Smlouva s Ďáblem 56. díl


13. srpna 2010, autor tonyend,



„No tak Tondo, na co myslíte? Zvládnete překládat? Dám vám návrh na pět červených bodů, pokud to zvládnete!“
„Kolik?“
„Dám vám pět, pět červených bodů, víc nemůžu!“
Červené puntíky jsem nepotřeboval, měl jsem jich na svém kontu dost.
„Tak jo, budu tlumočit.“
Stoupl jsem si na bokem Soudruha a překládal.
Nejvyšší si oddechl.
 
Zdrávstvujtě daragíje druzjá!
Zdravím vás, drazí přátelé.
Ja přijechal iz Maskvy v čechoslavakiju.
Přijel jsem z Moskvy do Československa.
Ja vračom v balnici v Maskve.
Jsem lékař z Moskvy.
Ja chačú vam peredavať ópyty v boju s vragom.
Chtěl bych vám předat zkušenosti v boji s nepřítelem.
Alkogolom i spírtnyjemi nápitky.
Alkoholem a alkoholickými nápoji.
 
Soudruh mluvil dál a já překládal všechno, čemu jsem rozuměl.
A byl jsem si jistý, že mu nikdo stejně nebude rozumět a tak jsem si začal vymýšlet a hovořil jsem s naprosto vážnou tváři.
Pobavím sebe i své kolegy.
„Soudruh z Moskvy mluví o svých velkých úspěších v tomto nelehkém boji. Sovětský svaz s potýká s velkým nárůstem alkoholiků i na nejvyšších místech. 
A když stojí pracující lid na perónu vlakového nádraží, po práci a čeká na svůj vlak, aby se dostal domů, tak kolem projede pomalu vlak.
Lokomotiva s jediným vagónem.
Z jeho otevřeného okna se dívá lékař.
Vlak nezastaví, odjede. 
Z ampliónu se ozve hlas, že pracující byli právě prohlédnuti  svým závodním lékařem.
Takovou zdravotní péči má pracující lid v Sovětském svazu, který je nám velikým vzorem!
Uklonil jsem se Soudruhovi a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Bratrsky mi pokynul.
"Charašó moloděc!"
Podíval jsem se na něj a já pořád, koho mi připomíná.
Obočí měl srostlé jak Výr velký, no hotový brácha Brežněva!
Ale probral se náš tlouštík z ONV. Čelo si neustále utíral do kapesníku a zahrozil mi. Tak bacha, bacha, ten pacholek rusky umí, musím se krotit… Asi není pod 200gramy ranní vodky.
Soudruh domluvil a díval se na mne. Naštěstí neuměl česky.
„No a navrhuje, že nám osobně předvede, na jakém principu je jeho úspěšná léčba, která je v 99% úspěšná, jak funguje.
Ptá se, jestli se najde jeden dobrovolník a tak jsem se přihlásil já…“
Veverka zatleskala, přidal se doktor Zbořil, Nejvyšší pokynul rukou na souhlas a tleskala staniční sestra i ty řadové sestry a tleskali plavčíci a tleskala radostně celá posádka.
Protože 99% úspěšné léčbě se tleskat prostě musí!
Řekl jsem, že bude potřebovat postel.
Plavčíci dostali povel a z ošetřovny vynesli válendu.
Vrátili se pro gumové prostěradlo a já se šel převléknout do pyžama.
Soudruh Držtaška podal Soudruhovi z Moskvy jeho černou aktovku.
Něco z ní vyndal a držel to za zády. Napínal obecenstvo k prasknutí.
Přišel jsem v pyžamu k válendě.
Zamával jsem kolegům, jako bychom se viděli na tomto oddělení, na tomto světě naposledy.
Lehnul jsem si na záda a čekal, s čím ten velký mág začne.
Když začal mluvit teď, byl to hlas medvěda – hypnotizéra.
"Zakrytě sebjááá glazááá zakrytě sebjááááá glazáááááá zakrytě sebjáááááá glazáááááá…"
Povídá mi, abych zavřel svoje oči a ležel…
"Vam chočetsa spáááááť….vam chočetsa spáááááť… vam chočetsa spááááť…"
Tomu rozuměla i paní uklízečka, která stála mezi dveřmi a nevěřícně hleděla na toto velké divadelní představení. Byla zvědavá, jestli doopravdy usnu.
 
No, když ty jeden medvěde chceš, abych spal, tak proč ne, dám si šlofíka, zavřu oči a můžeš čarovat!
Ležel jsem s očima zavřenýma a bylo mi úplně jedno, jaké má úmysly.
Co dělal, to jsem neviděl.
Oči jsem neotevřel a fakt jsem usínal.
Ale v tom mi ten ruský čaroděj vrazil cosi do nosních dírek, bylo to mokré a plácl svýma tlustýma rukama o sebe a zařval tím medvědím basem "Ohohohóóóó´ vstavajtě!"
Kurva já se tak lekl, že jsem si potáhl nosem a už to jelo.
Udělalo se mi zle od žaludku, jak na první apomorfinové svatbě!
Soudruhtotiž namočil tampony vaty do špiritusu a strčil mi je do nosu. Jak jsem se lekl, natáhl jsem nosem do krku pár kapek lihu a spolehlivě zapracoval vypracovaný podmíněný reflex. Ucítil jsem vůni alkoholu, měl jsem jej na jazyku a tak jsem se ukázkově dávil, oči mi zase lezly z důlků, potil jsem se a čekal, kam se vybliju.
Soudruhovi zářily očka.
Plácal mě po zádech a radostně volal.
"Vot charašo, éto óčeň charašo!"
To je ono, tak je to správné, výborně!
Takhle tedy vyléčí v Sovětském svazu skoro každého alkoholika. Úžasné! Neuvěřitelné!
Slezl jsem z válendy, naštěstí zůstala čistá a uklonil jsem se mu.
Podal mi ruku a bratrsky mne objal.
Po tomto stisku bych se nebál líbat i s medvědicí v cirkusu.
 
Šel jsem se umýt a převlékl jsem se do civilu.
Tlusťoch z ONV mi znovu zahrozil, když odcházeli k šestsettrojce, aby odjeli obšťastnit alkoholiky v jiné léčebně.
Veverka okamžitě svolala skupinu.
„Tak Tondo, teď všem pánům řeknete, jak na vás ta metoda zapůsobila, ano?
 A za tu demonstraci vám pan předseda přidá dalších 5 červených bodů, co bychom si bez vás počali!“
„Já budu, paní doktorko, stručný.
Po apomorfinu mám vypěstovaný podmíněný reflex. Takže ta metoda je o ničem. Naše je spolehlivější. Ale přece něco.
Měl jsem zaděláno na rýmu…,“ významně jsem popotáhl nosem, „a už ji nemám! V zimním období to bude výborné na boj s rýmou…“
„Ruším všechny červené body panu Wolfovi! Konec skupiny! Rozejděte se!“
Tak zamračenou jsem ji dlouho neviděl.
Víc jsme se o Soudruhovi nebavili.
 Nebylo o čem.
Jen kolegové ocenili, že vyléčí 99% ruských ožralů, že takovou volovinu ještě neslyšeli.
Ale proč ne?
V Sovětském svazu je přece všechno možné.
Zato u nás je tomu přesně naopak.
 Ze 100 léčených alkoholiků vydrží po ukončení léčby 1 trvale abstinovat jeden rok.
 
Kolegy jsem pobavil.
Měli dobrou náladu. Já taky a dostal jsem dovolenku, přestože jsem naštval Veverku na skupině. Naštěstí to nemělo vliv na povolení mého víkendu doma. Sbalil jsem si tašku a v pátek po obědě jsem jel domů.
Do pátku jsem čekal na dopis od Eriky, ale nenapsala.
Ocitl jsem se tak v nejistotě, co se děje.
Nechtěl jsem si připustit myšlenku, že za to můžu jen já.
 Byl jsem rozhodnutý, že i přes její mlčení pojedu v sobotu do Vizovic a navštívím ji doma.
Přijel jsem do Brodu a domů se mi nechtělo.
Na mámu jsem se těšil, ale na setkání s otcem ne.
Tak jsem zašel k Berkovým, jestli budou kluci doma.
Nebyli.
Paní Berková mi řekla, že jeli na čundr a vrátí se v neděli odpoledne.
Ptala se, kde jsem, že se vůbec neukážu.
Odpověděl jsem, že ležím v nemocnici ve Šternberku a budu v ní dlouho.
Neptala se, s čím marodím.
Ani bych jí to neprozradil.
Poprosil jsem ji o kousek papíru a tužku. Přinesla sešit a tužku.
 Napsal jsem pro Alího dopis, na závěr pozdravil Štístka i Loudu a napsal jsem, na jaké jsem adrese. V dopise bylo, kde jsem a proč tam jsem. Poděkoval jsem jí a odešel jsem.
Doma jsem zastihl jen mámu.
Vybalil jsem použité prádlo a poprosil jsem mámu, aby mi to oprala a vyžehlila.
Jak pojedu na příští dovolenku, tak abych měl zase nachystané čisté věci.
Hodil jsem to do koše s prádlem a posadil jsem se v kuchyni.
Máma přišla za mnou.
Seděli jsme a mlčeli.
Pak se rozbrečela.
Nemusel jsem ani mluvit.
Už jen když mně viděla, bylo to, jako vodopád vět.
 „Proč jsi jen začal pít? Proč? Jak si to jen mám vysvětlit? V čem jsme a kdy udělali chybu…?“
„Mami, slibuji, že už nebudu nikdy pít. Čestné slovo, já už nebudu pít.“
„Toníku, jaké, čestné slovo… Proboha vzpamatuj se a nepij. Zkouším s tatínkem mluvit, je ale neoblomný. Trvá na svém a já tomu chci zabránit…“
„Děkuji ti, jsi hodná, ale já si to nějak zařídím, to mi věř, že si to vyřeším sám. Mám hlad, co si můžu vzít? Jo, a zítra pojedu dopoledne do Vizovic.“
„Ale co se ptáš! Vezmi si k jídlu, co chceš. Na oběd jsem dělala játrovou omáčku s knedlíkem. Je v kastrólku v ledničce. Když to nebudeš chtít, tak si vezmi chleba se salámem.
A co Erika? Dlouho jsem ji neviděla.“
„Děkuju. Já ji neviděl taky…“
„Stalo se mezi vámi něco?“
„Jak se tak můžeš ptát! Jasně, že stalo! Já se přiznal ke všemu a teď je jen na ní, jak se rozhodne. Mlčí tak nevím, na čem jsem. A už se mě na nic, raději nevyptávej.“
K večeři jsem si dal plný hluboký talíř játrové omáčky a pět knedlíků. Od mámy chutná jídlo nejvíc.
Poděkoval jsem za večeři a šel jsem spát.
 
V sobotu jsem odejel vlakem do Vizovic. Nešel jsem přímo k Erice.
Lákal mě zámecký park.
Lákal mě v nějaké předtuše věcí příštích.
Chodil jsem pomalu parkem a vzpomínal.
Tady jsem byl s Erikou, tady jsme se líbali a tady, na této lavečce, jsme spolu seděli. Začal jsem všechno vnímat v čase minulém.
V čase přítomném jsem přišel k jejich domu.
Zazvonil jsem a přišla mi otevřít máma.
„Tondo, Erika není doma. Jela někam s Katkou. Ona ti nenapsala, že nebude doma? To se divím…
A jak se máš? Už jsi zdravý? A co mám Erice vyřídit?“
„Mám se dobře, s tím zdravím to ještě není ono, ale bude to dobré, chce to čas, říká doktor.
A Erice prosím řekněte, že jsem tady byl a jsem v pořádku!
Děkuji. Mějte se moc hezky. Nashledanou.“
Odešel jsem smutný.
V hlavě mi bubnoval čas minulý.
Na náměstí jsem uviděl Efendyho.
Že by byl střílet u dědy?
Když mě viděl naposledy, vedl se s holkou a předstíral, náfuka, že mě nevidí. Effendy stál na autobusové zastávce.
Jak mě uviděl, tak na mě zamával, abych šel k němu.
„Ahoj Effendy, co tu děláš? Byl jsi u dědy střílet?“
„Byl, ale nestřílel jsem. Mít u sebe tu pětačtyřicítku, tak bych se určitě zastřelil. Včera jsem se rozešel s přítelkyní a tak jsem to zapil. Ještě teď mám chuť se opít. Vyspal jsem se z toho u dědy. Doma bych nemohl.“
„A kde jsi popíjel?“
„ Na Sokolovně. A víš ty co, já tě zvu, pojď tam se mnou, mám chuť na víno! Jestli se zase opiji, tak se vyspím zase u dědy a domů pojedu až zítra, tak co? Jdeme?“
Bylo na něm vidět, že včera pil a že je zklamaný. Bylo mi jej líto, že se rozešel s holkou a tak jsem kývl, že tam s ním jdu.
 
Sedli jsme si ke stolu pro dva a Effendy objednal litr vína.
Divil jsem se, dříve měl strach, že nám číšník nenaleje a dnes objednal hned celý litr vína.
Číšník ale odešel a za chvíli přinesl ke stolu litr bílého vína a dvě skleničky.
Otevřel láhev a nalil trochu do skleničky.
Zeptal se, kdo ochutná.
Efendy ale řekl, že je to dobré, aby nalil víno do skleniček.
Odsunul jsem od sebe nabízenou skleničku a otočil jsem ji vzhůru nohama.
Řekl jsem, že já pít nebudu.
Objednal jsem si limonádu.
Číšník se divil, ale nalil jen do skleničky Efendymu.
„Proč nechceš taky? Pozval jsem tě, neboj se, já to zaplatím!“
„Ne Effendy, já nebudu nic pít. Jen limonádu.“
„To mě ale pěkně nasereš! Pij!“
„Řekl jsem jasně, že nebudu pít! Jestli se ti to nelíbí, tak se zvednu a jdu na vlak.“
Napil se a znovu si nalil vína.
„Tak nepij, když nechceš, ale zůstaň tu se mnou. Potřebuji to dostat ze sebe ven…“
„Když se opiješ, tak to stejně v tobě zůstane! Nic se nezmění.“
Efendy pil skleničku za skleničkou. Netrvalo dlouho a byl opilý. Včerejší opilost jen dokrmil další dávkou alkoholu. Začal mluvit vláčně a lítostivě. Dopil láhev a objednal si druhou. Necítil jsem se dobře.
„Víš, já chodil …s jednou holkou, ale …roze..rozešli jsme se, nevím proč…“
„Tak ji zkus znovu oslovit, třeba…“
„Zbytečné! Žádné „třeba“ nebude… Jen se na to můžu pěkně opít!“
Pomyslel jsem si, jak chceš.
Je to tvůj problém, s tím ti nepomůžu a pitím se nic nezmění.
„Já pořád chodím s Erikou. Ale také nevím, jestli se na mě nevykašle…“
„A proč …proč …by měla? Byl jsi jí nevěrný?“
„To bych nikdy neudělal! Já provedl něco horšího…“
Tak jsem s ním seděl u jednoho stolu a vyprávěl o sobě. Byl opilý, možná mi i rozumněl, co mluvím, ale já se potřeboval také vykecat. Když vypil i druhý litr vína, byl na šrot.
 Přišel číšník a chtěl zaplatit útratu.
Effendy zaplatil a číšník mi řekl, abych si jej odvedl ven ze Sokolovny.
Pomohl jsem mu vstát a vyvedl jej z restaurace ven. Hosté se za námi pobaveně dívali. Pěkně jste se, hoši namazali!
Effendy nechtěl jít.  Spíš nemohl, jak byl opilý.Tak jsem jej posadil na nedalekou lavečku a řekl, aby se prospal a pak jel domů, že já jdu na vlak. Něco blekotal. Nerozuměl jsem mu, co mi chce říct.
Počkal jsem na vlak a jel do Brodu.
Na Effendyho jsem zapomněl.
Doma jsem byl jak na trní.
Nemohl jsem se dočkat neděle, už abych byl ve Šternberku.
Za zdí. V bezpečí léčebny.
Po příchodu na světnici jsem se pozdravil s kolegy a šel si do ošetřovny fouknout do trubičky.
Jako vždy jsem byl čistý.
Mohl jsem odejít na světnici a začal jsem psát deník.
Napsal jsem, jak jsem potkal kamaráda, který řešil rozchod s dívkou alkoholem.
Že jsem se nechal zlákat a šel s ním do hospody, ale že jsem nic nepil.
Jen nealko. Limonádu.
Pak jsem napsal dopis Erice a šel ho vhodit do schránky.
A zase můžu čekat. Být v naději.
Veverka si po přečtení mého zápisu neodpustila poznámku.
Odepsala mi, že jsem se vědomě dostal do pokušení.
Kamarád mě mohl zlákat a přemluvit k vypití vína. Že se na toto téma pobavíme na skupině.
Taky se o tom bavila.
Byl jsem jako černá ovce.
Ale proč? Já nic neudělal!
Dala důraz na to, že v hospodě nemáme co pohledávat.
V tom měla pravdu, ale kamaráda jsem nechtěl odmítnout, když držel smutek.
Ale že to je jeho problém, ne můj.
Pro příště s nikým nikam nechodit.
Je za mnou polovina měsíce září.
Na můj dopis ještě nikdo ze školy neodepsal.
Ale dostal jsem dopis od Eriky.
No konečně!
Vyběhl jsem ven a šel si sednout na lavečku před budovu.
Roztrhl jsem obálku a vyndal dopis.
Nebyl dlouhý.
Má převeliká radost byla pryč po přečtení úvodu.
 
Tony,
 
Mamka mi řekla, že jsi byl u nás. Nebyla jsem doma, to víš. Já jela na výlet s Katkou. Nechal jsi mi vzkaz, že jsi v „pořádku“.
Když jsi byl u nás, tak určitě.
Ale pak ne. Známí mi řekli, že jsi byl na Sokolovně s tím svým Effendym. Viděli vás oba opilé.
Tvůj kamarád ležel pod lavečkou u hospody a ty jsi prý odjel vlakem domů.
Když jsme se viděli naposled, tak jsem o nás přemýšlela. Chtěla jsem ti dát naději, mlčela jsem a neodepisovala na tvé dopisy, schválně, byla jsem zvědavá, jak budeš reagovat, jestli mi dokážeš, že ti na mně opravdu záleží.
Já ti po tom všem, co jsi mi řekl, ještě věřila. Byla jsem z toho silně zklamaná, ale chtěla jsem ti věřit, že přestaneš s pitím.
Byla jsem hloupá a naivní.
Teď jsi mě přesvědčil, že ti nemůžu věřit ani slovo.
Já se s tím vyrovnám, je mi z toho smutno.
 Rozhodl jsi a vybral sis cestu sám. Běž si po ní sám, beze mne.
Žádám tě jen o jedno. Už mi nepiš. A už vůbec nemysli na to, že bys přijel k nám.
Definitivně se s tebou rozcházím.
Přeji ti do dalšího života to nejlepší.
Ale pochybuji o tom, že tvé pití bude tím nejlepším, co tě čeká.
Milovala jsem tě.
Podvedl jsi mne a zklamal.
Jak, to si ty nedokážeš představit. Jsi zlý.
Sbohem.
Navždy.
 
                                    Erika
 
 
Seděl jsem na lavečce a četl si ten dopis pořád dokola.
Hlava mi poklesla a začal jsem brečet.
Vždyť to není pravda!
Eričko moje milovaná, vždyť to není pravda, vždyť to přece není pravda, já nebyl opilý a přísahal jsem ti, že nebudu do smrti pít!
Ano, byl jsem v té restauraci, ale já nic nepil.
Jen limonády.
Effendy se ožral, já ne!
Snažil jsem se uklidnit, ale marně.
Silně rozrušený jsem šel na světnici. Kolegové se po mně významně dívali.
Něco se s ním děje.
Nikdo se na nic nevyptával.
Sedl jsem si na jídelně a psal Erice vysvětlující dopis.
Slzy mi stékaly po tváři, utíral jsem si mokré oči a bylo mi jedno, že některá ukápla na dopisní papír. Dopsal jsem dopis a šel jej vhodit do schránky.
Na chodbě jsem vrazil do Veverky.
Podívala se na mě a zeptala se ustaraně, jestli se něco děje, že nevypadám dobře.
Utřel jsem si oči a nos.
Sklopil jsem hlavu a odpověděl, že se „ještě“ neděje nic a šel jsem ke schránce.
Ale ono se už ve mně „něco“ začalo dít.
Dopis od Eriky jsem složil do čtverečku a stále jej nosil u sebe v peněžence.
Každý den jsem čekal na odpověď na můj dopis.
Marně. Erika mlčela.
Napsal jsem další vysvětlující dopis a přísahal v něm, že jsem nebyl opilý.
Za čtrnáct dnů odepsala.
Otevřel jsem dopis a po přečtení jsem byl opět zdrcený.
Byl ještě stručnější.
 
Tony,
tento dopis je poslední, který Ti píši. Nesmírně jsi mne zklamal a zradil. Čím, to jistě víš.Toto nikdy neodpouštím. Milovala jsem Tě a tolik Ti věřila. Neodepisuj mi, je to zbytečné.
                                                           Erika 
 
                                                                                                                                                                                
Celý můj svět se mi zhroutil.
Předchozí dopis jsem vytáhl z peněženky a roztrhal. Hodil jsem jej do koše.
Tento poslední jsem zase složil do čtverečku a vložil si jej do peněženky.
Něco se ve mně stalo.
Něco se začalo najednou dít.
Kdesi hluboko se v mém mozku sepnul nějaký obvod neuronů a přehodil mé uvažování na výhybku, jako vlak, na jinou kolej.
Vědomě jsem vyjel po slepé koleji a plnou rychlostí mířil k zarážce.
Chodil jsem bez zájmu, chodilo jen tělo bez duše.
Stahoval jsem se každým dnem do sebe.
Každý večer jsem zavřel oči a usínal s myšlenkou na Eriku.
Každou noc jsem slyšel ve své hlavě znít zvon, oznamující že je konec.
Zněl mi už jen čas minulý.
Nemohl jsem se s tím vyrovnat, byla to obrovská nespravedlnost, velká lež, já přece v restauraci Sokolovna nepil a nebyl opilý.
Ale dobře, když konec, tak konec.
 
 
 
U vizity se mě ptali, jestli mám zájem o dovolenku.
Odpověděl jsem chladně, cize.
„Ano. Mám.“
Nejvyšší si mě změřil pohledem.
„Cítíte se dobře?“
„Jako nikdy před tím, pane primáři!“
V pátek jsem měl odjet domů.
V ošetřovně vydávala Veverka propustky.
Podala mi moji a popřála příjemný pobyt doma a abych se v pořádku vrátil zpět.
Vzal jsem si ji a poděkoval za všechno.
„Paní doktorko, můžete mi věřit, že já dodržím své slovo a do své smrti nebudu pít!“
Dívala se na mě nechápavě.
„Tondo, stalo se vám něco? Jste opravdu v pořádku?“
„ Cítím se přímo skvěle!
Přesně jako japonský pilot kamikaze. Ale já před svým posledním letem nepiju skleničku saké. K tomuto poslednímu letu mi stačí jeden obyčejný dopis. Já poletím naprosto střízlivý“.
Vytáhl jsem z peněženky dopis od Eriky a hodil jej před ni na stůl.
Schoval jsem si peněženku do kapsy, popadl jsem tašku a vyběhl ven z ošetřovny. Utíkal jsem k bráně, spěchal jsem na autobus a už jsem nezaslechl její křik, aby mě někdo zastavil.
Lokomotiva se v mé hlavě nekontrolovaně rozjela na plný výkon.
 
Před večerem jsem přijel do Brodu.
Věděl jsem, co udělám. Vlak v mé hlavě mířil do poslední stanice. Konečná!
Když konec na Konečné.
Otevřel jsem dveře našeho bytu a jako myška vklouzl do obýváku.
Otec s mámou seděli v kuchyni a večeřeli.
Štěstí mi přeje.
Otevřel jsem sekretář a našel v baru krabici, do které si máma schovávala své léky. Nacpal jsem si kapsy Alnagony a krabici vrátil na své místo.
Otevřel jsem dveře kuchyně a pozdravil je.
Otec se na mě podíval pohrdavě.
Ožralo!
Znechuceně vstal a odešel do obývacího pokoje.
Máma mi řekla, abych se také najedl.






Zařazeno v kategorii Povídky





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička