A jak dál?

No to víte, jak jsem se sešel s ostatním, tak jsme si štěkli navzájem, co nového. Když jsem byl tam, kde to neznám, to jsem se držel u Tudy jak klíště, 5-7 metrů od ní a dál ne. Jednak jsem ji hlídal, aby se jí nic nestalo, jednak jsem si ji hlídal, aby se mi neztratila. Doma, to už je něco jiného, to jsem lítal, až mi hubovala, ale nechal vylítat. Já miluji míčky. Na vycházkách jsem nejradši, když mi je hází, ale nevracím-ať si ho vybojuje, já si pro něj musím doběhnout, tak ať má taky nějakou zásluhu. Hodí mi míček, donesu ho, ale nedám, pereme se o něj a to já miluji.Teď mi začali kupovat větší míče. Páni, to je bžunda jsou velké, do tlamy se nevejdou a krásně se kutálí. No jo, jenže dlouho nevydrží, obvykle je nakonec prokousnu. Nedávno přinesli těžší velký míč-prý basketbalový, ten drží. Měl jsem i kopací, ovšem to mi neznáte, našel jsem šev, překousal ho a už to šlo jak na drátkách. Za chvilku jsem vydoloval duši a tu prokousl. To byl úlovek. Tudy moc nadšená nebyla, jenže já jo.

S tím velkým, basketbalovým jsme začali chodit na hřiště z písku, tam to lítalo. Tudy šla do jednoho konce a děda do druhého, hodili míč a já už jel. Nikoho jsem nechtěl k němu pustit. Umím i hlavičkovat, posadím si míč z boku za krk a už si ho vedu kam chci. Akorát, že jak jsem menší, tak se (kort ve vedru) brzo uženu a i když mají pití pro mne s sebou (samozřejmě mi nedají uhnanému pít hned), tak mám do 30minut dost. Pak mi nechají oddechnout, napít a někdy je ukecám o přídavek, jindy řeknou dost a jde se. Ještě se děda rozhodne zajít na jedno a já si lehnu do stínu venku pod křeslem a čekám, až ho vypije a jdeme domů.

Přes cestu máme u nás potok(říká se mu Vejprnický) a za ním je príma louka, akorát na naše psí vyběhání a seznamování. Tam jsem potkal i jiné kámoše. Někdy Tudy jejich páníčkům o té louce řekla a domluvila kdy a sešli jsme se, jindy jen tak, ale fajn je, že ještě neznala skupiny pejskařů a už se jí povedlo, že mi(puberťáci psí) se naučili to, čemu se teď říká- „socializace psa“. Přitom je to jen o tom, že s někým si sednete a s někým ne, stejně jak lidi. Ono do dospělosti blbneme a chceme se bavit a hrát, pak přijde doba, kdy si to chceme vyříkat, jaký jsme „kingové“a že na nás nikdo nemá, až tohle přejde, tak většina nás je bez problémů a sneseme se skoro s každým( pár nepřátel máme, ale to se dá uhlídat), taky se naučíme, že nejen naše paničky, ale i psí dámy mají na nás navrhc a máme je respektovat.