Trojitý Nelson – kapitola 28


5. ledna 2012, autor olda,



 

III. Nadějné vyhlídky

(Charles Dickens snad promine)

 

 

 

28.

 

Vlastík ho dovezl zase zpátky. Stejnou cestou. Jako by tam jeli včera! Jen listí zežloutlo a tu a tam už je kolem silnice vidět notové osnovy houfujících se vlaštovek.

Cítí se ve formě!

„Tak co, Kubo, jaké to bylo?“ byl první bezelstný Vlastíkův dotaz.

Motor tiše přede. Krajina mlčky ubíhá za oknem. Jako by byli v temperovaném akváriu, které dění kolem nezajímá. A přitom svět je venku…

Přemýšlí najednou, kde začít. Jak to říci všechno několika slovy. Že měl najednou v půli života čas se zastavit. Zamyslet se nad vším minulým. Nad motivy i smyslem všech svých činů. Jejich významem a taky nad změnou úhlu pohledu. Nad plány do budoucna a pocitem znovuzrození…

Odraz od dna…

Níž zatím v životě nebyl!

„Celkem to šlo,“ zmůže se na odpověď, za kterou by si naliskal ještě dřív, než ji dokončil.

Ale opravdu se mu už nechce mluvit. O ničem.

Doma chladné přivítání. Realita se opět nekryje s představami.

Výrazně!

Jedna z věcí, na kterou se připravoval. Nesnít – brát věci tak, jak přijdou. Nikdo není povinen jásat. Vnějškově na něm není nic vidět a oni ho znají takového, jaký odjel.

Chce to čas.

Pro něj i okolí.

Ne slova, ale činy.

Ne hrdinské činy, ale každodenní život.

Bod 10. desatera „Snaha o lepšího člověka“, přičemž výklad pojmu „lepší“ záleží pouze na něm.

A tak si hraje se psem – ten měl radost z jeho návratu největší. Nepřetvařoval se.

Za pár dní se aklimatizoval. Ze začátku se doma často lekal, že zaspal, že nemá barevné korále, že si zapálil v nesprávný čas. Je to najednou pohoda, uvařit si kafe, zapálit si a pustit muziku.

Kdy chce!

Vůbec si to dřív neuvědomoval a hned si vzpomněl na období po operaci.

Jasně! Tehdy si něco podobného říkal už jednou.

Nemá totiž rád ten pocit potem ulepeného člověka upoutaného na lůžko. Vždy se oholil, vykoupal, převlékl a potom byl ten pocit snesitelnější, ale když měl rozřezané břicho a nohy, musel to s nelibostí snášet, protože měl koupání zakázáno.

Jednou už to nevydržel. Rány přelepil igelitovými sáčky a sprchoval se.

Ta nádhera!

Voňavá pěna mu stékala po těle a se špínou jako by odplavovala i všechnu tu stísněnou náladu a šedivou clonu z očí. Tehdy si sliboval, že tento pocit bude vnímat při každém dalším koupání.

Jak si jen dříve mohl něčeho tak příjemného nevšímat…

Málokdo je však tak silný, aby si vážil naplněné touhy…

Zkonzumuje ji a spěchá dál – za dalšími metami. Přičemž tu právě prožitou už téměř nevnímá.

V tomto rozpoložení se mnohem lépe přemýšlí o dalším. Ale proč přemýšlet, vždyť už to má vymyšleno z léčebny.

V prvé řadě zkusí chodit do práce. Má sice plný důchod, nemusí, ale dá to životu řád a bude mezi lidmi.

V léčebně odvykl samotě…

No a kde to zkusit jinde, než na bývalém pracovišti. Původní ředitel sice už odešel, ale s Olgou na jeho místě se zná, tak to zkusí. Zařekl se sice, že už tam nepůjde, tehdy, když mu šéf z Bonnu vzkázal, že nyní je jeho hodnota na trhu práce nulová.

„Má tři malá děcka,“ oponoval prý chabě šéf české pobočky.

„Tak si je neměl nasekat, když chtěl pak onemocnět,“ uzavřel prý „boss“ diskusi a odměnil tak Kubu za sedm let práce pro firmu.

Ale žádný sentiment!

Olga neví, kam s očima.

„Víš, Kubo, já teď nic odpovídajícího nemám, jenom jedno místo, ale to si ti netroufám nabídnout.“

„Jaké, sem s ním.“

„Víš,“ trošku polkla… „vrátného“.

A je to venku.

To nečekal.

V hlavě mu začaly vířit myšlenky, které ne a ne se seřadit…

Věděl, že bude začínat od nuly. Ale od takové!?

A už je to tady zase.

Ano, rád by začal od nuly, ale od takové té své, lepší! To by nebyl dobrý začátek nového života.

Tak to ne!

„Beru!“ odpovídá a snaží se tvářit naprosto nezúčastněně.

„Vážně?“

„Tak to mi spadl kámen ze srdce, já si myslela, že se urazíš, a přitom tam potřebuji někoho, komu můžu věřit.“

„Tak vida,“ myslí si Kuba, tolik pozitivního pro začátek ani nečekal.

Napětí opadlo.

Má práci.

Nastupuje prvního ledna.

Je to vlastně pěkný dárek k Vánocům. Přemýšlí ve svém pokoji. Za oknem svítí sedmiramenný adventní svícen, který evokuje jakýsi vznešený klid.

„Pojď mi pomoct pověsit záclonu,“ vytrhne ho Alžběta.

Jako by se vrátil ze snu. Svátky se měkce a líně převalovaly v hojnostech závěru měsíce prosince. Za zvuků stovek petard se ve snopech jisker ohňostrojů rodí nové milénium.

Pozítří nastupuje na první směnu jako vrátný.

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 28” - 1


    Eva   (9.1.2012 (23.04))

    To strohé přivítání doma bych více rozvedla, co Alžběta všechno řekla. To, že je chladná víme jen z popisu, ale dobré by bylo, kdyby se to poznalo z řeči.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička