemá ani na venkově, najde se mu něco v moči. Není člověka, který by aspoň někde něco neměl.     Vy tedy ale máte vkus! Na světě je takových báječných mužů i žen, a vy musíte zbožňovat akorát sebe!     Přátelé nás kazí, přimhuřují nad námi oči a odpouštějí nám. K úspěchu v životě potřebujeme několik dobrých nepřátel.        

Dušan Radovič

. . .

  Večer Dole pode mnou   zářila Praha Bylo mi úzko z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu jestli nebude padat aspoň jediná hvězda pošetilá zbytečná plavá a nahá (Pokračování textu…)

Václav Hrabě: Blues na památku Vladimíra Majakovského

. . .

Já a Tulpen navíc máme něco jako společný ranní rituál. Lpíme na něm i teď, kdy kvůli pitné kúře musím ráno vstávat trochu dřív – a předtím několikrát za noc. Vstanu, vyčurám se, vyčistím si zuby a vypiju spoustu vody. (Pokračování textu…)

John Irving

. . .

Jakub Arbes byl milencem žen anarchických a záhadných. Byl to moderní upír.   Petr Bezruč je autorem básně Stonožka modrá. Také napsal Slizké básně.   Karel Čapek měl sestru Helenu a bratra Josefa. Oba tři psali. Napsal hru R.U.M.   (Pokračování textu…)

Václav Richter: Toulky poškoláckou abecedou

. . .

Představovala jsem si tu náhradnici, jak si povídá s mým kovbojem, jak sedlá koně, jak dojí mé kozy. To ještě šlo. Představit si, jak jezdí na mém koni a miluje se s mým mužem, bylo horší. Představit si, jak budí mé děti, jak jim uklízí pokoj, zda by dovedla ošetřit jejich tržné, bodné a sečné rány a poznat, která z těch ran potřebuje chirurgické ošetření. Zda by je dokázala bezpečně sundat z vrcholku naší třešně či z kteréhokoliv jiného stromu v lese v okruhu jedné míle od domu. Jestli by dokázala odblešit psy i děti zavčas, než je ta havěť sežere. To nešlo. „Ne! Nemůžu si dovolit umřít a ani se mi nechce! Někdo cizí se mi tady bude roztahovat! To zrovna!“ Mám skvělou odbornou péči, trochu odvahy, dost naivity na to, abych si představila leukémii jako těžší chřipku, k tomu smysl pro humor (i ten černý) a taky nahoře to mám docela dobré. Podáš-li koni oves, budou ti odpuštěny hříchy, píše se přeci v Koránu, a já ovsa rozdala poměrně dost. Mé skóre v zápase se smrtí není tak špatné, je třeba se dát neprodleně do boje! Dokonce mohu určovat válečnou strategii. Věc se má asi takhle: Mám špatnou krev. Bílé krvinky zblbly úplně, červené se ještě docela drží a krevní destičky odmítají dělat svou práci. Špatné bílé krvinky se líhnou v mé kostní dřeni. Je nutno kostní dřeň opravit. Jak? Úplně stejně, jako když se pokazí auto. Vyhodit tu špatnou dřeň a koupit novou. Kde? Půjdu do specializované prodejny a objednám si kostní dřeň, červenou, kovbojského typu, asi tak dvě kila. Jenže ty důležité věci v životě se koupit nedají… Mám dvě možnosti. Vlastně tři. Nechat si transplantovat dřeň od cizího dárce. Může to být příbuzný. Pokud bude chtít a pokud se jeho dřeň bude shodovat s tou mojí. Může to být úplně cizí člověk z národního registru dárců kostní dřeně. Nebo si mohu pomoci sama a podstoupit takzvanou autotransfúzi.   (z knihy Co by se kovbojkám stávat nemělo)

Kamila Nováková: Jak na tom jsem

. . .

Vešla jsem do ordinace. Pan doktor se mě neptal, kolik vykašlávám. To bylo krajně podezřelé! Dokonce si pamatoval, jak se jmenuji, a usmíval se na mě. I sestřička se usmívala. Byly to úsměvy z kategorie úsměvů soucitných. Poslali mě do nemocnice. Následovalo další vyšetření. Paní doktorka, z jejíž tváře jsem žádný soucit nepřečetla, se mi zdála dost od rány. Usoudila, že mě hnedle tak něco nepoloží. Rovnou, bez servítků, kudrlinek a soucitných slov, bez přípravy na mě vybafla: „Vypadá to, že máte leukémii!“ Začaly mi téct slzy. Styděla jsem se za ně. Má drsná image byla nenávratně v čudu. Leukémie - rakovina krve. Už slovo rakovina zní příšerně. „Měla bych si o leukémii něco přečíst, něco optimistického, pokud možno,“ napadlo mě. (Pokračování textu…)

Kamila Nováková – Tohle by se kovbojkám přeci stávat nemělo

. . .

Kojení je řemeslem. Lékařská fakulta pařížská dala poměry kojných a kojenců vyšetřiti a tu přišla na strašlivé výsledky. Z Paříže dává se ročně 20 000 dětí ku kojným na venek a z těchto dětí pravidelně zemře ročně 15 000. Dát dítě kojně na venek jest dát jako dítě na smrt. Jedná kojná vzala si za jediný rok devět dítek ku kojení a všech devět dětí šťastně jí zemřelo na – vysílení. Dr. Galopin píše, že jsou kojné, kteréž toto řemeslo po 15 let provozují, neustále dítka si berou, ale ani jedno neodvedou. Jeden venkovský představený vedl si stížnost v Paříži, že jejich hřbitov je přeplněn mrtvolami mladých Pařížanů.   Velký národní kalendář pro rok 1868   (z knihy Století českého kalendáře)

Zdeněk Urban: Století českého kalendáře

. . .

Protože se Sládkovi nechtělo vydělávat peníze prací, začal psát. Nejznámější jeho báseň má název Velké, širé, rodné lány, teď jste moje na vše strany.   Protože to v semináři Vrchlický nevydržel, přestoupil na spisovatele. Mnoho četl a kupoval staré knihy, ze kterých čerpal látku pro své básně. Když mu bylo padesát let, byl ctihodný kmet. Ve veselohře Noc na Karlštejně šla manželka Karla IV zkontrolovat, co tam dělá.     (Z knihy Česká abeceda, uspořádal Vladimír Sainer)

Václav Richter: Toulky poškoláckou abecedou

. . .

Karel Hynek Mácha byl romantik. Žil v období revmatismu. Ve svém románě ve verších Máj popisuje přírodu před popravou. Teď stojí jako socha pod Petřínem.   (Z knihy Česká abeceda, uspořádal Vladimír Sainer)

Václav Richter: Toulky poškoláckou abecedou

. . .

  Dnes uplynulo 20 let od úmrtí Karla Kryla. V mnoha věcech se projevil jako vizionář.  A mnohé texty, které napsal za komunistů, platí dodnes.    Znamení doby   Před okny sloup Znamení moru Předpověď provazů A divných mravů Klesáme hloub Se strachem tvorů Před ranou do vazu Před zlobou davu (Pokračování textu…)

Karel Kryl: Znamení doby

. . .

  Zadívala se na svůj portrét zrcadlící se ve sklenici Otrava řekla Hodinu poté konstatoval lékař Otrava Alkoholem   (z knihy Kníška Karla Kryla)    

Karel Kryl

. . .

Ptolemaios stvořil vesmír, který trval 1400 let. Newton také stvořil vesmír -trval 300 let. Einstein stvořil vesmír, ale jak dlouho bude trvat, to vám neřeknu.   George Bernard Shaw na banketu v Anglii, který byl uspořádán na Einsteinovu počest.   (z knihy To nejlepší z Einsteina, sbírku citátů editovala Alice Calaprice)  

George Bernard Shaw

. . .

Nevěřím, že paní Curie baží po moci nebo po čemkoli. Je to poctivá osoba bez předsudků, která si je svého dílu zodpovědnosti a svých závazků více než dobře vědoma. Má jiskřivou inteligenci, ale bez ohledu na její vášnivou povahu není dost atraktivní na to, aby byla pro někoho nebezpečná.     Z dopisu Heinrichu Zanggerovi ze dne 7. listopadu 1911, naráží na domnělý vztah Curie se ženatým francouzským fyzikem P. Langevinem.     (z knihy To nejlepší z Einsteina, sbírku citátů editovala Alice Calaprice)

Albert Einstein

. . .

Spolu se Schopenhauerem věřím, že jedním z nejsilnějších motivů, které vedou člověka k umění nebo k vědě, je únik od každodenního života s jeho bolestnou tvrdostí a hlubokou bezútěšností. Člověk s citlivým vnímáním se snaží uniknout z osobního života do světa objektivních vjemů a myšlení. (Pokračování textu…)

Albert Einstein

. . .

Nejlepší na psu je to, že když se člověk chová jako naprostý blázen, nejenže ho nepokárá, ale dokonce se k němu s radostí přidá.

Samuel Butler

. . .

Milý Broku,   Už dávno jsem chtěl napsat dopis nějakému vynikajícímu psovi, abych jednou konečně řekl do povolaných slechů proč odjakživa vás psy mám rád a proč si vážím vašeho rodu.   A když jsem právě teď dočetl životopis, ve kterém jsi tak znamenitě, nepompésně a upřímně o sobě psal, sedám a hned Ti píšu. Znám dobře Tvého přítele Karla Hájka: od něj vím o Tvé znamenitosti, o tom, jaký jsi Mistr sportu. Leč i bez něj bych to věděl: copak jsme se spolu nesešli osobně na honech? Copak jsem hlasitě neobdivoval Tvoje výkony, jichž jsem byl svědkem? (Pokračování textu…)

Jan Werich

. . .

Na rozdíl od Ptáčníka měla Karolína rodiče oba. Dozvěděl se to od ní v rámci lámání ledů, do kterejch to Karolína rozjela ledoborcem svejch pohledů, gest a vůní. Karolínini rodiče byli evidentně lidi, co spolu dokázali žít celý ty roky bez toho, abyse mlátili, když se ožrali pivem u televize, protože se v první řadě neožírali pivem u televize. Měli se rádi, měli rádi svou dceru a na hrob jejího bratříčka pokládali květiny pokaždý všichni tři, bez jediný výjimky, už deset let. Letos prej byly na tom věnci i bílý lilie. Ptáčník měl představu rodiny zažitou trochu jinak. Nepamatoval se na nic, co se stalo předtim, než se z něj stal plaváček na prcpanně, a tak si svojí famílii neuměl představovat jinak, než jako Vlastu se všema těma hovadama kolem ní. Rodiče tak pro něj byli nějaký neznámý lidi, který se jednou nějak moc vožrali a chlápek se třeba udělal do ženský, a ta ženská na něj pak byla nasraná a vykládala svejm kámoškám, jaká je kráva pitomá, a pak to bylo ještě horší, protože to nedostala, a tak šla za tim chlápkem, ať něco dělá, ale von nevěděl, co má dělat, tak jí rozbil hubu a řek jí, že je kráva pitomá a že to neni jeho. A pak se třeba  narodil Ptáčník s pérem jak hasičská hadice a ta ženská si povidá – no to si teda piš, že je tvůj, ty debile. Nebo tak něco.   (Z knihy Superpérák)  

Darek Šmíd

. . .

Na počátku byla tma jako v pytli.   Bůh v ní stvořil nebe a zemi.   Pak posadil na nebe slunce a udělal den a noc.   Zemi oddělil od moře a zasel trávu.   Do vod vysadil ryby a do vzduchu vysadil ptáky.   Potom stvořil všelijaká hovada a taky psy.   Teprve pak uplácal z hlíny páníčka a paničku.     (z knihy Můj život s Ferdou a taky psy)

Jiří Kahoun

. . .

Stát byl stvořen pro člověka, nikoli člověk pro stát … Je třeba říci, že stát je náš služebník, a ne my jeho otroci.   V The Nation 33 (1931), str. 300; publikováno v Mein Weltbild   Největší slabostí demokracie jsou ekonomické obavy.   Z rozhovoru, který zaznamenala Algernon Blacková, podzim 1940   (z knihy To nejlepší z Einsteina, sbírku citátů editovala Alice Calaprice)

Albert Einstein

. . .

Hospodář si první leden pamatuje, ten mu na budoucí srpen ukazuje. – Na Nový rok zrána jasné lesky prorokují v létě časté blesky. – Jestli desátého slunce svítí, budem žita, vína hojnost míti. – Jasné slunko na Vincence k vinobraní chystá věnce. (22.1) – Slunce na den Pavla obrácení značí obilíčka rozmnožení. (25.1.) – Stále mírná povětrnost v lednu chystá na únor zimy bednu.   (z knihy Století českého kalendáře, autor Zdeněk Urban)  

MORAVAN, KALENDÁŘ NA ROK 1852 – LEDEN –

. . .

Zvyk přát si všechno nejlepší do nového roku nacházíme již u starých Egypťanů, a to ve spojení s broukem pro štěstí – skarabeem, vyvedeným ve zlatě, stříbře nebo drahém kameni, zejména tyrkysu, který se v Egyptě za vlády faraonů hodně těžil. Tištěné novoročenky se poprvé objevily až v šedesátých letech 18. století. První měly podobu listů velkého formátu, na nichž se skvěla v silném orámování slova „Ať žije nový rok.“ Později přibývaly ozdoby a text, často veršovaný. (Pokračování textu…)

Pour Féliciter

. . .

Už nevzbouzím se o půlnoci utrhnout sladkost ze stromku, a zoubky ať si na ovoci brousí už dvé mých potomků.   A betlém ať si staví sami, jeskyni s vůní kadidla, město i s hradem pod hvězdami, s andělem, co je bez křídla.   Marie, Josef, kteří stáli vždy v koutku, i těm vybled šat, všichni jsme trochu zestarali, už je to morné zapírat.   Andělům, kteří nápis nesli nad známou scénou v Betlémě, už bolí ruce. Slámu z jeslí snědl už oslík beze mě.  

Jaroslav Seifert: Nad jesličkami

. . .

Za provaz na krku ho vlečou na popravu, ještě se vzpírá, ještě naříká, sám proti všem, sám obklíčený v davu, až všecko ukončí nůž v ruce řezníka.   Kouří se z masa, z cigaret a z grogu, z chalupy řinčí kastroly a smích. Není-li prase hodno nekrologu, proč sněží peří z křídel andělských?   Řezník si dýchá do dlaní: je leden. Pes brousí kolem, žebrá o kližku. Silnější přežijí – a slabší bude sněden. Tak jako v džungli, svatý Františku.   (ze sbírky České moře)

Jiří Žáček: Vesnická zabijačka

. . .

Nerozumíme kráse a běžně myslívá se, jak šeredné je prase, a my zas překrásní.   Že bývá umazané, hned každý říká: Ba ne, ten tvor se nedostane jaktěživ do básní.   Ten omyl přímo bují. Já však si představuji básníka v temné sluji, jak sedí, hloubá, sní –   a Múza ve své pýše snáší se k němu z výše a diktuje s tiše sto krásných klobásní.     (z knihy Písničky bez muziky)  

Emanuel Frynta: PRASE

. . .

V epicentru epického záletná postel se třese Padají šaty vadnou ideály tak jako listí v lese   (z knihy: Český betlém)

Jiří Chum: Posvícení

. . .

Ve špitální jídelně něco zakousneš a popovídáš si s ostatními pomocnými sestrami. Budou si stěžovat, v kolik se večer vrátili domů jejich manželé, a já vím, že řekneš: "Můj Pseudo je ještě s Colmem v posteli. A včera v noci se mnou spal." Jenže včera v noci, Biggie, jsi prohlásila: "Tvůj otec je čurák." Ještě nikdy jsem tě neslyšel říct to slovo v takovém kontextu. Samozřejmě jsem ti dal zapravdu a tys pokračovala: "Co mu máš pořád dokazovat?" "Že umím padat na hubu," já na to. "To už jsi dokázal," řekla jsi ty, Big. "Co ještě chce?" "Nejspíš čeká, až mu řeknu, že měl celou tu dobu pravdu. Chce, abych se připlazil po břiše, líbal mu uprášené doktorské boty a pak prohlásil: ‚Otče, toužím po svobodném povolání.‘" "To není legrace, Pseudo," namítla jsi. A to jsem si myslel, Biggie, že na tvůj smích je vždycky spolehnutí. "Tohle je poslední rok, Biggie," ujistil jsem tě. "Vrátíme se do Evropy. Budeš zase lyžovat." Ale tys řekla jen: "Hovno." Ještě nikdy jsem tě neslyšel říct to slovo v takovém kontextu. Pak jsi hupsla ke mně do postele a začala jsi odzadu listovat v časopise o lyžování, přestože jsem ti aspoň stokrát řekl, že je to hloupý způsob četby.   (z knihy Pitná kúra)

John Irving

. . .

Je zábavné, že katolíci považují bílý květ lilie za symbol čistoty, ačkoli jde o pohlavní organ rostliny.

T. Clifford Longworth

. . .

U vchodu jsem se střetl s Růženkou, naší jedinou sousedkou. Byla to stařičká paní s velikým hrbem na zádech a hlavou věčně ovázanoušpinavým šátkem. Žila sama v posledním podlaží našeho domu, v malém bytečku pod Fanatikovou věží. Trpěla zvláštní obsesí. Když stoupala vzhůru po schodišti do svého jednopokojového příbytku, plivla vždycky na každý ze schodů, než na něj došlápla. Příčinu tohoto chování se nám s Fritzem nikdy nepodařilo objasnit, protože Růženka byla nesmírně nevrlá a prostřednictvím svého filetovacího nože nám několikrát dala jasně najevo, že nestojí o žádný kamarádšoft s námi, žádné dotěrné dotazy a už vůbec ne o jakékoliv psychosociologické sondy do jejího soukromí. Když ještě byla s Fanatikem normální řeč, nadhodili jsme během jedné z hodin scholastiky téma „Sousedka Růženka“. Vylezlo z něj, že si myslí, že její chování je v jistém slova smyslu druh obranného rituálu. „Věří, že tímhle mrzkým činěním zažehná či oddálí příchod něčeho, co jí nahání hrůzu! Tohle činí mnoho prostomyslníků, ale to je něco, chlapci, co vás nemusí zajímat,“ sdělil nám tenkrát mudrc. A jeho slov jsme ses Fritzem drželi. (z knihy Soma Secundarium)

René Vaněk

. . .

Můj tatínek se dožil úctyhodného věku devadesáti let jenom proto, že v šedesáti letech přestal kouřit.

Karel Fiala

. . .

Když se tak ohlížím zpět na všechny ty obavy, vybaví se mi příběh o starci, který na smrtelném loži prohlásil: „Míval jsem v životě hodně trablů, ale většina z nich se nikdy nestala“

Winston Churchill

. . .

Probodnut na čele skleněným šípem cítím pozvolný průnik křišťálového hrotu mým tělem. Je to perverzní bolest složená z čekání na smrt a z rozkoše, protože ta jediná mi dodává sílu a ničí částečky opiových doupat uprostřed mne.   Silou vůle se snažím roztavit koneček ostří, aby skleněná láva protekla mým mozkem a dala tak naději na vzkříšení lehkosti, která nezná konce, stejně jako vesmír. Musím to vyslovit, přestože je to jasné a daná fráze, ale kdo neplul vesmírem, musí si denně připomínat jeho nekonečnost. Aby byl alespoň zlomkem svého života schopen fantazie. A to je ten důvod, proč tuším rozkoš v umírání.   (z knihy Jako, pocta A. Jarrymu)  

Petr Jachnin: Jen tak dál

. . .

Jak si básník ustele? Podle kvality postele pana nakladatele. Nebo zůstane ležet v regále na kupce pana knihkupce.

Alois Volkman

. . .

Když mi řekneš, že jsem krásná nebo chytrá – nic to pro mě neznamená. Ale řekni mi, že jsem vtipná, a je to ten nejlepší kompliment, jaký mi můžeš dát.

Julie Newmar

. . .

Nikdy jsem nebyl tak statečný, abych se stal rolníkem.   (Charles Bronson jako Bernardo O'Reilly ve filmu Sedm statečných, režie John Sturges, scénář William Roberts)  

William Roberts

. . .

Zanechala vo mne trvalé stopy - to, čo navarila nikdy nestrávim. Je to tak, mužské IQ sa najčastejšie meria v centimetroch. Minule som sa premohol - nechcelo sa mi a podľahol som. (z knihy O.K.mihy)

Ondrej Kalamár

. . .

Dělejte si v ložnici, co chcete, hlavně,   když to neděláte na ulici a neplašíte koně.

Joanna Campbell

. . .

Pro pár zrnek máku se nemůže nic stát. To si řekl mravenec a přinesl destilační přístroj. V poledním slunci byla vyrobena jedna kapka opia a nikdo neví, Jak se to rozkřiklo až k zrzounům.     (z knihy Jako, pocta A. Jarrymu)

Petr Jachnin: Mejdan

. . .

Mládí je složitý. Tohleto očuchávání zadků... Stáří je ještě složitější. Uhlídat si vlastní zadek! Život halt je složitej...

Miloš Zajíček

. . .

Navštěvovat galerie už mě nebaví. Postmoderna ovládla Evropu, a tak jsem v Německu viděl dvacet sádrových Leninů. Nebo dlaždice nanošené z chodníku do galerie. Tento druh seberealizace nepotřebuji vidět. Kdo je šťasten dívat se do vyfotografovaného konečníku v nadživotní velikosti, tomu to nemám za zlé.   červen 1966     (z knihy Vladimír Komárek v dopisech přátelům)

Vladimír Komárek

. . .

Pro českého voříška, pro německou dogu bude  třeba zajistit prostor k dialogu.   Štěkávali na sebe celé dlouhé  věky—— ať si tedy tváří v tvář vysvětlí své štěky!   Je to dobrá metoda pro řešení krizí: kde se vede dialog, všechny spory zmizí.   Skeptik v tomhle řešení vidí problém jeden: až se doga nažere, vořech bude sněden.   (z knihy Vy mně taky!)

Jiří Žáček: Bajka o dialogu

. . .

Když přicházeli před divadlo Vaudeville, zeptal se: „Oznámil jsi té dámě, že mě k ní přivedeš?“ Servigny se rozesmál. „Oznamovat něco takového markýze Obardiové! Copak vzkazuješ kočímu omnibusu předem, že si na rohu bulváru nastoupíš?“ Tu se trochu udivený Saval zeptal: „A kdo vlastně ta osoba je?“ A přítel mu odpověděl: „Zbohatlice, hochštaplerka, okouzlující děvka, bůhvíkde se vzala, prostě se jednou objevila v prostředí dobrodruhů, nikdo neví jak, a umí si tam udržet postavení. Co nám ostatně na tom záleží.“ (z knihy: Yvetta)

Guy de Maupassant

. . .

Když uprostřed senoseče selže technika a nad hlavou se kupí dešťová mračna, je to infarktová situace. Pokud byste někdy zpozorovali na poli zoufalého zemědělce, nepřibližujte se k němu. Je to nebezpečné! Vypadá a chová se jako blázen. Podivně mumlá a divoce rozhazuje rukama. Zírá do stroje a snaží se přijít na to, proč sakra nejede, neseče, nehrabe, neobrací nebo neskuluje. Sedlák v boji o úrodu nezná bratra. Ví, že počasí nepočká, a podle zákona schválnosti jen co stroj opraví, začne pršet. Seno mu zmokne a on ho bude muset znovu rozhazovat a sušit. Sedlák si oddechne, až když má úrodu pod střechou. Pak všechny ty zemědělské stroje (v lepším případě) schová pod střechu. Častěji nechá stát jen tak venku na dvoře a do příští sklizně si na ně ani nevzpomene.   (z knihy Co by se kovbojkám stávat nemělo)

Kamila Nováková

. . .

Vlídný domov ho naplňoval výčitkami a studem. Dával svůj dokonalý dětský pokoj na pospas klukům z ulice, trpěl, když se nešetrně dotýkali jeho věcí, štítil se jejich špinavých nehtů a nenáviděl sám sebe za tyto své dojmy. Vždycky v sobě musel přemáhat nechuť ve styku s nevychovanými a špatně oblečenými lidmi, nesnášel výpary obnošených šatů a špatného jídla.  A přece ho prostupoval pocit splynutí s hulákajícím nebo zpívajícím davem, v němž přestával být složitým organismem a měnil se v pouhý hlas nebo pěst.   (z knihy Jen o rodinných záležitostech)

Jaromíra Kolárová

. . .

Oveľa horší, ako tí, čo ľuďom ilúzie berú, sú tí, ktorí im ich predávajú.

Ondrej Kalamár

. . .

Ti, kdož sestavují obtížné, temné, spletité a dvojsmyslné řeči, nevědí zcela jistě správně, co chtějí říci, nýbrž mají o tom jen temné, o jakousi myšlenku teprve zápolící ponětí, ba často chtějí sami před sebou i před ostatními zakrýt, že vlastně nemají co říct. Chtějí vypadat, jako by věděli, co nevědí, jako by přemýšleli, o čem nepřemýšlejí, a jako by říkali, co neříkají. Člověk je tím tajemnější, čím je hloupější.

Arthur Schopenhauer: O spisovatelském řemesle a slohu

. . .

Sloh je fyziognomie ducha. Je neklamnější než fyziognomie těla. Napodobovat cizí sloh znamená nosit masku. I kdyby tato maska byla bůhvíjak krásná, stane se svou neživotností brzy nevkusnou a nesnesitelnou, takže i nejošklivější živý obličej je lepší.

Arthur Schopenhauer: O spisovatelském řemesle a slohu

. . .

Pan hrabě měl v knize osudu napsán zvláštní konec. Po válce šlechta prchala za hranice. Hrabě vzal s sebou to nejcennější, co měl - koně. Sedl na vůdčí klisnu a hnal celé stopadesátihlavé stádo přes hory do Rakouska. Snažil se vyhnout lidem. Utíkal v noci a přes den se schovával v opuštěných údolích. Koně se napásli. On měl u sedla chleba a sýr. Za čtyři dny ho chytili. Poručili mu vrátit se zpět i se stádem. Odmítl. Na místě ho zastřelili. Umíral v botách. V ruce svíral otěže. Jeho klisna k němu sklonila hlavu a tiše zaržala. Když vydechl naposledy, stádo se rozuteklo.   (z e-knihy To by se kovbojkám stávat nemělo)

Kamila Nováková

. . .

  Vrbička, vrba bleďoučká chvěje se tiše v koutku, Na jaře chystá pro kloučka hrsti ohebných proutků. Neboť ten chlapec zarudlý, jenž nebyl chvilku bez kudly, ten neslyšel, jak sténá vrbička, vrba bleďoučká, dřív než se zazelená.   Vrbičko, vrbo zelená, těžko už vzpomenouti, od koho je ta odměna za rány tvého proutí. Neboť ten chlapec zarudlý, jenž nebyl chvíli bez kudly, krasličku starou hladí. Škoda je, škoda mládí.   (z básnické sbírky Šel malíř chudě do světa)

Jaroslav Seifert: Kraslice

. . .

Vono je trestný někoho zabít, ale možná je horší zavinit život   leden 1978     (z knihy Vladimír Komárek v dopisech přátelům)

Vladimír Komárek

. . .

         Špinavá   Skladám si  hniezdo zošité z potu a slín   pre naše spoločné dýchanie vyrobím hlucho tesný priestor   posteliem ho ružami aby nám rástol do večnosti   potom mi konečne daruješ malú špinavú ruku       (Pokračování textu…)

Miroslav Búran

. . .

Ano, ta odporná nasládlá chuť kapřího masa. Zvedl se mi žaludek. Ernest telepaticky vyprskl smíchy. „Copak se děje, zlatíčko?“ podívala se na mě starostlivě Teta. „Že by mi do vývaru zabloudila nějaká kůstka? Dávala jsem si pozor.“ „Ne, to je dobrý, to nic,“ odbyl jsem ji co nejšetrněji. Teta přikývla, zalovila lžící v talíři, nabrala vývar a distingovaně ho do sebe vsrkla. S hrůzou jsem si uvědomil, že jí v polévce plave rybí oko. Odpudivě šedavé, odbarvené varem. Panebože! Všimne si ho? Nebo ho spolkne? Drž hubu! Taťka, který u stolu seděl přímo proti mně, měl na krku přivázaný bryndák z kusu hadru a připomínal obřího deformovaného novorozence. Neuměl používat příbor, a tak polévku chlemtal přímo z misky, do které mu byla nalita. Chtěl jsem to mít celé z krku. Pevně jsem sevřel lžíci a začal překotně hltat. Jedno sousto, dvě, tři… Za Kláru, za Fritze, za Tetu… řáchal se Ernest a svíjel se ve mně jako uzlík škrkavek. Tys nám ale dostal nějaký hlad, bratře! „Podívejte se na Kocourka, děti!“ zaslechl jsem jakoby z povzdálí Tetin hlas. „Koukněte, jak mu chutná! Ten není jako vy, kdepak! Za to určitě dostane nějaký krásný dárek!“ Ignoroval jsem to a jedl. Ty drobné věci, co připomínají krupici a lechtají tě v krku, to jsou jikry. Kapří vajíčka. Představ si, kdyby se v tobě všechna vylíhla a z každého by vzešla malá rybka. Malý ohavný kapřík! Představ si, jak by pak plavali tvým tělem, tvými střevy a pomalu, velmi pomalu, je zevnitř užírali! Lžíce konečně klesla do talíře a ven se z něj vrátila prázdná. Bylo to ve mně. Všechno. Gratuluji, máš za sebou první fázi! Z čela jsem si setřel krůpěje ledového potu, zahleděl se na čadící svíčku uprostřed stolu a snažil se vnímat jen ten její mihotavý plamen, nic jiného. Vzbouřené útroby se uklidnily. Když polévku dojedli i ostatní, zvedla se Teta od stolu a začala servírovat hlavní chod. Kapří řízky s bramborovým salátem. Obalené maso vypadalo, že už se nepohybuje. Zvenčí tak vypadalo. Tohle už snad nebude takový peklo.   (z knihy Soma Secundarium)

René Vaněk

. . .

Když nastane v životě období, které je na krev, a člověk se válí po dně, má to nesporné dvě výhody. Ze dna se dá stoupat jen vzhůru a také se dá po tom dně porozhlédnout. Posbírat poklady, ztracené a zapomenuté věci, a začít se chovat jako při výstupu z mořského dna: Mít na paměti, že kyslíku je omezené množství, proto co nejrychleji posbírat do brašny vše cenné, co je kolem nás a na co dosáhneme, a opatrně se odrazit ode dna. A aby nenastala dekomprese, je nutné dělat zastávky. Odpočinout si, vydýchat se, dostat víc kyslíku do plic, aby ta cesta vzhůru byla bez následků, člověk se mohl vynořit nad hladinu a putovat dál. (Pokračování textu…)

Radka Zaciosová: Pořád je to cesta

. . .

Unavenými očami pozerám cez okno kde je vidieť nič i všetko vykúkam povznesene z vákuovej komory mám svoju kávu na cudzom stole veľká hnedá pocha zavretá do štvorca v zapadnutej krčme prastaro pomaľovanej kam všetci chodia a nikto nikoho nepozná a tu, v dyme čo sa dá krájať vidím v lesku okna reflexiu samého seba to je jediné o čo sa s tebou nechtiac podelím     (přeložila Bibi van den Tillaart-Kosovska, upravil Ondrej Kalamár)

Julius Dreyfsandt zu Schlamm: Tvoje zrkadlenie

. . .

Najkrajší deň     Kedysi zamladi som ho hľadal v budúcne a v dnešku nie   dnes hľadám ten najkrajší deň v svojom minulom keď už mám vlasy sivé   možno pride súdny deň a osloví ma krásou dovtedy nepoznanou   keď všetky chvíle šťastia zhromaždím a jeden celý deň ním naplním   alebo radšej sa mágiou chvíľ lásky obklopím a opevním                                               (přeložila Bibi van den Tillaart-Kosovska, upravil Ondrej Kalamár)

Julius Dreyfsandt zu Schlamm: Der schönste Tag

. . .

Většina lidí propásne svou životní příležitost, protože ta je oblečena v montérkách a vypadá jako práce.

Thomas Alva Edison

. . .

„Proč Tvůrce Velkou Zlou Věc vytvořil?“ přihlásila se Klára. „Proč udělal něco tak hnusnýho?“ „Jdi do prdele, ty bůhví odkud přicestovalá kurvo!“ vztyčil se Fanatik v křesle a zapráskal kolem sebe bičem. „Neexistují věci hnusné nebo krásné, špatné nebo dobré. To jen člověk hodnotí všechno, s čím se setká, na základě svých ničemných měřítek. Velká Zlá Věc představuje destrukci ve své nejryzejší formě a destrukci máme my, myslící živé bytosti, instinktivně spojenou s tělesnou bolestí, osobními ztrátami a smrtí, proto Zlou Věc nahlížíme jako něco negativního, hrůzného, jenže ona je ve své podstatě naprosto neutrální složkou vesmíru. Tak je třeba ji brát. Jen hlupáci se bojí zla. Pro opravdové filosofy zlo neexistuje!“ (z knihy Soma Secundarium)

René Vaněk: Soma Secundarium

. . .

Negativní politická reklama se užívá, protože funguje. Pozitivní apely udržují vaši podporu, negativní apely mají tendenci ovlivnit nerozhodnuté... Navíc negativní kampaň je snadnější umístit, často levnější vyrobit a má také schopnost zničit mnohem nákladnější pozitivní kampaň. Lidé inklinují k tomu volit spíše "proti" než "pro" něco. Je také snadnější obracet se na emoce než na logiku.

John Nugent, 1987

. . .

Těžko říct, proč si dal Tvůrce práci a vytvořil něco takového, jako jsou oni. Nějaký důvod mít ale musel, o tom nemůže být pochyb. To, že neznáme smysl existence něčeho konkrétního, neznamená, že žádný nemá. Nic neexistuje jen samo pro sebe, jen proto, aby to jednoduše existovalo a většina toho, co nám připadá jako naprosto zbytečné a nepotřebné, se obvykle nakonec ukáže jako naprosto stěžejní.              (z knihy Soma Secundarium)

René Vaněk

. . .

Pitoresknímu interiéru dominovalo několik skleněných válců, v nichž se v zelenkavém nálevu vznášely zrůdně malformované lidské plody. Anencephalia, Cyclopia a Harlequin ichthyosis - to stálo na cedulkách těch průhledných, formaldehydem zalitých hrobů. Pro Fanatika byly asi čímsi důležité, protože je měl postavené přímo na svém osobním stolku a během přestávek ve výuce, kdy jsme my, jeho studenti, jedli svačiny, zaujatě pozoroval, jak se plody vlivem změn teploty pohybují ve svých válcích nahoru nebo dolů. Tenhle podivný svět pod kupolí Skleněné věže byl nejspíš poslední baštou lidského vědění. Tyčil se nad taškovými střechami okolních budov a já byl nesmírně hrdý, že je to zrovna náš dům, k němuž Skleněná věž náleží, a to i přesto, že mi během nudných zimních hodin připadala jen jako pouhé úložiště zakonzervovaných mrtvých tvorů, jednoduchými zásahy proměněných v pomůcky pro názorné chápání vnějšího světa.   (z knihy Soma Secundarium)

René Vaněk

. . .

  Stával pomník na náměstí, zůstal po něm sokl, hašteří se na něm vrabci, značkuje ho čokl.   Celý zástup velikánů na tom soklu stával na pomníky u nás býval vždycky velký nával.   Střídali se podle toho, jak se časy mění, tenhle skončil na smetišti, tamten ve vězení…   Proč by na tom prázdném soklu měla krákat vrána? Kde je sokl, tam ať stojí pomník velikána!   Hrdinové naší doby, opanujte sokly! Bez příkladných velikánů by nám Češi zcvokli.   Přihlaste se, kandidáti! Koho si vlast cení? Ale fofrem, než vás doba v liliputy změní!   (z knihy Vy mně taky)    

Jiří Žáček: Vlastenecká píseň k poctě velikánů

. . .

Dnes bol taký pohodový deň, až sa bojím, že mi zaň príde mastná faktúra.   Dnes mi zmokli krídla, a tak som ich vysušil letom.   Dnes ráno som sa konečně vysporiadal so svojou genialitou. Zistil som, že nie som.     (z knihy OK.mihy)

Ondrej Kalamár

. . .

TOLERANCE I Na Baníku v sektoru Sparty ortodoxní muslimka tmavé pleti hladí ruku rómského jehovisty.     TOLERANCE II Jejich manželští partneři si to doma rozdávají.     TOLERANCE III Pro slávu izraelských.     (z knihy V mracích)

Tomáš Oulík

. . .

Když jsem otevřela knihu básní Jany J. Sýkorové Dárek pro Tebe, nevěřícně jsem zírala. Uprostřed knihy bylo vytrženo několik listů, a to mezi stranou 68 a 79. „Co mi ti poslali za šunt?“ rozčilovala jsem se. Knížka totiž byla odměnou za účast v jedné literární soutěži. Začetla jsem se do básně následující hned po vyškubnutých stránkách, která se jmenuje Strana 79. A vše bylo najednou jasné: Strana 79 Zde na tomto místě vytrženo bylo listů pět, bohužel už vím jistě, že nejdou vlepit zpět.   Je na nich dopis otci s prosbou o peníze a lásku, jsem zavřena v panelákovém kotci, na čele hlubokou vrásku.   Nic jsem mu neposlala, nebudu se ho prosit přece. Básně, které jsem nenapsala, nemohu v láhvi darovat řece.   Ach jo! Mám ten dopis u sebe, jednou mu ho dám. Až mě hodně nas…, to Vám povídám!   No není to geniální nápad? Mně to aspoň tak připadá.

Strana 79

. . .

Večer, když byly rozdány dárky, seděli jsme u stromečku – mívali jsme jedli, celou stříbrnou a třpytivou s lněnými ozdobami – a tatínek nám povídal o svém dětství. Na rozdíl ode mne a sestry, pražských dětí, měl Vánoce pestré. Ještě o Štědrý den ho dědeček švec posílal odvádět opravené boty po okolí, a pak tatínek poznával a vstřebával do sebe tu zasněženou poezii přírody, kterou známe z jeho kreseb. Nikdy si k nim nedělal skicu, kreslil z hlavy.  (z deníku Večerní Praha, 23. 12. 1987)  

Alena Ladová

. . .

Kto nevie, čo so sebou, často sa snaží rozhodovať o iných. Pod lampou býva tma. Hlavne keď nesvieti. Na všetkom je niečo pekné. Napríklad na kríze jej koniec a na svokre rolák. Niektorí si zo slova literát vyberú základ litera a niektorí len liter. Odvaha je nebáť sa odvážiť. (z knihy O.K.mihy) 

Ondrej Kalamár

. . .

Úplňkem den mi začal, snídám rozbřesk i noční oblohu,opičák na zádech doteď mi hačal, přestávám hulit, už nemohu.  Zkouřená probděla jsem noc a psala básně.Těch jointů bylo moc,i když mi s nimi bylo krásně. (Úryvek z básně Netrpělivost, z knihy Dárek pro Tebe)

Jana J. Sýkorová

. . .

Mikuláš je znázorňován téměř vždy jako starší biskup s krátkým až dlouhým vousem. Velmi mnohá vyobrazení jsou dodnes na Východě, na nich je Mikuláš často holohlavý. Také znázornění na Západě se opírají v četných případech o východní umění. Mikuláš mívá u sebe nejčastěji tři zlaté koule na knize. Toto znázornění se vztahuje na legendu: jeden šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly jako nevěstky na věno ke svatbě. Mikuláš však hodil oknem v noci třem mladým ženám po jednom sáčku se zlaťáky, takže mohly ukončit svou činnost a vdát se. (Pokračování textu…)

V.Schauber, H.M. Schindler

. . .

Včera sme zakopali vojnovú sekeru. Dnes došlo drevo. Zajtra začne boj o oheň.  Naozaj veľkí ľudia sú tí, ktorým na veľkosti nezáleží. Čas je ten najväčší nenažranec. Keby Boh nemal zmysel pre humor, nevymyslel by ho. (z knihy O.K.mihy)

Ondrej Kalamár

. . .

Především existují dva druhy spisovatelů: jedni píší kvůli věci, druzí kvůli psaní. Ti první přišli na myšlenky nebo prošli zkušenostmi, o nichž se domnívají, že by stály za sdělení; ti druzí potřebují peníze, a proto píší, pro peníze. Myslí za účelem psaní. Poznáme je podle toho, že své myšlenky rozpřádají co možná do šíře a rozvádějí i polopravdivé, křivé, křečovité a vratké myšlenky; milují též většinou šero, aby se zdáli, čím nejsou: proto jejich psaní postrádá určitost a plnou zřetelnost. Záhy si tudíž všimneme, že píší, aby zaplnili papír. A jakmile si toho všimneme, měli bychom knihu odhodit, neboť čas je drahocenný. Jestliže však autor píše, aby zaplnil papír, pak vlastně klame čtenáře; neboť předstírá, že píše, aby něco sdělil. – Honorář je v podstatě zkázou literatury. Věc hodnou napsání napíše jedině ten, kdo píše pro věc samu. Jak nedocenitelným ziskem by bylo, kdyby ve všech oblastech literatury existovalo jen několik, zato však skvělých knih. Leč k tomu nelze nikdy dospět, dokud lze vydělat honorář. Jako by na penězích lpěla kletba: každý spisovatel se zkazí, jakmile začne psát pro zisk. Nejskvělejší díla velkých mužů pocházejí všechna z doby, kdy ještě museli psát zadarmo nebo za nepatrný honorář. Takže i tady se osvědčuje španělské přísloví: Honra y provecho no caben en un saco. (Čest a zisk se nevejdou do téhož pytle) Veškerá ubohost dnešní literatury v Německu i mimo ně pramení z toho, že se psaním knih vydělávají peníze. Každý, kdo potřebuje peníze, sedne a napíše knihu a veřejnost je tak hloupá, že ji koupí. Druhotným důsledkem je zkáza jazyka. Velké množství špatných spisovatelů žije jedině z pošetilosti publika, které nechce číst nic jiného, než co se tiskne dnes – tedy žurnalisty. Věru případné pojmenování! V překladu by znamenalo „nádeníci“.

Arthur Schopenhauer

. . .

Svírá uraženě rty s paprsky vrásek kolem. Tenhle lidský otvůrek by neměl připomínat drůbeží kloaku, ale fyziognomie tváře někdy zlomyslně kopíruje povahu.   (z knihy Víme svý)

Věra Nosková

. . .

Ne literární talent autorův, ale jeho velmi jasně formulované komunistické principy budily zájem o „Sluneční stát“ a způsobily jeho značné rozšíření ve všech západoevropských zemích i přes jeho nedokonalou formu. Naprosté odstranění soukromého vlastnictví, všeobecná pracovní povinnost, která je považována za věc cti, společenská organizace výroby a distribuce, pracovní výchova občanů – to je základní komplex Campanellových sociálních idejí. Právě tyto ideje přispěly k tomu, že „Sluneční stát“ přežil tři století a nacházel stále čtenáře a ctitele. Je nutné ještě jednou zdůraznit, že k objasnění těchto thesí, s výjimkou pracovní výchovy, přináší Campanella málo konkrétního a originálního. Pak tedy nezbývá, než přičíst slávu „Slunečního státu“ komunistickým principům.   (předmluva ke knize Sluneční stát)

V.P. Volgin: Campanella, Sluneční stát

. . .

Něco páchne. Něco hnije. Že by závan entropie? (z knihy: Blbý princ)  

Tomáš Oulík

. . .

Trvá na svém. Dogmatik. Přesvědčuješ ho stále dokola. Že jsou i jiné možnosti. Lepší. Že je třeba mít na paměti smysl. Marnost nad marnost. Neposlouchá. Sedí si na svém. Jako by měl dvě prdele.   (z knihy Blbý princ)

Tomáš Oulík: Dogmatik

. . .

Opečováváním stovek předmětů nanošených do hnízda, uspokojováním jednoduchých potřeb rodinky se dá vyplnit celý život a pozoruju, že mnoho žen tomu mikrosvětu život s chutí obětuje. Vládnou ručníkům, nábytku, hadrům, kuchyňským spotřebičům, plotně, obsluhovaná rodina respektuje některá jejich přání, ba i rozkazy. (Pokračování textu…)

Věra Nosková (z knihy Víme svý)

. . .

Když jsem si své poradce a pomocníky okoukla, poslechla a odhadla, uchýlila jsem se k osvědčenému tichovodnímu stylu. Stejně jednám raději s jednotlivci. Kolektivní rozum bývá mdlý, zbabělý a líný.   (z knihy Víme svý)

Věra Nosková

. . .

Môj kamoš ondro je farboslepý, ale zelené mozgy rozozná spoľahlivo a spoľahlivo ich neznáša. Kedysi plakával na nesprávnych hroboch. Teraz mlčí na správnych. Poznal smrť, preto číta dobré knižky. Nosí kravaty od svojho kámoša maliara D.D. Na taký originál sa nedá ani obesiť, lebo krása robí z predsavzatí výkriky do tmy. Ondro má frajerku, ktorá vie o živote svoje. Raz nám veštila z kariet. Kopa nechutných symbolov, Inferno medzi šálkami. Vraj mám byť optimista. Bolo by to smiešne, keby to nebolo nutné. A Ondro už vie, ako sa odtiaľto odporúča. Preto píše vtipné básne, chová strašne chlpatého psa a pravidelne chodí k zubárovi. Spraví si čiarku za každého démona, ktorý sa mu vyhráža. Z Ondra by bol dobrý prezident. Keby mu atentátnik Odstrelil pol hlavy ako Kennedymu, šiel by ju hľadať. Naveky podmienečne živý, jasný, sám. (Prolog z knihy Ondrej Kalamár: Bezdotyková fáza času)

Jozef Urban: Môj kamoš Ondro

. . .

  Chtěl jsem složit malé hravé  blu-es ale plete se mi do něj slovo lues Kdybych pokračoval tak se znemožním Ať ho za mě složí doktor na kožním!    (z knihy: Vy mně taky)  

Jiří Žáček: Potíže s rýmem

. . .

Viděli jsme lidský rod Zmocňovat se všech svých snů, Až na jediný – o míru.   (z básně Zpěv pro Unu z knihy Básně z jestřábí věže, přeložil a sestavil Kamil Bednář)  

Robinson Jeffers

. . .

Většina z těch, co ztratili rozum, ho nikdy předtím neměla.   Samouk se učí jen z vlastních omylů.   Každý jednou dostane rozum, ale bez návodu na použití.     (z knihy Bez zbytečných slov)

Patricie Holečková

. . .

Próza může pojednávat o věcech okamžiku; poezie se musí zabývat věcmi, kterým by mohl porozumět s dojetím i čtenář po dvou tisíci letech.   (z knihy Básně z jestřábí věže, přeložil a sestavil Kamil Bednář)

Robinson Jeffers

. . .

Skôr, než sfúknete sviečku, presvečte sa, či nesvieti aj pre niekoho iného.

Ondrej Kalamár

. . .

Houkání výra prý přináší smrt. Když ty se však pustíš do zpěvu, Demofile, má z toho smrt i ten výr.   (z knihy Řecká lyrika, uspořádal a z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz)  

Nikarchos: Smrtící zpěv

. . .

Stařena anebo hlad – toť nesnadná volba! Je hrozné hladovět, avšak lůžko ještě je trapnější zas. O hladu Fillis si přál mít stařenu, ale když spal s ní, hlad zas. Jak nedůsledný, vizte, je chudý ten hoch!   (z knihy Řecká lyrika, uspořádal a z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz)  

Parmenion: Nesnadná volba

. . .

objal som ju cez šiju, cez náš smiech   cítim priame spojenie   koľko môže vytrvať že nám je neuveriteľne     (přeložila Bibi van den Tillaart-Kosovska, upravil Ondrej Kalamár)

Julius Dreyfsandt zu Schlamm

. . .

  keď mi umrel otec otvorilo sa nebo     roky som bol v jeho koži zašitý     (přeložila Bibi van den Tillaart-Kosovska, upravil Ondrej Kalamár)

Julius Dreyfsandt zu Schlamm

. . .

Nezáleží na tom kto vyhrá, ak som to ja. Bolo aj horšie, ale bolo aj lepšie. Ale nikdy nebolo tak, aby sme nenadávali. Čas je zlodej budúcnosti. (z knihy O.K.mihy)

Ondrej Kalamár

. . .

    Dostatečnou kvalifikací pro vůdce slepých je mít alespoň jedno oko.   Když budeš sloužit dvěma pánům, nikdo ti nebude říkat pane.   V nebi se Bůh nebude ptát, co jste měli z náboženství, ale co jste měli ze života.   (z knihy AFOR!?MY aneb Slovo dalo slovo)

Pavel Kosorin

. . .

A nemohlo to přijít v lepším okamžiku dějin. Znečištění, přelidnění, choroby, války, politická korupce, sexuální násilí, vraždy, drogová závislost… no, nejspíš ty věci nebyly o nic horší než v minulosti, ale teď jsme měli televizi, která o nich pořád kejhala. Bez ustání nám je připomínala. Stěžovatelská kultura. Držkovací kultura. Většina lidí by to nikdy nepřiznala, ale držkovali a držkovali vlastně od narození. Od chvíle, kdy vystrčili hlavu do toho ostrého světla na porodním sále, jim nic nebylo po vůli. Nic nebylo dost pohodlné a příjemné. Jen ta námaha, co je potřeba, aby jeden udržel to idiotské tělo při životě, jen to shánění potravy a vaření a umývání nádobí, to vytápění a koupání a spaní, ty procházky a to trávení a zarostlé chlupy, tolik starostí najednou.    (z knihy Strašidla)

Chuck Palahniuk

. . .

Když člověk riskuje, může prohrát, když neriskuje, prohraje vždycky. (z filmu Šachová královna, scénář, režie: Caroline Bottaro, hlavní role: Sandrine Bonnaire, podle románu Bertiny Henrichs)      

Caroline Bottaro

. . .

  "Nešťastné" lásky zanechávajú brázdy na srdci. Ale každej pôde preoranie pomôže k zúrodneniu...   Niektorí si v snahe vydolovať myšlienku musia vŕtať v nose.   Niektorí muži aby dokázali, akých majú schopných vtákov, musia odletieť do teplých krajín.   (z knihy O.K.mihy)

Ondrej Kalamár

. . .

Oni jsou samá literatura a známosti z oblastního divadla, ale z bytu se nám po domě šíří švábi v hloučcích. (z knihy: Dámy kradou také)

JUDr. Ivo Jahelka

. . .

Svoboda a rovnost bylo heslo Francouzův v první revoluci. Výraz to neurčitý, která z jedné strany národ v nejmožnější blaho, z druhé pak v nejstrašnější záhubu uvésti může. Co má býti ta rovnost? Možná-li naprosto ve světě? Vztahovati se může k jmění, moci, k přirozeným vlastnostem těla i duše. Poslední tato že nemá místa, učí nás každodenní zkušenost. Nenajdeš dvou lidí docela sobě rovných od přírody silou tělesnou i duševní, tak málo jako dvou cele stejných listův na stromě. Tak velikou rozmanitost příroda ve svých skutcích všech miluje. Pročež dobře přísloví: kolik hlav, tolik smyslův. Jmění a moc? – Dej dnes desíti lidem stejné jmění i moc, učiň je cele rovné a svobodné; jsouce oni již od přírody tělem i duší rozdílní, nedlouho v rovnosti jmění potrvají, anobrž dle rozdílného jich smyslu, přičinlivosti, i pro všelijaké náhody vkrátce na rozličných jmění stupních je uvidíš. Nejmoudřejší nebo   nejchytřejší z nich, aneb chceš-li nejsilnější a nejšťastnější, nad jiné všecky předčí.   (z knihy: Zápisky)

Josef Jungmann: Svoboda a rovnost

. . .

Zde leží s aurou svatozáře milovník pravdy bez mezí. Měl velký úspěch v roli lháře v superšou Pravda vítězí. (z knihy: Vy mně taky)

Zdeněk Žáček: Nápis na hrob mravokárce

. . .

Kto kladie vajcia do cudzích hniezd, nemal by sa čudovať, keď o ne príde...

Ondrej Kalamár

. . .

Profesora fyziky cestou z práce domů napadlo pět Romů. A tak fyzik vyvinul odpor pěti ohmů.

Lukáš Pevný

. . .

Uvařil jsem kuře na kari matce, ležela v kuchyni na karimatce, bylo to však pro mne pokoření, prý je jí dost blbě po koření.

Zdeněk Rosenbaum

. . .

Keď má niekto krídla, ešte to neznamená, že vie lietať a keď ich niekto nemá, že nevie. Niekto sa nezmestí do vlastnej kože a niekto dokonca ani do vlastného bazéna... Nepýtajte sa labutí na hĺbku vody, lebo odletia a ste v tom po krk. (z knihy O.K.mihy)  

Ondrej Kalamár

. . .

Spokojené stáří Když dědoušek kutí rád, nemusíš ho utírat.   Maruš Je narušená Maruš? Není? Tak ji naruš.   Proč spíláte mi, pane? Snazší, paní, zrůdě lát, než se na ní udělat.   (z knihy Kdy už dědku zkapeš?)

Martin Komárek: aforismy

. . .

Kompliment je krajkový kapesníček diplomacie, do nějž hlupáci smrkají upřímnost.

Zdena Ortová

. . .

Uzavřená povaha je královnou myšlenky, načatá láhev vína je korunou konverzace.

Zdena Ortová

. . .

Naše žmurkanie, to sú bozky noci. Tešme sa z každej maličkosti, lebo tie maličkosti sú to najväčšie, čo nás stretá. Voda je len jedna. Preto ja hovorím: Je možné dvakrát stupiť do tej istej vody, lebo iná nie je. (z knihy O.K.mihy)   

Ondrej Kalamár

. . .

Píseň volební (Volně dle Ezopa)   Stojí, stojí voli na volebním poli, hádají se, koho zvolit na vedoucí roli.   Slyšelo je tele, prohlásilo směle: „Zvolíme si velevola, ať nám kráčí v čele!“   Dle té moudré rady všichni dohromady zvolili si velevola a teď hubnou hlady.   Každý vůl i kráva přesto křičí: „Sláva! Přišla éra prosperity, pokroku a práva!“   V téhle bajce není žádné naučení, neboť tam, kde volí voli, svět se sotva změní.       (z knihy Vy mně taky)

Jiří Žáček: Píseň volební

. . .

Mahuleno Mahuleno ty máš doma nahuleno Dokonce i na dvorku cítím páchnout machorku Pro dámu se nehodí zamořit pět poschodí Jen se zeptej Radúze až se vrátí ze schůze Mahuleno Mahuleno ten tě přehne přes koleno! (z knihy Vy mně taky)

Jiří Žáček: Mahulena narkomanka

. . .

Nehovorte mi, že nič neviem, viem to!   Tvrdenie "viem, že nič neviem" popiera samo seba, lebo keby som nič nevedel, tak by som to nevedel.   Žena často vie, čo chce, lebo chce všetko.   (z knihy O.K.mihy)

Ondrej Kalamár

. . .

Pri niektorých ľuďoch sa nemôžem zbaviť dojmu, že ich smrť bola menšou tragédiou, ako ich narodenie.   Minule som kdesi čítal: "Jedzte mrkvu, je zdravá." Nuž, úprimne, zdravie mrkvy mi môže byť ukradnuté, zdravý chcem byť ja !   Kto chce lietať, poletí aj na slove.   (z knihy O.K.mihy)  

Ondrej Kalamár

. . .

Keby muchy študovali fyziku, dynamiku a aerodynamiku, nikdy ba sa nepokúšali lietať, lebo by vedeli, že je to pre ne nemožné.

Ondrej Kalamár

. . .

Říká se, že peníze nedělají člověka šťastným - tím se jistě myslí peníze druhých.

Jules Renard

. . .

Niekedy sa všetky krivé čiary menia na otázniky a všetky rovné na výkričníky Priamka je náhodným stavom krivky a nikdy nemáme istotu že je naozaj rovná (Z knihy Bezdotyková fáza času)

Ondrej Kalamár: Napriek geometrii

. . .

Děti nejsou šťastné, nemají-li co ignorovat. Proto byli stvořeni rodiče.

Ogden Nash

. . .

Množství produkuje kvalitu. Píšete-li málo, jste ztraceni.

Ray Bradbury

. . .

S takovým postojem filmových umělců lze těžko souhlasit. Hlásají přece názor, jak konstatoval kritik John Simon z týdeníku New Leader, že zločinec je lepší člověk než nudný solidní občan. To sice zní efektně, ale jen naoko. Oběťmi Bonnie a Clyda se stávají možná nudní, ale osudem pronásledovaní vyděšení bankovní úředníci, řemeslníci a venkovští policisté. Jsou to zrovna takové oběti krize jako jejich vrahové. Je velký omyl považovat tyto odpůrce gangu za představitele „establishmentu“. Bylo správné vystupovat se zbraní v ruce právě proti nim? Neztratili se v tomto příběhu o sympatických vrazích ti, kteří skutečně nesli vinu za zbídačení americké společnosti?   (z knihy Kam spěje nový americký film – v polštině vydaný v roce 1973)

Jerzy Toeplitz

. . .

Jde o to udělat z podnikání a obchodu celoživotní zaměstnání, ne pouze příležitost olupovat v něm po několik let lidi a pak se odebrat na odpočinek.

Tomáš Baťa

. . .

Může se přihodit, že při sledování postav, věcí a dějů ve filmové podívané někdy zapomeneme – a třebas i na hezkou chvíli –, že to jsou předměty z báchorky. Může se stát, že v nich vidíme to, co předstírají, skutečné předměty, které známe odjinud. Tak třebas vidíme švédskou královnu Kristinu nebo Petra Velikého. „Klam“ je tedy tak dokonalý nebo tak úplný, že můžeme zapomenout, že předměty z báchorky, které pozorujeme, nejsou skutečně to, co předstírají. Konečně se může stát, že nám byly ukazovány jen proto, aby v nás byl vyvolán do jisté míry dojem, že máme co dělat se skutečnými lidmi a jejich skutečnými záležitostmi, jinak by nás jejich neskutečné osudy nechaly značně chladnými. A přece nás vzrušují, a možno dokonce říci, že mají tak učinit. Nicméně však, žádný z nás diváků na uměleckých filmech nevěří doopravdy, že postavy jsou skutečné. A také opravdu nejsou. Jsou to fikce, stíny se zdáním skutečnosti. Jakmile stupeň a jakost sugesce překročí určitou mez, jakmile zdání skutečnosti ztratí svůj charakter pouhého zdání, mění se umělecké dílo v reportáž. Dojem, který vyvolává v divácích, se docela změní a nadobro přesahuje to, čeho může umělecké dílo u diváka dosáhnout a čeho má dosáhnout. Objasněme si tuto tezi na příkladě. Hrdina uměleckého filmu se má podrobit operaci. Aby se dosáhlo silného účinku, byla nafilmována skutečná operace nemocného pacienta. Operace však způsobila lékařům mnoho nesnází, nastaly nepředvídané komplikace, zvláště nebezpečné krvácení, které v jedné chvíli vzbuzovalo obavy o život nemocného, atd. Vše bylo tedy provedeno velmi realisticky, takže se očekávalo, že scéna vyvolá u diváků hluboký dojem. Byla však překročena míra. Dojem byl docela skutečný, ale úplně odlišný od toho, jehož mělo být dosaženo. Diváci měli takové obavy z toho, že jim nemocný zemře před očima, že živě protestovali proti takové podívané. Bylo to něco podobného, jako ona rozhlasová relace ve Spoje­ných státech s námětem útoku Marťanů na zemi. Jinak řečeno: zdání reality se změnilo ve skutečnou realitu a posluchači v daném okamžiku změnili svůj postoj: místo aby se na věci dívali jako na rozhlasovou hru, reagovali jako na skutečné věci. Jejich chování následovalo změnu jejich postoje. Toto chování nemělo nic společného s estetickou reakcí. Diváci již neměli před sebou umělecké dílo.   (z knihy Několik úvah o filmovém umění)

Roman Ingarden

. . .

Prosím vás neokopávajte toho chlapca Veď on vyrastie aj sám (z knihy Bezdotyková fáza času)

Ondrej Kalamár

. . .

Sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak jsou to protiklady. Sobecký člověk se nemiluje příliš, nýbrž příliš málo. Ve skutečnosti se nenávidí.     (z knihy Umění milovat)

Erich Fromm

. . .

Velkou slabostí rozumných lidí je představa, že plány, které se příčí zdravému rozumu, nikdo nemyslí vážně a nebude je chtít uskutečňovat. Typickým příkladem je vznik nového evropského superstátu. Je nejvyšší čas, aby se svět probudil, a jestli to ještě jde, aby to zarazil; a jestli ne, aby to udržel na uzdě a nějak si s tím poradil.   (z knihy Umění vládnout)  

Margaret Thatcher

. . .

Pokládám za svou zaměstnavatelskou povinnost platiti lidem za práci tak, aby ve svých čtyřiceti letech mohli žít z úspor a pracovati s pomocí svého kapitálu a zkušeností, a ne ze svých holých rukou.

Tomáš Baťa

. . .

Mojmír je nadšený. Má pocit, že konečně našel tradiční ženu. Pod pojmem tradiční žena si - tak jako mnoho jiných mužů - odjakživa představuje někoho, kdo rád dostává ve dveřích přednost a komu nevadí, když mu pomůže do kabátu. Životním snem tradiční ženy v Mojmírově pojetí je hodný manžel, venkovský domek se zahrádkou a dvě zdravé děti. Vyjadřování tradiční ženy není infikováno požadavky genderové korektnosti, její myšlení není indoktrinováno bezuzdným liberalismem ženských časopisů (Nechte se od svého milence rozmazlovat!) natožpak nejrůznějšími pseudofeministickými výstřelky (Proč bychom nemohly čůrat vstoje?). Tradiční žena je věrná, čůrá vsedě a nepovažuje teplý oběd o dvou chodech za maloměšťácký přežitek. Dobrovolně, ba ochotně manžela následuje na jeho životní cestě. Necítí potřebu celonárodní mediální rozpravy o menstruaci a Halasovy verše Slečno, řekněte mi, jak to děláte, že hodiny neoněmí, když se svlékáte nepovažuje za sexistické. Tradiční žena umí odstraňovat skvrny. Pod tradiční ženou si Mojmír v zásadě představuje někoho, jako svou dávno zesnulou babičku. A Hedvika - zdá se - taková je (Mojmír netuší, že nejenže neumí skvrny odstraňovat, ale naopak je na jeho košilích a tričkách bude - paradoxně během praní - nevysvětlitelným způsobem množit.) A tak dále. Všimněte si: ani v jedenadvacátém století nás tihle praještěři v kravatách nepřestanou posuzovat podle toho, jak pereme… Protože se chtějí považovat za moderní muže, netrvají na tom, abychom byly báječné pradleny či kuchařky, ale pokud báječnými pradlenami a kuchařkami nejsme, musíme jim naše chybějící dovednosti nějak kompenzovat; výmluvně to vystihuje známý stupidní vtip: Dnešní ženy neumějí šít, ale o to lépe předou… Musím být ještě konkrétnější? Nedávno jsem zaslechla, jak si dva výrostci povídají v tramvaji o svých dívkách: „Vaření nedá, ale zase polyká…“ Aby bylo jasno, milé sestry: do těchhle opolidí se zamilováváte. Tyhle neandertálce si berete za muže. (z knihy Biomanželka)

Michal Viewegh

. . .

V poslední době čtu tak strašné věci o kouření, že jsem se rozhodl přestat číst.

Winston Churchill

. . .

Copak nám to přišli říci koledníček s kolednicí? Že je jaro? Že hruška nad naším plotem Zachvívá se pod bzukotem tisícerých včel? Namouvěru: zaťukali a hned do zpěvu se dali, že je jaro! Vtom jsem slyšel z lesa kukat. Byl bych jim dal za to dukát, kdybych jen ho měl.   (z básnické sbírky: Chlapec a hvězdy)

Jaroslav Seifert: Koledníci

. . .

Odehrálo se to v Rostově na Donu ........... Na operačním stole se pokoušel o mé rozptýlení bodrý chirurg, který mi sdělil, že se nemám čeho bát, protože on má praxi z války. Navázal sdělením, že po konci války sloužil v Berlíně, kde poprvé v životě zažil Vánoce – a že jsou to krásné svátky. Pak se mě zeptal, zda umím německy, a jestli ano, tak že si společně zazpíváme vánoční píseň Ó Tannenbaum.  (z knihy: Pozor, hodný pes, fejeton: Ty střevo!)

Rudolf Křesťan

. . .

Že chlap o mě stojí, poznám teprve, když je nahý. Řeknu si ´Aha, ty si asi nechceš prohlížet mou sbírku cédéček nebo si povídat o Kerouacovi´.   (z filmu Hezké vstávání/Morning Glory, Scénář: Aline Brosh McKenna, Režie: Roger Michell Hrají: Rachel McAdams, Harrison Ford, Jeff Goldblum, Patrick Wilson, Diane Keaton)

Aline Brosh McKenna

. . .

Nelze popřít, že někteří muži a ženy na sebe vzájemně pohlédnou a okamžitě se do sebe zamilují.  Tahle láska na první pohled je riskantní podnik, když ona ho ještě neviděla podnapilého a on ji nespatřil v natáčkách. Tyto věci se však stávají a právě jeden takový případ poslouží jako téma našeho příběhu a nikoli, díky nebesům, jiné životně daleko významnější věci jako pití, policisté, koně a hraběcí tituly.  (z knihy Vrtkavá štěstěna aneb jak se Gladys činila, povídka Odznak policisty O´Roona)

O. Henry

. . .

Žijeme tedy v zoufalých podmínkách, kterým se ale většinová populace - na rozdíl od „nepřizpůsobivých“ - kupodivu vcelku přizpůsobit dokázala. Většina neměla čas se komunikaci s lidmi naučit, nebo se ani nedozvěděli, že by se jí naučit měli. Přesto chybí věc ještě daleko důležitější: motivace. A hlavní motivací, přinejmenším pokud jde o muže, dřív býval sex. Ostatní motivace u mužů nějak nefungují (a pokud ano, je to většinou i na pováženou). Muž je svou podstatou tvorem společenštějším než žena, a bez sexu u něj prostě všechno padá. Čímž rozhodně netvrdím, že by lidé měli jednat z nadrženosti. Naopak, právě tomu by se měli vyhnout. Pokud muž neměl ráno sex, neměl by vůbec vstávat, protože, na co sáhne, stejně zkazí. Prostě podle hesla: „Kdo nesouloží, ať nepracuje.“   ...V sedmdesátých letech se jim u nás podařilo pohnout demografickou konstantou, která se po celou dobu na celém světě držela mezi 26 a 27 lety - průměrným věkem matky - a snížit jej o celých pět let. V devadesátých letech se jim podařilo daleko víc - zcela u nás potlačit lidskou sexualitu. Zjednodušeně: natloukli lidem do hlavy, že sex je socialistický přežitek. I podle mnoha oficiálních průzkumů jsme zemí, kde je nejméně sexu na světě, a pokud jde o Prahu, tak tu je možné na mapě rovnou označit jako pól asexuálnosti. Pokud mluvím o sexu, rovnou říkám, že sex, který se píše s tím přeškrtnutým $, považuju za přeškrtnutý celý, a za sex jej vůbec nepovažuji. Nedostatek sexu postihuje muže daleko víc než ženy. A to nejen pokud jde o stránku zdravotní a délku života - toxicitou testosteronu a jeho metabolitů je dáno, že každý den bez sexu připraví muže o další den života. (O další, protože my muži den bez sexu tak jako tak za den života nepočítáme.) Nedostatek sexu postihuje muže hlavně po psychické stránce, neboť muži byli vždy vázáni na tlupu, obec, sexuálně volnou skupinu, která dnes neexistuje. Ženy mají navíc mateřství, a tak sex často nahrazují přehnanou péčí o děti (často i značně odrostlé), v čemž jsou vydatně podporovány kultem mateřství. (Dnes jsou k plození dětí nuceny i hrozbami fašistů, kteří prosazují, aby důchod braly jen ty, které mají děti.) Muži mají tak akorát hospodu, kde svou sexualitu ubíjejí pivem, a pak se utěšují, že „dobré vychcání je polovina soulože“. (V tom případě by se přerušované močení muselo souloži minimálně vyrovnat, o čemž nejsem přesvědčen.)   (Nejstrašnější země pro muže aneb manifest českých mužů)

Jan Kristek

. . .

„Ženská,“ řekl McCaskey a odhodil kabát a klobouk na židli; „tvé rámusení mi odnímá chuť k jídlu. Horlíš-li proti zdvořilosti, pak je to totéž, jako bys vytahovala maltu uloženou mezi cihlami základů společnosti. Neudělal jsem nic horšího, než že jsem realizoval zásady slušnosti a jako pravý gentleman jsem požádal překážející mi dámy, aby mi umožnily projít. Ostatně, nemohla bys zastrčit ten svůj prasečí ksicht z okna a postarat se o jídlo?“ (z knihy Vrtkavá štěstěna aneb jak se Gladys činila, povídka Mezi koly)

O. Henry

. . .

Knihy mají své osudy a své životy. A hynou nezájmem čtenářů. Nikdo by nevyslovil pochybnosti o Odysseji, ale jen málokdo ji ještě čte. Jestliže ještě nezahynula nezájmem čtenářů, je to zásluhou několika jedinců, kteří ji nesou dějinami, ve svých statečných srdcích a moudrých hlavách. Čeká! Čekám, až se mé srdce stane natolik statečným a moje hlava natolik moudrá, abych ji otevřel i já.

Miroslav Horníček

. . .

Mezi sněhem zelená se tráva, sníh se ztrácí v jarních potůčkách. Oráč střípky ledu zaorává, zima už má ze sluníčka strach.   Moje píseň čeká na skřivana, aby se mnou zpíval o jaru. Vydechni si, země, lemovaná horami tam v modrém oparu.   Hory, včera bílé závějemi, nyní modrají se nablízku. Moje rádlo kypří jarní zemi, horko oráči i želízku.    

František Hrubín: Březen

. . .

Jsou lidé chytří a blbí,   ale těch prvních je nás málo.

Marie Víková

. . .

Rooster Cogburn: „Přespíme tady a zítra vyrazíme.“ Mattie Ross: „Slíbili jsme, že pohřbíme toho muže.“ Rooster Cogburn: „Země je zmrzlá. Jestli chtěl bejt řádně pohřbenej, měl se nechat zabít v létě.“ (z filmu Opravdová kuráž, hrají: Jeff Bridges, Hailee Steinfeld, Matt Damon)

Ethan Coen, Joel Coen

. . .

Sebevražda je trvalým řešením přechodných problémů   (z černé komedie Táta šampión, scénář, režie: Bob Goldthwait, hlavní role: Robin Williams)

Bob Goldthwait

. . .

Všichni jsou darebáci. Celé město je takové; darebák sedí na darebákovi a darebákem ho pohání. Je tam jen jeden pořádný člověk – prokurátor, a i ten je, mám-li říct pravdu, svině.   (z knihy: Mrtvé duše)

Nikolaj Vasiljevič Gogol

. . .

Pojmům jako „věčnost“, „nekonečno“ začínám rozumět tehdy,   když vyřizuji nějakou záležitost na úřadě.     (z knihy: Tančící Sokrates)

Julian Tuwim

. . .

Nevěřím, že paní Curie baží po moci nebo po čemkoli. Je to poctivá osoba bez předsudků, která si je svého dílu zodpovědnosti a svých závazků více než dobře vědoma. Má jiskřivou inteligenci, ale bez ohledu na její vášnivou povahu není dost atraktivní na to, aby byla pro někoho nebezpečná.   (z knihy: Alice Calaprice: To nejlepší z Einsteina)

Albert Einstein: O Marii Curie

. . .

Ach Bože, Co Čert Eště Fujtajbl Grázl Hanebná Chce? I Já Krucinál Laju, Můj Nešťastnej Ňouma Opět Prohrál Restituční Řežbu Se Švagrovou. Tak Už Vidím Waterloo. Xantipo, Yperitem Zhyneš Žalostně!     (z knihy Česká abeceda)

Markéta Zinnerová: Z lepší společnosti

. . .

Nechci dráždit jen pár lidí – chci provokovat a otravovat úplně všechny!

Kurt Cobain

. . .

"Já jsem byl, jak povídám," zněl na opuštěné koleji měkký hlas Švejkův, "taky téhož mínění. Jednou jsem koupil krvák vo Róžovi Šavaňů z Bakonskýho lesa a scházel tam první díl, tak jsem se musel dohadovat vo tom začátku, a ani v takovej raubířskej historii se neobejdete bez prvního dílu. Tak mně bylo úplně jasný, že je to vlastně zbytečný, kdyby páni oficíři začli číst napřed druhý díl a potom první, a jak by to vypadalo hloupě, kdybych u bataliónu byl vyřídil to, co říkali v regimentskanclaj, že páni oficíři už vědí, kerej díl mají číst. Vono mně to vůbec s těma knížkama, pane obrlajtnant, připadalo strašné nápadný a záhadný. Já věděl, že páni oficíři vůbec málo čtou, a když je řvava válečná..." "Nechte si blbiny pro sebe, Švejku," zasténal nadporučík Lukáš. "Vždyť já jsem, pane obrlajtnant, se vás taky hned ptal po telefonu, jestli chcete hned voba díly najednou, a vy jste mně řek, zrovna jako teď, abych si nechal ty blbiny pro sebe, ještě prej se tahat s nějakejma knihama. A tu jsem si pomyslil, že když je to vaše mínění, že musejí taky ty vostatní páni tak se na to dívat. Zeptal jsem se taky na to našeho Vaňka, ten má přece už zkušenosti z fronty. Von povídal, že napřed každej z pánů oficírů myslel, že je celá vojna nějaká srandička, a vez si do pole celou bibliotéku jako na letní byt. Dostávali dokonce vod arcikněžen dárkem celý sebraný spisy vod různejch básníků do pole, takže pucflekové se pod tím prohejbali a proklínali den svýho narození. Povídal Vaněk, že ty knihy nebejvaly vůbec k potřebě, pokud se tejkalo kouření, neboť byly na moc pěkným papíře, tlustým, a na latríně že si člověk s takovejma básněma vodřel, s dovolením, pane obrlajtnant, celou zadnici. Na čtení nezbejvalo času, poněvadž se muselo pořád prchat, tak se to vodhazovalo, a potom byl už takovej zvyk, že jakmile bylo slyšet první kanonádu, že pucflek hned vyházel všechny zábavný knížky. Po tom, co jsem slyšel, chtěl jsem ještě jednou slyšet, pane obrlajtnant, vaše mínění, a když jsem se vás optal po telefonu, co má být s těmi knížkami, tak jste řek, že když mně něco vleze do mý blbý palice, tak že nepopustím, dokud nedostanu jednu přes hubu. Tak jsem tedy, pane obrlajtnant, vodnes do batalionskanclaje jenom ty první díly vod toho románu a druhej díl jsem nechal zatím v naší kompaniekanclaji. Měl jsem ten dobrej úmysl, až si páni oficíři přečtou první díl, že pak se jim vydá druhej díl, jako z knihovny, ale najednou přišlo to, že se jede, a telefonogram po celém bataliónu, že všechno zbytečný se má dát do regimentsmagacínu. Tak jsem se ještě zeptal pana Vaňka, jestli druhej díl toho románu považuje za něco zbytečnýho, a von mně řekl, že vod doby těch smutných zkušeností v Srbsku, v Haliti a v Uhrách se žádný knihy pro zábavu nevozejí na front, a ty schránky v městech, aby se sbíraly vodložený noviny pro vojáky, ty že jsou jedině dobrý, poněvadž do novin se dá balit dobře tabák nebo seno, co vojáci kouřejí v dekunkách. Na batalióně už rozdali ty první díly vod toho románu a ty druhý díly jsme vodnesli do magacínu."

Jaroslav Hašek

. . .

Je opravdu zvláštní, jak je náš intelekt ovládán zažívacím ústrojím. Nemůžeme pracovat, nemůžeme myslet, když si to žaludek nepřeje. Diktuje nám naše vzněty, naše vášně. Po vejcích a slanině nařizuje: "Pracuj!" Po bifteku a po pivě přikáže: "Spi!" Po šálku čaje (dvě lžičky na šálek a nenechat stát déle než tři minuty) poručí mozku: "Teď vstaň a ukaž, co dovedeš. Buď výmluvný, buď moudrý, buď něžný. Pohlížej jasným okem na přírodu i na život. Rozepni bílá křídla myšlenky, vznes se jako božský duch nad svět, vířící pod tebou, a leť dlouhými řadami zářících hvězd k bránám věčnosti!" Po buchtách řekne: "Buď tupý a bezduchý jako dobytek - buď tvorem bez mozku s okem bezvýrazným, v němž nezasvitne paprsek ani fantazie, ani naděje, strachu, lásky, ani života." A po koňaku požitém v dostatečném množství řekne: "Teď pojď, šašku, směj se a dělej kotrmelce, aby se tvoji bližní smáli - ukaž svým pošetilým žvaněním a nesmyslným blábolením, jak bezmocný blbeček je ubohý člověk, jehož rozum a vůle se utopily jako koťata v půl coulu alkoholu." Jsme opravdu nejubožejšími otroky svého žaludku. Nesnažte se, přátelé, být mravní a poctiví. Dbejte pečlivě o svůj žaludek a krmte ho opatrně a moudře. Pak ctnost a blaženost zavládne ve vašich srdcích, aniž by bylo třeba ji namáhavě hledat, a stanete se dobrými občany, milujícími manžely, něžnými otci a ušlechtilými, zbožnými lidmi.    (z knihy Tři muži ve člunu)

Jerome Klapka Jerome

. . .

Mozek je obdivuhodný orgán: začíná pracovat, jakmile ráno vstaneme, a nepřestane, dokud nepřijdeme do práce.

Robert Frost

. . .

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.

Kurt Cobain

. . .

Nikdy nevystoupí banalita, plochost a prázdnota „měšťanského umění“ do ostřejšího světla než při takovémto výročním trhu. Víte určitě, že všecko, co uvidíte dnes, jste viděli loni a že to uvidíte za rok zase. Je to zoufalá ironie viděti zase tytéž portréty šedivých profesorů a radů s jejich tučnými paničkami, totéž pomalované plátno žánrovým svinstvem všeho druhu – viděti na sta bezduchých, jalových krajin, na sta pečlivě malovaných, sádlem zalitých aktů pro salón měšťana. (Z knihy Hrál kdosi na hoboj – Z výtvarných kritik – výbor z díla uspořádal Dr. Bohumil Svozil)

Karel Hlaváček – Výroční výstava v Rudolfině roku 1897

. . .

"Každé ráno zazívám při procitnuti vybranou rozkoš... : rozkoš, že jsem Salvador Dalí, a ptám se unešeně sám sebe, co zázračného ten Salvador dnes asi vykoná."

Salvador Dalí

. . .

Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je v tom, že já nejsem šílenec.

Salvador Dalí

. . .

No tak dobře když tedy říkáte že tam nebude nic když tedy chcete nic tak budete mít nic

Petr Mazanec

. . .

Můžete být miliardář, ale když jste posedlý svými investicemi, tak jste na tom psychicky stejně jako socka, která žije ze dne na den. Oba pořád myslí na peníze.

David LaChapelle

. . .

Mohla bych se něčeho napít? Šálek čaje? A nemáte sherry? Áá, drink. Skotskou? Ještě lepší. (z filmu Poznáš muže svých snů)

Woody Allen

. . .

Soudím, že na pana Alfonse Muchu měl život jako na umělecký charakter velice málo vlivu. Zůstal vždy při povrchu. A jen to, že dovedl tento povrch učiniti vábným, něžným, sladkým, jen to se odměnilo mu popularitou. Každý buržoa se bude dnes bíti za jeho sličné věci. A proto jeho činnost v oboru afiše je mu přirozeně nejpříznivější a proto jeho historické malby jsou mu nejvzdálenější a jsou také nejslabší. Jako každý moderní dekoratér musí pan Mucha nutně každý výjev stylizovati – avšak on právě to činí zcela povrchově, stylizuje toliko linie a barevné plochy, stylizuje co do malebného účinku pro fyzické oko, stylizace vnitřní je mu neznámá. Nikde není u něho stopy po nějakém suverénním násilí. Proto jeho dekorativní malby působí křišťálově, ledově, průhledně, strnule.  (Z knihy Hrál kdosi na hoboj – Z výtvarných kritik)

Karel Hlaváček – Alfons Mucha

. . .

Člověk, který se nemůže pochlubit ničím jiným než svými slavnými předky, je jako  brambora: všechno, co  je na něm zajímavé, je pod zemí. (z díla Podoba)

Sir Thomas Overbury

. . .

Pane Bože, dej, abychom změnili to, co změnit můžeme, abychom přijali to, co změnit nemůžeme, a abychom rozeznali jedno od druhého.  

G. B. Shaw

. . .

Aby zdůvodnily své proti přírodě směřující snažení, snaží se nám ženy podsunout, že role, jakou jim společnost vymezila, není přirozená, ale že doplácí na výchovu matek a babiček. Budou vám vykládat, že jsou špatnou výchovou posledních dvou až tří generací žen, nutících je hrát si s panenkami a kluky na vojáky, do této role vmanévrovány a že se zde v žádném případě nejedná o tlak přírody. To je ovšem typická ženská polopravda, nebo spíše promilopravda, dáme-li do poměru jimi zmiňovaných posledních pár generací se všemi generacemi, řekněme od doby železné, období, od kterého mají historici už poměrně dobrou představu o sociální struktuře lidské společnosti. Kdyby totiž feministky měly pravdu a současný stav dělby práce mezi mužem a ženou byl jen párgenerační módní výstřelek, který ony, feministky musí odstranit, sama příroda by jej už dávno časem odstranila, jako odstranila ostatní dočasně módní a přírodě se příčící výstřelky, jako bylo lámání nártů děvčátkům vznešených rodin ve staré Číně, zvracení při středověkých hodokvasech navozené lechtáním perem v krku, stahování se šněrovačkami atd. Ne, to není výchovou matek a babiček k panenkám. Tak se to táhne přes středověk a starověk do doby železné a možná ještě dále. Dnešní postavení ženy je, stejně jako vše v přírodě, důsledkem tisíciletého vývoje. Bouřit se proti tomu je nesmysl. A i kdyby ženy dosáhly toho, po čem nyní touží, tj. aby je chlapi přednostně měli rádi ne kvůli jejich tělu, nýbrž kvůli jejich niterním schopnostem, znamenalo by to Pyrrhovo vítězství. Zahubily by totiž lásku. Ani to si ovšem příroda nemůže dovolit dopustit. (z knihy Základy mužského šovinismu)

Josef Hausmann

. . .

Rozumný člověk se přizpůsobuje světu kolem sebe. Nerozumný se vytrvale snaží přizpůsobovat svět sobě. Proto veškerý pokrok závisí na nerozumných lidech.

G. B. Shaw

. . .

Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli, tak daleko, že pro to holky plakaly, na každém rozcestí Pán Ježíš na křížku stál, a páni markýzové, v krajkách, si ještě foukali, a to byla ještě Panna Maria a to byl ještě král. Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli, tak daleko, že pro to holky plakaly, to každý námořník ještě na víru dal a třebas velcí páni na ni plivali, to byla ještě Panna Maria a to byl ještě král. A nynčko je každý spokojen, mně je to jedno námořníku, ale jak se říká každý je spokojen, už jsou pryč velcí páni, pryč Pán Ježíš, teď máme Republiku a král byl popraven, teď máme prezidenta a žádný velryby.

Paul Fort

. . .

Pod stromečkem leží šek, přines nám ho Ježíšek. Smějeme se na šek, to zas bude flašek.

Karel Plíhal

. . .

  Sníh potkal jinovatku a vzal ji za ruce, pod hvězdným stromem noci slavili vánoce. A byli na tom bledě ti chudí andělé - pod štědrým stromem noci tiskli se zlačněle. A blaženě se zábli, tak plni ostychu, pod vzňatým stromem noci jiskřili potichu. Jak letos jiné jíní, jiná běl, kreslící na každou svoji vločku větrnou růžici. Růžičku, která voní, když k tobě spěchám s ní závějemi - a tedy malinko nad zemí

Miroslav Florian: Koleda

. . .

Mikoláš Aleš byl velkým milovníkem betlému. Byl také vášnivým nepřítelem vánočního stromku, kterému zazlíval, že ruší a odtahuje pozornost od betléma. Nenalézal slov, jak by o stromečku mluvil, a když je nalezl, musel každý stromeček ihned uschnout a dočista opadat. Tak jednou mluvil o tom, že nechápe, proč si takovou maškaru někdo postaví na stůl, aby nikdo na nic neviděl. Jindy říkal, že mu stromeček připadá jako tlustá cikánka ověšená cetkami a cingrlaty. Potřetí zase prohodil, že chce-li někdo o vánocích mermomocí vyhořet, nemusí oheň zakládat tak složitě. Stromeček to u Mikoláše prohrál. (Pokračování textu…)

Betlém Mikoláše Alše

. . .

Když se Dalajlámy zeptali, co jej nejvíce překvapuje na lidstvu, odpověděl: „Člověk. Neboť obětuje své zdraví, aby vydělal peníze. Pak obětuje peníze, aby získal zpět své zdraví. A dále, že je tak úzkostlivý ohledně budoucnosti, že si neužívá přítomnost; následkem čehož nežije v přítomnosti, ani v budoucnosti; žije, jako by neměl nikdy umřít a pak umírá, aniž kdy skutečně žil.“

Dalajláma

. . .

Lidi si na sebe vymysleli hovadiny. Těším se, aby bylo po Vánocích. Já to vždycky prožívám jako kremaci.  (z knihy Vladimír Komárek v dopisech přátelům)

Vladimír Komárek (prosinec 1990)

. . .

Každá věc má svou stinnou stránku, jak poznamenal onen chlapík, kterému zemřela tchyně, a přišli k němu pro pohřební výlohy. (z knihy Tři muži ve člunu)  

Jerome Klapka Jerome

. . .

Ján Ámos Komenský byl učitelem národů. Jeho význam je v tom, že pro žáky zkrátil hodinu na 45 minut. Často opakoval: „Uč se synu moudrým býti.“ Žádal vzdělání i pro ženy, i když byl sám ženatý. Do Anglie přišel zdeformovat školství.    (z knihy: Česká abeceda, uspořádal Vladimír Sainer)

Václav Richter: Toulky poškoláckou abecedou literatury

. . .

František Palacký byl dokonale srostlý s Čechami. Vyvrátil všechny nepravdy a nazval to dějinami. Ve své době byl uctívaný jako otec. Klepal svým kladívkem po základech Národního divadla.     Karel Čapek měl sestru Helenu a bratra Josefa. Oba tři psali. Napsal hru R.U.M.   (z knihy: Česká abeceda, uspořádal Vladimír Sainer)

Václav Richter: Toulky poškoláckou abecedou literatury

. . .

Je to zvláštní věc být tak všeobecně známý, a přitom tak osamělý. Ale je pravda, že tento druh popularity … nutí svou oběť do obranné pozice, která vede k izolaci. Z dopisu E. Maragonimu z 1. října 1952 (z knihy: Alice Calaprice: To nejlepší z Einsteina)

Albert Einstein

. . .

Hovoří-li Gross o cti, je to podle mého mínění totéž, jako když prostitutka mluví o panenské bláně; obojí existuje, ale u jiných.

Miloš Zeman

. . .

Všichni nosíme masky a přijde čas, kdy je nedokážeme dát dolů bez toho, abychom se zbavili vlastní kůže.

Andrew Bertie

. . .

Abych se přiznal, srazy spolužáků z gymnázia nemiluji. Kdysi jsem chodil rád. Ale když uplyne od maturity čtyřicet nebo padesát let, měly by se nějakou vyhláškou ministerstva školství zakázat. Proč se mám dobrovolně drásat pohledem na holky, po kterých jsem toužil, a na kluky, kterým jsem záviděl svaly a ramena, a vidět, jak jsme dopadli? Je to horší zážitek, než podívat se do zrcadla v brejlích. To se vždycky leknu. (z knihy Nové povídky)

Zdeněk Svěrák

. . .

Všechno úděsní lidé. Vždy si berou ženy pro jejich krásu a ženy si je berou pro jejich peníze. Ty krásky plodí svým ošklivým chamtivým manželům malé ošklivé budižkničemy. Začnou své manžele nenávidět. Začnou se nudit. Začnou se zajímat o kulturu. Začnou kupovat impresionistická plátna a chodit na Wagnera. A v tomto okamžiku, milý pane, se dají začít sbírat. (z knihy Můj strýček Oswald)

Roald Dahl

. . .

Roky, které ženy odečítají od svého věku, se neztratí. Přibudou ostatním ženám.

Diane de Poitiers

. . .

„Prokouklas mě, Ireno,“ udělal zahanbeného. „Až na tu maličkost, že tělesnost mě natolik neoslovuje jako inteligence.“ A mám tě. Na kterou koketní mudrlantku tenhle žvást nezabere? (z knihy Bereme, co je)

Věra Nosková

. . .

Milostná fascinace spojená s úžasným sexem dokáže vykolejit onačejší sokolíky; zároveň bych však nechtěl podobné vztahy šmahem zatracovat. Někdo má kliku a zjistí, že si i bez zapojení hlavy vybral docela fajn životního souputníka.

PhDr. Petr Šmolka

. . .

Předtím než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopení blbci.

Sigmund Freund

. . .

Nevkusně oblečené muže ženy zbožňují. Muži prostí vkusu jsou totiž natolik nenároční, že se jim lehce zalíbí i žena, o niž by muž obdařený vkusem ani okem nezavadil.

Ivo Šmoldas

. . .

Budeš mít na narozeninovém dortu svíčky? Ne, je to jen narozeninová oslava, nikoli procesí s pochodněmi.

Cindy Patterson

. . .

Čas a problémy zkrotí mladou pokrokovou ženu, ale stará pokroková žena je neovladatelná jakoukoli silou na Zemi.

Dorothy L. Sayers

. . .

Protože vzácný čas mé matky polykal řev luxu či tanec okolo pračky a zoufání nad leností opravářů - mně vyhovují prádelny přes ulici a zaprášený klid přesto, že mám ráda uklizeno jako každá jiná.

Erica Jong

. . .

Stáří je, když večeře zalité svitem svic již nejsou romantické,   protože nepřečtete menu.

Cindy Patterson

. . .

Lidé se tenkrát neštvali. Loudali se po náměstí, šouravým krokem obcházeli okolní krámy a se vším si dávali na čas. Den byl dlouhý dvacet čtyři hodiny, ale zdál se delší. Lidé neměli naspěch, protože nebylo kam jít, nebylo co nakupovat, ani na to nebyly peníze, a za hranicemi maycombského okresu nic k vidění nebylo. (z knihy Jako zabít ptáčka)

Harper Leeová

. . .

Můj vztah k zelenině je veskrze pozitivní. Žádám ovšem, aby mezi mne a ji byl vsunut transformační mezičlánek, který se jmenuje prase.

Miloš Zeman

. . .

Urážlivá slova, která mu Bezprizorný vmetl přímo do tváře. To by ještě nevadilo, horší je, že jsou pravdivá. Ano, verše… Je mu dvaatřicet! Co bude dál? Zmůže se na pár veršů za rok… Tak to půjde pořád dokola, až do smrti. Přesně tak. A co mu přinesou verše? Slávu? Pitomost! Nesnaž se podfouknout aspoň sám sebe. Nikdy nezíská slávu ten, kdo píše špatné verše. A proč jsou moje verše špatné? Ano, měl pravdu, měl pravdu! bičoval se v duchu nemilosrdně, nevěřím přece ani slovo z toho, co píšu! (z knihy Mistr a Markétka)

Michail Bulgakov

. . .

Myšlení je nejtěžší práce, jaká existuje. To je pravděpodobně důvod, proč tak málo lidí myslí.

Henry Ford

. . .

Muži, kteří bývají tak hrozně moc oddáni svým manželkám, se snadno oddají, čistě ze zvyku, rovněž manželkám jiných lidí.

Jane Welsh Carlyle

. . .

Fotografie musí být vždy o něčem, a to, o čem je, musí být vždy významnější a komplikovanější než samotná fotografie.

Diane Arbus

. . .

Otčím mě ale přece jen chytil a zkroutil mi ruku za zády. Tyčili jsme se spolu nad televizí a on mi náhle začal o bednu otloukat hlavu. Řval zoufalstvím nad sebou i nade mnou, ale musel, musel si na mně vybít ten amok, to za ty předchozí hodiny matčina dráždění. Nikdy v životě mě až do této chvíle neuhodil, neponížil, nekřičel na mě, ale teď, mučen, trápil a mučil. Jeho drátky ovládala satorie, on za nic nemohl.    (z knihy Bereme, co je)

Věra Nosková

. . .

„Tak co, šmakuje vám u cizích? Že se nestydíte vyžírat rodinu s třema dětma. Máte to zapotřebí? Taková vypasená manda!“ napadla babička Irenu, kterou jsem o prázdninách pozvala na oběd.     (z knihy Bereme, co je)

Věra Nosková

. . .

Díky babičce, která měla je základní vzdělání a už od čtrnácti let pracovala jako služka, takže vlastně ani nic jiného neznala, jsem mohla číst jednu knížku denně, toulat se kolem Otavy a večer po hospodách, myslet na mužské, snít, psát básně, malovat a zkoumat sebe, lidi, svět. S nadsázkou by se dalo říct, že jsem svou osobnost vystavěla na babiččiných mozolech.     (z knihy Bereme, co je)

Věra Nosková

. . .

Střední věk je životní etapa, ve které si koupíte průhlednou noční košilku, a pak vám dojde, že už neznáte nikoho, kdo by skrz ni ještě viděl.

neznámý autor

. . .

Moudrost přichází s věkem. Někdy však věk přijde sám.

neznámý autor

. . .

Kdo chce být hvězdou společnosti, nesmí tam vůbec přijít.

Sharon Stone

. . .

Probděné noci si nemůžu dovolit, konstatoval, když kolem desáté zalézal do spacáku. V šest ráno vstával a zapínal míchačku. „Čteš někdy básničky?“ optal se jednou. „Já jsem jich už pár přečetl a není to špatné, tahle poezie. Jednou jsem narazil na nějakého Jefferse – znáš ho? – a dost se mi líbil. Představ si, že postavil kamenný dům na břehu moře. Chytlo mě to… Tak jsem si řekl, když to dokázal básník běloručka, tak já teprv.“ (z knihy Bereme, co je)

Věra Nosková

. . .

Novinář má právo… a taky povinnost ničit ta zlatá telata, která pomáhá vytvářet. (z knihy Strašidla)  

Chuck Palahniuk

. . .

Mnohé chytré ženy zůstaly samy jen proto, že nepochopily, jak svoji chytrost skrývat.

Daphne du Maurier

. . .

Ve Francii mají takové ustálené slovní spojení: „Schodišťový bonmot.“ Francouzsky: Esprit d'Escalier. Označuje vtipnou repliku, která vás ale napadne, až když je pozdě. Řekněme, že vás na nějakém večírku někdo urazí. Něco mu říct musíte. Jste pod tlakem, všichni se na vás dívají, a tak řeknete něco nepřesvědčivého. Ale když jdete z večírku domů... Když scházíte po schodišti dolů - kouzla a čáry. Najednou vás napadne dokonalá replika, kterou jste měl říct. Bezchybná, omračující, která by ho usadila. Tak to je schodišťový bonmot. (Z knihy Strašidla)      

Chuck Palahniuk

. . .

Dohazovač složil papírek se vzkazem tak, aby držel na kuchyňském stole nastojato, takže ho jeho žena určitě nepřehlédne. V tom vzkazu stálo: Je to už čtrnáct let, co jsem měl tu rýmu, a pořád jsi mě nepolíbila. A připsal: Tohle léto dojíš krávy ty. (z knihy Strašidla)

Chuck Palahniuk

. . .

Člověk potřebuje odběratele svých citů, jinak mu puká srdce.

Stanislaw Jerzy Lec

. . .

  Přišli kluci, abych se šel podívat před barák, že se tam potácíasi dvacet úplně ožralých lidí. V koncentračním táboře! Skutečnost byla taková, že papež Pius XII. ve své neskonalé blbosti a dobrotě chtěl, aby katoličtí kněží, o kterých věděl, že jsou v koncentráku, ale nepomohl jim dostat se ven, mohli při svaté mši v neděli použít mešní víno. On věděl houby, že ti kněží pracovali šestnáct hodin denně, že tam žádná mše nebyla, natož mešní víno. Ale začal na to tak tlačit, až se Němci naštvali. Nechali nastoupit všechny kněze, každému dali dvě lahve mešního vína a rozkaz vypít. A za takové dvě hodiny byli všichni mrtvi.

Juraj Herz

. . .

Netrapte se tím, jak vypadáte, využijte toho.

Jan Vodňanský

. . .

Předem se omlouvám „nepotrefeným husám“, ale i pro mne jsou školníci bytosti svérázné. Působí sice na vzdělávacích ústavech, přitom však v sobě mnozí z nich mají prazvláštní proletářský mindrák.

PhDr. Petr Šmolka

. . .

Když vstoupím poprvé do které společnosti, hned z prvního pohledu poznám všechny hosty: rozumní napřed hledí na mou pravou nohu a hloupí na levou, kterou mám kulhavou

Adam Mickiewicz

. . .

„Já chci vidět zlatou studnu,“ povídá naléhavě. „A proč tu vůbec sedíme? Já nechci palačinky – já bych se chtěl podívat do zlaté studně…“ „Vždyť tohle je Zlatá studna, hlupáčku,“ pravila Stáza celá překvapená. „Tak se to prostě tady jmenuje a je to restaurace.“ (z knihy: Dětské etudy)

Ludvík Aškenazy: Zlatá studna

. . .

Po ulici tiše plul absolutní vůl.

Jan Vodňanský

. . .

Hrozně mi schází kojení. V tom jsem byla opravdu dobrá. Měla jsem mléka víc než dost. Mohla jsem s ním stříkat na zeď z opravdu velké vzdálenosti.

Kate Beckinsale

. . .

Strašně rád chodím sám do kina. Nemůžu vystát ženy, které během promítání mlaskají, mají hlasité připomínky k ději a smějí se bez důvodu - ale manželka mě samotného nepustí.

Fernandel

. . .

Já bych hrozně chtěla slyšet od některého bosse odborářů, čeho sám v životě dosáhnul a kolik pracovních míst vybudoval, když tak dobře radí zaměstnavatelům, jak se mají chovat ke svým zaměstnancům, jak s nimi mají zacházet a jaké výhody jim mají poskytovat. To ale asi nikdy od nikoho z nich neuslyším.

Martina Zavadilová

. . .

Přílišná oddanost ideálům končívá tím,   že v rámci boje za potírání alkoholismu   zastřelíš dítě se sáčkem pralinek.   (z knihy: Kníška Karla Kryla)

Karel Kryl

. . .

Dala mu košem Za tři dny ho vylovili s ranou na hlavě   (z knihy: Kníška Karla Kryla)

Karel Kryl

. . .

Nemusíme si hned představovat, že svět skončí v plamenech nebo zamrzne v ledu. Jsou ještě dvě další možnosti: papírovaní a nostalgie.

Frank Zappa

. . .

Velký rakouský přírodovědec Konrad Lorenz, jehož studie o sociálním životě hus se staly známé po celém světě, byl jednou překvapen zjištěním, že jedna z jeho oblíbených hus byla nevěrná svému dlouhodobému partnerovi. Požádal svou asistentku, aby zkontrolovala záznamy o všech jeho husách. Asistentka ho informovala, že nevěra je v hejnech velmi rozšířená. Vypadal, že ho ta zpráva velmi vylekala, takže asistentka vyhrkla: „Nic si z toho nedělejte, pane profesore, vždyť ty husy se chovají jenom lidsky.“   (z knihy Desmond Morris: Lidský živočich, kapitola Biologie lásky)

Desmond Morris

. . .

Na peřině před Babičkou leží kapesní šachovnice, Kantor do ní zapichuje figurky. Babičce se protáhne tvář. „Šachy?“ „Ano. Je to moje nejmilejší hra, bystří mozek.“ „A nedá se to hrát vo peníze? Já už mozek bystřit nepotřebuju, Já spíš takhle, aby mi ušel čas.“   (z podkladu pro film: Farářův konec)

Josef Škvorecký, Evald Schorm

. . .

Kultura je luxus, který k životu nepotřebujeme, přesto je to jediná podstatná věc, která nás dělí od zvířat. 

Bořek Šípek

. . .

V každém muži jsou v podstatě dva: on sám a jeho péro. Muž vždycky bere svého přítele na večírky, ovšem z nich dvou právě ten přítel bývá milejší a víc dává najevo své city.

Beryl Bainbridgeová

. . .

Pesimista je muž, který si myslí, že všechny ženy jsou zkažené. Optimista je ten, který doufá, že opravdu jsou.

Chauncey Depew

. . .

Jsou věci, jež se mezi dvěma lidmi dějí za tmy a díky kterým se zdá být vše, co se děje ve dne, v pořádku.

Erica Jong

. . .

Sex-appeal je z půlky to, co skutečně máte, a z druhé půlky to, co si lidé myslí, že máte.

Sofia Loren

. . .

„Panebože, to jsou nádherné brilianty!“ „Bůh s tím nemá co dělat, drahá.“

Mae Westová: z filmu Noc co noc

. . .

Zajímavé je, jak je každej bojovnej a jak přesně všechno ví, jak to má být. Až na Havla, by každej mohl být okamžitě prezident. Jedno český hovado, co přišlo z USA – už odjelo, dokonce závidí, že Havel bydlí v Lánech. A to se všechno píše a vysílá.   (z knihy Vladimír Komárek v dopisech přátelům)

Vladimír Komárek (říjen 1990)

. . .

Tady působí „průjem z demokracie“. To je věc normální. Jednak každej má hysterickou radost, že si může říct, co chce. A na druhé straně pocit strachu, co kdyby…    (z knihy Vladimír Komárek v dopisech přátelům)

Vladimír Komárek (duben 1990)

. . .

Jednou jsem se na schůzi zeptal, proč na odboru ONV jsou dva vedoucí a nad nimi ještě tři, a řekli mi, že je to pravicový názor, že chci rozleptat aparát. A to já opravdu nechci, ať si tam přiberou třeba ještě čtyři vedoucí.  Já se ptal stejně jen proto, že se nikdo se žádným dotazem nehlásil a já chtěl udělat radost tomu referentovi, že se jako dotazuju, a nakonec to mám podělaný.   (z knihy Vladimír Komárek v dopisech přátelům)

Vladimír Komárek (květen 1973)

. . .

Daleko víc, než Izrael drží sabat, drží sabat Izrael.   (z knihy : Michael Keene Světová náboženství)

Ahad HA´AM, židovský rabín

. . .

Jde-li se vykoupat na poutní místo člověk s myslí podvodníka a tělem zloděje, jeho vnějšek sice koupel omyje, ale nitro zůstane dvojnásob špinavé. Bude očištěn zvenčí jako tykev, ale v nitru bude chovat čirý jed. Světci jsou dobří i bez takového omývání. Zloděj zůstane zlodějem, i když se vykoupe na poutním místě.   (z knihy : Michael Keene Světová náboženství)

Sikhský guru Nának, zakladatel sikhismu

. . .

Nejsou ani hinduisté ani muslimové – čí cestou mám jít? Půjdu boží cestou. Bůh není ani hinduista ani muslim a cesta, kterou kráčím je cesta boží.      (z knihy : Michael Keene Světová náboženství)

Sikhský guru Nának, zakladatel sikhismu

. . .

Proti milostnému zklamání se nemá bojovat filosofií,   ale jinou ženou.

Erich Maria Remarque

. . .

Člověk musí vědět, co chce, vybrat si svůj život a pak jej spokojeně prožívat. Ale prožívat jej a zároveň na něj nadávat, ne, v tom nevidím žádnou velikost.   (z knihy Život sira Alexandra Fleminga)

André Maurois

. . .

Pravda je nejvyšší ze všech ctností, ale ještě vyšší je pravdivý život.   (z knihy : Michael Keene Světová náboženství)

Sikhský guru Nának: Ádingranth

. . .

Ne nedostatek lásky, ale nedostatek přátelství   zaviňuje nešťastná manželství.

Friedrich Nietzsche

. . .

Nad psacím strojem mi vytane babička a všechny mé matky a miliony minut, které ztratily tím, že milovaly dům víc než sebe - a muž, kterého miluji já, běhá po kuchyni a nadává jen málo - ví totiž, že po těch dlouhých stoletích je to snadnější pro něj než pro mne.

Erica Jong

. . .

Jde o zvláštní typ humoru, kterému se říká mlaskavý. Slyšíme v něm určitou uslintanost, čvachtání dvanáctistupňového bahna, hlasité projevy prvoka, který prožívá radost ze života. Je v něm tresť strýčka Pagáče z komediálního seriálu Slovácko sa nesúdí, koncentrát z hrdinů trilogie Kameňák a špetka šprýmovně-erotického dusna ze starých bavorských pornofilmů. Je to humor, který má spousta lidí ráda. Uvolňuje jim náladu i svěrače nevkusu.

Ondřej Formánek: Mlaskavý humor

. . .

Když jsem poprvé potkala Roberta, který je o 18 let mladší než já, řekla jsem: „Je nádherný. Líbí se mi. Doneste jej svlečeného a umytého do mých komnat!“

Cher

. . .

Je neuvěřitelné, kterak se v Evropě neustále rodí nové a nové generace lidí, kteří mají snahu druhým radit, jak mají co dělat, namísto toho, aby šli a otevřeli si pekárnu.

Miroslav Macek

. . .

Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.   (z projevu na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, 22. – 29.4. 1956)

Jaroslav Seifert

. . .

Na pomlázku moje milá, už si proutky splítám. Vajíčka jsem obarvila, veršík píši ti tam.   Řekneš mi jej? – Ale ano. Tak mi srdce potěš! Z lásky bylo darováno. A na druhém totéž.

Jaroslav Seifert: Pomlázka

. . .

Dříve, než si budeme něco usilovně přát, zjistěme, jaké štěstí to přineslo těm, kdo to mají.

Francois de la Rochefoucauld

. . .

Jediné poučení o sexu, které se mi kdy dostalo, mně udělil rozpačitý učitel přírodopisu, a týkalo se rozmnožování vlčího bobu. Jsem proto patřičně připraven po případ, že bych se někdy zamiloval do této květiny.  

Miles Kington

. . .

Každý ví, že se člověk může narodit bez ruky nebo s nějakou tělesnou vadou. Málokdo ale chápe, že se může narodit člověk s poškozeným charakterem. Nebo i bez něj. Když se dostane do vysoké funkce, je zle. Není síly, jak ho odstranit, demokratický mechanismus na to vůbec nepamatuje. Pro některé projekty našich politiků, jako je olympiáda v Praze, Opencard, lyžařské závody na Hradčanském náměstí či šampionát v Liberci, mám čistě medicínské vysvětlení. Zrodily se v mozcích charakterových invalidů. 

MUDr. Jan Hnízdil

. . .

Bigamie je, máš-li jednoho manžela navíc. Monogamie také.

Erica Jong

. . .

Churchill hovoří o britských letcích: „Nikdy na poli válečných konfliktů nedlužilo tolik lidí tak mnoho malé skupině.“

Z filmu V srdci bouře: Churchill ve válce

. . .

Volba dobrovolné chudoby je aktem solidarity s chudými, s těmi, kdo trpí bídou a bezprávím…. Není to žádné idealizování chudoby, ale spíše její přijímání, jaká je – jako zlo – na protest proti ní a v boji za její odstranění.   (z knihy : Michael Keene Světová náboženství)

Gustavo Gutiérrez, peruánský teolog osvobození

. . .

V mládí mě učili opakovat to, co je v hinduistických písmech známo jako tisíc božích jmen. Ale těchto tisíc jmen není ani zdaleka dost. Věříme – a já si myslím, že je to pravda – že Bůh má tolik jmen, kolik je tvorů, a proto také říkáme, že Bůh je bezejmenný, a protože Bůh má mnoho forem, považujeme ho rovněž beztvarého, a protože hovoří mnoha jazyky, za nehovořícího.   (z knihy : Michael Keene Světová náboženství)

Mahátma Gándhí

. . .

Žádná doba nepotřebuje básníka tolik jako ta, která má za to, že ho může postrádat. 

Jean Paul

. . .

Tak jsem si uvědomil, že mám horko těžko 15 let života před sebou a že to je úplný hovno. Nikdy jsem nečekal, že ten život půjde tak rychle do prdele.   srpen 1982

Vladimír Komárek v dopisech přátelům

. . .

„Chtěl jsem svou básní říci…“ A proč jste to tedy neřekl?

Hans Magnus Enzensberger

. . .

S přáteli je to jako s melouny – musíte to stokrát zkusit, než se najde dobrý.

Claude Mermet

. . .

Čím déle čekáte na budoucnost, tím kratší bude.

Erica Jong

. . .

Protože život matky mé matky sestával z pečení koláčů, boje s chuchvalci prachu bělení prádla a hlídání švů a lemů navyklých se párat - domácnost je mi fuk přesto, že domy a domovy mám ráda a chtěla bych mít doma čisto.

Erica Jong: ŽENA JAKO KAŽDÁ JINÁ

. . .

Kdybych věděl, co je umění, nikdy bych se tím netajil.

Pablo Picasso

. . .

Poměr mezi gramotnými a negramotnými se nemění,   to jen dnes negramotní umějí číst.

Alberto Moravia

. . .

V politice se nesetkáte s cizími osobami ve své posteli, v manželství ano.

Groucho Marx

. . .

Vážení pánové, promiňte, že vás oslovuji takto, ale já vás moc dobře neznám.

Groucho Marx

. . .

Holky se mně líběj, ale nevzpomínám si kvůli čemu. Holt ty roky…Já už tvrdě najíždím na tenhle rok. Děsí mě ta šedesátka a děsí mě, kde jsem k tomu přišel. leden 1988

Vladimír Komárek v dopisech přátelům

. . .

Peníze jsou ražená svoboda.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

. . .

Ten, kterému se nikdo nelíbí,   je mnohem nešťastnější než ten,   který se nikomu nelíbí.

Francois de La Rochefoucauld

. . .

Existuje jen jeden způsob, jak zjistit, jestli je někdo čestný. Zeptat se ho!   Když odpoví, že ano, je jasné, že je to křivák.

Groucho Marx

. . .

Není žádný věkový limit pro to,   aby se ženská chovala jako coura –   ale čím je starší, tím je to smutnější.

Jenny Eclairová

. . .

Mnoho lidí nedělá nic,   ale zato to dělají   fascinujícím způsobem.

Tristan Bernard

. . .

Donedávna jsem věřil, že Bedřich Smetana musel Vltavu projít pěšky. Tak neuvěřitelně je celý tok řeky v tónech a melodiích zachycen: Od zvonivých pramínků přes venkovskou svatbu k nočnímu reji rusalek a bouřlivým proudům. Jenže pak jsem se dozvěděl, že prý se Smetana inspiroval úplně jinde – pod Čeňkovou pilou, na soutoku Vydry a Křemelné, kde byl kdysi na návštěvě a kde si snad načrtl základní koncepci skladby.

Václav Větvička: Moje květinová dobrá jitra

. . .

Kdyby si člověk musel přečíst všechny zákony, nezbyl by mu už čas na to, aby je porušoval.

Johann Wolfgang Goethe

. . .

Cudnost: nejnepřirozenější ze všech sexuálních zvrhlostí.

Aldous Huxley

. . .

I z té nejšťastnější doby   zbudou   pomníky a hroby.

Jiří Žáček: Epitaf nadčasový

. . .

Podle toho, jak zvedal sklenku ke svým rtům, bylo jasné, že to nečiní poprvé.

Bolek Polívka

. . .

Nic romskýho v něm uzrát nestačilo, neuměl krást a neuměl tančit. Hanba Romů. Jenže jednou byl král a musel všechny obstarat, tak začal tajně dělat všechny ty strašný věci. Začal dělat!   (Z filmu Roming, Marek Epstein autor scénáře)

Marek Epstein

. . .

Rozdíl mezi velbloudem a člověkem: Velbloud může pracovat celý týden bez pití, člověk může pít celý týden bez práce.

Julian Tuwim

. . .

Je pro mne potěšením, že mám syna, který podědil hlavní rys mé osobnosti, schopnost pozdvihnout se nad běžnou existenci tím, že se v průběhu let obětoval pro neosobní cíl. To je ten nejlepší a dokonce jediný způsob, jak se můžeme stát nezávislými na vlastním osudu a na jiných lidských bytostech.

Albert Einstein

. . .

Když tě někdo připraví o manželku, nejlepší pomstou je mu ji nechat. 

Sacha Guitry

. . .

Když jsem byl mladší, dokázal jsem si vzpomenout na všechno, ať se to skutečně stalo nebo ne.

Mark Twain

. . .

Skutečná nevědomost netkví v chybějících vědomostech, ale v odmítání je přijmout.

Karl Popper

. . .

Všechno úděsní lidé. Vždy si berou ženy pro jejich krásu a ženy si je berou pro jejich peníze. Ty krásky plodí svým ošklivým chamtivým manželům malé ošklivé budižkničemy. Začnou své manžele nenávidět. Začnou se nudit. Začnou se zajímat o kulturu. Začnou kupovat impresionistická plátna a chodit na Wagnera. A v tomto okamžiku, milý pane, se dají začít sbírat.

Roald Dahl: Můj strýček Oswald

. . .

Už to, co si lidé myslí, že si mají myslet, je opravdu na pováženou. Ale kdyby mělo vyjít najevo, co si myslí doopravdy, to by byl skandál!

G. B. Shaw: Pygmalion

. . .

Objev nového jídla znamená pro štěstí člověka   víc než objev hvězdy.

A. Brillant – Savarin

. . .

Tančící dům je pro mě i určitý protest proti tomu, co se dělo i děje v Jugoslávii, kde se mezi sebou vraždí lidé s různým kulturním zázemím. Já jsem Jugoslávec a Frank je původem polský žid. My dva jsme se dali dohromady a s pomocí Pavla Kocha a s penězi Nationale Nederlanden vznikl odvážný, pro někoho kontroverzní dům. Tančící dům byl pro mne i Franka určitou snahou vrátit Prahu do normálu. Praha je současně českým, židovským, německým, italským, francouzským, holandským městem a střet těchto vlivů jí dodává osobité kouzlo.     Zdroj: http://ivorius.com/images/14.jpg

Vlado Milunič: Intimní doteky Prahy

. . .

Devadesát procent politiků ničí pověst zbývajících deseti procent.

Henry Kissinger

. . .

Kdybych měla svůj život prožít znovu, dělala bych ty samé chyby – jen o něco dřív.

Tallulah Bankheadová

. . .

Hlavní hrdinka, děvče to jinak moudré a úspěšné, uvízne ve vztahu, který je pro ni objektivně zničující. Za vše kupodivu nemohou jen zpovykané hormony, ala navíc i tzv. syndrom sester červeného kříže. Jakási prazvláštní posedlost potřebou pomáhat partnerům problémovým. Alkoholik, patologický hráč nebo třeba i narkoman je pro ně hodně lákavým soustem.

PhDr. Petr Šmolka

. . .

Dislikeův zákon Je-li Ježíš nyní se svým otcem v nebi, je velmi pravděpodobné, že se mu způsob oslavy jeho narozenin hrubě nelíbí.   Helplessův dodatek Nemůže proti tomu ovšem zhola nic dělat.   Vysvětlivka doc. Dooma Jistě, Armageddon, ale to je opravdu krajní řešení.   Nostradamův bilanční zákon Dojde-li někdy ke konci světa, je velmi pravděpodobné, že se tak stane na vánoce.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – XIII.

. . .

Saintův zákon Obecně se má za to, že vánoce se slaví na počest narození Ježíše Krista.   Blunderova vysvětlivka Bylo ovšem dokázáno, že Ježíš Kristus se narodil jindy.   Skeptikova poznámka Pokud vůbec.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – XII.

. . .

Peacefullův zákon Zapomeňte na to, že vánoce jsou svátky klidu a pohody.   Dreadův zákon Vánoce jsou ve skutečnosti svátky děsu a skřípění zubů.   Killerův radikální řez Člověk, který vymyslel vánoce, by zasloužil zabít.   Dodatek prof. Stiffa Kdyby ovšem nebyl už dávno mrtvý.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – XI.

. . .

Adornův zákon První strašlivou věcí, která Vás na Štědrý den čeká, je zdobení stromečku.   Fineryův zákon Pokud vám stromeček z chodby nebo balkónu nikdo neukradl, za živého boha si nevzpomenete, kam jste schovali vánoční ozdoby.   Loserův zákon Najdete-li ozdoby, nenajdete už na chodbě nebo na balkóně stromeček.  

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – X.

. . .

Zákon prof. Pikea Zakoupíte-li si na vánoční stůl živého kapra, s největší pravděpodobností budete na Štědrý den jíst vepřové řízky.   Vatův iluzorní zákon Vánoční kapři vypadají čilí a zdraví pouze v kádích.   Whipův pohybový zákon Pokud se kapr na váze mrská, je to vždy zásluha prodavače.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – IX.

. . .

  Nattyův zákon Vánoční cukroví na obrázku v kuchařské knize vypadá vždycky dobře.   Zákon dr. Neata Pokud se přesně podle receptu pokusíte cukroví upéci, bude vypadat úplně jinak.   Beastlyova poznámka V žádném případě nebude vypadat dobře.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – VIII.

. . .

Housewifeův zákon Manželky, které si vroucně přejí najít pod stromečkem kuchyňský robot, jsou výplodem bujné fantazie spisovatelů pokleslé literatury.   Zealousovo dilema Nikdy se vám nepodaří koupit dárek, z nějž by byl obdarovaný jednak nadšen a za druhé by mu ještě byl užitečný.   Handyův povzdech Z užitečných dárků ještě nikdy nikdo nadšený nebyl.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – VII.

. . .

Trifleův mystifikační zákon Paradoxně vám vaši blízcí budou tvrdit, že chtějí jen takové maličkosti.   Zákon samoobslužné dopravy Nejběžnější maličkost je taková, na jejíž uskladnění se běžně používá garáž.   Varianta ing. Fura Nebo taková, na jejíž výrobu musí brutálním způsobem zahynout několik stovek roztomilých zvířátek.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – VI.

. . .

Packetova paralela Objednat si vánoční dárky ze zásilkového katalogu je prakticky stejné jako nechat se okrást v tlačenici před obchodním domem.   Ruckusovo upřesnění Ve výsledku vám také zbydou jen oči pro pláč a neovladatelná touha po spáchání násilné výtržnosti.   Paradox prof. Naughta Nezáleží na tom, zda vám objednané zboží dodají nebo ne.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – V.

. . .

Afterwardsův zákon časové posloupnosti Vánoční dárky zásadně nenakupujte dříve než po skončení vánočního úklidu. Poznámka doc. Pasta Během úklidu totiž s největší pravděpodobností najdete většinu dárků, které jste ukryli vloni. Příklad prof. Erstwhilea Byly zaznamenány případy, že lidé během předvánočního úklidu našli i dárky, které před dávnými lety zakoupili předchozí nájemníci.  

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – IV.

. . .

Wornův zákon zásadní proměny Po skončení předvánočního úklidu bude váš byt vypadat prakticky stejně jako předtím; jediné, co bude vypadat jinak, budete vy.   Solaeův zákon Člověk, který dokončí předvánoční úklid, nevypadá jako někdo, kdo je plný radostného očekávání svátků klidu a pohody. Definice prof. Cancera Takový člověk vypadá spíše jako pacient v posledním stádiu nevyléčitelné choroby, který je plný radostného očekávání smrti, jež by jej vysvobodila z bolestivého života pozemského.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – III.

. . .

Sníh mě odjakživa děsí. Nejspíš kvůli diktátům a básničkám, kde se pořád mluví o bílém hávu netknutém, o vločkách blbounce hebounkých nebo o hermelínu běloskvoucím. Z čehož jsem pokaždý smíchy celej bez sebe, protože jestli chcete poznat, co je to sníh, stačí zajet vlakem ve vhodnou dobu do La Garenne: je to odporná břečka, černej maglajz, a to mě právě příšerně krká, protože to dokazuje, že i příroda je proti proletariátu. Když sněží v Chamonix, je to nádhera a lidi jsou celý pryč, zato když se spustí sníh na La Garenne, je to hnus a vy se brodíte sajrajtem.

Patrick Cauvin: E = mc2, lásko moje

. . .

Na jedné besedě s dětskými čtenáři jsem dostala otázku: „Těšila jste se na Vánoce, když jste byla malá?“ Zarazil mě ten minulý čas: proč „těšila“? Vždyť já se těším dodnes! Jako malá!

Ilona Borská

. . .

Zazvonil telefon, zvedla jsem sluchátko a v něm se ozvalo: „Ahoj. Nechtěla bys strávit nestoudně hříšný víkend v Paříži?“ Pak bylo chvíli ticho, až ten hlas řekl: „Promiň. Snad jsem tě neurazil.“ Ale ne, proboha,“ odpověděla jsem, „jen jsem začala balit.“

Helen Ledererová

. . .

Jindřiška zjistila, že dospělí před Vánocemi blábolí a mají halucinace, a vůbec že jsou v těchhle dnech před svátky doslova nebezpeční, protože říkají věci, kterým snad ani sami nemohou věřit. Na Vánoce by se děti měly držet co nejdál od nich.

Petr Šabach: Vánoční pohádka

. . .

„To je divný,“ uvažoval jsem nahlas. „Podle hloubky, v který se ty krámy nalézají, by musely bejt starý miliony let. A proč je to vůbec všechno tak nesmyslně uspořádaný?“ Děda se na mě zamračil, sáhl do náprsní kapsy košile, vytáhl maličkou lahvičku s éterem a dal mi přičichnout. Nepříjemně vtíravá myšlenka se rozplynula. Hned bylo lépe.

René Vaněk: Nezahrada

. . .

Jak bych měl v prdeli pálivou kapii, pospíchám na pivo, už ať se napiji! Týden jsem nechlastal (aspoň ne „přes míru“), což mohlo ohrozit běžný řád vesmíru.

J. H. Krchovský (ze sbírky Nové valčíky)

. . .

Existuje ještě hroznější zbraň než pomluva, a sice pravda.

Charles Maurice de Talleyrand-Périgord

. . .

V Číně vládl nepsaný zákon, že když někdo zachránil nějakému člověku život, stal se zodpovědným za ten život, dokud neskončil…

John Steinbeck: Toulky s Charleym

. . .

Hloupá hlava najde vždycky ještě hloupější,   která ji obdivuje.

Nicolas Boileau

. . .

Svede-li náhoda spolu dva vlky, jistě žádnému z nich není úzko z pomyšlení, že ten druhý je vlk; ale ještě se nepotkali v lese dva lidé, aby si každý z nich nepomyslel: Hrome, ten chlap je jistě raubíř!

J. Nestroy: Aforismy

. . .

Stydím se   Stydím se, stydím proboha, jak se mi líbí obloha i země s rozmoklou prstí i myška se šedou srstí Stydím se za své dojetí když motýl kolem proletí a slunce nádherně svítí a člověk se skvěle cítí.

Jiří Schmitzer: Kanimůra ze Šardonu

. . .

Rozmysli si jednou, dřív nežli dáš, dvakrát, než přijmeš a tisíckrát, než požádáš.

M. Ebner-Eschenbachová: Aforismy

. . .

Sex? Nejzábavnější věc na světě, u které jsem se nikdy nesmál.

Woody Allen

. . .

Zákon ing. Penera Pro zdárný průběh vánočních oslav není rozhodující, zda máte umytá okna, vyklepané koberce a naleštěné parkety nebo váš byt při letmé prohlídce připomíná noclehárnu bezdomovců.   Nitroglycerinova poznámka Je statisticky dokázáno, že lidé, kteří před vánoci netančí po bytě s vysavačem, kbelíkem, leštěnkou na dřevo a Okenou a cukroví kupují v samoobsluze, nekončí na Štědrý den ráno na pohotovosti s podezřením na infarkt.   Zpráva dr. Bruise Při předvánočním úklidu se každoročně zraní nebo zmrzačí značné procento uklízejících.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – II.

. . .

Žena může klidně čekat na toho správného muže – to ale neznamená, že si mezitím nemůže užít s těmi nesprávnými.

Cher

. . .

Bývalo to tak, že chlapec potkal dívku, chlapec se do dívky zamiloval a potom si chlapec dívku vzal. Dnes je to tak, že chlapec potká dívku, chlapec vleze s dívkou do postele, chlapec a dívka rozebírají své city, chlapec zjistí, že není zralý pro hlubší vztah, a dívka usoudí, že potřebuje více prostoru, a potom se chlapec a dívka rozejdou… Ale předtím si ještě naposledy zašukají.

Sharon Dwyerová

. . .

Langův časový zákon Vánoční šílenství obvykle začíná dlouho před samotnými vánoci.   Zákon doc. Soona Obchodníci začínají veřejnost otravovat se sněhovými vločkami, barevnými ozdobami a tklivými zvuky vánočních písní už v říjnu.   Sommerův dodatek Ti obzvlášť rafinovaní s tím začínají hned po skončení letních prázdnin.

Karl Wagner: MURPHYHO ZÁKONY A VÁNOCE – I.

. . .

Čest je mladá dívka, kterou stačí poskvrnit a je pryč. Žádnými prosbami ji nevrátíš. Přijde sama, až jí to čas dovolí.   Komu vlastní ctí ústa přetékají, tomu studna dobré vůle dávno vyschla.   Lidský život se podobá šípkovému keři. Spousta trnů a sem tam krásný květ.

Aforismy

. . .

Požadavky státu, nadšení pro magické vlastnosti mocných vůdců, obrovské stroje a materiální úspěchy jsou prameny, z nichž člověk čerpá svoje normy a hodnotící soudy. 

Erich Fromm (Člověk a psychoanalýza)

. . .

Zdánlivě atraktivní způsob manželství, vycházející z ukvapeného předpokladu, že dvě ženy jsou větším potěšením než jedna. Úskalí bigamie odhalí zpravidla čas. Zákon, který nám bigamii odpírá, by se měl nazývat zákonem na ochranu mužů.

Jiří Suchý: Bigamie

. . .

Ženatý muž může dělat co chce, když jeho žena nic nenamítá.

G.B.Shaw

. . .

Připomíná mi muže, který zavraždil oba své rodiče, a pak, když měl   být vynesen rozsudek, prosil o milost, protože je sirotek.

Abraham Lincoln

. . .

Vzdělání umožňuje člověku zlobit se nad věcmi ve všech koutech světa.

Mark Twain

. . .

Bude-li moje teorie relativity úspěšná, Německo se ke mně bude hlásit jako k Němci a Francie prohlásí, že jsem světoobčan. Bude-li moje teorie nesprávná, Francie řekne, že jsem Němec a Německo prohlásí, že jsem žid.

Albert Einstein

. . .

Orlové se někdy spustí níže než slípky,   ale slepice se nikdy nevznesou do oblak. 

Ivan Andrejevič Krylov

. . .

Doba kráčí vpřed a svět se předhání. Už i blbci mají vyšší vzdělání.

Jiří Žáček: Pokrok

. . .

Řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače.

Winston Churchill

. . .

Život je jako trubka v džezovém orchestru. Když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.

Louis Armstrong

. . .

Pod nízkým stropem vysoko neskákej!

Norské přísloví

. . .

Co je důležitější, chceme-li dosáhnout úspěchu – talent či pracovitost? A co je důležitější u velocipédu – přední nebo zadní kolo?

G. B. Shaw

. . .

Každý nenávidí peníze, ale jen pokud jsou u jiného.

Židovské přísloví

. . .

Kdo půjčuje, kupuje si za vlastní peníze nepřítele.

Německé přísloví

. . .

Osel naložený zlatem se zmocní i nedobytné pevnosti.

Filip Makedonský

. . .

Lépe jíst klidně cibuli než jíst slepici a pořád se ohlížet.

Arabské přísloví

. . .

Žena bez bříška je jako nebe bez slunce. Bůh nabral do dlaně jižní vítr, dýchl na něj a stvořil koně. Nesuď člověka podle šatu a koně podle sedla. Kůň zná svého jezdce lépe, než jezdec svého koně.

Arabské přísloví

. . .

Vede-li Tě skuhrající havran, dojdeš k mršině.

Arabské přísloví

. . .

Politik musí umět předvídat, co se stane zítra,   příští týden, příští měsíc, příští rok.   A pak musí umět vysvětlit, proč se stalo něco jiného.

Winston Churchill

. . .

Nula v kolektivu zdesetinásobuje problémy.   Miloval literaturu, ale ne zase natolik, aby sám nepsal.

Alexi Andrejev

. . .

Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme   malé korálky, taková malá štěstí –   čím jsou drobnější a čím je jich víc,   tím je to štěstí větší

Jan Werich

. . .

Nešťastník je ten, kdo má touhu dostihového koně a sílu starého mezka.

Aforismus

. . .

Velké národy jednaly vždycky jako gangsteři, a malé jako prostitutky.

Stanley Kubrick

. . .

Nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru a úctu mladých,   je dávat jim nekonečné rady.

Ernest Hemingway

. . .

Je zvláštní být tak všeobecně známý, a přitom tak osamělý.   Ale je pravda, že tento druh popularity nutí svou oběť do obranné pozice,   která vede k izolaci.   Z dopisu E. Maragonimu z 1. října 1952     Nemám žádný zvláštní talent. Jsem jen vášnivě zvědavý.   Z dopisu Carlu Seeligovi z 11. března 1952

Albert Einstein II

. . .

Nikdy nemám strach z budoucnosti. Beztak brzy přijde.

Albert Einstein

. . .

Zdravý člověk má milion přání. Nemocný jen jedno.

Půjčovna myšlenek

. . .

Vědět přináší nesnáze a mít nesnáze znamená je řešit.

Helena Hodačová

. . .

ZA PENÍZE SI MŮŽETE KOUPIT BARÁK. ALE NE DOMOV.

Čínské přísloví- půjčovna myšlenek

. . .

Sociologie má být tím majákem, který bliká, když je někde něco špatně,   a upozorňuje politiky na kritická místa ve společnosti. 

Iveta Radičová

. . .

Každý muž mezi čtyřicítkou a šedesátkou by měl alespoň jednou ročně   povinně zhlédnout  český film s výmluvným názvem Vrať se do hrobu!   Sobě i druhým by tak možná ušetřil spoustu trápení, trapasů a tragédií.

PhDr. Petr Šmolka

. . .

Každý umělec potřebuje k tomu, aby začal pracovat na novém díle,   určitý podnět. U mě to jsou zpravidla dluhy.

Federico Fellini

. . .

Lidé přijímají zásady, aby nemuseli mít vlastní názory.

Jarmila Loukotková

. . .

Ať je má tvář hezká nebo ošklivá, mám jenom jednu.

Rolando Cristofanelli: Deník Michelangela blázna

. . .

Člověk se napřed obléká jako všichni ostatní, potom poznenáhlu   také myslí jako všichni ostatní a už je ztracen. 

André Maurois

. . .

Poprvé se lidi berou z lásky.   Jenže se samozřejmě rozvedou.    Podruhé je jim už jasné, že lásku někdo vymyslel.   Tak se berou kvůli jiným záležitostem.

Avery Corman: Kramerová versus Kramer

. . .

Když toho člověk moc nezná,   je vždycky krutý k těm,   kteří znají ještě méně.  

Marcel Pagnol: Jak voní tymián

. . .

Slza v oku řečníka dělá někdy divy,   ale pláč vůdce může zahubit celé národy.

Alfons Mucha

. . .

Proti milostnému zklamání se nemá bojovat filosofií, ale jinou ženou.

Erich Maria Remarque

. . .

Lidé si vymysleli řeč, aby mohli skrýt svoje myšlenky.

Jarmila Loukotková

. . .

Těch pár chytráků, co nikdy neudělali chybu, se jeho žertu zasmálo,   protože správně vytušili, že se to od nich očekává.

Alan Silitoe: V sobotu večer, v neděli ráno

. . .

Řekni člověku, že je na nebi 978301246569987 hvězd, a uvěří ti. Ale napiš na lístek Čerstvě natřeno a každý si sáhne, aby se přesvědčil.

Julian Tuwim

. . .

Jediné, co je horší, než když se o člověku mluví, je to, když se o něm vůbec nemluví.

Oscar Wilde

. . .

Jen malí lidé se perou o prestiž, velcí ji mají.  

Karel Čapek

. . .

Je špatné, když se manželé spolu nudí; mnohem horší však je, když se nudí pouze jeden z nich.

Ebner-Eschenbachová

. . .

Ženatí muži prý žijí déle - nebo jim to aspoň tak připadá.

Nestroy

. . .

Milenec k němu píše prolog, vášnivě, s citem, tuze rád. Epilog píše gynekolog. A účet zase advokát.

Jiří Žáček: Románek

. . .

Mám vše, co jsem měla dřív. Je to jen o 15 centimetrů níže.

Gypsy Rose Lee

. . .

Po třicítce má tělo svou vlastní hlavu.

Bette Midler

. . .

Mé vzdělávání bylo přerušeno jen v době, kterou jsem strávil ve škole.

George Bernard Shaw

. . .

Na mnohé věci si netroufáme ne proto, ze jsou obtížné, ale ony jsou obtížné právě proto, že si na ně netroufáme.

Lucius Annaeus Seneca

. . .

Člověk s omezenými intelektuálními schopnostmi, který se nehodí na žádnou užitečnou práci, překypující závistí a hořkostí vůči všem, koho okolnosti a příroda více obdařily... Posbíral na ulici a po hospodách lidskou spodinu a shromáždil ji kolem sebe.

Einstein: O Hitlerovi

. . .

Čemu lidé ze zvyku říkají osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé kousky.

Arthur Schopenhauer

. . .

Nic není nesnesitelnějšího než hlupák, který má štěstí.

Marcus Tullius Cicero

. . .

Věřit můžete jenom těm statistickým údajům, které zfalšujete sami.

Winston Churchill

. . .

Prostitutka je žena, která se dokáže zpeněžit. Jejímu stálému pracovišti se říká buď nevěstinec anebo cizím slovem.

Jiří Suchý: Prostitutka

. . .

Monogamie nebo-li jednoženství je způsob manželství, zavedený v našich zemích. Má dvě výhody: Nebudí pohoršení ani závist a odpovídá našim příjmům.

Jiří Suchý: Monogamie

. . .

Dosáhl jsem věku, v němž, když mi někdo řekne, abych si vzal ponožky, tak to nemusím udělat

Albert Einstein

. . .

Sekty usilují o náhradu nefungujících rodin, které pomohly zničit.

Pavel Kosorin

. . .

Zeptáš-li se, budeš pět minut vypadat jako blbec. Nezeptáš-li se, blbcem zůstaneš.

Neznámý autor

. . .

Vypište konkurs na boha, a budete se divit, kolik ambiciózních lidí se přihlásí.

Pavel Kosorin

. . .




Copyright © 2010 Literární net Sůvička