Smlouva s Ďáblem 58. díl


15. srpna 2010, autor tonyend,



Trhla sebou.
„Konečně začíná mluvit!“
Namočila tampon z gázy do sklenice s vodou a přitiskla na mé rty.
 Do vysušených úst mi z něj vmáčkla pár kapek vody.
Nebyl jsem schopný se napít.
Špatně se mi polykalo. 
Otevřel jsem na chvilku oči.
Uviděl jsem kolem sebe lékaře a sestřičky.
V žílách jsem ucítil jehly od kapaček. Strašně mě bolelo v krku a nose.
„To je dost, že začínáš reagovat mladíku! Jak se cítíš?“
Nemohl jsem pořádně mluvit. Nechtěl jsem nikoho vidět.
„Kde… to jsem, co… co… jste to se mnou dělali, bolí… mě krk a nos…“
„Museli ti hned po příjezdu do nemocnice vypláchnout žaludek. Teď jsi z nejhoršího venku, už dýcháš sám. Proč jsi to udělal?
 Víš, že nechybělo moc a po takovém množství léků jsi mohl vážně zemřít?
Teď jsi hospitalizován na Jipce.
Nějaký den si tady poležíš, mohl sis těmi léky vážně poškodit játra.
Tak si tady odpočineš a pak tě převezeme do Psychiatrické léčebny ve Šternberku.
Bude u tebe sestra. Tak se z toho vyspi.
A ten nos tě přestane bolet.
Nechtěl jsi otevřít ústa, tak jsme museli zavést hadičky k výplachu žaludku nosem. To ti také podráždilo krk. Tak odpočívej.“
Lékaři odešli a vedle mého lůžka seděla sestřička. Díval jsem se na ni.
„Co si mě tak prohlížíš?“
Ztěžka jsem promluvil.
„Chtěl bych se napít, snad se mi bude lépe mluvit.“
Vzala ze stolku sklenici s vodou a podala mi ji. Neudržel jsem ji v ruce, málem se se polil.
Uchopila ji a přiložila k mým rtům.
„Tak to zkus. Pomalu jen usrkávej…“
Osvěžil jsem se. Nateklý jazyk už tolik nezavazel při mluvení.
„Já myslel, že jste ta Krásná paní Smrt. I ona je celá v bílém, tak jako vy. Jenže má přes tvář bílý závoj.“
„A copak je na Smrti tak krásného? Kdo o ni prosím tě stojí, každý chce přece žít!“
„Já ne…“
„Je vidět, že si tě tam nechají pěkně dlouho!“
„Kde?“
„Ve Šternberku!“
„ A ty jsi mluvil se Smrtí? Hloupost, to se ti jen něco zdálo!“
„Kdepak, nezdálo…“
„Tak jak vypadá ta Dáma v černém?“
„Už jsem vám řekl, že je celá v bílém, jako vy. A nemá kosu pro umírajícího.“
„Hmm. A jak to tedy dělá?“
„Vezme vás za ruku, přes oči zaváže šátek, vede vás tunelem, až vás dovede ke dveřím. Září tam nádherné stříbřité světlo. Když otevře ty dveře a řekne, že do nich můžete vstoupit, tak zemřete.
Mně je jen ukázala a řekla, že mě vrátí do světa živých.
Vzala mě za ruce a kamsi vedla. Cítil jsem, jak mi drží ruku. Pak mě pustila a odešla.“
Sestřička se rozesmála.
„Ty jeden bláznivý kluku, to já tě tu po celou dobu držela za tvé ruce a modlila se, aby ses probral k životu.
Ne Smrt, ale já tě držela a ty jsi hladil mé ruce!
A mluvil jsi fakt z cesty.
Prý…
“Děkuji, že sis mě vzala k sobě. Mluvil jsi, jak jsi slabý a chtěl jsi vědět, co bude, až si tě odvede těmi dveřmi… Proboha jakými dveřmi, kdes je viděl?
Víš, co bude? Budeš žít a na všechno časem zapomeneš!
Jestli ti to nezanechá následky fyzické, můžeš být rád.
Ale to co jsi provedl, to ti zanechá navždy jizvu na srdci a budeš se muset naučit s tím žít do konce svého života.“
„Ne. Nenechá. Já už srdce nemám. Vzal mi je ďábel. A to, co je tam na tom monitoru v tom rytmu, ta zelená čárka, tou hýbe jen má pumpa, sval, který prohání tělem krev. Nic víc. Já už srdce nemám. Jen pumpu.“
„Tebe si tam vážně nechají ale dlouho!
Když tě dovezli, vyndali jsme ti z kapes té divné uniformy věci.
Našli u tebe peněženku, nějakou knížku a kapesník.
Ten se ale roztrhl a vysypal se z něj písek.
Na co nosíš sebou v kapesníku písek?“
„To mělo být hozené do hrobu …Na moji truhlu…“
„Dost! Pro dnešek dost. Zavři oči a spi. Spánek tě posílí.“
Odmlčela se a dlouze se na mě dívala. Já na ni také.
V očích měla najednou smutek.
„Řekneš mi, proč jsi to provedl?“
Zavřel jsem oči a zašeptal.
 „Protože jsem měl… Srdce a duši. Z nešťastné lásky. Ale už o tom nebudu mluvit.“
Sestra mně urovnala přikrývku a vzala za ruku. Cítil jsem, jak mě její ruka hřeje.
„Tak už na to nemysli a spi…“
Chtěl jsem jí říct, aby mě stále za tu ruku držela a nepouštěla ji.
Vysílením jsem zavřel oči, nic jí neřekl a spal jsem.
 
 
Usnul jsem a prospal jsem celý následující den.
Pořád mě bolel nos a také v krku.
 Bylo mi jedno, co se mnou lékaři dělali, bylo mi jedno, co bude následovat.
Když jsem otevřel oči, uviděl jsem u sebe sedět na židli jinou sestru, než byla ta, se kterou jsem mluvil poprvé.
„Jak se cítíš? Jana mi říkala, že jsi jí vyprávěl o svém setkání se Smrtí. Dost zajímavé.
Tak to budeš dlouho žít, jen už prosím, nikdy neudělej stejnou blbost. Rozumíš mi? Ani si neumíš představit, kolik jsme s tebou měli práce, přivést tě zpátky k životu.“
„Blbě. Cítím se hrozně. Co je dnes za den?“
„Pondělí 21. září.“
„Já musím do Šternberka…“
„Nic se neboj, jen co se postavíš na nohy, tak tě tam sanitka hned odveze. Tam jim budeš mít co vysvětlovat.“
„Já se měl ale vrátit už včera, v neděli, budu mít velký průšvih. A dostanu černé body…“
„Průšvih už máš.  Jaké body? A kde jsi včera měl být?“
„No přece ve Šternberku!
Já se tam léčím kvůli alkoholismu. Včera jsem se měl vrátit v pořádku na Protialkoholní oddělení. Žádný alkohol jsem nepil. Už nechci nikdy pít.
Ale ten můj Ďábel se zase ozval.
Ujistil, že mu neuteču. I kvůli svému pití jsem se chtěl zabít.“
„Ty slyšíš nějaké hlasy?“
„Ano, slyším a také vidím, kdo ke mně promlouvá.
Je to Ďábel a Smrt. Opravdu.“
„Budu tě muset víc hlídat. Přála bych ti, abys nic neslyšel a neviděl…“
Na pokoji se objevil lékař.
„Ty jsi nám dal ale zabrat! Jak tě to mohlo proboha napadnout udělat?“
Neodpovídal jsem.
Od okamžiku, kdy jsem procitl na nemocničním lůžku, když mi zachránili v poslední minutě můj podělaný život, byl ze mne někdo jiný.
 Nebyl jsem moudřejší, přes noc po boku se Smrtí nikdo nezmoudří, já jen přes tu noc zestárl a díval jsem se na svět očima úplně jiného Tonyho.
Jen jsem zvážněl a plně si uvědomil, že legrace definitivně skončila.
Prý Smrt člověka nezmění. Mě změnila dokonale.
 
V úterý odpoledne přišla sestra a oznámila mi, že mám návštěvu.
Nestál jsem o nikoho.
Na pokoj vstoupila máma, kterou doprovázel otec.
Ve tváři měla strach a bolest.
„Toníku, proč jsi to jenom udělal… Víš, že jsi mohl umřít, uvědomuješ si to? Nedovedeš si představit, jak mi bylo, když nám to přišli policajti oznámit, slib mi tady, že to už nikdy neuděláš. “
„Měl jsem zemřít. Neměli byste doma alkoholika, nemuseli jste se za mne stydět.“
„Prosím tě už tak nikdy nemluv, víš, že tě máme oba rádi!“
Pohlédla přitom na otce.
Stál za mámou a těkal očima na mne, na mámu, na přístroje a mé kapačky v žílách.
Byl jsem mu vděčný, že za celou dobu nepromluvil.
 Co mi chtěl říct, to už řekl nedávno doma.
Ožralého hajzla doma nechce!
„Pan doktor nám řekl, že tě budou muset nechat odvézt do Šternberka, na Psychiatrické oddělení. Na pozorování.
Jen nevím, co budeš muset udělat, abys neměl zle, že nejsi na protialkoholním léčení. Budeš se tam muset na to zeptat, slyšíš? Nesmíš na to zapomenout, zbývají ti už jen dva měsíce léčby. Já se bojím nejvíc toho, co na to všechno řekne škola. Pěkně sis to nadrobil…“
„Neboj se, všechno si zařídím. Běžte domů, chce se mi spát.“
„Ještě nepůjdeme. Já se posadím tady na tu židli a pobudu u tebe. Jen spi, nebudu mluvit, jen se budu na tebe dívat. Jo. Jen se budu dívat…
 Pozdravují, tě kluci Berkovi.
Já jim řekla, že ležíš v nemocnici, ve Šternberku. Mirek řekl, že tě tam určitě navštíví.“
Usnul jsem. Kdy odešli nevím. 
 
Ve čtvrtek mi lékař sdělil, že v pátek ráno opustím jipku a sanitka mě odveze do Šternberku, do nemocnice na Psychiatrické oddělení.
Tak tam, ve šternberské nemocnici, tam jsem už jako doma. Znám tam Záchytku, jsem tam na Protialkoholním oddělení a teď mě zavřou na nějakém psychiatrickém pavilonu. Na jak dlouho?
V pátek ráno jsem opustil lůžko. Po snídani jsem dostal své oblečení a věci.
Oblékl jsem se do své uniformy, zkontroloval obsah peněženky a do ruky si vzal knihu, kterou jsem dostal od Eriky, Utrpení mladého Werthera.
Kanady jsem si ani nezavazoval. Proč taky.
Zanedlouho mě z nich stejně vyzují a svléknou i z uniformy.
Poděkoval jsem všem za poskytnutou péči.
Hledal jsem očima sestřičku Janu, ale nezahlédl jsem ji.
Té jsem chtěl poděkovat za to, jak byla u mé postele první noc.
Když jsem zavřel oči, ucítil jsem, jak mi držela a hřála mé ruce.
Uvědomil jsem si, jakou sílu a význam má takový stisk ruky pro člověka.
Sanitka čekala dole před budovou.
V doprovodu sestry jsem sešel z poschodí a nasedl do sanitky.
Lékař, který v ní byl, řekl řidiči, že může vyrazit. Sanitka jela bez sirény.
Lékař usoudil, že nevypadám na nebezpečného blázna.
Usmál se na mě.
Tak co? Stálo ti to za to?
 
 
 
 
Dali mě na Uzavřené psychiatrické oddělení ve šternberské nemocnici.
Lékař v ošetřovně se mě ptal, jak se cítím, jestli si uvědomuji, co jsem udělal, jestli vím, kde jsem.
„Už se cítím lépe. Ano, vím, co jsem provedl. Nacpal jsem se léky, které jsem ukradl mámě a měl jsem vážný záměr spáchat sebevraždu. A jsem v blázinci. V pakárně. Stačí?“
„Léčíte se na nějakou nemoc?“
„Na alkoholismus v místním Protialkoholním oddělení a pak prý mám cukrovku. Držím dietu, inzulín si naštěstí nemusím píchat.“
„Vy jste utekl z oddělení? Oni dodnes nemají informaci, kde jste a co je s vámi?“
 „Neutekl jsem. Byl jsem na řádné dovolence. Už při odjezdu na ni jsem věděl, co chci udělat. Zemřít. Byl bych rád, aby je někdo informoval, že jsem tady. Když jsem na živu. A že jsem doma nic nepil. Chtěl jsem zemřít střízlivý.“
„Člověče to, co jste provedl, je horší, než si vypít do němoty! Zařídím to. Zavolám kolegovi Zbořilovi, že jste pro změnu u nás na oddělení. No ten z vás bude mít radost…“
Do ošetřovny vstoupil starší lékař.
„Nový příjem?“
„Ano pane primáři. Má za sebou suicidální pokus léky. Přivezli ho z Brodu. Tady má dokumentaci.“
Primář se začetl do mých papírů a nepromluvil ani slovo. Pak mlčky odešel.
Otočil se.
Jen asi nechápal, proč jsem v německé uniformě.
Pokýval hlavou, ano ano, jste u nás správně…
Lékař řekl sestře, aby mi provedla odběr krve.
„Jen si berte, dokud ji mám. Jak říkám vezměte si jí, kolik chcete, třeba je to ta zlá, špatná.“
Na Uzavřeném oddělení jsem si mohl říct, co jsem chtěl. Nikdo to stejně vážně nebral. S vážnou tváří vyslechli každého, každou pitomost.
Kolik už tady měli zneuznaných vynálezců?
Kde už mohl svět být, kdyby je nechali tam venku dál tvořit, vynalézat motory na vodu a roztáčet všechny jejich perpeta mobile, létající koberce, neviditelné pláště, tabletky nesmrtelnosti.
Do ošetřovny vstoupili dva mladší muži oblečeni do bílých plášťů.
Byli to ošetřovalé. Dva urostlí pořízci.
Jejich úkol byl, uhlídat bezpečnost a pořádek na oddělení.
Někteří pacienti byli agresivní a jejich chování bylo nevypočítavé. Ošetřovatelé byli připraveni zasáhnout i za pomoci hrubé síly.
„Pánové vás doprovodí do šatny. Váš oděv bude uložen, boty také. Peněženku si můžete u sebe nechat, ale hlídejte si ji. Bohužel se tu krade. Máme zde také kleptomany.
Tu knihu si vezmete na pokoj, nebo ji máme uložit do depozitáře?
Máte u sebe nůž? Nesmíte mít na oddělení žádný ostrý předmět.
Ani malý kapesní nůž.
Holení máte?
Ne?
Stejně bychom vám je museli odebrat také. Žiletky jsou na uzavřeném oddělení nepřípustné.
Dochází k nám pravidelně holič, oholí vás zdarma.
Jak si uložíte tu uniformu, máte odvahu chodit v ní, tak od nás dostanete ústavní pyžamo.
Pokud vám bude zima, dáme vám také župan. Bez opasku. Opasky, tkaničky a provaz jsou na oddělení zakázány.
Jestli nemáte přezůvky, žádný problém. Vyfasujete je.
Pak vás pánové doprovodí na pokoj, na kterém budete po dobu pobytu ubytován. Máte-li nějaké otázky tak se ptejte hned.“
„Chce se mi spát.“
„Pokoje se odemykají až před večeří. Žádné polehávání.
Přes den je vám k dispozici tady ta velká společenská místnost. Pacienti pospávají přes den v křeslech.
Nevyhledávejte nějaké konflikty! Nebo vás, tady pánové, zpacifikují a dostanete zklidňující injekci.
Nemáte-li otázky, tak můžete jít, pánové vás doprovodí k šatně.“
 
Vysvlékl jsem se z uniformy, vyzul jsem se z kanad a předal je do úschovy.
Vyfasoval jsem modré pyžamo a modrý župan bez pásku.
 Protože oběsit se na pásku od županu lze i na klice u okna. Tak zvaně nakrátko.
 Papuče nebyly nové, někdo je už přede mnou určitě nosil. Bylo mi všechno jedno.
První týdny jsem byl zcela apatický.
Kdyby kolem mne hořelo, tak bych nevstal z křesla, abych se ukryl do bezpečí. Hoří?
 No tak shořím!
Potají mě sledovali ošetřovatelé i sestry.
Jak se chovám a reaguji, to zapisovali do dekursu a ten si denně četl jak ošetřující lékař, tak primář.
Po týdnu pobytu jsem měl první vizitu.
 Cítil jsem se normálně, normálně v blázinci, normálně v pakárně.
 Dostával jsem několik tablet léků, ráno, v poledne i večer před spaním. Neptal jsem se, na co jsou.
Na co? 
No přece na hlavu!
 
V ošetřovně seděl za stolem primář, ošetřující lékař, staniční setra a sociální pracovnice.
Primář se na mě podíval. Dlouze, tak jak to primáři dělají.
„Posaďte se, pane Wolfe. Tak jak se u nás cítíte?
Tady čtu, že jste měl nějaké iluze…Poruchy vnímání reality. Ještě vidíte a slyšíte toho ďábla a smrtku?“
„Já s nimi mluvil a …“
Nenechal mě domluvit.
„Děkuji vám. To je vše. Můžete odejít. Sestro, zavolejte dalšího!
U nás si poležíte, odpočinete, uvidíte, že se vám tu bude líbit. A až ty hlasy odezní, no tak vás pošleme domů…“
No tak mi nevěřte!
 Zvedl jsem se a opustil ošetřovnu. Posadil jsem se do křesla v hale a zavřel oči.
Znovu jsem si rozebíral svoji situaci, a jaké mám vyhlídky. V blázinci nic moc.
 
 
Každé ráno nás vyhnali z pokoje, abychom se šli umýt. Umyvárna byla plná.
Chtěl jsem si vyčistit zuby, ale neměl jsem kartáček ani zubní pastu. Tak si to budu muset nějak zařídit, aby mi je někdo koupil v kantýně. Šmudlil jsem si zuby prstem ruky bez zubní pasty. Bylo to naprosto zbytečné. Nikdo z přítomných pacientů se nad mým počínáním nepozastavil. Bylo by jim to jedno, i kdybych si zuby čistil štětkou na WC, nebo smetákem na zem.
Umyl jsem se a utíral do ústavního ručníku.
Díval jsem se do zrcadla, jak mám zarostlou tvář. Na holiče jsem se těšil. Strnisko rostlo a bylo mi to nepříjemné.
V tom někdo zařval.
„Kurva kdo mi šlohl zuby?!“
Začal jsem se nahlas smát.
Tak tohle je opravdu blázinec. Ukrást někomu z umývadla zubní protézu, to je věc nevídaná. Na co komusi bude?
Po ranní očistě nás vyhnali z pokojů do haly. Světnice zamkli na dva západy.
 
Ošetřovatelé v kuchyňce krájeli bochníky chleba na tenké krajíce.
Připravovali snídani asi pro třicet cvoků uzavřeného oddělení.
Takto nakrájený chléb byl vyskládaný na velkém zeleném tácku.
Rohlíky byly jen občas.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička