Dveře

13. prosince 2010, autor Katka,

Konečně jsme se přestěhovali z té staré barabizny na spadnutí do nového a drahého domu. Těšili jsme se všichni na svoje soukromí. Ve starém bytě jsme byli pořád spolu, ve dne v noci. Kam chcete utéci ze dvou místností? S manželem jsme spávali v obýváku na rozkládacím kanapi. To bylo spaní! Děti měly jeden pokoj dohromady. Těch hraček, dva počítače, tři postele, školní potřeby, knihy, oblečení, vše narváno do malého prostoru. Ale vždy se tam nějak vešly. I s kamarády. V noci jsem slyšela, jak spokojeně oddychují pod duchénkami. Já chudák pořád v kuchyni. Vůně oběda spolehlivě a rychle procházela všemi místnostmi. Všichni hned věděli, co bude dobrého bez toho, abych jim to řekla. Nikde jsme neměli dveře. Tedy, až na jedny, ty do dětského pokoje. Věčně otevřené. K čemu je zavírat? Stále někdo něco potřebuje! Ani manžel do pracovny na půdě si nezavíral dveře. Už mu padala omítka do projektů, které tam kreslil. Kruci! A voda kapala skrz strop jemu do kučeravých vlasů. Kéž jsme odtud co nejdříve v tahu!

Holky si budou moct pouštět muziku hodně nahlas. Nebudu jim vbíhat do tanců a tlumit jejich vášně. Nic neřeknu. Nic neuslyším! Budou zavřené dveře. Kluk si rozestaví vláčky na podlahu, zavře si dveře. Holky mu je nerozšlapou. Manžel se vesele točí na drahé kožené útulné židli ve své klidné pracovně nahoře. Ložnici budeme mít jen pro sebe. Těším se! A já sama budu korzovat po kuchyni, zimní zahradě a obýváku. A klid! Zavřené dveře. Nic neslyším. Neslyším. Mám konečně soukromí. A děcka i muž mají ode mne pokoj.

„Proč ses počůral, ty kluku jeden?!“ hubuji ráno svého čtyřletého synka.

„Volal jsem tě, neslyšelas, potmě jsem se bál. Maminko, nezlob se, já už to neudělám,“ omlouval se.

„Proč jsi tak uplakaná a protivná,“ ptám se mladší dcery při ranním vstávání do školy.

„Zdálo se mi, že mne někdo škrtí, měla jsem strach. Volala jsem tě, tys nepřišla,“ kňourala. Ve starém baráku jsem vždy doběhla. Skoro jsem ani nespala. Dá se říci, co mám děti, tak deset let už pořádně nespím.

„Promiň.“

Šla jsem za mužem: „Miláčku, budu chvilku spát s dětmi v pokoji. Víš, než si zvyknou. Je to nový dům, nový prostor, jsou v těch pokojích samy. Je tu takové ticho. Jsem z toho nervózní.“

Manžel mne objal: „Přiznám se, že jsem si připadal taky takový sám. Zdola jsem neslyšel žádný šum. Žádný hluk, křik a tvoje lamentování. Zvláštní. Nemohl jsem nic pořádně udělat. To se poddá. Víš co, necháme ty dveře raději otevřené.“

Zařazeno v kategorii Povídky

Počet komentářů na “Dveře” - 1

Eva (13.12.2010 (23.44))

no jo, zvyk je železná košile:-))... hezké vyprávění

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a