Na přelomu

do hajzlu s návštěvou takhle časně k ránu! –

za okny svítá, noc slábne v ozvěnách –

přilehli ke mně (asi, že z celofánu)

dva průsvitní známí – Svědomí a Strach

lehli si ze stran (zatím dramaticky

den dral se dovnitř, jak smyslů zbavený…) 

čekal jsem stejné kecy jako vždycky

s peřinou vmáčklou mezi koleny

že proč to dělám – jestli je mi ouvej,

jestli se bavím, nebo jen tak ze zvyku

vzbudím půl města (ach noci, neodplouvej!) –

když se dám k ránu nahlas do křiku

ať se jim svěřím, vždyť už kolikáté

ráno se děsím v stejný okamžik… –

chtěl jsem jim říct… jenže táhlo na půl páté,

tak jsem se vzbudil, a spustil hrozný křik…