Náš pobyt v Chrudimi

Po ubytování v penzionu, jsme se šli jen trochu projít a prohlídnout okolí, kde koupit něco ke snídani, kde se vaří a tak podobně. Já po všech těch dojmech měl nějaké zažívací potíže a tak jsem se normálně pozvracel. Tudy měla strach, jestli to nebylo i z granulí. Cestou bylo dost vedro a jí se zdálo, že se zkazily. Hned ráno našla prodejnu pro zvířata a tam jí nabídli nějaké lehce dietní granule, protože ty mé neměli. Celkem mi chutnali a hlavně – už mi bylo dobře.

Prošli jsme celou Chrudim, na oběd se stavili na náměstí v hospůdce, „tam vám to vonělo“. Myslíte, že mi dali z těch jejich dobrot alespoň ochutnat? Ani náhodou! Vedli takové ty „rozumné řeči“, jak je to pro mne škodlivé a že musí mít rozum a neubližovat mi těmi jejich dobrotami. O vodu pro mne, to jo, to si řekli. Obsluha mi ji donesla v misce od nějakého smradlavého margarínu. „ No fuj! Tohle pít nebudu“! Vzal jsem misku s vodou a vylil jí. Obsluha mi vodu donesla opět v té hnusné misce, vylil jsem ji zas. Asi pětkrát mi to udělali, to už se tím bavili, pak mi přinesli vodu v porcelánové misce na polévku, tu jsem vzal na milost a napil se. Představte si, že mi další den zase zkoušeli. Šli do té samé hospůdky a zase mi obsluha donesla vodu v misce od margarínu, tak jsem jim předvedl svůj kousek s vylitím vody. Tentokrát jim to stačilo třikrát a pochopili. Jen se mi smáli, jestli nejsem převtělený nějaký „von“.

Nechodili jsme jen po hospodách, abyste si nemysleli. Navštívili jsme v Chrudimi zámek, kde nám dovolili, že mohu s nimi dovnitř, jen že mi nesmí položit na zem, ale nosit. Je tam i hřebčín, tam to krásně vonělo koňmi! Vyšli jsme si i na Kočičí hrádek, co jej postavili pro zámecké děti. Výlet by to byl hezký, jenže vedro až moc. Cestou zpět jsem s sebou flákl do stínu pod keř a odmítl jít dál. Až jsem si odpočinul,  tak teprve byla se mnou řeč. Tudy se ode mne ani nehnula a hlídala, abych si zdřímnul. Jednou mne vzali i na zámek Kačiná. Tam jsem směl dokonce chodit s nimi prohlídku po zemi po svých. Vešli se mnou do místnosti a já v první chvíli úplně zkameněl-bylo tam cosi velkého (byl to vycpaný býk) a nebylo to přitom nijak cítit životem. Ne že bych se bál, to bylo překvapením.

Jeden večer zase začali dávat věci do té velké taška a já už věděl, že to znamená zase cestu autem na dýl. Samozřejmě jsem si je celou noc hlídal, co kdyby na mne zapomněli?

Kdepak, ráno vše nanosili do auta a nakonec mi dali široké pevné (říkají tomu –auťácké) kšíry a připnuli vzadu na sedačku.

Cestou jsme dojeli do Kutné hory a dali delší procházku po ní. Pane jo, byla nádherná. Jen jsem nevěděl, že to je jedna z prvních cest s dědou a Tudy. Oni vůbec dost courají, budiž jim k chvále, že všude se mnou.