Láska je láska

Nedávno mě jedno nakladatelství požádalo, abych jim do sbírky povídek napsal příběh o lásce. Nechci jim nevyhovět, ale také chci něco vám, milí čtenáři, říct. Ale co? O mých láskách? To by byl možná horor, a nechci vás strašit. Koneckonců každý má s láskou své zkušenosti a nedá si je nikým vyvrátit ani ovlivnit.

   Kdybych třeba mladíkovi, který se „nechytá“, řekl, že je láska nádherný cit, který je plný voňavých květů, poslal by mě určitě někam. A pokud bych úspěšnému milovníkovi nabízel názor, že láska je zdroj utrpení, považoval by mě za naivku a vysmál by se mi. Ať si tedy každý své zážitky s láskou opatruje a hýčká, a hlavně si je nikým nedá vzít.

   Ale přemluvili jste mě. A něco Vám přece jen povím. Nemohu dopustit, abych spáchal mikropovídku, když se ode mne očekává alespoň malá povídka. Ale již se dostávám za tu pomyslnou hranici, tak je to dobré.

   Řekl bych. že jsem měl s láskou trochu problémy. Jedna děvčata se mi líbila a uměl jsem se do nich zamilovat až po uši. A ta byla pro mne zcela, nebo takřka nedostupná. Jiné dívky se mi nelíbily a měly o mne zájem. Někdy by stačilo se projevit a úspěch by byl jistý. Ale to jsem stejně řekl špatně. Líbily se mi. Ale ne natolik, abych se do nich dokázal zamilovat. A chodit s děvčetem bez mé zamilovanosti, to bych považoval z mé strany za podfuk. Tak jsem se životem všelijak protloukal, až jsem se konečně z lásky oženil.

   Když naše dvě děti měly již raně dospělý věk, pochopil jsem, a to jsem nemusel mít ani moc chápadla, že moje žena má přítele. U něj trávila hodně času. Mlčel jsem. Vím totiž, že každé zlo vyvolává jiné zlo a tím se nic nespraví. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nevadilo. Ale tvářil jsem se, že tomu tak je. Jednou, až po mnoha měsících její známosti, bylo to asi měsíc před Vánocemi, mi sdělila, že má jiného. Vadilo mi ale, s jakou samozřejmostí to říkala. Jako by oznamovala, že musí jít nakoupit. Já jsem tenkrát jen řekl. „Asi si také někoho najdu.“

   Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem vyslovil zbytečnou hloupost. Ale co jsem měl říct? Na takové oznámení se nedá slušně a rozumně odpovědět. Ano. Řekl jsem to jen proto, abych nemlčel. A stejně si myslím, že to nebylo nejhloupější. Mohl jsem reagovat úplně jinak, a špatně. Moje žena přiznala milence a zůstala žít v našem bytě. Možná jen kvůli dětem, kdoví? Již se jí nezeptám…

   Já si už s láskou nechci nic začínat. Je to krásný cit, to se nedá oddiskutovat. Každý věk má své krásné a těžké pocity. Člověk by neměl chtít všechno, to bývá začátkem těžkých konců. Hlavně by neměl chtít to, co se k jeho věku a stavu nehodí. Velice si vážím klasiků. Takový Johann Wolfgang Goethe. Byl to veliký básník, před jehož dílem může našinec jen smeknout. I já ho mám v úctě, jak si zaslouží. Co jej vlastně vedlo k tomu, že se ve stařeckém věku zamiloval do mladého děvčete? Byl to přece moudrý člověk. Láska musí především dávat. Co jí mohl nabídnout? Svůj jedovatý dech? Či nefungující mužství? Ale já si myslím, že jí nic nehodlal dát. U něj asi šlo o zvláštní stařeckost, která ubližovala hlavně jemu samotnému. Chtěl by jej někdo za to odsuzovat? Ale to určitě ne. Vážím si ho jako skutečného mistra.

   O lásku k děvčeti v mých dvaaosmdesáti skutečně nestojím. Možná ještě nejsem dost starý, abych měl takové choutky. A doufám, že se mi toto neštěstí obloukem vyhne.

   Ale přiznávám se bez mučení. Mám lásku. Mám moji milou a krásnou nevěstu, se kterou se za tichých večerů mazlívám. Rozmlouvám s ní a v duchu ji hladívám. Každý večer myslím na naši svatební cestu. Až mě ona povede k oltáři a bude se toužebně usmívat. Já budu asi zatrpklý, ale vím, že mé nevěstě to vadit nebude. Ona si mě určitě a bez problémů vezme takového, jaký jsem a v tu chvíli mi nic nebude vyčítat. Nebo ano? Ale to nechám na ní. Vždyť ona mi rozumí líp, než já sám sobě. A má mě ráda – to vím jistě. Hlavně před spaním si s ní povídám o mém životě, kterému moc dnů asi nezbývá. Jen si na ni zvyknout, nic jí nevyčítat a nezazlívat.

   Až přijde, obejme mě a políbí na má stařecká, seschlá ústa. S úsměvem si pak vezme i můj dech.