Splněný sen

Gábinka radostně pospíchala tou nejkratší cestou domů. Prolezla dírou ve školním plotě, přeběhla lávku přes potok plný splašek od obyvatel místních pavlačových domů, po řebříku vyšplhala na parovod a šikovně přebalancovala stovku metrů po kluzkých rourách nad areálem cukrovaru, až se ocitla na známém sídlišti. Právě si ušetřila dva kilometry složitého obcházení průmyslové zóny, za ten risk to dnes opravdu stálo. Zahleděla se vzhůru. Desáté patro. Kolikrát už tohle musela vyběhnout? Ale malé sportovkyni, nadějné gymnastce, trocha námahy nevadila, oproti cestování výtahem. Z té kabinky měla hrůzu. Skřípějící pomalé zdvižné zařízení, jehož chod nemohla ovlivnit, považovala za past a raději volila schody. Taková radost. Z té těžké pololetní písemky z matematiky dostala jako jediná výbornou, která jí zaručovala stejné hodnocení na vysvědčení. Zase budu mít samé jedničky, i v páté třídě. I když to už vypadalo, že tu matiku nedotáhnu, ale paní učitelka mi dnes oznámila, že si to zasloužím. Během dvou minut zdatně zdolala tradičných dvě stě třicet pět schodů ke svému bytu v nejvyšším poschodí. Začala proštrachávat tašku, aby nalezla ten správný klíč. Nebyl to problém, vždyť šňůrka s modrou příšerkou, karabinkou, stříbrnou propiskou na pružině, plyšovým pejskem s nápisem I love you a plíškem s ozdobným nápisem Gabriela a konečně i inkriminovaným odemykadlem zabírala polovinu volného prostoru v aktovce. Pak je ale zaslechla. Nálada poklesla k nule. Zklamaně usedla na nejvrchnější schod paneláku a opřela se o zeď. Ach jo. To není možné, už se zase hádají. Ale proč? Proč jsou ti dospěláci tak hloupí? Co jsem se narodila, tak se musí hádat. Pořád. Dnes a denně. Co z toho mají? Vždyť všechno jde přeci vyřešit a domluvit se. Je to stále stejné. Nejdřív jsou normální, pak začnou něco řešit a nakonec křičí na celý dům. Tatínek pak práskne dveřmi a maminka jde brečet do ložnice. Když jsem byla menší, tak se přede mnou snažili mluvit tiše a usmívat se. Teďka teda taky trošku, myslí si, že je neslyším a že to nevnímám. Ale mně je tak hrozně moc smutno, když se nemají rádi… Holčička skryla hlavu do dlaní a dala se do pláče. Ani ty moje jedničky je už nezajímají. Ani gymnastika, a že jsem docela dobrá. Tatínek už dávno odešel z bytu, občas přijde, a je to ještě horší. Dřív jsme ještě občas třeba jeli na výlet, ale dneska už jezdím jenom se školou. Není to fér. Když jsem u kamarádky Věrušky, tak mi tak smutno není. Její maminka a tatínek si s námi hrají, klidně i na schovávanou. Pak třeba jdeme na zmrzlinu. Pořád se usmívají, laškují se, objímají se. Kdyby tak moje maminka a tatínek se na sebe někdy usmáli a vzali mě mezi sebe do postele jako dřív… Teď bydlí tatínek jinde, asi u nějaké cizí paní, maminka na ni pořád sprostě nadává. Když si chci s maminkou hrát, tak mi vždycky řekne, že nemá čas, nebo náladu, nebo obojí. Pak se pochlubím známkami, jenom zahučí : „Hm“ a zase přemýšlí nad svými problémy. Je čím dál přísnější. Pořád jenom rozkazuje: „Ukliď si pokoj, vyluxuj, běž ven, ať mám chvíli klid,“ a podobně. Tatínek na mě zase jenom tak mrkne a vůbec se o mě nestará. I když zlobím, někdy schválně, aby si mě všimnul, tak je mu to jedno. Sebere se a jde pryč. I na několik dní. Občas přijde opilý, to se pak hádají ještě víc. Dneska ráno maminka byla tak milá. Slíbila mi, že odpoledne se mnou půjde na trénink. Po tak dlouhé době mě u snídaně hladila a mazlila se. Tak moc jsem se těšila domů, tolik bych chtěla ukázat mamince tu jedničku… Kéž už bych byla taky velká holka, aby mohla jít pryč. Pryč od nich, od obou. Nemám je ráda. Nemám. Jsou tak hnusní. Já se nikdy nebudu s nikým hádat. Nikdy, nikdy, nikdy! Dala se do ní zima. Schoulila se do klubíčka, přitiskla ke zdi a psychickým vyčerpáním usnula.

Náhle vysvitlo sluníčko. Odkud jde taková krásná záře? Vždyť venku každou chvíli začne sněžit… Otřela slzy a zadívala se vzhůru. To je půdní vlez, tam za žádnou cenu nesmím. Ale co to tak svítí? Zvědavost byla silnější než nařízení rodičů. Snadno zdolala těch několik šprynclů, posunula nezamčený poklop a už se rozhlížela po jindy tmavé půdě. „Ahoj, tak jsi přeci přišla,“ usmála se nádherně žena v bílém plášti.Ta byla krásná! Skoro průhledná, všude stříbrné třpytky, i vlasy stříbrné, dlouhé až po pás.„Už na tebe dlouho čekáme. Pojď za mnou, Gábinko, jen pojď,“ lákala paní děvče. „Ale já nesmím nikam s cizími lidmi,“ poslouchala se holčina, ale nohy zastavit nemohla. Vyšly na střechu. Gábině údivem spadla čelist. Taková nádhera. Překrásný park plný barevných zvířátek, zurčící potůček tam, co bývaly šedivé antény. Viděla i kamarády, všichni v bílém. Hráli si na prolézačkách, houpačkách a kolotoči jako o pouti. Jen mezi ně vešla, všichni jí vítali a zdravili. „Ahoj, Gábinko,“ ozývalo se ze všech stran .Co to je? Jsem snad v ráji? Takhle krásně už mi dlouho nebylo. Ani když jsem dostala tu jedničku. Kde se to tu v lednu vzalo? To přeci není možné… „Pojď ještě dál, Gábinečko. Jen pojď,“ ozvala se znova ta paní. Vzala ji za ruku, byla jako z jemných pavučinek spletená, tak křehká. „Ještě pár krůčků a budeme na místě.“ Jestliže před tím byla překvapená, teď vyjeveně zůstala zírat. Na dubové lavičce, v té vší kráse uprostřed barevných kulis přírody, seděli. Ano, viděla je dosti zřetelně. Maminka s tatínkem. Seděli naproti sobě, drželi se za ruce a sladce se usmívali. Pak zahlédli Gábinku. „Dceruško naše, pojď k nám. Už na tebe čekáme,“ volali svorně. „Oni se zase mají rádi“, vykřikla radostí a rozeběhla se k rodičům. Náhle se těsně před ní objevila duha. Bože, těch barev. Není jich jen sedm, jak se říká. Je jich milión a každá má ještě milión odstínů. Tak blízko jsem nikdy nebyla… Už mnohokrát se ji snažila chytit do rukou, jenže ta se vždy stihla rozplynout dříve, než k ní vztáhla ruku. Teď tu před Gabčou čněla, sahala jí až po krk a na dotyk tolik zábla… Poslední překážka mezi ní a rodiči. „Tak jen ji přelez, na co čekáš?“ postrkovala ji paní. Jen jdi k rodičům. Budete zase všichni šťastní. Bylo to tvé přání ne? Tvůj sen? Chtěla jsi, aby se přestali hádat a měli se znovu rádi? Nejvroucnější přání se přeci plní, tak běž a nečekej už. Vystoupila na první oblouk, pak na druhý a snadno duhu překročila. Ocitla se na druhé straně. „Maminko, tatínku, já vás mám tolik ráda…“ Vykročila do prázdna.

„Tak, co tu máme dneska?“ obtloustlý detektiv podlezl šrafovanou policejní pásku a zahleděl se na krvavou kaluž na chodníku. „Gabrielka Perková, deset let. Pravděpodobně pád ze střechy, našli jsme tam její aktovku. Víc nevíme, ale vypadá to na nešťastnou náhodu, musíme počkat na pitvu. I když z tohohle…“ zakroutil hlavou policista a oklepal se. „Rodiče zatím nejsou schopni výpovědi,“ ukázal uniformovaný muž směrem k sanitce. Detektivovi se obracel žaludek. Takové případy… Sice už viděl ledasco, ale mrtvé dítě je vždycky hororovým zážitkem. Zahleděl se na roztříštěné tělo dívenky. Ne. Tu nikdo nezabil. Tak krásně se usmívá… Snad chtěla zkusit létat? Kdo ví, co dneska všechno děcka vidí v těch proklatých seriálech. Zavřel oči a z hlavy se pokusil vymazat krvavý obraz. Věděl, že to nepůjde. Ještě hodně dlouho to nepůjde. Obrátil se k rodičům a vydal se tím směrem. Seděli naproti sobě na dubové lavičce a drželi se za ruce. „Bůh nás potrestal, Františku,“ špitla žena manželovi.

Objali se.