Isabelle Autissierová: Náhle sami

Moderní lidé, od psacích stolů prosklených kanceláří, zvyklí na hotovky a zcela odtrženi snad i od základních dovedností přežití. Robinson byl taky nešika, ale učil se. Měl kus zdravého selského rozumu. Louisa a Ludovic jsou autorkou mistrně vykresleni jako lidé, kteří v ještě drsnějších podmínkách musí těžit a přežívat z ještě chatrnější schopnosti přežít. Vystupuje zde na povrch jejich fyzická nešikovnost, nepraktičnost, neschopnost unést tíživou a v podstatě beznadějnou situaci a neustálé vědomí hrozící smrti hladem a umrznutím. Navíc jsou dva, jsou mladí, zamilovaní a jejich vzájemná láska dostává notné trhliny.

Na druhé straně ale to, čím ji zpětně zašívají, má obrovskou sílu.

Touha utíkat do snů, do spánku, už nikdy se neprobudit, nebo se probudit z té noční můry. Jste na kamenitém ostrově, který většinu času bičují deště, studeno, později sníh a vánice. Není tu nic k jídlu, jen tučňáci. Smrduté maso, všudypřítomní hlodavci a vlezlá zima. Naděje, kterou střídá sníh… Fyzické strádání si začíná vybírat svou daň.

Stupňující se děj vás nenechá vydechnout)

Čte se to všechno jedním dechem. Je vám zima, cítíte nepohodlí, úzkost a strach, který cítí Louisa i Ludovic. Skvěle propracované charaktery obou postav vás pustí do svého uvažování, do tajných koutů, kde lze vyslovit i to, co se vyslovit nesluší. Ludovica budeme vidět vnějšíma Louisinýma očima, ovšem Louisu si můžete vychutnat do každého detailu. Soucítila jsem s ní. Když byla naštvaná, když byla krutá, když se rozhodovala pouze v rámci boje o přežití. Soucítila jsem s její lítostí, slzami a i když ji ke konci příběhu může povrchní čtenář hodnotit různě, myslím si, že hloubky, do kterých autorka šla, dají každému velkou šanci jí porozumět.

Ukázka:

„Podle propočtů v sešitu musí být konec dubna. Svítá až pozdě dopoledne. S jejich pravidelnými aktivitami, s ranním cvičením, s denním pracovním plánem je konec. Od chvíle, kdy zmizela zvířata a kdy se rozbil velrybářský člun, jedou na volnoběh. Posledních čtrnáct dní sporadicky padal sníh, bylo nutné ho odklidit, aby se dostali k potoku, který se často pokrývá jemnou ledovou krustičkou.

Dny je obtěžují. Chtěli by spát, spát, aby zapomněli, spát a jako zázrakem se probudit z příliš dlouhé noční můry.

Rozhodli se, že omezí příděl na jednoho tučňáka na osobu a den. Nejlepší kousky smaží v poledne na lachtaním tuku, zbytek je podivná směs, ve které nechávají hodiny dusit cáry masa, rozdrcené kosti, a dokonce i kůži, jíž dříve opovrhovali. Ráno a večer tuhle polévku co nejvíc naředí a teplá voda, kterou si plní břicha, jim poskytuje krátký pocit nasycení. Po zbytek času jim žaludek kroutí hlad, klepou se z něj, točí se jim z něj hlava, mají z něj náhlé mžitky před očima a paralyzuje je natolik, že si připadají jako omotaní pavoučí sítí.“

Příběh je rozdělen na dobu TAM a TADY, část knihy je psána v době, kdy zajetí ostrova skončilo. Potýkat se ale s následky toho, co se tam událo a s mediálním zájmem je jen další zátěží. Až se dere na mysl otázka, jestliže autorka sama čerpala ze zkušeností se svým ztroskotáním, jestli náhodou neuvažovala o něčem podobném, o čem se dočteme v závěru knihy.

Jak hodně taková zkušenost zdeformuje charakter člověka?
Jak moc nelze nikdy plně překonat posttraumatický syndrom?

O autorce:

Isabelle Autissierová je francouzská mořeplavkyně a spisovatelka. Vyrůstala poblíž Paříže, ale jejím životem je moře a město La Rochelle. Vystudovala zemědělské inženýrství, obor rybářství, v roce 1991 jako první žena obeplula svět. O tři roky později během sólové plavby ztroskotala a od té doby závodila už jen jako člen posádky. V 90. letech 20. století své mořeplavecké zážitky popisovala v kratších reportážích, později začala psát romány. Její knihy jsou úspěšné u čtenářů, získaly i literární ceny. Tento román Náhle sami byl v širší nominaci na prestižní francouzskou literární cenu – Prix Goncourt. Je předsedkyní francouzské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF).

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz