Za těch skoro třicet let, co jsem žil v Německu, jsem občas zašel do malebné hospůdky „Zum Schwejk“ (U Švejka) ve Wiesbadenu. Je to takzvaná „Stehkneipe“ (hospoda ve stoje), to znamená, že je tak malá, že většina hostů pije pivo ve stoje. Kolem podkovovitého výčepního pultu, jehož užší strana ústí do kuchyňky, je osm hokrů pro ty, co se hodlají zdržet déle. Uvnitř podkovy jsou dvě výčepnice a jinak žádný perzonál. V celé místnosti se pak tlačí všichni ostatní hosté ve stoje. U pultu se kromě piva může konzumovat něco malého, já jsem si tam nejčastěji dával krajíc chleba namazaný tatarem, zvrchu ogrilovaný a posypaný pažitkou. K tomu jednu točenou „plzeň“ a bylo mi blaze.

Když jsem tam přišel prvně, pomyslel jsem si: „Co je tohle za blbost, pít pivo ve stoje?“ Teprve potom jsem pochopil, že tato hospůdka, jen o něco větší než trafika, má svůj nezaměnitelný půvab a přátelskou atmosféru. Publikum je zde smíšené, asi dvě třetiny mužů a třetina žen. Už jen tím, že stojíte s půllitrem piva v chumlu lidí stejně žíznivých, zjišťujete, že se daleko lépe bavíte než v jiné restauraci. Tady každý osloví každého, kdo zrovna stojí vedle něj a je úplně jedno, že se vůbec neznají. Ty dvě dívenky u píp vlastně nemohou z podkovy ven, takže si lidi všechno podávají sami přes hlavy ostatních. I placení se řeší podáváním peněz přes pomocné ruce.

Jednou jsem měl trochu melancholickou náladu a hodlal jsem se zdržet déle, abych si ji napravil. Podařilo se mi dostat se k volnému hokru a objednal si grilovaný tataráček a pivo. Vedle mne po obou stranách se uvolnily hokry, což jsem využil k tomu, abych se snadněji protlačil na WC. Na pultu u svého hokru jsem nechal ležet cigarety a zapalovač, aby bylo vidět, že zde už někdo sedí. Když jsem se vrátil, byly mé věci, včetně piva odsunuty o jedno místo vlevo a dvě krásné dámy se mi omluvily, že mě musely odsunout, protože chtěly sedět vedle sebe.

„To je v pořádku“, řekl jsem a napil se zhluboka správně temperované „plzně“.

„Takže se na nás nezlobíte?“, ujistila se ta vedle mne.

„Ne, naopak je mi ctí sedět vedle tak atraktivních dam“, zalichotil jsem jim.

„Vy ale asi nejste odtud, že ne? Máte slovanský akcent, jste turista?“

„Jsem Čechoslovák z Prahy“, řekl jsem stručně a nehodlal se dále s ní bavit.

Načež si dámy začaly spolu něco povídat a já se ztrácel ve svých myšlenkách. Napadlo mě, jak asi musí bolševíci zuřit, když mne odsoudili na 18 měsíců za to, že jsem nic neprovedl, pouze opustil republiku v době, kdy se kolem našeho bydliště na Vinohradech u rozhlasu střílelo a muniční vozy okupantů vybuchovaly jak petardy, díky odvážným a neozbrojeným lidem. S kramlí a krabičkou sirek se bojovalo proti ruským tankům, krerým se prorazily a zapálily nádrže nafty umístěné na korbě.

„Co asi dělá Čechoslovák z Prahy ve Wiesbadenu?“, ozvalo se do toho vedle mne.
„Mám zde asyl, jsem tu na trvalo“, řekl jsem opět stručně a pomyslel si co budu dalekosáhle vysvětlovat této mondénní blondýně. Jenže ona si nedala pokoj, a bez ohledu na svou přítelkyni se otočila zcela ke mně s přímou otázkou: „To jste tedy zažil ruskou okupaci, a oni vás sem pustili?“

„Já jsem se jich prostě neptal a tak jsem byl v nepřítomnosti odsouzen na 18 měsíců na tvrdo, a ztráta majetku. Takže vidíte, vedle jakého vyvrhele sedíte, dejte si na mne pozor!“ Dáma se zamyslela a řekla: „Nojo, víte my Němci tady na západě nemáme ponětí, co se tam děje.“ Její dost ošperkovaná přítelkyně se předklonila ke mně a zeptala se nechápavě: „Vy jste ze Zlaté Prahy? A to jste odtamtud utekl sem do obyčejného Wiesbadenu?“

„Představte si, že ano! On totiž Wiesbaden mi tu Prahu připomíná, i když je menší, ale leží v Evropě na stejné rovnoběžce, má také hodně kostelů a věží a krásných budov a také zde teče řeka. Ovšem na rozdíl od Prahy je zde svoboda, nevládne tu partaj gaunerů a studenti se zde neupalují na ulici!“

Dámy pozitivně přijaly moji osvětu, a když odešly, napadlo mne: „Jestlipak se ještě někdy podívám k originál Švejkovi v Praze?“

O léta později, když jsme se oženil s Moravěnkou Jitkou a přijeli do Prahy, jsem měl takový nápad: „Víš kam bychom si dnes odpledne mohli jít sednout? K originál Švejkovi v ulici Na Bojišti.“

„To by mne tedy zajímalo, to víš, nejsem Pražanda, a už jsem o tom tolik slyšela a četla, ale ještě nikdy v životě jsem tam nebyla!“

Jaké však bylo zklamání, když hned u vchodu nás zadržel nějaký důležitý „pingl“ se slovy: „Počkat, co tu chcete? Jdete sem na večeři, nebo co?“

„Protože jsou čtyři hodiny a je na večeři brzy, tak si chceme dát jen kávu a zákusek.“

„Tak to nejde, tady už máme prostřené stoly pro večeře“ a vytlačil nás ven ze dveří. A tak jsme se tam dodnes nepodívali, přešla nás chuť na Švejka, a asi se tam už nikdy nepodíváme. Aby číšník drze vytlačoval hosty z lokálu ven s tím, že když nechtějí večeřet a přicházejí sem jenom na kávu s moučníkem – to je tedy rarita, která nemá nikde jinde ve světě obdoby! To je totiž český Švejk…