Smlouva s Ďáblem 16.díl


25. června 2010, autor tonyend,



Spal jsem v sušárně na válendě. Probudila mě žízeň. Vstal jsem a šel jsem se napít z kohoutku studené vody. Ještě, že byl v sušárně. Jinak bych tu žízeň asi nevydržel. Napil jsem se a šel jsem si zpátky lehnout. Nespal jsem. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to na mně doma nepoznají, že jsem byl včera  opilý. Byl jsem už vystřízlivělý, ale domů jsem nijak nepospíchal, chtěl jsem mít jistotu. V tom ve dveřích sušárky zarachotil klíček. A jéje, někdo sem jde.
Cvaklo to a někdo rosvítil světlo na stropě. Ten někdo, byla naše sousedka. Posadil jsem se na válendu a pozdravil.
„ Dobrý den!“
Lekla se mě tak, že nemohla ani mluvit.
„ No…no…Tondo, co tady proboha děláš… Proč nespíš doma?“
„ Ale, přišel dost pozdě a naši nechali klíčky v zámku a nechtěl jsem je budit, náhodou jsem měl sebou klíčky od sušárny, tak mě napadlo jít sem… když je tu ta válenda. Už půjdu ale domů.“
Dívala se za mnou, když jsem odcházel, dost nechápavě, ale spokojila se s mojí lží.
Byl jsem připraven takto lhát i mámě, kdyby se to od sousedky dozvěděla. Naštěstí pro mě jí nic neřekla. Dnes, ani nikdy později. Sušárna se stala mojí skrýší, tady jsem mohl vyspávat další opice.
Odemkl jsem náš byt a zavolal jsem, jako obvykle  „Ahoj, už jsem doma!“
Máma seděla v kuchyni. Podívala se na mě a mlčela. Odešel jsem honem do koupelny a napustil jsem si vodu do kelímku. Rychle si vyčistit zuby! Vyčistil jsem si zuby, vypláchl jsem si pusu a šel jsem za mámou.
To už nemůže poznat, že jsem pil. Nepoznala to, a tak jsem později dával přednost té vodce, když jsem si chtěl doma vypít.
Postavil jsem si vodu na čaj. Jak zavřela, zalil jsem si pytlík čaje v hrnku, přidal  do něj dvě kostky cukru a míchal.
„ Toníku, opravdu jsi spal u Berků?“ zeptala se mě podezíravým hlasem.
„ Mamí, a kde jinde bych mohl být?“
„ Já třeba…že u nějaké holky…“
„ Ne, u Berků!“ řekl jsem, abych smazal jakýkoli stín pochybností.
Vytáhl jsem pytlík čaje z hrnku a hodil jsem ho do odpadkového koše. Upíjel jsem horký čaj. Také to není špatné pití…po ránu. Z chlebníku jsem vytáhl pecen chleba, ukrojil jsem si krajíc a namazal si ho máslem z ledničky. Měl jsem po té noci pořádný hlad. A žízeň.
„ Jestli už nebudeš jíst, nezapomeň schovat chleba a máslo na místo.“
Nasnídal jsem se a šel jsem do svého pokojíku. Pustil jsem si magneťák, lehl jsem si do postele a poslouchal muziku. Usnul jsem. Probudil jsem se kolem poledne.
Máma měla oběd uvařený, seděla v kuchyni na židli a dívala se z okna ven do zahrady.
„ Ahoj…“
Otočila se a dívala se mi upřeně do očí. Snažila se v nich vyčíst pravdu, ale ta byla dobře zamaskována lží. Umět dobře lhát, to je už umění, tvorba!  A já se snažil v takovém případě co nejvíce.
„ To jste ponocovali do rána, že jsi musel dospávat do oběda, co?“
„ Hráli jsme monopoly a pak karty do noci, tak jsem byl trochu nevyspaný…“
„ Tak si dej polévku, je bramboračka, další je opékaný lunč s bramborem, ten si ale budeš muset udělat sám pro sebe, tatínek bude jíst až příjde z práce.“  
V uších mi znělo její  – tatínek.
Já mu neřekl asi nikdy jinak, než otec, nebo tata. Nepřirostl mi k srdci jako máma. Asi pro to, že mě dříve tak bil a trestal. Měl jsem jej sice rád, ale jaksi jinak. Byl jsem dokonce rád, že nebývá tolik doma, že je furt v práci.
S mámou jsem si mohl sednout a povídat, s ním ne. A ona jej milovala, měla jej ráda takového, jaký byl.
Poobědval jsem, poděkoval jsem za oběd a řekl jí, že půjdu zase ven. Že si chci užít prázdnin, které se chýlily ke svému konci. Po nich zase do školy a na internát. Tam jsem se těšil. Budu mít o čem klukům povídat. A hlavně, hlavně na pivovar. Na pivo, pivečko!
Oblékl jsem se a obul jsem si boty. Vzpomněl jsem si na kanady.
„ Mamí… A nemohl bych dostat k vánocům boty na čundr, víš, ty kanady? Bez nich to není ono, tenisky jsou měkké a promáčí se, všichni je mají, jen já ne."
Zasmála se mému přání.
„ No, když nechceš nic jiného, tak napíšeme Ježíškovi a uvidíme…“
Znal jsem ji. To znamená, že kanady na vánoce budu mít. Juchůůů !
„ Ale to budeš muset být moc hodný!“
„ To víš, že budu!“
Hodný jsem byl, ale asi nebylo vhodné, že jsem pil. Pil jsem hlavně v Hradišti, doma tajně, a tak stále nic nevěděli, možná tušili, ale lhal jsem jak Baron Prášil a neměl jsem s pitím žádné problémy, žádné potíže.
Odešel jsem k Berkovým. Vrata byla zavřená. Otevřel jsem si petlici a šel jsem do domu. Pootevřel jsem dveře do síně a zavolal.
„ Ahoj klucíí, jste doma?“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem uslyšel hlas pana Berky.
„ To jsi ty, Tondo?“
„ Jo, tady je Tonda, jsou kluci doma?“
„ Nejsou a přijedou až navečer, jeli s matkou k tetě pro hrušky, budeme je zavařovat, tak nechoď ani zítra, budou pomáhat!“
„ Tak nashle, pane Berka, já jdu a nebojte se, vrata za sebou zavřu!“
Zavřel jsem dveře od síně i petlici na vratech. Stál jsem venku a nevěděl jsem, co dělat. Plácl jsem se přes kapsy. Měl jsem chuť na cigaretu a krabička startek byla pořád ve sklepě. S sebou ani kačku. Namířil jsem si to zpátky domů, že si vezmu cigarety a půjdu do Kotvy.
 
Cestou jsem se potkal s klukem ze ZDŠ. Bydlel dole v naší ulici, chodil do jiné třídy než já, byli jsme stejně staří, ale nijak jsme se nekamarádili, jen jsme se potkávali a řekli si ahoj. Měl svoji partu, stejně jako já tu svou. Jenže on byl jinačí, než byli kluci Berkovi. Byl namyšlený,vždy sarkastický, nikdo z nás nebyl pro něj dost ,nóbl.´ Scházel se jen s kluky, kteří studovali, cítil se být nad námi, když jsme se jen učili. Uměl kromě ruštiny, tu jsme uměli všichni, také anglicky. No proč ne, třeba se mu bude jednou hodit, že umí spík jú ingliš !
Mně se snažil otec, když jsem byl malý, naučit německy, ale nenaučil. Jsem na jazyky natvrdlý jak vajco. Pamatoval jsem si pár vět a nějaká slovíčka, ale s tím bych se nedomluvil.
„ Čao Tondo, co děláš, jak se máš a kam jdeš?“ zeptal se mě Standa.
Nemohl jsem pochopit jeho zájem o mne, co to, tak najednou?  Prozradil to sám.
„ Čao Stando, mám se docela fajn, byl jsem pro kluky, ale nejsou doma, tak jdu domů.“  odpověděl jsem mu a byl jsem zvědavý, co chce.
„ Víš, moji známí jsou ještě na dovolené a nudím se.“
Ti jeho známí byli ze školy, ze strojárny a byli stejné náfuky, jako byl on. Námi, dá se říct, opovrhovali, a ani se moc nebavili. Však my s nimi také ne. Vida, tak náfuka se nudí… Tak jsem mu dobrý i já.
„ J á, se nenudím!“
Schválně jsem dal důraz na to -,Já.´
„ J á, jezdím s partou na čundry, to nemá chybu!“
„ A já sedím doma a ve sklepě teď mám něco, čoveče, jestli to nikomu neřekneš, tak ti to ukážu, ale běda tobě, jestli o tom někde jen cekneš slůvkem!“
Nevěděl jsem, jestli se dělá jen tak důležitým, víc než se dělal jindy, ale věděl dobře, že budu určitě zvědavý, co má tak tajného, že o tom nikdo nesmí vědět.
„ Stando a ukážeš mi to?“ poprosil jsem.
Věděl jsem, že je ješitný a je rád, když mě uslyší prosit.
„ Nemusíš mi říkat Stando, mezi známými mi všichni říkají Effendy, tak mi tak říkej taky, ano?“
Jasně, Effendi! Také jsem přečetl všechny máyovky, dát si jméno po náčelníkovi Apačů, Vinetů, to by mohl každý kluk, ale Efendi, panečku, to zní skoro jako ta tvá engliština… Tak si říkat, jen tak někdo nemůže…
„ Tak Ty jsi Effendi, ten velký hrdina z Divokého Kurdistánu? Tož to jsem nevěděl, no proč ne, budu tě tak oslovovat a já mám také svoji přezdívku. Říkej mi Sigi!“
„ Proč zrovna Sigi, co to znamená?“
„ Asi tolik co to tvé ,Effendi.´ Prostě jsem Sigi a ty Effendy a basta fidli, můžeme si tak říkat, tak je to mezi kamarády běžné, ne?“
Nebyli jsme spolu vůbec, ale vůbec kamarádi. Ale zůstali jsme jako dva známí dál. Čert mi jej poslal do cesty. Neměl jsem jej vůbec potkat, říkal jsem si později.
„ Tak mi – ,To´  řekni, jsem zvědavý…“
„ Jestli máš čas, tak můžeš jít se mnou, ale jak jsem ti řekl, nikde ani slovo o tom, co mám a co ti ukážu, dej mi své slovo!“
Dal jsem mu své čestné slovo. Já mu později řekl také o sobě, ve slabé chvilce svá tajemství, a i on mi dal čestné slovo, že to zůstane jen mezi námi. Bohužel on své slovo nedodržel.
 
Šli jsme k nim domů. Doma si vzal klíč a zavedl mě do sklepa. Otevřel ten jejich, rozsvítil v něm světlo, řekl „Honem dovnitř“, tak jsem tam s ním vlezl a zamkl za námi dveře.
Oddělal pár krabic v poličce a vytáhl cosi zabaleného do hadru.
Hořel jsem zvědavostí.
„ Tak to ukaž, co tam máš tak tajného!“
Effendi pomalu rozbaloval kus látky a ukázal mi to.
„ Páááni, ty vole, vždyť to je …to je přece pistole! Jak jsis k ní přišel?“
Effendi se pýřil pýchou, jak mě překvapil.
„ To zíráš, co? Našel jsem ji u dědy ve Vizovicích, byla na půdě za trámem. Trochu rezavá, ale pohrál jsem si s ní a je, jako nová, a funkční. Mám do ní slíbené náboje od jednoho známého, až je budu mít, pojedu k dědovi a tam si zastřílím, jestli budeš chtět, tak můžeš jet se mnou. Je to kolt ráže 45, šestiraraňák a to je prostě kanón! "
Podal mi kolt do ruky. Ten byl ale pěkný a těžký! Pár krát jsem naprázdno zmáčkl kohoutek. Cvak…cvak, klepal úderník. Střílel jsem už ze vzduchovky i malorážky, ale toto bylo něco jiného. Effendy chodil do střeleckého kroužku už ve škole. Zbraně jej zajímaly.
„ Effendy, nemusíš mít obavy, nikomu neřeknu ani slovo! A až pojedeš do Vizovic, příjdi pro mě, jo, rád s tebou pojedu a vyzkoušíme si, jak se z ní pálí.“
Ještě jednou jsem mu musel podat ruku a říct čestné slovo, pak kolt zabalil do toho hadru a ukryl v poličce krabicemi. Otevřel dveře, zhasl světlo a vyšli jsme ze sklepa do chodby. Pečlivě zamkl a šli jsme ven ze sklepů.
On domů a já také.
Po příchodu domů jsem se zavřel do pokojíku, lehl jsem si na postel, pustil jsem si, jako vždy magič a hodnotil letošní prázdniny. Pořád parádní a pořád něco nového!  Čundry, milování se s Dájou, jedna pěkná ožíračka a teď Effendy a jeho kolt.
 
Večer, když jsem šel spát, tak jsem to všechno prožíval ve svých snech. A do těchto mých snů se z ničeho nic dostal i ten nádražní bufet a zase jsem viděl tu paní za výčepem. Tentokrát se mi nezdálo o pivu, vínu či kořalce, ale jen o ní. Byla najednou ta nejkrásnější, myslel jsem jen na ni a zase jsem nevěděl, co s tím mám dělat.
Až mi poradil jeden kamarád, kterého jsem náhodou potkal ve městě.
 
Ono celý můj další život byla najednou samá náhoda a setkávání se s lidmi, které jsem dříve neznal. Možná to nebyla náhoda, mělo to tak asi být. Později jsem věděl, kdo za tím vším stojí.  Po jakých cestách mě to vede. Kdyby to šlo, škoda, že to nebyly koleje, někdo mi mohl přehodit zavčasu vyhýbku a směřoval bych jinak a jinam, ale takto jsem se vydal po pěkné a široké cestě. Nevěděl však, že vede pouze do jediného místa.
Do Pekla. A vede mě tam ten můj Ďábel. 
 
 
Ráno jsem se probudil a uslyšel jsem, jak na okno bubnuje drobný déšť. Protáhl jsem se a protřel jsem si oči. Ne, nezdálo se mi to, venku pršelo. Podíval jsem se na kalendář, pověšený na zdi. Je úterý 12. Srpna 1969.
To je blbé, jestli bude pršet i další dny, tak nepojedu na čundr. Bez stanu to nemá cenu. No co, budu doma a nějak se zabavím. Jen si nějak užít prázdninového volna, dokud je.
Za kluky nemělo smysl chodit, možná, že ještě zavařují hrušky. I kdyby s tím byli už hotoví, stejně by se venku nedalo nic podnikat. Effendy příjde, ale bůhví kdy. Byl jsem z toho rána silně rozmrzelý.
Vstal jsem a šel jsem se do koupelny umýt a očistit si zuby. Hotovo. Odložil jsem kelímek s kartáčkem na své místo a utřel jsem se do ručníku. Vzal jsem z police hřeben a začal si česat vlasy. Od mé poslední návštěvy holiče, kdy mě stříhal, uběhlo hodně dní. To bylo ještě v Hradišti, někdy v dubnu. Vlasy od té doby vyrostly, měl jsem je najednou dlouhé a vytvářely pěkné blonďaté vlny. No jo, vypadám, jako – ,mánička´  z bigbítové kapely. Zkoušel jsem je rozčesat podle poslední módy na   -,prdelku´.  Nešlo to.

Tak zpátky -,na pěšinku´.  Bylo to mnohem lepší a slušelo mi to. Uvědomil jsem si náhle, že se nějak moc v zrcadle prohlížím, což jsem dříve nedělal.







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička