Hook 03-03-13

Mára, kterýho mám děsně rád, neb je to skvělej kámoš, mi včera vyprávěl nádhernou storku, vo kterou se prostě MUSÍM podělit, neb nemá chybku a bylo to vo tom, že kdysi hákoval někde na Újezdě (Pražáci znají, zbytek nechť googlí) a jezdil metrem na Malostranskou a pak jel dvaadvacítkou tramvají a dělal vod šesti a prostě tyhle ranní hodiny jsou k vzteku a k posrání a měl to vychytaný tak, že vyletěl z metra a stíhal 5:45 onu dvaadvacítku a jednou po kalbě, totál rozstřelenej, s mozkem zahaleným jointovým oparem, s vyschlým patrem a nejistou motorikou, se zakaleným zrakem a rozostřeným vnímáním světa, prostě ve stavu, kdy vám je všechno totálně u prdele, kdy bojujete vo holej život a serete na nějaký plánování budoucnosti, kdy máte pocit, že statujete jako ten poslední z komparsistů v jakési dojebané truchlohře, vystřelil z metra a dvaadvacítka tam stála a von makal a pelášil a klopýtal a hnal se k těm zadním dveřím a už po nich natahoval ruku a „jo, dal jsem to, matko“ a dveře se zavřely a dvaadvacítka se dala do pohybu a von tam na tej refýži propad naprostej trudnomyslnosti a voni tam jsou semafory a tramvaj pak zatáčí doprava a sere si to Letenskou na Malostranský náměstí a vono mu to najednou došlo, relé seplo, zacvakalo to jak v telefonní ústředně, výhybky nastavený a pojď, ty moje Pendolíno a von chytil druhej dech a vyrazil a přešel do akce jak dvouletej kůň a tu dojebanou dvaadvacítku na semaforech doběh a tomu idiotskýmu řidičoj, kterej byl zesranej škodolibým blahem, že mu dal čočku, ukázal prostředník, takovým tím stylem, nebo lépe gestem, na který nejde odpovědět, jelikož na TAKOVEJHLE  prostředník se odpovídá mlčky, kulkou a předběh tu tramvaj a běžel po kolejích a na semaforech spadlo „volno“ a tramvaj jela za ním a jelikož bratři a sestry to má tramvaj rozdaný tak, že si může jezdit jenom tam, kde jsou koleje, nemohla ho ta dvaadvacítka předjet a von před ní běžel celou tu štreku až na Malostranský náměstí a tramvaj zvonila jak zhulená Loreta a bylo jí to hovno platný a když chvílema Mára nemoh, přešel do rychlé chůze a lidi na chodnících, kteří se spruzenejma xichtama spěchali vytvářet hodnoty, se najednou začli usmívat a mávali Márovi a volali „Jo, jsi dobrej a dáš to a kurva nenech se zlomit a jsme s tebou“ a Mára se zas rozběh a kurva tady běží disident, kterej si jde za svým a dorazil na Malostranský náměstí a tramvaj zastavila a von nastoupil do zadního vozu a lidi ho pouštěli sednout a prali se vo to, aby mu mohli podat ruku a prostě tohle jsou příběhy, který normálně nedáte, protože tohle musíte prožít a já vo tomhle vím dost, protože přesně tohle je moje krevní skupina já tohle miluju a kdysi, když jsem měl ještě nasazenu škrabošku vysokoškoláka a bydlel jsem na kolejích na Strahově, tak jsem asi půl roku chodil na přednášky a poslouchal neuvěřitelný bláboly vo totálních sračkách a pak jsem byl odejit a na onom Strahově jsem poté dělal v prádelně a pral jsem těm chytrejm a vytuněnejm bejvalejm spolužákům povlečení a bylo to děsně skvělý, tak já tam kdysi jednou po ránu, lehce nemohoucí, dobíhal autobus, kterej jel na Kulaťák a prostě věděl jsem, že to musím dát, protože mi jinak hrozilo, že nedostanu zápočet a skončím nedovzdělanej a řidič se už rozjížděl a když ve spětným zrcátku uviděl můj sinalej, zdevastovanej, vyděšenej xicht, přibrzdil a votevřel přední dveře a já, protože to se fakt nedalo, jsem kolem něj proběh a pokračoval dál, jak nějakej dojebanej idiotskej maratónskej běžec a když jsem ten autobus předběh a ohlíd se, tak to fakt za to vylití ze školy stálo, protože tu směsici emocí, co měl ten řidič votištěnou v xichtě, by nenamaloval nikdo a já doběh až ke stánku, kde tehdá kraloval John Debil, jak o něm hrajou Visáči, dal jsem si pár lahvovejch a do oběda jsem se tam s Johnem skvěle zrušil.

Tačvúd se mnou nemluví, neb jsem prej v noci chrápal, což mi přijde jako nehezkej kec. Bude asi jako bylo včera. Pokud tedy nebude jinak.

To je vše.