Hendrik Groen – stařík, který ví svoje


15. března 2019, autor Eva,



Ani pokračování Tajného deníku Hendrika Groena 83 1/4 roku, a to Nový tajný deník Hendrika Groena 85 let – Dokud se žije, nepřineslo odhalení autora. Víme jen, že postřehy ze života třiaosmdesátiletého seniora začal publikovat na jedněch holandských literárních webovkách, kde si ho všimli redaktoři z nakladatelství Meulenhoff. Vydali mu dvě knihy a respektovali zachování anonymity.

  

 

Knihy se rozletěly do celého světa, získaly několik prestižních ocenění, vzniklo podle nich divadelní představení a televizní seriál. Prostě bombastický úspěch. A právem.

 

Spekuluje se, že autor musí popisované prostředí dobře znát a že s velkou pravděpodobností to bude bývalý nebo současný zaměstnanec nějakého institutu péče o seniory. V každém případě jsou oba dva romány o radostech a strastech přestárlých lidí velmi věrohodné a přesvědčivé.

 

Staříka Hendrika, přezdívaného Henk, si zamilujete od prvního okamžiku. Žije v domově důchodců v nejmenovaném holandském městě a dennodenně si píše deník, aby jeho mozkové buňky nezakrněly. Svoje zápisky pořizuje na počítači, který ovládá celkem bravurně. Vtipně a sarkasticky glosuje veškeré dění kolem sebe – slovní potyčky obyvatel domova, komplikované rozhovory se studenou a neempatickou ředitelkou Stelwagenovou, které připomínají hry kočky s myší, exhibice se zubními protézami u jídla, tlačenice a strkanice při nastupování do výtahu, neuvěřitelné vzájemné kolize chodítek apod. Autor se nevyhýbá ani problémům s plenami či drobným fekálním katastrofám.

 

Gró vyprávění tvoří příhody klubu Staří-ale-ne-mrtví, který založili v domově přátelé s podobným smyslem pro humor, podobnými zájmy a hlavně stejnými prioritami  –  nechtějí jen trpně a odevzdaně čekat, až si pro ně přijde zubatá, ale chtějí si v mezích možností ještě něco užít. Každý z nich jednou za měsíc naplánuje pro ostatní zajímavou aktivitu, nejčastěji návštěvu nějaké cizokrajné restaurace, aby ochutnali světovou kuchyni. Neboť co může být pro staré lidi atraktivnější než jídlo. Nezříkají se ani alkoholických nápojů a jsou po nich roztomile zmatlaní. Členů klubu musí být maximálně osm, jelikož na předem sjednané akce je vozí mikrobusem syn jednoho z nich a více lidí se do mikrobusu nevejde.

 

O Henkovi se kromě toho, že je duševně poměrně svěží a má pořád dobrý přehled o světě, moc nedozvíme. Zmíní se pouze, že byl ředitelem školy, manželka žije v ústavu pro duševně choré a kdysi tragicky přišli o dceru. Nemá žádné příbuzné ani nikoho, kdo by ho navštěvoval, a návštěvní dny v domově jsou pro něho, jakož i pro ostatní zcela osamocené obyvatele domova, smutné a náročné.  

 

Někteří tvrdí, že to je jedna z nejlegračnějších knížek, co kdy četli. Ne tak docela. Ano, jsou zde okamžiky, kdy se smějete nemotornosti a popletenosti důchodců, které se věkem prohlubují a které autor líčí s osobitým humorem. Jsou zde i velmi smutné okamžiky. Henk se musí vyrovnat se smrtí své milované Eefje, sotvaže se k sobě v domově sestěhovali. Trpí, když jedna z členek klubu Grietje, která vždy vynikala inteligencí, ostrovtipem a břitkými odpověďmi, onemocní Alzheimerovou chorobou, vůbec ho nepoznává a donekonečna čte jeden časopis. Stane se svědkem umírání svérázného přítele Everta trpícího nevyléčitelnou rakovinou. Evert má vymezený čas a nechce jej strávit fňukáním a litováním, a tak jediný Hendrik zná jeho tajemství. 

 

Zjišťujete, že holandští důchodci se od českých nijak výrazně neliší. Také nesmyslně šetří na oblečení a na jídle, i když nemusí, také jsou nesnášenliví a hádaví. Také pomlouvají a mají uštěpačné poznámky, zde zejména vůči klubu, protože jim závidí, že vyráží na výlety. A také jsou mezi nimi lidi se zlatým srdcem, co krmí ptáčky, zachraňují zvířata a posílají své poslední peníze těm, kteří to více potřebují. Jediný rozdíl, který jsem zaznamenala, je ten, že holandští senioři hojně jezdí na elektroskútrech. Jsou specielně upravené pro seniory, bezpečné při srážkách, vyvinou maximální rychlost 22 km/hod a není na ně potřeba řidičák.  

 

V knize je vše nadávkováno tak, abyste se bavili, abyste nesmutnili dlouho, a hlavně, abyste se zamysleli nad svým životem, jestli vám to pinožení a honba za penězi budou ve stáří něco platné.

 

Na závěr ukázka z knihy, která poměrně vystihuje Henkovy duševní pochody:

 

Vyrostli jsme v době inkoustových per a telegrafu: dvě písmena za sekundu nebo dvě tři pípnutí. Písmenko za písmenkem od odesílatele k příjemci. Přes AMSIX, Amsterdamskou internetovou ústřednu, dnes po digitální dálnici proběhnou dva terabajty za sekundu. Každou sekundu trojnásobek všech stran všech knih velké univerzitní knihovny. Pro staré lidi z analogové doby něco nepochopitelného.

Četl jsem v novinách článek o AMSIX a uvědomil si, kolik se toho za zhruba půlstoletí změnilo. Na druhou stranu: pořád dochází k mučení, stínají se hlavy, děti jsou zabíjeny při bombových útocích, ženy jsou znásilňovány, lidé jsou upalováni. Jestli tedy, suma sumárum, došlo opravdu k tak velkém pokroku…

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička