Smlouva s Ďáblem 21.díl


15. července 2010, autor tonyend,



 „Běž se podívat, jestli mám zásah!" 

Odložil kolt na na tašku a čekal, až se vrátím.   

„ Máš smůlu, všechno šlo mimo, do trávy…“ 

  Viděl jsem, že je naštvaný.

Chtěl se vytáhnout a nevyšlo mu to.

Vzal kolt a vystřílel zbylé náboje. Trefil se z šesti ran dvakrát.

 Dvakrát kýbl poskočil po zásahu kulkou.

Tak co by nechtěl, když to bylo napoprvé.

 Otevřel bubínek a vyprázdnil komory od nábojnic a nabil pro mne.

Několikrát jsem byl na svazarmovské střelnici a měl jsem možnost si zastřílet z malorážky. To bylo něco! 

Střelba z vojenské vzduchovky byla taky dobrá, ale střílet ostrými náboji, to je něco jiného.

 Nyní mám možnost pálit z koltu, jak pistolník na Divokém západě.

Držel jsem pažbu v pravé ruce a levou jsem ji pevně stiskl.

Pozvedl jsem ruky do výše očí, rychle jsem zamířil a stiskl spoušt. Ruce se mi trhly nahoru.

 Kulka se zaryla do trávy. Špatný pokus.

Druhá rána byla do kýblu. Poskočil po zásahu a převrátil se na bok.

Rychle jsem vystřílel zbylé náboje a šel jsem se podívat na kýbl.

 Měl v sobě celkem pět děr.

 „Tak jsem byl o jednu trefu lepší, dáme si druhé kolo?" 

Effendy nechtěl. 

„Dneska už ne, nemusíme budit pozornost okolí. Jestli chceš, přijeď za mnou zase tím vlakem v deset a můžeme si to zopakovat, chceš?" 

 Chtěl jsem a tak jsem řekl, že přijedu.

Stodolou se nesl obláček šedomodrého dýmu z výstřelů. Náramně voněl, ten spálený střelný prach.

 Effendy zavřel vrata a vedl mne do dílny.

Tam jsme chvíli zůstali, jako že jsme v ní byli po celou dobu. Zavřel i dílnu a šli jsme za dědou do kuchyně. To prý kdyby něco.

 Ale nikdo nepřišel, ani děda. Seděl v kuchyni u stolu a loupal brambory.

 „Slyšeli jste ty rány, kluci? Že by nějaký myslivec? Babka pořád nejde, tak škrábu erteple k obědu. Nechcete něco? Staníku, budeš u nás na noc, nebo pojedeš domů?“

  Effendy řekl, že zůstane na noc a já, že nic nechci.

Vyprovodil mě ke dveřím a řekli jsme si čao zítra. 

„Hlavně nikomu ani slovo, jasný?!"

 

Zapnul jsem si bundu až ke krku.

 Žádné teplo, konec srpna byl studený. Brrr. Ještě, že neprší.

Přišel jsem na vlakové nádraží.

Na lavečce u perónu seděly dvě holky.

Podívaly se na mne a dál si povídaly. Odešel jsem k pokladnám zjistit, kdy pojede vlak do Brodu.

Do příjezdu a odjezdu necelých dvacet minut. Dvacet minut.

 Co všechno se dá stihnout za dvacet minut?

 Vypít třeba pět piv, vykouřit několik cigaret, sníst oběd, pomilovat se…

 Nebo se jen tak dívat na dvě holky, jak sedí na lavečce a baví se.

Opřel jsem se o zábradlí a čekal jsem na vlak.

Odtud jsem také dobře viděl na holky a snažil jsem se být nenápadný.

Asi jsem nebyl.

Všimly si, že se na ně koukám a něco si šuškaly do ouška. Pak se zasmály.

Dvě hezké holky.

Jedna byla blondýna, druhá hnědovláska.

Hádal jsem, kolik jim může být. Mohlo jim být patnáct, ale zrovna tak třeba osmnáct, u holek je to těžké poznat jen tak, kolik je jim roků.

Přistihl jsem se při tom, že se dívám jen a jen na tu hnědovlásku.

Měla krásné dlouhé vlasy po ramena, byl to účes, jaký měla královna Kleopatra. Velmi jí slušel. Dokresloval její opálenou tvář, výrazné oči a plné rty.

Byl jsem jako uhranutý.

Nemohl jsem od ní odtrhnout své pohledy a tak je zaregistrovala.

Zadívala se na mne také několikrát stejně dlouze, jako já na ni.

Naše pohledy se vyměňovaly.

Těkal jsem očima sem tam, do země a pak zase jen do jejích očí.

Zase něco pošeptala své kamarádce, blondýnce, a ta se pousmála.

 Najednou jsem se styděl, snad jsem byl červený jako rajčátko, snad jsem jim byl k smíchu.

Jenže kdyby byla černočerná noc, bylo by v ní vidět, jak velká jiskra přeskočila mezi mnou a hnědovláskou.

Byl to hotový výboj, který nás zasáhl a měl jedno jméno.

Láska.

Láska na první pohled.

Neřekli jsme ani jediné slovo, ty pohledy hovořily za všechno. Tak takto, že by takto začínala ta pravá velká láska? 

Co, ale teď? 

Vzpomínal jsem na moudra od mých zkušenějších kamarádů.

Jak mám teď být vtipný?

Kdybych šel za nimi, bylo by mi to trapné, stejně nevím, co bych vtipného mohl říct.

Být odvážný!

 Co, je ale v takové chvíli opravdu odvážné? Zmítala mnou směsice nejrůznějších pocitů, ten poslední byla bezmocnost z toho, že nevím co udělat, jak se mám chovat.

Jedinou jistotu, jak jsem věřil, jsem měl jen v tom, že se na mne dívá, že jí nejsem lhostejný. Stejně jako já, i ona nevěděla, jak se chovat.

Kdyby tam nebyla ta její kamarádka, tak bych ji oslovil a zkusil navázat nějak hovor, ale před ní jsem se styděl.

Podíval jsem se na hodinky.

 Co nevidět tu bude vlak. Dvacet minut bylo tak dlouhých, nebo vlastně příliš kratkých, jak rád bych natáhl čas, jen abych se na ni mohl dívat.

V zatáčce před nádražím se objevil oblak páry a dýmu z přijíždějící lokomotivy, táhnoucí pár vagónů do nádraží.

Vlak nepříjemně skřípěl, jak brzdil, až se zastavil. Otevřely se dveře služebního vozu, vyklonil se vlakvedoucí a hlasitě volal na posunovače, aby šli odpojit lokomotivu.

 Mezi tím vystoupili všichni cestující.

Vizovice byla konečná stanice.

Lokomotiva byla odpojená od vagónů a odjížděla k vyhýbce a po druhé koleji přijela na druhou stranu vagónů, posunovač ji připojil a vlak byl připraven k odjezdu do Brodu.

Na nástupišti se objevilo pár cestujících.

Chvěl jsem se, jako bych něco provedl špatného, moje nervozita byla strašná.

Obě dívky vstaly z lavečky a šly k nejbližšímu vagónu. Měl jsem naději, že jak si nastoupí, tak si sednu tak, abych na ni viděl.

Sklouzl jsem ze zábradlí a šel jsem se postavit za ně.

Vyčkával jsem vedle nich, až si nastoupí.

K mému zděšení se jen blondýnka chytila madla a stoupla na první schodek, aby si mohla nastoupit.

 Krásná hnědovláska zůstala stát na nástupišti.

 Blondýnka vešla dovnitř vozu a otevřela si okno. Naklonila se a něco povídala hnědovlásce.

Rychle jsem naskočil na stupátko schodů a vešel jsem do toho samého vagónu a otevřel si okno vedle blondýnky.

Tak to byla asi ta odvaha.

 Nechtěl jsem poslouchat, o čem si ještě vypráví, chtěl jsem ji jenom stále vidět. Najednou se ozvala píšťalka výpravčího, vlakvedoucí zatroubil na trumpetku a potvrdil mašinfírovi povolení k odjezdu. Průvodčí hlasitě bouchal dveřmi od vagónů, které za sebou cestující nezavřeli, a zavíral je.

Lokomotiva zabrala, na chvilku jako by se jí protočila naprázdno kola po kolejnicích, odfoukla páru a vlak se pomalu rozjížděl.

Blondýnka stačila na hnědovlásku zakřičet, že zítra ráno desátým vlakem zase přijede, aby ji čekala a zavolala „Eričko ahóój!“

Erička jí mávala a neušlo mi, že určitě zamávala i mně, že se dívala i na mne, jak odjíždíme a mizíme za zatáčkou.

Oba jsme zavřeli okna a tak nějak na sebe pohlédli, tak provinile, když jsme si sedli na tvrdá dřevěná sedadla. Měl jsem tisíc chutí jít za ní a zkusit se na Eriku vyptávat.

Zavrhl jsem to. Tak asi ne…

Stačilo mi ke štěstí, že vím, že se jmenuje Erika.

Erička! Jaké má hezké jméno.

A navíc, vždyť já zítra pojedu za Effendym také tím vlakem z Brodu v deset hodin, tak ji zase uvidím stát na vizovickém nádraží. A tím, že nenastoupila, to mohlo znamenat, že bydlí ve Vizovicích!

 No jo, ale co z toho, co udělat pak. Tak děsně sklíčeně jsem se dlouho necítil.

Tak šťastný a nešťastný zároveň, to snad není možné.

Vlak byl před brodským nádražím.

Vstal jsem a prošel jsem kolem té blondýnky, abych se postavil ke dveřím. Neušlo mi, že málem vyprskla smíchy, ale rychle si dala ruku na pusu a dělala, že nic.

Mohl jsem se jen domnívat, co jí bylo k smíchu. Co asi. Jen já.

Cítil jsem se trapně.

Vlak zastavil, blondýnka vstala a stoupla si za mne. Otevřel jsem dveře vagónu a vystoupili jsme. Nevím, proč mi zamávala, když mě předešla a odcházela ven z nádraží.

 Je to naděje?

Jako ve snách jsem stál a díval jsem se za ni.

Stál jsem a nevěděl jsem, co udělat.

 První nápad byl rychlý. Vešel jsem do bufetu. Jestli bude Jarmila za výčepem, tak jí řeknu o pivo. Raději o dvě. Ne. O tři. Pak půjdu domů.

Jarmila byla v práci, stála za výčepem, v bufetu sedělo několik lidí, asi čekajících na další vlak. Měli na stolcích před sebou talířky s párky a rohlíky. Opodál u pultíků stáli chlapi, pili pivo a štamprle kořalky na stojáka.

Zamířil jsem k výčepu.

„Tak už jsi zpátky? Kde máš kamaráda? Chceš pivo?“

„Kamarád zůstal ve Vizovicích, zítra za ním zase pojedu.  A to pivo bych si fakt dal!“

Roztočila pivo do krýglu a sledovala mne. O čem asi přemýšlí…

„Na, vem si pivo, je na mne. Kdy zase příjdeš, hmm?“

„Fakt nevím, co bude, ale rád se zastavím…někdy jo… Dík za pivo!“

Vzal jsem sklenici piva a stoupl si vedle chlapů. Vypil jsem je na ex. Uznale kývli hlavami. Pane jo! To je splav!

Odešel jsem se sklem k výčepu a zeptal se Jarmily, jestli bych mohl dostat ještě jedno. Zakroutila nechápavě hlavou, ale bez reptání je natočila a podala mi ho.

„ Něco se ti přihodilo, Tony?“

„ Nic. Jen mám strašnou chuť se napít…“







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička