Smlouva s Ďáblem 41.díl


4. srpna 2010, autor tonyend,



„Co je ti k smíchu? Řekl jsi přece, že si jeden vyberu, tak se mi líbí zrovna tento!“ a zamávala s ním.
„Ale jo, to jsem řekl, ale když vybrat, tak vybrat! Jenže ti musí sednout do ruky a musí být správně dlouhý a těžký, každý je jiný.“
Ukázal jsem jí, že je každý jinak dlouhý a těžký. Vybral jsem jeden, který odpovídal výšce jejího těla a byl lehký.
„Ten dej zpátky a na, vezmi se tento. A jdeme na humno.“
„Co je to – humno – ?“
„To je místo…Víš co? Budeš se ptát až na místě a já ti budu odpovídat na to, co tě zajímá, a řeknu ti, co musíš vědět a znát. Jdeme!“
Vrátili jsme se na humno.
„Tady ten celý prostor se nazývá humno. Na sloupu vidíš napsané číslo. Tady je jednička, tak je to humno číslo jedna. Tam na té tabuli u šatny je napsané jeho číslo a čas, kdy se musí zorat. Jak půjdeme nahoru, tak ti to všechno ukážu. A humno má čtyři, nebo pět polí, podle toho, jaké. Toto má čtyři. Na poorání celého humna máš hodinu. Já chodím rychle, tak to stihnu tak za čtyřicet minut. Dvacet minut mám lehára. Když se to naučíš zmáknout pod hodinu, můžeš si jít zapálit. Mistr tě nezjebe. Ale jsou tu dvě humna a na těch jsou takové mašinky na elektriku, posadíš se do ní, zapneš motor a jedeš. Vezeš si prdelku a mašinka bude orat za tebe. Jinak je všude orání ruční. Uvidíš všechno. Teď si stoupni vedle mne, zaboř oráč do hromady a..“ nenechala mě domluvit. Skočila mi do řeči.
„Co je to, ta hromada?“
Obrátil jsem oči v sloup.
Proč jí to neukázal a neřekl mistr…
„Hromada…to je to před námi. To naklíčené zrní. Tak se tomu prostě říká. Hromada a basta fidli. Později ti k tomu řeknu víc. Tak udělej přesně, co budu dělat já, jasný? Tak a jedem!“
Předklonila se a snažila se jít vedle mne a žduchat oráčem ve stejném rytmu. Otočil jsem se a Naďa byla kus za mnou. Uvědomil jsem si, tak takhle by to nešlo. Jdu moc rychle. Její první pokus byl strašný. Ten kus brázdy, kterou udělala, neměl vrchol a utíkala ze strany na stranu. Rozesmálo mě to.
„Kdybys takto pracovala a nechala to tak, tak mistra klepne pepka, řval by, že je to doskákané jako kdyby to oralo prase rypákem!
Naďo, tak začneme znovu.
Tady si fakt na tom musí člověk nechat záležet, ne to odbýt, to nejde.
Stoupni si vedle mě a já budu dělat malé kroky, abys mi stačila. Jo?
A dělej co já.
Tak jdeme na to.
Zaboř oráč do hromady a co krok, to uděláš stejný pohyb jako já, krok…žduch…krok…žduch. Zastavila se a chtěla pokračovat.
Ne! Špatně.
 Řekl jsem krok a žduch krok a žduch, bez zastavování se.
Stůj a sleduj, jak pokračuju já.
Musíš jít plynule, bez zastavování, jinak to budeš dělat do večera… Musíš si sama najít rytmus kroků a těch no, žduchanců před sebou a oráč musíš mít pořád v hromadě, pěkně dole na podlaze.
Neboj se, půjde to.
Jak dojdeme na konec pole, tak já tu tvoji brázdu opravím, jednoduše ji přeorám. Na začátku půjdeme zase vedle sebe a budeš to zkoušet tak dlouho, až ti to půjde a hlavně to musí být rovné, jasný?"
“Ach jo, je to pakárna, ale blbá nejsem, budu se snažit, neboj a nenervuj, jo?“
„Já nenervuju. Bude nám to sice dýl trvat, ale neva. Já se zrychlím a stihneme to. Ty se jen snaž najít správnou délku svých kroků a srovnej ji s pohybem ruk do toho žuchnutí. Jo, a bacha! V podlaze jsou někde místy takové pukliny, když o ni oráč zavadí, tak hned povol stisk ruk. Mohl by se vzpříčit, a buď tě pořádně píchne do břicha, nebo dostaneš jednu do zubů jeho koncem. Kde jsou ty díry, to si už každý pamatuje, jsou vidět při sbírání hromady. Ale to teď nebudu vysvětlovat. Makáme, jedem.“
Snažila se, jak nejvíc uměla. Moc jí to stejně nešlo.
 První pole jsem prakticky přeoral dvakrát.
 Musel jsem její brázdy pořád opravovat.
Druhé a třetí pole jsem šel zorat raději sám.
Řekl jsem jí, aby se pozorně dívala na koordinaci mých ruk, jak před sebou krok co krok žduchám a jak mi kráčí v tom rytmu mé nohy.
Pole dvojku a trojku jsem udělal ve světovém rekordu. Nechodil jsem, ale skoro běhal, abych nám nadehnal čas.
 Povedlo se, ale teklo ze mě jak ze dveří od chléva.
 Vydechl jsem si, utřel jsem pot z čela a řekl jí, že se musí ještě víc snažit a zabořili jsme své oráče do hromady ve čtyřce.
Vymyslel jsem to ale jinak.
Já oral jak se má, hezky z levé strany a postupoval doprava.
Nadi jsem poručil, aby začala naopak na pravé straně. A nechal ji pracovat samu. Uprostřed hromady jsme se setkali. Zavadili jsme o oráče, ztratili rovnováhu a oba spadli do hromady.
 Podíval jsem se na její zoranou polovinu. No už se to dalo, ale pořád to nebylo ono. Ale půjde jí to. Snaží se.
„Vstávej,“ povídám jí,“vstávej, kdyby nás viděl mistr, mohl by si myslet, že jsme ožralí, když se tu tak spolu válíme…“
„Páni, jak to zvláštně voní, tady to zrní pod námi, k čemu to vlastně je?“
„ No tak vstaň,“ opakoval jsem se a otřepával si z montérek naklíčená zrníčka.
„To je naklíčený sladovnický ječmen, čtyřřadý. Ale než naklíčí a je tady takto rozložený do tohoto voňavého nažloutlého koberce, tak se s ním něco musí ještě udělat. Všechno uvidíš. Na konci se z něj stane slad a z něj se vaří pivo…“
Pivo. No jo, pivo!
 Dostal jsem velkou chuť na pivo. Ženské měly nějaké lahváče na kuřárně.
Vyhnal jsem ji z hromady, uválené místo poopravil a šel v jejích krocích s oráčem na okraj pole. Zarovnal jsem hromadu na požadovanou výšku na jejím začátku a pozametal okolo ní rozházené zrní.  
Prohlédl jsem si celé pole.
Každá jeho polovina vypadala jinak zoraná.
Nechal jsem to ale tak. Alespoň mistr uvidí, že se učila a snaží se.
Hromada byla jakž takž. Na druhém humně si dá více záležet a nechám ji dělat jedno pole samotnou a stopnu jí čas, aby věděla, za jak dlouho je schopna sama celé humno poorat.
„ Tak a máme první hotovo. Pojď, zavedu tě do mokrého sklepa. Můžeš si tam zapálit. Máš ještě ty egyptky? Já si dám jedno pivo na ex, takovou mám žízeň. Kurva, to byla honička, tak rychle jsem ještě neoral. To je práce na čas.“
Smála se jak malá holka.
„ Oráče si vezmeme s sebou. Když ho necháš u tabule, tak by ti jej mohl někdo jiný ze směny vzít, prostě vyměnit. Každý se snaží ráno najít ten svůj, na který si zvykl, se kterým se mu dobře dělá.“
Dali jsme si naše pracovní nářadí, oráče, na ramena a vedl jsem Naďu na kuřárnu. Otevřel jsem dveře a uviděl v kuřárně sedět nějaké holky, na starých rozvrzaných židlích, jak kouří.
„ Fúúj… Jak v tom smradu můžete sedět… Dejte mi jednoho lahváče, ale hnědou flašku, nevím proč mi to pivo ze zelené tak nechutná.“
Jedna holka mi podala pivo v hnědé láhvi. Otevřel jsem si je o dveře a na jeden zátah vypil. Vrátil jsem jí prázdnou láhev.
„Díky za pivo. A tohle je vaše nová spolupracovnice. Nevím, jestli se už znáte. Až dokouří, tak ji zaveďte na páté humno. Budu tam.“
„Tak nedělej fajnovku a zapal si s náma. Čas snad ještě máš, ne?“
„Čas mám, ale vysral jsem se na kouření. Jen si plňte plicní sklepy dehtem samy!“
„Hele nekecej, já tě viděla na nádvoří kouřit…“
„Mohla, ale to bylo loni. Já od konce prázdnin fakt přestal kouřit a už mi to nechybí. Bohatě mi stačí pivečko!“
„Máš recht, tělo má jít do hrobu zhuntovaný. Holky tak ještě jednu, prý jsou cigarety hřebíky do rakve. Já kouřím, abych z ní nevypadla!“
Holky se smály, jak blbé, jejímu vtipu.
Tak jen kuřte.
Zavřel jsem dveře a šel po své práci. Musel jsem se ale vrátit.
„Naďo, nezapomeň si tady svůj oráč a pohni kostrou, budu na pětce!“
Každé humno je v takovém pološeru.
Jak jsem přišel na pětku, tak jsem zapnul všechny zářivky pod stropem. Světlo dopadlo na hromadu a rašící klíčky připomínaly maličké červíčky, plazící se z hromady zrna ven.
Malá okna byla zatřená bílým vápnem.
Vzpomněl jsem si na Alího, jak vápnem napsal na střechu radnice to – Okupanti, táhněte domů!
Netáhli a zůstanou u nás na Věčné časy.
 Jen jsou zašití někde v kasárnách, po ulicích přestali jezdit.
Okna se potila, kapky vody stékaly po skle, po zdi.
Hromada dýchá, přebytečná vlhkost se odpařuje, jak se v ní zvyšuje teplota.
 Proto se musí orat po určitých hodinách, podle stupně naklíčenosti.
Nadechl jsem se a vrhl s oráčem na první pole. Zrychlil jsem tempo kroků, chtěl jsem nadehnat čas, abych se mohl věnovat Nadi.
 Bouchly dveře a objevila se v nich, s oráčem na rameni.
„Začneš sama ve druhém poli, budu tě jen kontrolovat, tak se snaž!“
Když jsem dokončil své, byla v necelé polovině dvojky.
„Naďo, musíš zrychlit své kroky.
Časově bys nezvládla celou směnu, kdybys takto pokračovala. A nikdo to za tebe dělat nebude, chápeš to?“
„Já tě chápu, ale pochop ty mne, že to dělám poprvé v životě… Ale neupřeš mi, že se snažím, že?“
To jsem chápal, ale čím dříve se naučí chodit rychle, tím lépe pro ni.
„Chápu. Do konce směny toho máme ještě dost. Sama to budeš dělat tak za tři dny. Chci tě jen přesvědčit o nutnosti zrychlit, ve tvém vlastním zájmu. Tak šlápni do pedálů a jedem…“
Při naší společné práci nám to rychle ubíhalo. Zlepšila se. Celé humno by byla schopná poorat tak do 70 minut.
Jestli jsem jí to dobře spočítal, tak by za směnu byla v mínusu nejméně jednu hodinu. Řekl jsem jí to.
“ Musíš ještě přidat. Na humno máš jednu hodinu a do té to musíš stihnout. Jinak je zle. Prémie jsou…“
„Jo, už jsem to slyšela. Pohyblivé! Mám už toho skutečně dost, nejsem zvyklá tolik se nachodit, ale věř mi, půjde to.“
Dokončili jsme práci na pětce a šli na trojku.
„Tady je mašinka. Tady ta zelená. S tou se orá. Jezdí pomalu, ale ruce si odpočinou. Hlavně si musíš dávat pozor na přívodní šňůru.
Jak pojedu, tak uvidíš, jak se za mnou bude stahovat po tom ocelovém lanku. Kdybych ale ucítil, že se zadrhla, stává se to, tak musím ihned zastavit, vypnout motor a jít rozmotat ty kroužky na lanku a pak už to bude zase bez problémů.
Tak se dobře dívej, co budu dělat a na druhém poli si to zkusíš.
 Už jsi řídila auto?
Musíš jet také rovno a navazovat na vzniklé brázdy. Tak jdu na věc.“
Dívala se opřená o sloup, jak strkám zástrčku šňůry do zásuvky, jak zapínám motor a rozjíždím se ze stanoviště do hromady. A zase začínám orat zleva, jedu těsně podél nízké zídky až na konec, tam se obrátím a mířím hromadou na začátek, otočka a zase kupředu. Brázdy jsou dokonalé.
„Tak co, jak se ti to líbí?“
„Řidičák nemám, řídila jsem jedině houpacího koníčka, když jsem byla malá holka… Ale jo, musí mi to jít, už jsem ti říkala, že tak blbá nejsem.“
„Tak si nasedni a já půjdu pořád vedle tebe, kdyby se něco nepovedlo, tak stihnu zasáhnout.“
Naďa si sedla do plechového sedla pro řidiče a zapnula motor.
„Zastav! Zastav ten motor, nerozjížděj se!“
Vypnula okamžitě motor a vyděšená se ptala.
„Co se děje? Udělala jsem něco blbě?“
„Jo. Udělala. Ale já tě zkoušel. To s tím řízením auta. Než se rozjedeš, tak se musíš podívat, jestli můžeš vyjet od obrubníku na cestu, jestli někoho neohrozíš…“
„Tak co je špatně? No tak…“
„Nemůžeš přeci odjet na druhé pole se šňůrou z pole prvního! To bys šňůru přetrhla a uviděla bys blesky, jak na obloze při bouřce… Musí se odpojit, dát na místo u zdi a připojit se na tu, co patří k druhému poli, jasný?
Ta má také svoje lanko, po kterém se stahuje za vozíkem.
Zapamatuj si to prosím tě, je to důležité. Každé pole má svoji šňůru, mysli na to! Tak to udělej a pak můžeš jet.“
„Ty jsi magor. Proč jsi to neřekl hned? Zabilo by mě to? Kdybys to řekl, tak bych to udělala, jasný?“  
„Já nevím, jestli by tě to zabilo, ale sranda to není. Už jsem to viděl. Proto je dobré být střízlivý, tak jak za volantem auta. A být ve střehu. Jo, děláš to správně. Můžeš spustit motor a vyjeď do hromady podél zídky, ta tě povede. Nevadí, když do ní drcneš, jen klidně jeď, ale raději těsně podél ní.“
Zvládla to na jedničku. Chodil jsem vedle ní a párkrát otočil volantem, aby nedrhla nátěr na zídce.
Další pole už jezdila sama a líbilo se jí to.
 Jenže takto se jezdilo jen na dvou humnech.
 Ostatní se oralo pěkně ručně. Poctivá ruční práce nade všechno.
Měli jsme pauzu. Vysvětlil jsem jí u tabule, o co na ní jde. Kývala hlavou, že tomu rozumí. Uvidíme.
Těšil jsem se na oběd.
Nečekal jsem na kluky, ale šel jsem s Naďou. Oběd byl jako od mámy.
Vepřové ledvinky na cibulce s knedlíkem.
 Kuchařka mi přihodila tři kolečka knedlíku navíc. Už jsem se viděl ve sklepě, jak oběd zapiju pivečkem. Ale jen trošku. Radši.
Jak jsme jedli, všimnul jsem si, že má Naďa u oka jakousi nečistotu.
„Utři si tvář vedle levého oka…Máš tam cosi černého…“
Naďa sebou trhla.
 Polekaně si šáhla do míst, která jsem zmínil.
Podržela si tam chvilku ruku a pak ji položila zpátky na stůl. Černá skvrnka tam byla pořád.
Že jsem si jí všiml až dnes. Vždyť ji tam musela mít i dřív… Asi jsem ji přehlédl.
„Pořád ji tam máš. Nebo je to znamínko… Piha?“
Jedla s hlavou skloněnou do talíře a najednou jí nebylo do řeči. Co jsem kruci jen pitomého řekl.
„Co je, zlobíš se na mě, no tak promiň, jestli jsem se tě tím dotkl…“
„Ne, nemám se na tebe za co zlobit… To nic. Třebas ti o sobě povím víc…Někdy…Možná.“
„Ale já nevyzvídám!“
„To je dobře. Jsi vlastně jediný, s kým se bavím víc. Jsou chlapi, kteří na mě čumí, ale každého si držím od těla. I tebe…“
„Mně to nevadí.“
„A kdybych si tě připustila… k tělu?“
„Tak to by nešlo. Já si už našel holku a tu miluji, slíbil jsem jí věrnost až do smrti!“
„Jo? Věrnost až za hrob? Tak se tomu také říká. Já byla jednomu tak věrná, že jsem na to doplatila. Ale je to od tebe fajn, že jsi férový.
Ráda si s tebou někdy víc pokecám. V poslední době jsem se bavila jen s ženskýma a to je na palicu…“
„Já ale zase tak fér nejsem. Tajím před ní, že piju… Ani doma raději nepiju. Ale tady si s chutí dám do trumpety.“
„To jsem si všimla. Neutajíš to a co pak? Nemysli si, že na to nepříjde. Mně by to také na klukovi vadilo, a kdyby s pitím nepřestal, tak mu dám kopačky!“
„Když budu chtít, tak přestanu!“
„Nezlob se, budu upřimná.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 41.díl” - 1


    Eva   (5.8.2010 (21.05))

    tady platí, co pro minulý díl, popis pracovních činnosti bych zredukovala a soustředila se spíše na hlavní téma....



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička