Došla jsem na pokraj
z kterého návrat není
v krvavých střevících
po cestě přes kamení
objímám prázdnotu
topím se v beznaději
myšlenky na scestí
a ruce co se chvějí…
Došla jsem na pokraj
kde nejsou žádná světla
vichřice odnikud
za mnou mé stopy smetla
smutky jsou vtíravé
maj barvu po rubáši
i nebe nade mnou
na chvilku měsíc zháší
…a já se – ještě plna slasti
za řevu hromu řítím do propasti…
To je hodně depresivní... ale krásné... že by odklon od lyriky k existencionalismu?
Má to sílu.
Evi, já ani tak moc neřeším literární směry, jako spíš píšu tak, jak se přávě cítím. No... a občas se prostě cítím pod psa ;-)
Já taky moc literární směry neřeším. Pod psa se občas cítíme každý... přeji ti, aby to brzy přešlo.