Poslední návštěva

Mírně přibrzdil, když vjížděl do levotočivé zatáčky několik set metrů od vesnice, kterou důvěrně zná. Kdoví, jak jej Venda přivítá? Jednou se tato smutná životní kapitola musí uzavřít. A jak jinak, než tak, aby z toho opět vybruslil jako vítěz. Nechce nikdy prohrávat. Proč by se s tím měl smiřovat, když má po boku tak úžasnou bytost. Tu, která jej ještě nikdy nezklamala. Vždycky mu černý podal pomocnou ruku. Nikdy si nepřipouštěl, že dotyčný ochotný pomocník jednou přijde a řekne si o účet i s úrokem. Ono to nějak dopadne. Všechno vždycky jaksi dopadlo. A pokaždé vyšel s velkou výhodou.
„Cha,“ usmál se, jako by už sbíral vavříny.
Opět šlápl na plyn, když vyjížděl ze zatáčky. Cestou přes vesnicí nepotkal ani živáčka. Nepřemýšlel o tom, ale současně to považoval za kladné znamení, jako by už počítal s tím, co bude následovat. Jeho škodovka mručivě šplhala do kopce kolem malé kapličky s Pannou Marií. Vždycky mu byla trnem v oku. Při pohledu na ni si jenom odfrkl. Věděl, že nejvíc vadí jeho černému příteli.
Zastavil u domu svého bývalého kamaráda. Vesnice byla jako po vymření. V té době tady býval vždycky klid.
Zazvonil krátce, jakoby ledabyle. Přes ledové sklo se objevila mužská postava.
Dveře se otevřely.
„Nevím, jestli mám náladu tě vzít dál,“ Vendelín vyslovil, co měl na srdci. Několik deci vína, které si předtím dal, to podtrhávaly.
„Venďo, je nejvyšší čas, abychom si promluvili,“ řekl Dominik, když zavřel dveře od ulice.
„Nevyháním tě, samozřejmě… Ale sereš mě. Pojď do kuchyně!“
Dominik si sedl na židli u stolu, kterou měl nejblíž.
„Dáš si kafé?“
„Ne! Mohlo by tě to obtěžovat.“
„Nedělej se… Já jsem ti nikdy neublížil. Totéž ale nemůžu říct o tobě. Nejde zapomenout, jak jsi mě kdysi zbil na oslavě. A pro úplnou blbost. Tím jsi mě ponížil, že si to neumíš ani představit…“ Vendelín chtěl pokračovat.
„Nedělej ze sebe dámu! O hovno šlo. A nakonec ses mohl bránit. Kdo ti za to může, že ses nechal zmlátit?“ zeptal se Dominik s úsměvem.
„Tak já ti něco řeknu. Když ty někoho ponížíš, takřka popliveš i před lidmi, tak je to podle tebe v pohodě. Ale běda, když se tě někdo jenom slovem dotkne. Hned vyskakuješ, jako by šlo o něco světoborného. Bít se umíš, ale jsi obyčejný ubožák, abys to věděl!“
Vendelín si upil hlt vína, protože mu vyschlo v krku.
„Dome, nechtěl jsem ti to říct, ale musím. Ty bys měl nejvíc držet hubu a krok. Nepřerušuj mě!!“ nedal se Vendelín zastavit a pokračoval. „Umíš si vůbec představit, co by udělala tvoje žena, kdybych jí řekl o tom, jak jsme si někdy spolu užívali? Už to vidím, jak by tě vymetla z domu jako staré harampádí. Řekl bych to klidně celé tvé rodině a byl bys vyřízený.“
„A tobě by to nevadilo, chceš říct?“ zeptal se jízlivě Dominik.
„Moje rodina dávno ví, že nejsem žádný svatoušek, a také si na nic nehraju. Ty ze sebe celý život děláš dokonalého. Ode všech vyžaduješ, aby se ti klaněli. Jsi hlavně úspěšný manipulátor. Malý, všivý makiavelista,“ ulevil si Vendelín.
Dominik byl moment v šoku, ale hned se vzpamatoval. Mlčky vstal. Došlo mu, že to musí vyřešit jednou provždy. Udělal pár kroků k Vendovi, jako by mu chtěl něco zblízka říct. Rázně otevřel šuplík v kuchyňské lince. Vzal největší nůž, který mu padl do oka. Bývalému kamarádovi vrazil čepel do srdce. Ten zalapal po dechu.
„Dome, probo… ha,“ a ztichl.
„Sám sis to zavinil!“ zasyčel Dominik.
Vendelín se pomalu sunul k zemi a jeho bezvládné tělo padlo na hrudník. Ještě něco nesrozumitelně zašeptal a zachvěl se v křeči umírajícího.
Dominik si uvědomil, že odsud musí rychle vypadnout. Rychle, ale nikoliv zmatečně. Zamyslel se, čeho všeho se chytil. Střenka nože. Došlo mu, že ta bude smáčena krví, která otisky zlikviduje. Utřel rukojeť šuplíku, opěradlo židle a kliku u dveří. Ještě se zamyslel. Vybavil si přesně, jak sem přišel. Nedotkl se ničeho jiného. Dveře zavřel přes čistý kapesník. Totéž udělal, když vycházel z domu a opět utřel kliku. Nenápadně se rozhlédl. Štěstí měl na své straně. Daleko široko bylo ticho a pusto.
Nasedl do auta. Usmál se, když si uvědomil, jak je dobré, že si kdysi dal kšiltovku pod palubní desku. Nasadil si ji, přidal tmavé brýle a pohlédl do zpětného zrcátka. Uvědomil si, že by ho nikdo nepoznal, ani kdyby kohokoliv potkal. Žádnou čepici nikdy nenosil. Nastartoval a pomalu se rozjel.
„Nebojíš se?“ ozval se mu v hlavě známý hlas.
„Na co tě mám?“ odvětil otázkou. Vzápětí si uvědomil, že to chce trochu pokory. Alespoň té hrané.
„Kamaráde můj, nechtěl jsem se tě dotknout. Ale vím, že jsi mocný a když chceš, tak umíš úplné zázraky. Přece bys mě v tom nenechal.“
„I v Ostravě jsem ti kdysi držel palce. Vzpomínáš si, jaký jsi dělával bordel? Ze všeho jsem tě vysekal,“ nedal se hlas černého.
„Neboj, však jsem ti vděčný, tak si na mě nemusíš stěžovat.“
Černý se již neozval.
Dominik věděl, že to má zase v kapse.
Přeřadil a přidal plyn…