Po dva a dvacáté

Po dva a dvacáté,
obléká mě tma,
jak na tělo, tak i na pyžamo,
a svlékne se ze mě, ráno,
možná již budu vzhůru,
možná taky ne,
nenávidím tuhle můru,
ať v hlubinách si zůstane.
Kdo je šťasten nevidí tmu,
nevidí prý nic než světla zář,
nevidí prý zlo a špatnost,
kouká na konec tunelu,
přímo na jeho konec,
v dáli slyší možná zvonec,
žádný umíráček,
jen k obědu nedělnímu,
pobízí,
a nás ve tmách,
k obrácení zraku k světlu,
pobízí.

Po dva a dvacáté,
tma zločiny kryje,
a pravda prej že hnije,
no kdo ví,
možná přízraky,
v převtělené zmije,
poutají ji,
v hříchu,
utopie,
ke hříchu,
zmaru.

Po dva a dvacáté,
v televizích fůra nahých slečen,
láká tě svým tělem,
abys i ty byl s nimi svlečen,
ale co tvůj stud,
no jo, vždyť se nikdo nedívá,
do tvé hlavy,
nikdo si nepročítá,
tvé představy,
třeba už všichni spí,
ale já ne,
tulím se ke světlu,
které nepřichází,
neboť ho k sobě nepustím,
nenávidím temnotu,
a přesto v ní musím žít,
jako my všichni,
kteří výsměchem jsme společnosti.