Hook 07-11-13

První dáma, manželka Taťky Miuoše, paní Zemanová, je smutná, protože lidi si z jejího starýho dělaj prdel, což nemá bejt, jelikož de vo hlavu státu a kde je elementární slušnost a úcta a adorace a mlácení hlavou vo podlahu a fakt se jí nelíbí, že první co, když se její starej někde rozbije, se dělaj testy na chlast, řeší se, kolik měl zasejc ten starej bard voltů v žíle a ministr zdravotnictví Holcát rozdává žurnalistům notářsky ověřený dobrozdání, že byl Miuoš vyjímečně střízlivej a teď naposled s tím kolenem na kaši to taky nebylo vod národa hezký, jak se do Miuoše všichni navezli a přitom ta storka byla jednoduchá, prostá až nudná, tedy šlo vo to, že Miuoš byl v Lánech a jelikož je hlídanej,

chodila okolo zámku noční hlídka a spolu s tou hlídkou chodil i Miuošův malej milej zlatej retrívr Darcy, se stříbrným japonským náramkem proti stresu na přední levé tlapce a noční hlídka si s retrívrem povídala, jak už to hlídky dělaj a škádlili se a dováděli a pak už mělo bejt střídání, a že jako „Darcy domů!“ a Darcy nechtěl, neb je vzpurnej a noční hlídka, unavená a těšící se na kavalec v zámecké zbrojnici byla furt víc a víc nasraná a otevřený dveře do zámku a Darcy trucovitej a hlídka na něj „táhni hajzle“ a Darcy vycenil zuby a drámo děsný a noční hlídka vykopla a perfektní placák a Darcy letěl jak dělová koule a hembal tlapkama a shrnoval všechno, na co dosáh, včetně koberce, kterej tam po sobě zanechal zpustlý feudál, a pak ležel v koutě a oddychoval a v hale neuklizeno a tépich nakřivo a srolovanej a hlídky se vystřídaly a do toho si promnul svá uhrančivá očka Taťka Miuoš, jelikož mu ledviny hlásily, že přišla jeho chvíle a von se posadil a kouk do nočníku a zaklel, protože to Hašek s Tejcem po sobě před odchodem nevylili, tedy nočník plnej až po okraj a klika byla, že Zdeněk Škromachů se k nim nepřidal, protože to dělá doma do bazénku, jelikož by to jinak přeteklo a Miuoš zaklepal baldachýnem a na duchnu slítla džípíeska a von ji nastartoval a nadatloval jako cílovou destinaci hajzl all inclusive a vyrazil a šel a šel, přes sedmero kopců a sedmero řek a v duchu klel, že je lánskej zámek tak rozlehlej a láskyplně vzpomínal na suterénní cimru, kterou má na Vysočině a říká jí chalupa, kde zabloudit nelze a hajzl je furt nadosah, nějakej a šel a už nemoh a hotovej a pěna u huby a lapání po dechu a bušení srdce a mrákoty a tlak vystřelenej až někam do stratosféry a von sebou unavenej fláknul, tedy tak jako prezidentsky poklek a menisky se rozjely jak zoubky vod zipu, vystartovaly jak nadržení plnokrevníci a koleno se zploštilo a zdeformovalo a zabolelo a už mu tak zůstalo a von z posledních, ze dna vyhráblejch sil zvolal „pomoc“ a kles a zvad a ztich a zhas a ochranka přiběhla a když ho viděli, tak ten služebně nejmladší skočil pro rudlíka a vezli ho k autu a naložili a vyjó Karle a do špitálu a Motol ve smyku, co nám tady zase ten virotik udělá za paseku a von Miuoš bledej a hele, von možná ani nemá zbytkáč a udělali mu odběr krve na chlast a jelikož nechtěli riskovat, tak tu krev odebrali jednomu stážistovi a fakt nula promile a Miuoši dobrý a cože? co s tím kolenem? – serte na koleno, kolegové, důležitý je, že můžem deklarovat, zdokumentovat a odpřisáhnout, že v odebrané krvi nebyl ani náznak čehokoliv, co připomíná chlast a možná jsem si teď pár věcí vymyslel, možná si řeknete, že je to děsná píčovina, co sem dnes nadatloval, ale mě se prostě nějak při čtvrtku nechtělo rozebírat, co kdo z našich velectěných zase kde posral, protože si myslím, že i takovýto v přátelském duchu pojatý esej o všedních starostech a trápení našeho encefala, má mít svůj prostor, své místo a své nadšené adorující davy.
Tak.
Tačvúd s Gekonem se mne ráno ptali, co je to encefal. Musel jsme pokrčit rameny, neb fakt netuším.
Dnes bude podobně jak včera. Tedy nic moc. Prostě bude chcát a foukat a neuděláme s tím nic.
To je vše.